Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Alžběta od Trojice

Alžběta od Trojice

1880-1906 / řeholnice - karmelitka, mystička / svatá

francouzsky Élisabeth de la Trinité, vlastním jménem Élisabeth Catez

 

alzbeta-od-trojice-002-men.jpg
 

 

Kdo je Alžběta od Trojice?

  

Ponořena do nitra mé Trojice budu neustávající chválou její slávy."

 

Mladá Francouzka, která zemřela před sto lety - 9. listopadu 1906. Vrstevníci a její okolí ji znali pod rodným jménem Alžběta Catezová jako výbornou společnici dětských her, nadanou klavíristku, oblíbenou usměvavou kamarádku, dívku šířící dobrou náladu. Později si její známí zvykli na její řeholní jméno Alžběta od Trojice a ona - skryta za zdmi kláštera - pro ně znamenala duchovní oporu. Když jako šestadvacetiletá po krátké těžké nemoci zemřela, pověst o její svatosti a texty jejích úvah a modliteb se začaly šířit a probouzely zájem u dalších a dalších lidí.

Ani sto let po smrti není zapomenuta, naopak. Dnes ji znají a mají ji rádi lidé po celém světě - a nejsou to jen katolíci nebo řeholníci. Mnozí lidé se modlí její známou modlitbu Můj Bože, Trojice a nacházejí v Alžbětě opravdovou přítelkyni.

Proč?

 

Papež Jan Pavel II., který Alžbětu od Trojice roku 1984 prohlásil za blahoslavenou, o ní řekl, že je „bezpečnou vůdkyní na cestě k Bohu".

Poselství blahoslavené Alžběty odpovídá potřebě dnešních lidí nalézt smysl a duchovní základ pro svůj život. Alžběta poznala, že v jejím nitru přebývá živý Bůh, který je Láska, a udělala všechno pro to, aby toto své štěstí předala všem, které měla ráda. Neobjevila nic nového, „jen" nově dosvědčila tuto pravdu, odhalenou už v evangeliu Nového zákona.

Její poselství je velmi prosté a jasné. Alžbětin příklad ukazuje, jak žít vnitřním životem všude: nejen při modlitbě, ale i při práci, zábavě, v rodině i v klášteře. Dokázala spojit lásku k Bohu s láskou k lidem tak, že nikdo se necítil být ochuzen. Hloubka a lidskost její osobnosti druhé okouzlovala.

 

Chronologie:

 

1880    18.7. narození Alžběty Catezové v Avord ve Francii

              22.7. křest

1882     přestěhování do Dijonu

1883     narození Marguerite Catezové (Guite), Alžbětiny sestry

1887     2.10. smrt Alžbětina otce

              Alžbětina první svátost smíření

1888     Alžběta se svěřila panu faráři Anglesovi: „Budu řeholnicí."

              zápis na Dijonskou konzervatoř

1891     19.4. první svaté přijímání ve farním kostele sv. Michala v Dijonu

              8.6. biřmování v kostele Panny Marie v Dijonu

1893     první cena za zpěv a hru na klavír na Dijonské konzervatoři

1894     slib panenství, první zaslechnutí volání na Karmel

1899     26.3. paní Catezová souhlasí se vstupem dcery na Karmel - ale až jí bude 21 let

              20.6. Alžbětina první návštěva v hovorně Karmelu

1901     2.8. vstup na Karmel v Dijonu

              8.12. obláčka a přijetí jména Alžběta od Trojice

1903     11.1. věčné sliby

              21.1. přijetí závoje

1904     objev povolání být Chválou slávy

              21.11. Alžběta píše modlitbu Můj Bože, Trojice

1905     (v postní době) první příznaky Addisonovy choroby

1906    19.3. Alžběta se stěhuje do pokoje pro nemocné

              30.10. Alžběta definitivně upoutána na lůžko

              1.11. poslední svaté přijímání

              9.11. Alžběta umírá se slovy „Jdu ke Světlu, k Lásce, k Životu!"

 

Dítě

 

Je to úplný čert, každý den potřebuje nové bílé punčošky."

 

Vojenský důstojník Josef Catez se žení s Marií Rollandovou, která pochází také z vojenské rodiny, poměrně pozdě. První dcera se jim narodí 18.7. 1880, když je otci 48 let a matce 34 let. Porod je těžký, ale dítě i matku se nakonec podaří zachránit, když pohotový voják pan Catez běží pro kněze, aby ihned sloužil mši svatou na tento úmysl. O čtyři dny později je malá Marie Alžběta Josefa Catezová pokřtěna v kapli vojenského tábora v Avordu. Dnem narození je neděle, den zasvěcený Nejsvětější Trojici, a křest se koná o svátku kontemplativní světice, Marie Magdalény. Obojímu Alžběta později přikládá velký význam ve výkladu svého povolání.

alzbeta-od-trojice-dite-001-men.jpgJednou se maličká Sabetka (tak jí doma říkají) účastní slavnostního požehnání pro děti. Bez jejího vědomí si tehdy vypůjčili její panenku Janičku, aby představovala Ježíška v jesličkách. Oblečena do krásných šatiček se zlatými hvězdami vypadá panenka opravdu úchvatně, ovšem jakmile Sabetčin pohled padne do jeslí, s rozlíceným výrazem se rozkřičí na celé kolo: „Ošklivý pan farář, ať mi vrátí moji Janičku!" Nezbývá nic jiného než ji - za všeobecného veselí - vyvést z kostela.

Když je Alžbětě sedm let, umírá - v jejím objetí - tatínek na náhlou srdeční slabost. Tato událost hluboce zasáhne celou rodinu. Ani to ale nezbaví Sabetku jejích záchvatů zuřivosti. Její mnohem klidnější a vyrovnanější sestra Guite vypráví: „Jako dítě se hodně vztekala, byla velmi živá a impulzivní až do svých sedmi, osmi let, asi tak do první svaté zpovědi; měla velmi citlivou a vroucí povahu, takže pro ni bylo nejtvrdším trestem, když ji maminka na dobrou noc neobjala a nepolíbila... Někdy tak zuřila, že jsme jí hrozili, že ji odešleme jako schovanku do blízké polepšovny, a přitom jsme jí připravovali její věci." Sama Alžběta se později vyznává ze své „strašné povahy".

Alžběta tedy rozhodně není žádný svatoušek, přitom ale její oddané a upřímné srdce ukrývá tolik krásného. Dokonce i katecheta otec Sauvageot, který Sabetku učí v náboženství, o ní prohlásí: „Z ní vyroste díky její nátuře buď anděl, nebo ďábel." Ona sama už v té době chce ze všech sil dosáhnout souladu mezi svým jednáním a mezi předsevzetími a sliby svých dětských modliteb. Snaží se chránit své blízké před svými rozmary. Toto úsilí však nepřináší úspěch, její energie je prostě nezvladatelná. A přitom Boha miluje s velkou oddaností. O období, kdy jí bylo asi deset let, Alžběta později řekne: „Měla jsem tak ráda modlitbu a Pána Boha, že již před prvním svatým přijímáním jsem nechápala, že by člověk mohl dát své srdce někomu jinému."

 

Boží dítě

 

Už nemám hlad, Ježíš mi dal jíst."

 

V Alžbětině životě nastává období proměny. Sabetka poprvé přijímá Pána Ježíše v Eucharistii, cítí se milována a ona miluje jeho. Později řekne: „Toho velkého dne jsme se zcela dali jeden druhému." Ve svatém přijímání nachází konečně zdroj síly pro boj se svou výbušnou povahou a začíná na sebeovládání pracovat s úspěchem. Lidé kolem ní vnímají její proměnu a obdivují ji.

alzbeta-od-trojice-dite-prvni-prij-men.jpgAlžběta pomalu dospívá. Kdo bude tím šťastným, kdo získá její velkorysé a milující srdce? Po tolika setkáních s Boží láskou v Eucharistii a v modlitbě sama Alžběta už má jasno. O velkém okamžiku svého rozhodnutí vypráví: „Bylo mi skoro čtrnáct, když jsem jednoho dne během chvíle po svatém přijímání cítila nepřekonatelnou touhu vyvolit si Ježíše jako jediného snoubence. Bez otálení jsem s ním spojila svůj život slibem čistoty. Neřekli jsme si nic, ale dali jsme se jeden druhému s takovou láskou, že se mé odhodlání být jeho stalo ještě trvalejším."

Jedna kamarádka vzpomíná: „Nepamatuji si, kdy se mi Alžběta poprvé svěřila ohledně své touhy zasvětit se Bohu, ale už jako malá si hrávala na řeholnici... Jednou večer mi prozradila, že chce být trapistkou, Karmel se jí nezdál dost přísný..."

O několik týdnů později po svém zasvěcení Bohu zakouší Alžběta poznání, které od té doby postupně zraje v jejím srdci: „Zdálo se mi, že v mé duši zaznělo slovo Karmel." Zdá se to jako zcela adresná Boží odpověď na Alžbětiny životní touhy a na její odevzdání. Od té chvíle touží z celého srdce stát se Ježíšovou snoubenkou jako karmelitka, a to „brzy", protože počítat s nějakým odkladem není v Alžbětině povaze. Přesto si musí počkat ještě sedm dlouhých let, než nastane ten pravý čas a než budou překonány všechny překážky, které jí stojí v cestě.

Jiná její kamarádka, Luisa Recoingová vzpomíná na Alžbětin humor:

Úplně ji vidím, jak vylezla na jednu z těch třešní u nás na zahradě, trhá si velké černé třešně, kterým se říká ‚karmelitky‘, a přitom mi říká: ‚To aby člověk měl povolání‘."

 

Umělkyně

 

Duch Svatý ji svým dotykem ...rozeznívá božskými akordy..."

 

Paní Catezová zapisuje obě své dcery Alžbětu i Guite na Dijonskou konzervatoř, zřejmě proto, aby se mohly stát učitelkami hry na klavír. Ukáže se, že Alžběta má velké hudební nadání. Na konzervatoři absolvuje kurzy zpěvu a hry na klavír, navíc má ještě soukromé vyučování a samozřejmě musí hodiny a hodiny cvičit doma. Kvůli tomu také nechodí do školy, ale má soukromou učitelku. Tento způsob výuky se však později ukáže jako nespolehlivý, díky němu její mystické poznámky a dopisy natrvalo zdobí docela milé pravopisné chyby. Francouzský spisovatel Didier Decoin na toto téma poznamenává: „Alžběta píše jako prasátko, ale počítá jako anděl, počítá totiž s Bohem..." Šťastný člověk, který může plakat jen nad chybami v pravopisu.

Už od osmi let vystupuje Alžběta na koncertech, často hraje čtyřručně se svou mladší sestrou a všichni jsou uneseni jejich dokonalou technikou, jemností, podivuhodnou interpretací na jejich ještě dětský věk. alzbeta-od-trojice-dite-klavir-upr.jpgV roce 1893, kdy je Alžbětě pouhých 13 let, získává první cenu Dijonské konzervatoře za zpěv a za klavír. O talentované dívce píše dokonce místní tisk, jehož redaktoři jí předpovídají skvělou budoucnost. Paní Catezová ale dobře hlídá své dcery, aby příliš nezpyšněly. Na Alžbětině hudebním projevu je něco strhujícího. Ona sama své tajemství prozrazuje později jedné kamarádce: „Nebyla jsem to já, kdo hrál, to on hrál ve mně."

Asi v této době začíná psát Alžběta básně. Nutno přiznat, že není tak geniální básnířka jako klavíristka, ale v době dospívání tímto způsobem volně vyjadřovala své city a touhy, které musela tajit před svým okolím. Básničky si obvykle zapisovala do deníku, v podstatě se jedná o rýmované modlitby. Později, po svém vstupu do kláštera, často bavila své sestry podobnými zhudebněnými a zpívanými příležitostnými básněmi. Její umělecké sklony a vynalézavá zbožnost se odhalují i v této příhodě: Cestou kolem dijonského divadla Alžběta jednou prohlásila, že by chtěla být herečkou, aby i na tomto místě bylo „alespoň jedno srdce, které by milovalo Boha."

Alžběta také nadšeně miluje tanec. Nechybí na žádném tanečním večírku, plese ani hudebním matiné pořádaném jejími přáteli. Jedna přítelkyně na ni vzpomíná: „Nesmírně živá, plná šarmu a bez nejmenší stopy přísnosti se účastnila všech zábav našich kamarádů." Před odchodem na podobná setkání se ale modlí. Proč, to je zřejmé například z toho, že píše své kamarádce: „Pros Ježíše, ať je ve mně tak přítomný, aby všichni, kdo se přiblíží k jeho malé snoubence, vnímali jeho a mysleli na něho." Při tanci zůstává „na pozoru, to kvůli svému srdci". Ti nejvnímavější z jejích mladých přátel si říkají: „Tahle pro nás není, podívejte se na ten její pohled..." Po letech se dokonce chlubí jeden biskup, že tančil s budoucí blahoslavenou!

Alžběta se velmi ráda pěkně a elegantně oblékala i česala, až si ji její zbožné tety dobíraly: „Na budoucí karmelitku se nám zdá, že bys mohla chodit střízlivěji..." Na to Alžběta odpovídá: „Svatá Terezie z Avily chodila před svým vstupem na Karmel stejně a já ji chci napodobovat ve všem!" Ale když jeden kněz poznamená, že pro její zdraví je Karmel řádem příliš náročným, odpovídají její milé tety, že člověk stejně musí dřív nebo později zemřít...

 

Cestovatelka

 

Miluji ten obzor bez hranic!"

 

Alžběta vyrůstá jako většina dívek ze středních vrstev. O letních prázdninách si užívá při dlouhých pobytech v Alpách, u moře, ve Švýcarsku, při návštěvách Lurd a Paříže. Má ráda přírodu a raduje se z ní celou silou své umělecké duše. Při výletech do pohoří Jura se noří do alzbeta-od-trojice-003-upr.jpghlasů přírody, do melodií, které si zaznamenává na kousky papíru. Dopisy, ve kterých popisuje cestu k moři, jsou plné nadšení z nebe a z vody, které jsou jí pobídkou, aby kontemplovala krásu přírody. A když spatří oceán, málem se dostává do extáze, moře ji velmi přitahuje: „Jak je to krásné, ani nedokážu vyslovit, jak velkolepá je to podívaná, miluji ten obzor bez hranic, bez mezí! Maminka s Guite mě nemohly vytrhnout z té kontemplace a myslím, že jsem jim připadala dost nudná, ale jsem si jistá, že vy byste mi určitě rozuměla." (Dopis 30)

Jednou z takových menších cest je i výlet na mariánské poutní místo ve Velarsu (nedaleko Dijonu), kam se Alžběta vydává i s Guite, se svou kamarádkou Luisou a s jejími bratry. Na oltáři tam v kostele leží kniha, do níž mohou poutníci napsat, o jakou milost prosí Pannu Marii. Alžběta napíše: „Ať zemřu mladá!" Tato prosba logicky plyne z její touhy dostat se do nebe co možná nejdřív. Když to ale vidí Guite, vyděsí se a domlouvá starší sestře: „O takovou věc by se prosit nemělo!"

Alžbětina touha vstoupit na Karmel se jasně projevuje na stránkách jejího deníku, ale jinak ji musí ukrývat, protože matka se postavila velmi rozhodně proti. Podlomené zdraví paní Catezové navíc nutí nejstarší dceru zůstat doma a maminku ošetřovat. Ta jí dokonce zakázala veškerý kontakt s karmelitkami, což Alžbětě působí nemalou bolest, vždyť z okna svého pokojíku vidí věž jejich kláštera, slyší zvon, který je svolává k modlitbě. A tak občas uniká do světa lákavých představ: kdyby už tak byla v klášteře, kdyby už tak mohla nosit karmelitánský hábit...

Navenek se ale Alžběta projevuje jako obyčejná mladá dívka, v kolektivu vyniká jako „hlava bandy", ta, která vymýšlí, co se bude společně podnikat. Každý se na ni může obrátit s prosbou, aniž by se měl bát odmítnutí. Její mladší kamarádka Františka vzpomíná: „Jak ona nás dovedla zabavit! To ona vedla hru. Věšely jsme se jí na copy..." Její otevřené a milující povaze nebylo nic zatěžko. Také v dopisech kamarádkám a příbuzným hýří veselím a líčí své nadšení ze všeho kolem sebe.

 

Čekání

 

Budu žít svatým životem ve světě."

 

V březnu 1899 se v Dijonu konají misie otců redemptoristů. Alžběta se předem připravuje horlivostí v modlitbě a sebezáporu. Do deníku si píše: „Misie se blíží, znovu násobím své modlitby za jejich úspěch, zvláště za obrácení té duše, kterou chci za každou cenu přivést k Bohu... už nevím, co říci, abych se dotkla Božího srdce." S radostí využívá možnosti chodit třikrát denně do kostela na kázání a modlitby, bere všechno velmi vážně, po skončení se jí dokonce stýská: „Jak mi scházejí misie! Bylo tak pěkné naslouchat třikrát denně Božímu slovu!" Plody těchto misií se projeví i v Alžbětině rodině.

26. března 1899. Konečně nastal ten dlouho očekávaný den. Maminka (po přímluvách Alžbětiny sestry Guite i zpovědníka) dává Alžbětě svolení ke vstupu na Karmel (tzn. do kláštera bosých karmelitek), jak po tom Alžběta touží už tolik roků. alzbeta-od-trojice-004-upr.jpgAle matka si klade podmínku, že se tak stane, teprve až dcera dosáhne dospělosti, tedy až jí bude 21 let. Alžběta jásá, i když jí zbývá ještě víc než dva roky, celých 850 dní. Ale na konci tohoto čekání je přece její „ženich" - Kristus - a život s ním! Když jí tři dny nato matka nabízí výhodnou partii a sňatek, Alžběta si do svého deníku zapsala: „Slyším hlas svého Milovaného v hloubi mého srdce: Má milá, kolik zkoušek, ale také kolik radosti ti dám zakusit, když půjdeš za mnou... Uchovej své srdce pro mě."

Toto nucené čekání znamenalo nakonec pro Alžbětu (i pro ty, kdo čerpají z její zkušenosti) neocenitelnou milost. Dokázala tehdy žít kontemplativním způsobem, a to bez útočiště klášterních zdí, i jako člověk moderní doby stavět svou existenci na křtu a obejít se bez atmosféry a oděvu kláštera, bez vnějšího ticha a mnoha hodin vyhrazených pro modlitbu. Prostor pro Boha nachází ve svém srdci: „Lze mu naslouchat i uprostřed světa v tichu srdce, které nechce než patřit jemu." Pevně se rozhoduje žít jako dobrá křesťanka, být svatou: „Svěřila jsem své povolání Panně Marii. Protože mě Ježíš ještě nechce, ať se stane jeho vůle, ale já budu žít svatým životem ve světě."

Alžběta tedy překonala období nostalgie a stesku po nebi a začíná žít více činorodě. Kromě toho, že se modlí, snaží se zapojit do všemožných aktivit, v nichž může nějak přispět k veřejnému dobru. Využívá svých schopností a zpívá v chrámovém sboru v kostele sv. Michala, vyučuje náboženství, navštěvuje nemocné, doučuje některé děti při přípravě k prvnímu svatému přijímání, zakládá sdružení pro děti dělníků v místní tabákové manufaktuře a vymyslí mu originální jméno „Děti Panny Marie Tabákové". Neleká se přitom žádných obtíží a s citlivostí jí vlastní řeší i svízelné situace, například střet proticírkevního zaměření rodičů s touhou jejich dětí účastnit se hodin křesťanské výchovy.

 

Na Karmelu

 

Karmel je nejkrásnější země světa!"

 

Rozloučení s matkou a se sestrou je pro Alžbětu velkou obětí. Pro obě strany. Kdosi to vyjádřil takto: Alžběta měla dvě vášně: Boha a svou matku. Na maminčinu výčitku: „Proč mě opouštíš?" Alžběta odpovídá: „Drahá maminko, mohu snad odporovat Božímu hlasu, který mě volá?" Vítězí tedy láska k Bohu. Alžběta však nechtěla vstoupit na Karmel, aby tam nalezla Boha, ale aby tam lépe žila s Bohem. Nalezla jej již dávno předtím.

Den vstupu je naplánován na 2. srpna 1901, je to první pátek v měsíci, den zasvěcený utrpení Pána Ježíše. Alžběta v tom později bude spatřovat předzvěst svého utrpení. Poslední měsíc doma je velmi těžký. Matka i Guite trpí vidinou brzkého odloučení, Alžběta navštěvuje své četné přátele a známé, vzdáleným kamarádkám píše dopisy. Všem slibuje, že na ně na Karmelu navzdory fyzickému odloučení nezapomene a že se za ně bude modlit. Tento příslib pak po celý svůj život věrně naplňuje. Jasně o tom svědčí její dopisy. Na ten dlouho očekávaný den se ale přece musí elegantně obléci, a tak si pro tuto speciální příležitost kupuje nové bílé rukavičky...

karmel-dijon-men.jpg
 

Zvyknout si na Karmel nepůsobí Alžbětě žádné těžkosti, všechno se jí zdá krásné: jak modlitba, tak každodenní život strávený v prosté práci. „Pána Boha nacházíme v modlitbě i při praní. Není nic než on ve všem. Žijeme jej a dýcháme jej." Společně s celou komunitou prožívá modlitby v kapli a čas odpočinku. Ve své cele, vybavené chudým slamníkem, stoličkou a také pultem na čtení, se cítí jako ryba ve vodě. Tam tráví se svým milovaným Kristem dlouhé chvíle. „Je nám zde oběma překrásně. Já mlčím, naslouchám mu a miluji ho, zatímco jehla při zašívání běhá sem a tam."

Alžběta velmi touží být co nejdříve oblečena do karmelitánského šatu (hábitu a škapulíře z hrubé látky hnědé barvy a závoje). Vyprosila si, aby se její obláčka konala 8. prosince, ve svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Navíc je to zrovna neděle a tu má Alžběta tolik ráda. Své představené se svěřuje: „Je pravda, že jsem velmi nedokonalá, ale věřím, že mi Pán Bůh chce udělit tuto milost, a pokud jde o mé sestry, mohly by mi ji odmítnout? Musí mě mít rády, vždyť já je tak miluji!"

Alžběta Catezová toho dne také přijímá nové jméno. Matka představená jí určila řeholní jméno: Alžběta od Trojice. Původně sice chtěla být Alžbětou od Ježíše, ale snadno se s tím smíří a ve svém jménu nachází celé povolání: „Jsem Alžběta od Trojice, tedy Alžběta, která se ztrácí, mizí a nechává se naplnit Třemi." Její duchovní vůdce otec Vallée jí blahopřeje: „Ať vás Duch Svatý unáší ke Slovu, ať vás Slovo přivádí k Otci a ať jste Jedno, jako byl Kristus a naši svatí."

 

Řeholnice

 

Být Kristovou nevěstou!"

 

Den obláčky znamená započetí noviciátu, roku vděčného přivykání vytouženému prostředí kláštera, ale i času zkoušky a očišťování. Alžbětu v její touze po absolutní dokonalosti přepadají obavy, že nedokáže být dobrou karmelitkou, navíc i v modlitbě zakouší vyprahlost a vnitřní neklid. Spolusestry ale o této zkoušce nic netuší, navenek se sestra Alžběta snaží být veselá a všem prokazovat co možná nejvíce lásky. Své trápení svěřuje jedině matce představené: „Pán nechce, abych měla třeba jen jedinou myšlenku, která by se netýkala jeho, přesto je tak skrytý, jako by neexistoval. Žádá opravdu hrdinství."

Alžběta přichází k poznání, že je třeba vzdát se všeho přebytečného, aby mohla být v co nejdokonalejším spojení s Bohem: „Na Karmelu je to jako v nebi: je třeba se oddělit alzbeta-od-trojice-005.jpgod všeho, abychom vlastnili toho, který je všechno." „Kdybyste věděla, jak se na Karmelu žije z víry, jak představivost a city jsou vyloučeny z našeho vztahu s Bohem..." Je pro ni těžké, že nemůže vnímat Boha tak jako dřív, ale chápe, že existuje i jiná cesta, spolehlivá, cesta víry: „Už to není pouhý závoj, který mi zakrývá Ježíše, ale pořádně tlustá zeď. Je to tvrdé po tom, co jsem ho cítila tak blízko... Pojďme k němu skrze čistou víru!"

Po roční zkoušce přicházejí věčné sliby v neděli 11.1. 1903, na niž byla přeložena slavnost Tří králů. Noc před sliby tráví Alžběta v modlitbě a ve velkém nepokoji, až musí matka Germaina nakonec přivolat zpovědníka, aby Alžbětu uklidnil. A ona té nocí pochopí, že její „nebe začíná na zemi a že to bude nebe ve víře uprostřed utrpení a obětí pro toho, kterého tolik miluje." Jakmile se pak definitivně odevzdá Bohu slibem poslušnosti, chudoby a čistoty, zaplaví ji veliký pokoj, v němž už nic nemůže narušit její štěstí. Několik dní po slibech, 21. ledna, se koná za přítomnosti rodiny a blízkých přátel slavnost, při níž sestra Alžběta přijímá černý závoj. Pro zúčastněné je to jakýmsi setkáním s Kristem: vnímají, že to kvůli němu Alžběta všechno opustila a je teď stále tak šťastná. „Nejlepší je zcela sjednotit, ztotožnit svou vůli s Boží vůlí, pak je člověk pořád šťastný, pořád spokojený." Znovu nachází Boží přítomnost, mnohem blíž a jasněji než kdy dříve: „Cítím v duši tolik lásky, je to jako Oceán, do něhož se nořím a v němž se ztrácím."

Alžběta se raduje, že se konečně mohla stát nevěstou Ježíše Krista. Z tohoto štěstí vytryskne dlouhé zamyšlení, co pro ni znamená být nevěstou: „Být Kristovou nevěstou! Není to pouze výplod nějakého krásného snu: je to božská pravda, vyjádření velkého tajemství jednoty a podobnosti... Znamená to obětovat se jako on, pro něj, skrze něj... odpočívat v něm a dovolit mu, aby si odpočinul v ní... Vstoupit do všech jeho radostí, účastnit se všech jeho bolestí. To však vyžaduje, abych byla plodná, abych měla účast na vykoupení, rodila duše do života milosti a rozhojňovala počet adoptivních dětí Boha Otce, vykoupených Kristem a spoludědiců Jeho slávy..."

 

Sestra

Vidím v jeho srdci tolik lásky k vám..."

 

Přestože Alžběta žije v klauzuře Karmelu, neztrácí kontakt s lidmi, kteří jí byli blízcí. Přijímá návštěvy v hovorně kláštera a píše dopisy příbuzným i přátelům. Neostýchá se sdělovat jim, co sama prožívá a jak je v klášteře ve svém životě s Bohem šťastná. Přátelé jí důvěřují a začínají se ptát, jestli i oni mohou žít v podobné blízkosti s Bohem, přestože nemají v úmyslu vstoupit do kláštera. Zvláště její vztah s maminkou a sestrou Guite se krásně rozvíjí. Matce píše: „Na Karmelu se srdce rozšiřuje a umí milovat ještě víc!" Jindy jí děkuje za svolení odejít do kláštera: „Víš dobře, že bez tvého mateřského FIAT bych nikdy neodešla, a on chtěl, abych tě obětovala pro jeho lásku."

Se svou rodnou sestrou Guite si Alžběta velmi rozumí a zasévá do jejího srdce velkou touhu po Bohu. Právě jí nejotevřeněji dává nahlížet do toho, co prožívá. Dokonce i Guite jednu dobu myslí na to, že by vstoupila do kláštera, ale včas přijde lákavá nabídka k sňatku. Georges Chevignard, vynikající violoncellista, dlouho nemohl najít dokonalou ženu podle svých představ, mírnou, laskavou a hudebně nadanou, dokud nepoznal výbornou klavíristku Guite Catezovou. Brzy se koná svatba a do roka první křtiny malé Alžbětky, pojmenované na počest její tety karmelitky. Guite září štěstím a Alžběta ráda přemýšlí o jejím poslání manželky a matky. Své vlastní povolání řeholnice vidí totiž podobně, ale na duchovní rovině. Ani v jednom dopise nezapomene pozdravit své malé neteře a vytrvale se za ně modlí. Nejstarší z nich, Alžběta, se nakonec stane karmelitkou a dostane řeholní jméno, po němž původně toužila její teta: Alžběta od Ježíše.

Alžbětu uchvacuje několik myšlenek: křtem nás Bůh přijal za své syny a dcery do rodiny Nejsvětější Trojice. Křest je zdrojem milosti a naším úkolem je s ní spolupracovat. V duši člověka tak přebývá celý Bůh, je snadné s důvěrou se k němu obracet. To, o čem Alžběta uvažuje, píše svým blízkým, aby i oni v tom nalezli své štěstí. Většinu mezi adresáty jejích dopisů tvoří prostí lidé žijící v běžném civilním prostředí, jen několik je kněží a řeholnic.

 

Chtěla byste být celá jeho i ve světě: je to snadné. On je pořád s námi, buďme pořád s ním. Ve všem, co děláte, co musíte vytrpět, když vás všechno bolí, vystavujte se jeho pohledu. Uvidíte ho ŽIVÉHO ve své duši."

 

Nic nám nemůže zabránit, abychom k němu nepřilnuli láskou, ani radosti, ani smutek této země, ani zdraví, ani nemoc, ani lichocení a zlomyslnost lidí, nic, dokonce ani naše chyby."

 

Řeknu vám, jak to dělám, když jsem trochu unavená: dívám se na Ukřižovaného. A když vidím, jak se za mě vydal, zdá se mi, že pro něj nemohu udělat méně než spotřebovat všechnu svou sílu, abych mu vrátila alespoň trochu, co mi dal."

 

Bůh ve mně, já v něm, to ať je naše heslo. Jak krásná je Boží přítomnost v našem nitru, ve svatostánku naší duše. Tam ho stále nacházíme, přestože ho nemusíme vnímat pocitem..."

 

Máš ve mně dobrého advokáta u Královského dvora."

 

Jsem nadšená, když vidím všechno, co Bůh dělá v duši mých drahých!"

 

Chvála slávy

 

Když se dívám nazpět, je to, jako by Bůh pronásledoval mou duši."

 

Co naplňovalo Alžbětin život v klášteře? Jednoznačně modlitba, v nejrůznějších formách, naslouchání Božímu Slovu, četba Bible. Ve své slavné modlitbě k Nejsvětější Trojici prosí: „Věčné Slovo, Slovo mého Boha, chci svůj život trávit nasloucháním tobě, chci se stát plně vnímavou, abych se od tebe naučila všechno..." Toto Slovo ji skutečně tak proniklo, proměnilo, stalo se v ní tělem; přestože ji do porozumění Písmu svatému nikdo cíleně neuváděl, přistupuje k Bibli s intuicí sobě vlastní. Některé pasáže ji zaujmou zcela mimořádnou měrou. alzbeta-od-trojice-006-men.jpgZ autorů biblických knih si Alžběta nejvíce rozuměla se svatým Pavlem a svatým Janem, nazývá je svými přáteli. Jestliže její spisy obsahují 829 citací Nového Zákona, pak z toho 425 citací je převzato z listů svatého Pavla a 224 citací ze spisů svatého Jana. Nejraději má Alžběta list Efezanům, cituje jej ve 152 případech. Zřejmě právě v něm nalezla pomoc pro pochopení svého vlastního povolání.

Alžběta nejprve objevuje, že je Bohem milována, a to víc, než si lze představit. Ve svém překladu Bible nachází slovo, jež ji uchvátí a v němž pozná svůj život: „propter nimiam caritatem", par son trop grand amour". Dnes se ten verš překládá: Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z veliké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem" (Ef 2,4). Latinské a francouzské znění říká: Bůh nás miloval příliš velikou láskou - Alžběta je touto přemírou uchvácena a cítí touhu na ni odpovědět stejnou vydaností. Odpověď na otázku jak, jakým způsobem, dál hledá u svatého Pavla.

Zdá se, že začátkem roku 1904 nachází odpověď: „V Kristu se nám od Boha ... dostalo podílu na předem daném poslání, abychom ... se stali chválou jeho slávy" (Ef 1,12). Alžběta, v latině ne zrovna kovaná, přebírá tvar „laudem gloriae", „chvála slávy", jako své heslo, svůj životní program, a postupně jej chápe jako své nové jméno, které bude mít na věčnosti. Od té doby se už nepodepisuje jako Alžběta, ale častěji jako „Chvála slávy". Je pozoruhodné, že čím víc Alžběta objevuje, tím víc se sdílí. I v tomto případě zahlcuje své přátele a příbuzné v dopisech výzvou „Buďme chválou Boží slávy!" Na konci svého života se stává po vzoru Ježíše, dokonalé chvály slávy Otcovy, chvalozpěvem na Boží lásku a milosrdenství, a to i skrze utrpení, které prožívá. Dokonce píše celé pojednání o tom, co si představuje pod tímto pojmem „chvály slávy".

 

Jak jedním slovem odpovědět na naše povolání a stát se dokonalou Chválou slávy Nejsvětější Trojice?

„V nebi" je každá duše chválou slávy Otce, Syna a Ducha Svatého, protože každá duše přebývá v čisté lásce a „už nežije vlastním životem, ale životem Božím"... To Duch lásky a síly ji ve skutečnosti proměňuje, neboť jí byl dán, aby nahradil, co jí chybí... Toto nazývám dokonalou chválou slávy!

Chvála slávy je duše, která přebývá v Bohu, která jej miluje čistou a nezištnou láskou a nehledá v sladkosti této lásky sama sebe, miluje Boha nade všechny jeho dary, jako by od něj nic nedostala, a přeje si prospěch tohoto tak milovaného objektu své lásky. Jak jinak můžeme účinně chtít dobro Boží než konáním jeho vůle, která všechny věci uspořádává ke své větší slávě? Tato duše se mu proto musí zcela odevzdat a ztratit se v něm, že už nebude chtít nic jiného než to, co chce Bůh.

Chvála slávy je ztišená duše, prodlévající jako lyra pod tajemným dotekem Ducha Svatého, který na ni vyluzuje božské harmonie. Ona ví, že utrpení je strunou, na niž lze zahrát ty nejkrásnější zvuky, a proto z něj dělá svůj nástroj, kterým velmi slastně dojímá srdce svého Boha.

Chvála slávy je duše, která se ve víře a prostotě upíná k Bohu, je zrcadlem, které jej odráží ve všem, co on je, je jako bezedná propast, v níž se on může vznášet a rozpínat. Je také jako krystal, skrze nějž se on může vyzařovat a tak kontemplovat všechnu svoji dokonalost a vlastní jas...

Chvála slávy je konečně bytost neustále ponořená do díkůvzdání. Každý její čin, každý pohyb, všechny její myšlenky a touhy ji stále více zakořeňují v lásce a stávají se ozvěnou věčného Sanctus. V nebi plném slávy nepřestávají svatí volat: Svatý, Svatý, Svatý Pán, Bůh vševládný, který byl, který je a který přijde.

Chvála slávy se už dnes v nebi své duše ujímá svého věčného úkolu. Její zpěv je nepřetržitý, protože ona přebývá pod vlivem Ducha Svatého, který v ní vše působí. A přestože o tom vždy neví, protože nedokonalost přirozenosti jí nedovoluje upoutat se k Bohu bez veškerých roztržitostí, stále zpívá a adoruje, zcela přetvořená ve chválu a v lásku, v touhu po Boží slávě. V nebi naší duše jsme chválou slávy Nejsvětější Trojice, chválou slávy naší Neposkvrněné Matky. Jednoho dne zmizí opona a my budeme uvedeni do věčných příbytků, kde budeme zpívat v přítomnosti nekonečné Lásky. A Bůh nám tehdy dá nové jméno, které nezná nikdo jiný. Jaké jméno to bude?

Laudem gloriae.

 

Modlitba k Trojici

 

Trojice, to je naše doma, rodný dům, z něhož nikdy nemáme odejít."

 

V neděli 21. listopadu 1904, o svátku Zasvěcení Panny Marie, po dni stráveném v modlitbě, si Alžběta zapisuje na malý papír modlitbu, která jí tryská ze srdce. Vyjadřuje její povolání, celou touhu její bytosti, důvěrný rozhovor s tím, který v ní přebývá. Obrací se k Nejsvětější Trojici, jedinému Bohu ve třech osobách, jehož jméno Alžběta už tři roky nosí... Tato modlitba představuje to nejrozšířenější a nejoblíbenější z celého odkazu blahoslavené Alžběty.

 

Můj Bože, Trojice, klaním se ti,

pomoz mi úplně zapomenout na sebe,

abych mohla spočinout v tobě,

nehybná a pokojná, jako by má duše byla již na věčnosti.

Ať nic nemůže narušit můj pokoj

a způsobit, že bych z tebe vyšla, můj Neproměnný,

ale ať mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého Tajemství.

Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe,

svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku.

Ať tě tam nikdy nenechávám samotného,

ale ať jsem tam naprosto celá, naprosto bdělá ve víře,

zcela se ti klanící, zcela vydaná tvé tvůrčí činnosti.

 

Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný,

chtěla bych být nevěstou tvého srdce,

chtěla bych tě zahalit slávou,

chtěla bych tě milovat...až k smrti!

Cítím ale svou nemohoucnost,

a proto tě prosím,

abys mě oděl v sebe,

abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše,

abys mě ponořil v sebe,

abys mě uchvátil,

abys mě nahradil sebou tak,

že můj život bude jen vyzařováním tvého života.

Vstup do mne jako ten, který se klaní, který usmiřuje a který zachraňuje.

Věčné Slovo, Slovo mého Boha,

chci svůj život trávit nasloucháním tobě,

chci se stát plně vnímavou,

abych se od tebe naučila všechno;

a pak, navzdory všem temnotám, prázdnotám, nemohoucnostem,

chci stále hledět jen na tebe a přebývat ve tvém velkém světle.

Má Hvězdo milovaná, upoutej mě tak,

že už nebudu moci opustit tvoji zář.

 

Stravující Ohni, Duchu lásky, sestup na mne,

aby se v mé duši jakoby vtělilo Slovo,

ať jsem pro ně dalším lidstvím,

v němž znovu uskuteční celé své tajemství.

 

A ty, Otče, skloň se ke svému ubohému tvorečkovi,

zahal jej svým stínem,

spatřuj v něm jen svého Milovaného,

ve kterém jsi nalezl všecko zalíbení.

 

Moji Tři, moje Všecko, má Blaženosti, nekonečná Samoto,

Nesmírnosti, v níž se ztrácím, tobě se vydávám jako kořist,

ukryj se ve mně, abych se já mohla ukrýt v tobě

a čekat, až budu ve tvém světle nazírat propast tvé vznešenosti.

 

Sestry v Duchu

 

Poprosme sestru Terezii od Dítěte Ježíše..."

 

Když mluvíme o Alžbětě od Trojice, nemůžeme přitom nevzpomenout i na svatou Terezii od Dítěte Ježíše. Obě jsou Francouzky, téměř současnice (narozené r. 1880 a r. 1873), obě vstoupily do karmelitánského řádu (jedna v Dijonu r. 1901 a druhá v Lisieux r. 1888), obě zemřely velmi mladé (26 a 24 let) a po těžké nevyléčitelné nemoci, obě vynikly velkou láskou. A obě znamenají poselství pro naši dobu, každá své, ale vzájemně se doplňující:

 

Terezka ukazuje cestu duchovního dětství a milosrdnou Boží lásku.

Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království." (Mt 18, 3)

 

Alžběta připomíná potřebu vnitřního života a štěstí plynoucí z přebývání Trojjediného Boha v našem srdci.

Boží království je ve vás." (Lk 17, 21)

 

Je nesmírně zajímavé, že ačkoli byla Alžběta jen o devět let mladší než Terezka, stihla poznat její duchovní odkaz. Pouhý rok po Terezčině smrti (1897) vyšly její Dějiny duše a Alžbětě se dostává do rukou už jejich první vydání. Pro tuto tehdy devatenáctiletou dívku je velkým povzbuzením alzbeta-od-trojice-007-men.jpgčíst o životě a štěstí jiné zbožné duše (jejíž touhy se tolik podobaly jejím), karmelitky Terezky Martinové, která tak mladá vstoupila do řehole a tak mladá zemřela. Alžbětu velmi inspiroval Terezčin Úkon obětování Milosrdné Lásce. Několikrát si jej - stejně jako některé její básně - pro sebe opsala. Jako Terezka se chce stát mučednicí Lásky, přebírá její obraz Božského Orla, chce být kořistí jeho Lásky. A když pak při vstupu do kláštera byla Alžbětě položena otázka, v čem spatřuje svatost, odpověděla slovy Terezčiny básně: „Žít z lásky."

Ani po vstupu na Karmel se Terezka z Alžbětina života nevytrácí. Její představená a novicmistrová v jedné osobě, matka Germaina od Ježíše, totiž Terezčinu malou cestu přijala za svou, udržuje úzký kontakt se sestrami z Lisieux a předává svým svěřenkyním Terezčino poselství o milosrdné Boží lásce. Dijonské karmelitky posílají dokonce Karmelu v Lisieux několik fotografií. Na jedné z nich je i Alžběta - tři dny po svém nástupu do kláštera. Sestry k fotografii připsaly: „Třídenní postulantka, která touží po Karmelu už od svých sedmi let, sestra Alžběta od Trojice. Bude z ní světice, má k tomu už pozoruhodné předpoklady." Zajímavé proroctví!

U Alžběty nacházíme často témata či obrazy podobné jako u Terezky: prostota, úsilí žít z lásky, úplné darování se - jako kořist, pohled na Hvězdu Lásky, ponoření do Boha jako kapka v Oceánu, důvěra přes vlastní slabost, povolání být svatá jako Bůh, víra v apoštolskou sílu modlitby... Alžběta doporučuje Terezku svým přátelům, píše jim o její spiritualitě, skládá o ní i básně. Když už byla Alžběta hodně nemocná a tak slabá, že nemohla chodit, pomodlila se k Terezce o sílu pro své nohy a znovu se na ně dokázala postavit a chodit.

 

Do nebe 

 

Jdu ke Světlu, k Lásce, k Životu..."

 

V posledních měsících života stihne Alžběta z posledních sil a s velkou námahou napsat spoustu dopisů svým drahým, píše několik duchovních pojednání - pro svou setru Guite, pro malou kamarádku Framboise, pro svou představenou matku Germainu. V nich vysvětluje, jak vnímá Boží přítomnost a své povolání být Chválou slávy. Upevňuje svůj vztah k Panně Marii. Nazývá ji Janua Coeli - Brána nebe, otevřené dveře k Nejsvětější Trojici. „Až budu moci říct své ‚Dokonáno jest‘, to ona, Brána nebe, mě uvede do božských síní a pošeptá mi přitom: ‚Zaradovala jsem se, když mi řekli, do domu Hospodinova půjdeme‘ (Ž 121, 1)."

Podivuhodně prožívá Alžběta od Trojice své poslední dny. Její hrozná nemoc ji stravuje téměř po tři roky. Koncem října 1906 její zubožený žaludek už není schopen alzbeta-od-trojice-008-upr-men.jpgpřijmout víc než kousek hroznového cukru a pár kapek vody. Do té doby mohla denně požít alespoň sklenici mléka. V podstatě umírá hladem a žízní. 29. října 1906 se naposledy vidí s matkou, sestrou a malými neteřemi. Přes mříž jim žehná. Tuší, že je už neuvidí, a tak říká své matce: „Mami, až ti naše sestra přijde oznámit, že už netrpím, poklekni a řekni: Můj Bože, tys mi ji dal, nyní ti ji vracím. Ať je tvé jméno pochváleno."

Představená na ní vyzvídá: „Jak myslíte, že budete trávit svou věčnost?" „Hned na prahu ráje padnu do náruče mé Trojice, protože Chvála slávy nemůže být na věčnosti jinde, a budu se do ní nořit víc a víc." Po chvilce ticha dodává: „Přesto, kdyby mi Pán Bůh svěřil takovou důvěru, zdá se mi, že mým posláním bude přitahovat duše k vnitřnímu usebrání." V dopise jedné karmelitce to ještě rozvádí: „Zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše tím, že jim budu pomáhat vycházet ze sebe, aby lnuly k Bohu velmi prostým hnutím lásky, a uchovávat je v onom velkém vnitřním tichu, které dovoluje Bohu, aby se do nich vtiskl a přetvořil je v sebe." (Dopis 335)

Poslední Alžbětina slova potvrzují její víru a naději: „JDU KE SVĚTLU, K LÁSCE, K ŽIVOTU..." Umírá 9. listopadu 1906 obklopena svými sestrami, obdivujícími její odevzdanost a statečné snášení velkého utrpení. Její pohřeb byl velkou událostí pro celý Dijon, sešli se všichni její přátelé a široký okruh známých. Měli ji tolik rádi...

 

Alžbětin život byl prostý. Její úsilí být dobrou karmelitkou - být Bohu dcerou a jeho obrazem - provázela snaha zůstat jednoduchou a pokornou. „Chci, aby lidé při pohledu na mě mysleli na Boha," napsala, a nebyla to žádná fráze. Opravdu se to stávalo. Kdo se s ní setkal, vnímal ji jako ženu, která miluje svého Boha a chválí jej. Alžběta žila svůj život v neustálé pozornosti ke konání toho, co Bůh denně žádá od všech křesťanů, včetně těch nejobyčejnějších věcí. Výjimečná byla v tom, že to dělala podle slov sv. Terezie z Avily se „vší možnou dokonalostí" v síle víry, naděje a lásky.

 

Proces jejího blahořečení byl zahájen v roce 1931 a dokončen roku 1984, kdy byla Alžběta od Trojice prohlášena papežem Janem Pavlem II. za blahoslavenou. Její poslání vést duše k Bohu skrze vnitřní usebrání a v hloubce nitra pokračuje i v naší době, která hledá novou naději a snaží se znovu objevit hodnoty ztišení, modlitby a samoty. V současnosti probíhá proces jejího svatořečení. (Pozn. Revue Theofil: Alžběta od Trojice byla svatořečena 16. října 2016 papežem Františkem.)

 

Alžběta dnes

 

Mým posláním bude přitahovat duše k vnitřnímu usebrání."

 

Dokladem toho, že i dnes má Alžběta lidem co říci, může být to, že tak mnozí i sto let po její smrti hledají poučení v jejím životním příběhu a v jejích spisech. Hledají - a nacházejí.

 

Alžběta tobě:

 

„Máš ve mně dobrého advokáta u Královského dvora."

„Nech se milovat."

„Je to tak prosté, stačí věřit!"

„Modlitba? Není třeba hledat nějaké krásné myšlenky, stačí jen vylít Bohu své srdce."

„Bůh tě miluje dnes, jako tě miloval včera, jako tě bude milovat zítra i vždycky."

„Ve vlaku nezapomínej na modlitbu, je to velice příhodná chvíle, dobře si na to vzpomínám."

„Zanechávám ti svoji oddanost Nejsvětější Trojici a Lásce, žij v nebi své duše s nimi... Ty mě zastoupíš; já budu Chválou slávy před trůnem Beránkovým a ty budeš chválou slávy ve své duši, a tak to mezi námi navždy zůstane."

„Žijme z lásky, abychom oslavili Boha, který je Láska."

 

Jiní o Alžbětě:

 

Člověk je rád, když narazí na světce, který se přiblížil Bohu ne díky velkým zázrakům a přehnaným umrtvováním, ale v přímé linii křtu a poslušnosti Boží vůli nacházené v každodenních všedních záležitostech."

o. Philipon

 

Koupila jsem si Sebrané spisy Alžběty od Trojice... Spíše než četba to bylo setkání, zrození přátelství. Alžběta ke mně přicházela a moje srdce se rozehřívalo, radovalo... Brala mě za ruku, odpovídala na mé otázky, předvídala mé očekávání, potvrzovala moje rozhodnutí, vyjadřovala vše, co jsem zažila nebo tušila..."

převorka Karmelu v Dijonu

 

Alžběta od Trojice se mi líbí v tom, jak ukazuje nenucenost láskyplného vztahu k Bohu. A také její naprosté zaujetí pro věci Boží, v němž dokázala spojit modlitbu s apoštolátem."

Pavel, jáhen

 

alzbeta-od-trojice-009-men.jpg
 

 

Kde se dozvědět víc:

 

Knihy v češtině:

Antonio Maria Sicari, Alžběta od Trojice, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011

Giovanna della Croce, Alžběta od Nejsvětější Trojice, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003

Conrad de Meester, Tvá blízkost je mé štěstí, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995

Philippe Ferlay, Modlitba blahoslavené Alžběty od Nejsvětější Trojice, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1994

Antonio Maria Sicari, Svatí Karmelu, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2011

 

Na internetu:

http://www.elisabeth-dijon.org/

 

Z díla:

Dopisy Markétě - Úvod

Dopisy Markétě 1 
Dopisy Markétě 2 
Dopisy Markétě 3 
Dopisy Markétě 4
Dopisy Markétě 5 
Dopisy Markétě 6 
Dopisy Markétě 7 
Dopisy Markétě 8 
Dopisy Markétě 9 
Dopisy Markétě 10 
Dopisy Markétě 11
Dopisy Markétě 12
Dopisy Markétě 13
Dopisy Markétě 14
Dopisy Markétě 15
Dopisy Markétě 16
Dopisy Markétě 17
Dopisy Markétě 18

Můj Bože, Trojice  

 

Související články: 

Raoul Plus: Jsme nebem

Lukáš Drexler: Alžběta od Trojice - recenze

 

Další související články:

Jan od Kříže: Duchovní píseň
Lukáš Drexler: Svatí Karmelu 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu 
Marie Magdaléna de‘Pazzi - životopis
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící 
Jan od Kříže: Jak dobře znám já zdroj 
Marie Konečná: Jan od Kříže - životopis
Lukáš Drexler: 365 dní s mystiky Karmelu
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Terezie z Lisieux: Dopisy duchovnímu bratru-misionáři 1 
Marie Magdaleny de‘Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Pravá zbožnost k Duchu svatému 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Hymny, jež zpívala ve vytrženích (1/3) 
Terezie z Lisieux: Sebeodevzdání v zápalnou oběť milosrdné Lásce Boží 

 

Alžběta Dřímalová, 29.5. 2012

Přečteno 873x

další křesťanské osobnosti