Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Ignác Antiochijský

Ignác Antiochijský

1.-2. stol. / biskup, mučedník / svatý

  

Osobnost sv. Ignáce Antiochijského

Krátce po smrti sv. Klementa Římského hned na začátku 2. století se setkáváme s jasně se rýsující osobností, jež svou literární prací, můžeme-li tak nazvat dopisy, ještě více než sv. Klement poodhrnuje závoj prvního křesťanského století a dovoluje nám tak nahlédnout do vnitřního i vnějšího života poapoštolské církve.

Je to sv. Ignác Antiochijský, syrský biskup, jak se nazývá ve svém listě Římanům (2,2). Seznam biskupů (Eusebius, Historia Ecclesiastica /dále jen HE/, III,22) jej uvádí jako druhého biskupa antiochijského a nástupce Euodia, známého z listu sv. Pavla. ignac-antiochijsky-001-men.jpgKřesťanskou obec v Antiochii založil sv. Petr (HE, III,30). Martyrium sti Ignatii, pocházející ovšem až ze 4.-5. století, mluví o Ignácovi jako o žáku apoštola Jana. Vliv sv. Jana na formulaci Ignácových myšlenek je až příliš nápadný, než abychom s naprostou negací mohli odmítnout tuto zprávu. Ignácovy listy jsou ovšem též velmi silně poznamenány osobností sv. Pavla.

Přesné ohraničení Ignácova života neznáme. Z Eusebiovy zprávy (HE, III,36) se dozvídáme, že byl za císaře Trajána zatčen a odsouzen k smrti. Bohužel přesné datum nám zprávy nezaznamenaly. K zatčení došlo nejpravděpodobněji při Trajánově trestní výpravě proti Parthům. Parthský král Chrosroe totiž dosadil za arménského krále svého vnuka Exedara, zatímco Římané si sami osvojovali právo obsazovat arménský trůn, Traján tedy chtěl vojenskou mocí donutit Chosroa, aby stáhl své oddíly s Arménie. K trestné výpravě došlo ke konci r. 113 a Traján dorazil do Antiochie buď ještě téhož roku nebo hned na začátku příštího. V té době byl biskupem kvetoucí antiochijské křesťanské obce sv. Ignác. Spolu s Ignácem byli zatčeni ještě dva duchovní, Sozimus a Rufus. Zatčení byli v doprovodu deseti vojáků deportováni z Antiochie přes Smyrnu po krátkém zastavení v Troas přes Neapolis do Říma. Z náznaku Polykarpova listu Filippanům (13,2) by se dalo soudit i na krátké zdržení ve Filippi. Ve Smyrně byl podle svého listu Římanům 24. srpna. Rok není uveden. Kdy zemřel v Římě, přesně nevíme. My jeho památku světíme 1. února. Martyrium Syriacum z r. 411 i sv. Jan Zlatoústý (Hom. in s. Ignatium) uvádějí, že ve 4. století byla v Antiochii slavena Ignácova památka 17. října. Není nepravděpodobné, že tato liturgická tradice nám správně zachovala vzpomínku na den jeho smrti v Římě.

Věhlas antiochijského biskupa i zpráva o jeho deportaci se rychle roznesla po tehdejších maloasijských křesťanských obcích a delegace jednotlivých obcí se přicházejí při jeho zastávkách ve Smyrně a v Troas s ním rozloučit. Ve Smyrně v efezské delegaci vidíme biskupa Onesima, jáhna Burra, hodnostmi neoznačené Kroka, Euplita a Frontona; v magnesijské delegaci je biskup Damas, kněží Bassus, Apollonius a jáhen Zótion; z tralleské obce přišel biskup Polybius; smyrnenský biskup sv. Polykarp byl s ním pravděpodobně ve styku po celý čas jeho pobytu ve Smyrně. V Troas vedle místních věřících se s ním přišel rozloučit nejmenovaný filadelfský biskup. Pravděpodobně již z Antiochie či menší zastávky na pobřeží Kilikie jej až do Troas provázel jáhen z Kilikie Filon a Reus Agathopos, k nimž se ve Smyrně přidali ještě efezský jáhen Krokus a Burrus. Podle zmínky v listě Římanům (10,2) přišli syrští přátelé až do Říma.

 

Listy

Při nuceném pobytu ve Smyrně napsal sv. Ignác 4 listy: křesťanské obci v Efezu, Magnesii, Tralles a Římě. V Troas, kde se dozvěděl o klidu v Antiochii, napsal 3 listy: Smyrnenským, Filadelfským a biskupu Polykarpovi. Měl v úmyslu (viz Ef 20,1) napsat ještě jeden dopis efezské obci, k němuž mu asi bohužel nezbylo čas. Listy pravděpodobně brzy po smrti sv. Ignáce sebral sv. Polykarp. Jisté je, že je Polykarp posílá spolu se svým listem Filippanům (Polyc. Ad Philip., 13,2).

Těchto 7 listů, o nichž se vedle Polykarpa zmiňuje Irenej (Adv. Haer., 5,18), Origenes (Proleg. in cant., Hom. VI, in Luc.) a Jeroným (Catalog., c. 16), bylo ve 4. stol. různými přídavky rozšířeno, dokonce bylo přidáno i dalších 7 listů (Ad Mariam Cassabolitanam, Ad Tarnenses, Ad Antiochenos, Ad Hierom diaconum Antiochenum, Ad Philippenses, Ad Ioannem Apostolum, Ad B. V. Mariam). Je to jen doklad, jaké vážnosti sv. Ignác požíval.

Listy jsou obsaženy v tzv. kodexu Colbertinum (10. stol.), v kodexu Jeruzalémském (11. stol.) a Sinajském (4. st.). Na Západě byla známa ponejvíce delší recenze těchto sedmi listů. Kodex Colbertinus měl ovšem i kratší recenzi listu Římanům, jež byla považována za první. ignac-antiochijsky-002-men.jpgR. 1498 byla poprvé vytištěna. Když však r. 1644 arcibiskup Usher z Armagh v Irsku našel latinský překlad kratší recenze a krátce na to filolog Iszak Voss z Leydenu objevil ve Florencii tomu odpovídající řecký originál, ukázalo se tím, že delší recenze je nepravá. Kromě těchto dvou recenzí našel před r. 1845 Angličan Tattam v egyptském klášteře ještě kratší text v syrském překladu. Byl to jakýsi výtah z listů.

Charakteristiku listů velmi výstižně vyjádřil sv. Polykarp (Filip., 13,2): „Obsahují víru, trpělivost a základní věci týkající se našeho Pána". Na všech místech prozrazuji impulzivní osobnost s tak výraznou láskou ke Kristu a ke kontemplaci v duchu apoštola Jana, nekompromisnost s nepravým učením, zároveň však lásku k pobloudilému člověku a trpělivost v jednání. V tom všem se prozrazuje vliv apoštola Jana. Ovšem i vliv apoštola Pavla je zřetelný. Podstatou křesťanství je mu společenství s Kristem. Aby pravdivě žil, chce být „nalezen v Ježíši Kristu". Pavlova formulace „být v Kristu" je mu zcela běžnou, a to, co sv. Pavel jen mnohdy naznačil, on rozpracovává a kontemplativně domýšlí. Křesťan jako chrám Boží musí v sobě nosit Krista. Důvěra křesťana, překonávající smrt, jež tak úchvatně vyniká u sv. Pavla v listě Filippanům (1,23), je Ignácovou osobností ještě umocněna. Sv. Pavel chce zemřít, chce být u Krista, neboť to je lepší, zároveň si však přeje zůstat naživu, neboť to je potřebnější. Naproti tomu v Ignácově duši plane živá touha po mučednické smrti. Má strach, aby mu římská obec nezabránila zemřít, chce být rozsápán, rozemlet zuby zvířat jako obilné zrno, stát se čistým chlebem Kristovým a být tak přinesen Bohu jako oběť. To není výraz tiché velikosti, ale vášnivý hlas nadlidsky vyrostlého nadšence, který si je vědom, že teprve mučednictvím se stane opravdovým Kristovým učedníkem, jenž naplnil svůj život vírou a láskou. Sv. Ignác právě svou plností myšlenek na sebe vázaných a zabíhajících do mystiky je ovšem často ve svém slovním výrazu těžko srozumitelný, obzvláště přistupují-li k tomu dlouhá, proplétající se souvětí. Je však srozumitelný každému prostému věřícímu, podává-li základní články víry.

Zvlášť emotivně působí list Římanům, k jehož napsání mu zavdala římská obec, která mu pravděpodobně chtěla vyprosit u úřadů amnestii nebo alespoň zmírnění trestu. Jeho obsah měl velkou odezvu v řecké a syrské církevní literatuře, dokonce i arabská literatura se o něm zmiňuje. List Polykarpovi se nese zcela v duchu pastorálních listů sv. Pavla Timotheovi a Titovi. Připomíná biskupu jeho povinnosti vůči věřícím i jeho úkol a povinnost střežit čistotu víry. V ostatních listech se jako základní motiv prolíná starost o duchovní život křesťanů. Klade jim na srdce, aby žili a jednali podle Krista, aby se varovali nejednoty a nedali se zmást nesprávným názorem na Krista, jenž jako pravý Bůh skutečně žil a zanechal nám své tělo za pokrm, aby žili ve svornosti a jednotě se svým biskupem a svými duchovními a aby byli vlídnými i ke svým odpůrcům a modlili se za jejich obrácení.

 

[Převzato z Druhá patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1985. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil, mezititulky jsou redakční.]

 

Z díla:

 

List Efezanům 
List Magnesijským 
List Tralleským 
List Římanům
List Filadelfským
List Smyrnenským
Ignác Polykarpovi 

 

Josef Novák, 5.9. 2011

Přečteno 240x

další křesťanské osobnosti