Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Polykarp

Polykarp

cca 69-155 / biskup, mučedník / svatý

řecky Πολυκαρπος [Polykarpos]

 

polykarp-002-men.jpgSvatý Polykarp, jak dosvědčuje jeho žák sv. Irenej, „byl nejen od apoštolů vyučen a stýkal se s mnohými, kteří viděli našeho Pána, ale byl též apoštoly ustanoven biskupem smyrnenské obce v Asii" (Irenej, Adv. Haer., III,4) a podle Tertuliána „ustanoven Janem za biskupa smyrnenské církve" (Tertulián, De praescr. haer., 32). Ve Smyrně, s přihlédnutím k ustanovení apoštolem Janem, musel působit velmi dlouho, kolem 60 let. Se sv. Ignácem Antiochijským byl při jeho několikadenní zastávce ve Smyrně pravděpodobně ve stálém styku. Za sporu o slavení Velikonoc se vydal do Říma k papeži Anicetovi, aby s odvoláním se na apoštola Jana obhájil maloasijskou praxi slavení Velikonoc o 14. nisanu. Spor o slavení Velikonoc vlastně spočíval v užívání rozdílného kalendáře. Křesťané židovského původu se řídili kalendářem lunárním, jímž se řídili Židé. Křesťané pohanského původu hlavně v okolí Říma a v Egyptě se řídili kalendářem solárním, zvaným Juliánský. Začátek lunárního roku určovalo pro každý rok zvlášť židovské synedrium podle prvního jarního úplňku. Prvním měsícem tohoto roku byl měsíc nisan (mezi březnem a dubnem) a Velikonoce slavili Židé 14. nisanu. Křesťané židovského původu slavili velikonoce buď se Židy nebo první neděli po 14. nisanu. Křesťané pohanského původu, aby si zachovali juliánský kalendář a při tom aby se neodklonili od doby, ve které Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, si stanovili Velikonoce na neděli po prvním jarním úplňku bez ohledu na to, kdy byly slaveny židovské Velikonoce. Tato rozdílná praxe, při níž se maloasijští křesťané odvolávali na apoštola Jana a Filipa, kdežto křesťané kolem Říma a v Egyptě na Petra a Marka, přivedla sv. Polykarpa do Říma. (Spor o slavení velikonoc byl ukončen až po Polykarpově smrti za papeže Viktora /189-198/ ve prospěch křesťanů okolí Říma. S konečnou platností o slavení Velikonoc, jak je slavíme dnes, bylo rozhodnuto na 1. nicejském koncilu r. 325.)

Velmi podrobně jsme zpraveni o konci jeho života z listu smyrnenské křesťanské obce, ve kterém je vylíčeno světcovo utrpení. V tomto listě je smrt nejméně 86 let starého Polykarpa datována na velký svátek druhého dne v první dekádě měsíce xantika, podle našeho počítání tedy na 23. února za prokonzula Statia Quadrata a za pořadatele slavností Filipa z Tralles. Církev na Východě slaví jeho svátek také 23. února (nyní i v katolické církvi). Že i na Západě byl svěcen tento den, dokazuje Jeronýmovo Martyrologium. Za rok smrti byl v dřívějších pracech pod Eusebiovým vlivem udáván rok 165 čí 166. Eusebius totiž cituje spis Umučení sv. Polykarpa až po zprávě o nastoupení císaře Marka Aurelia (Eusebius, Historia Ecclesiastica /dále jen HE/, IV,14) a Polykarpovu smrt klade až do sedmého roku vlády tohoto panovníka. Umučení sv. Polykarpa udává, že Polykarp byl zatčen a upálen za prokonzula Statia Quadrata a asiarchy Filipa z Tralles. Na základě nalezených nápisů a Waddingtonovy důkladné práce o římské správě (Waddington, Fastes des provinces Asiatique, I, Paris 1872) to mohl být buď rok 153/154 nebo 155/156. Světec zemřel na velký svátek a tento svátek připadl na sobotu 23. února. Mohl to tedy být jedině rok 155. Tuto chronologii dokazuje i nalezený nápis o asiarchovi Filipovi (publikovaný v Archäologische Zeitung z r. 1880), který, i když nepřímo neurčuje rok 155, přece jen potvrzuje, že sv. Polykarp nezemřel za Marka Aurelia, nýbrž za Antonia Pia (Zahn, Forschungen, IV; Funk, Kirchenlexikon).

umuceni-sv-polykarpa.jpgIgnácův list Smyrnenským i samotný list adresovaný přímo Polykarpovi ukazuje, jaké vážnosti požíval sv. Polykarp i za hranicemi své diecéze. Jeho činnost, kterou pro rozšíření křesťanství rozvinul, nejlépe ukazují slova pohanů a Židů, uvedená v Umučení: „To je ten učitel Asie, otec křesťanů, jenž ničí naše bohy. Učí neobětovat a neklanět se bohům" (kap. 12) a známý Polykarpův výrok „Poznávám tě, prvorozence satanova", když k němu přišel svým vlastním otcem z církve vyobcovaný Marcion (Irenej, Adv. haer., III,4). V jeho povahových rysech se jeví zvláště nesmlouvavost ve věcech víry a mravů, ale i laskavost a mírnost v jednání. Pravděpodobně tyto poslední povahové vlastnosti přivedly Marciona, kterého jeho otec biskup v Sinope exkomunikoval, aby požádal Polykarpa o znovupřijetí do církve. Marcion spoléhal na dobrotu a laskavost Polykarpovu, zapomněl však, že jeho názory porušující čistotu víry žák apoštolů nikdy schvalovat nemůže.

Od Polykarpa máme zachovaný jediný list adresovaný Filippanům. Podnět k němu dali křesťané ve Filippách. Požádali jej totiž o doručení svého listu do Antiochie, v němž si též postěžovali na chování kněze Valenta, a zároveň prosili o zaslání Ignácových listů. Polykarp - což bylo i přání samotného Ignáce (Ad Pol., 8) - jim posílá Ignácovy listy a s nimi tento průvodní list krátce po Ignácově smrti (kolem r. 114). List o 14 kapitolách je obsažen ve Vatikánském kodexu (4. st.). Kapitola 1-9 je v původním řeckém textu, kapitola 10-14 ve starém latinském překladu, kapitolu 9 a 13 přepisuje Eusebius ve svých Církevních dějinách (HE, III,36). Sv. Jeroným uvádí, že byl čten při bohoslužbách právě tak jako Klementův list. Polykarpův list nebyl jediný, který napsal. Irenej při své kontroverzi s bludařem Florinem se totiž dovolává Polykarpových listů, „které poslal pro utvrzení a napome-nutí" (Eusebius, HE, V,20). Sv. Irenej jako Polykarpův žák je nejlepším svědkem pravosti listu Filippanům.

List přes svůj nevelký rozsah je přímo přeplněn citáty novozákonních knih. Na 4 místech v textu jsou doslovné citáty novozákonních knih. Čekali bychom, že jako žák apoštola Jana užije nejvíce z něho, avšak jeho cituje jen jednou (1. list Janův). Tón, jakým je list psán, však prozrazuje vliv učitele. Zato sv. Pavla cituje na 32 místech. Ze 14 Pavlových listů cituje plných 11. Ze sedmi katolických listů uvádí 4 a z nich na deseti místech cituje 1. list Petrův. Apoštol Petr a Pavel dominují přede všemi apoštoly.

 

[Převzato z Druhá patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1985. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Související články: 

Ignác Polykarpovi 

 

Josef Novák, 12.9. 2011

Přečteno 323x

další křesťanské osobnosti