Serafim Sarovský

Úvod

Sv. Serafim se narodil 19. července 1759 v Kursku (Rusko)  v rodině kupce Izidora Mochnina.

Stejně jako u mnoha jiných světců nalezneme v jeho životě od dětství mnoho znamení, že byl předurčen, aby zvěstoval Boží slávu zvláštním způsobem.

Ve věku devatenácti let se stal mnichem v klášteře v Sarově, a během dalších šestnácti let žil společný život, v noviciátě sloužil v různých profesích, byl vysvěcen na jáhna a nakonec na kněze. Počátkem roku 1794 odešel sv. Serafim ze společenství, aby žil po dobu 31 let jako osamělý poustevník.  

Zemřel 2. ledna 1833 v kleče v modlitbě.

19. června 1903 byl kanonizován za účasti cara Mikuláše II., mnoha biskupů a tisíců věřících, kteří při této příležitosti připutovali z celého Ruska. Zůstává jedním z nejoblíbenějších svatých pravoslavné církve. V současné době jsou jeho ostatky uloženy v klášteře v Dijevevo.
 

Dětství

Svatý Serafim Sarovský se narodil jako třetí dítě Izidora Ivanovičie a Agáty Mochninové v noci z 19. na 20. července v Kursku. Při křtu dostal jméno Prochor (Prochoros), po jednom z prvních sedmi jáhnů, jak čteme ve Skutcích apoštolů (Sk 6,1-6). Již od dětství můžeme v jeho životě sledovat působení Boží milosti. Prochorův otec Izidor byl majitelem továrny na cihly a v době narození syna pracoval jako stavební dodavatel chrámu v Kursku. Avšak Prochorovi nebyly ještě ani tři roky a otec zemřel a dohled nad stavbou převzala jeho manželka Agáta, která v práci pokračovala 16 let. (Chrám pak byl dokončen v roce 1778, což byl rok příjmu sv. Serafima v klášteře Sarov). Agáta sama vychovávala Prochora a jeho staršího bratra Alexeje.

Prvním nadpřirozeným momentem Prochorova života byla událost, která se stala, když měl Prochor sedm let. Tehdy při návštěvě rozestavěného chrámu spadl z vysokého lešení zvonice a ze země vstal nezraněný.

V deseti letech těžce onemocněl neznámou chorobou. Měl sen, ve kterém se mu zjevila Bohorodička a sdělila mu, že jej ona sama přijde uzdravit. Za několik dní se konalo ve městě procesí s ikonou Přesvaté Bohorodičky Kurské, která byla považována za zázračnou. Při průvodu ulicemi, právě když se procesí přiblížilo k domu, kde Mochninovi bydleli, se strhla bouře se záplavami deště. Kvůli ochraně ikony, procesí vstoupilo do dvora, kam matka přivedla nemocného Prochora, který se rázem uzdravil. 

Dospívání

18. srpna 1786, v sedmnácti letech, se mladý muž nakonec rozhodl opustit svět a prosil matku o požehnání. V té době bylo rodičovské požehnání pro děti nesmírně důležité a byl to slavnostní a posvátný okamžik, symbol Boží milosti pro zvolené povolání. Matka mu dala jednoduchý mosazný kříž, který pak nosil po celý život. Před koncem života jej nosil na hrudi nahoře na oblečení, což dokazuje hluboký duchovní vztah se svou křesťanskou matkou.

Když bylo Prochorovi devatenáct let, starec (duchovní otec) Dositej (mnich v kijevské Pečerské lávře) mu schválil přání vstoupit do monastýru (kláštera) slovy: „Jdi bez obav a zůstaň tam. Tam spasíš svou duši. Tam také ukončíš svoji pozemskou pouť. Navykni si stále myslet na Boha. Volej jeho svaté jméno. A Duch svatý k tobě přijde, bude v tobě přebývat a povede tvůj život ke svatosti."

V klášteře 

Prochor se vydal asi 500 km východně od Moskvy do kláštera v Sarově. Zde v noviciátě pracoval jako dřevorubec, pekař, tesař i zvoník. Nejraději však měl řemeslo Ježíše z Nazareta, tesařinu. Získal v ní takovou zručnost, že mu přezdívali „Prochor Tesař". 

Tři roky prožíval utrpení s vodnatelností, až se zhroutil a umíral. Tehdy k němu přišla Panna Maria v doprovodu apoštolů Petra a Jana, kterým prý řekla: „On je jedním z nás." Pak pravou ruku položila na jeho čelo a žezlem, které držela v levé ruce se dotkla místa na pravé kyčli. Poté se zde vyhloubil dolík, kudy odtekla všechna voda.

Po osmi letech strávených v Sarovském klášteře byl uznán za hodným nosit mnišský hábit. Ve věku 27 let (roku 1786) byl Prochor přijat do společenství Poustevny a v témže roce byl vysvěcen na jáhna. Dostal jméno Serafim, což v hebrejšitně znamená hořící, planoucí. Brzy poté byl ustanoven diakonem. Předtím však ještě z vděčnosti za uzdravení odešel žebrat, aby vybral peníze na stavbu kaple nad celou, kde trpěl a byl uzdraven. Dorazil až do Kursku, kde naposledy políbil svoji matku a předpověděl svému bratru Alexejovi, že zemře brzy po něm, což se později také stalo.

Jako diakon projevoval velkou horlivost (na liturgii se připravoval celonočním bděním, při kterém klečel až do rána). Jednou, po požehnání při slavné liturgii na Zelený čtvrtek, zůstal stát na místě jako přikovaný, byl nehybný a duchem nepřítomný. Tato nehybnost trvala tři hodiny. O tom, co se stalo, pak svému zpovědníkovi řekl:
„Byl jsem oslněný jako slunečními paprsky. Když jsem se díval do té záře, viděl jsem našeho Pána a Boha, Ježíše Krista, v podobě Syna člověka v jeho slávě, zářícího nevýslovným světlem, obklopeného nebeským vojskem: anděly, archanděly, cherubíny a serafíny. Vstoupil západními dveřmi a kráčeje vzduchem žehnal všem přítomným. Potom změnil podobu, když vešel do své ikony vedle královských dveří, ale zůstával obklopený nebeskými šiky, jež svou září osvěcovaly celičký kostel. A já, prach a popel, jsem dostal zvláštní požehnání."

Poustevník

Po kněžském svěcení a po smrti igumena Pachomije, který jej kdysi přijal jako vlastního syna, požádal Serafim jeho nástupce, otce Izaiáše, o dovolení uchýlit se do lesa. Dne 20. listopadu 1794, v předvečer svátku Uvedení přesvaté Bohorodičky do chrámu (přesně 16 let po svém příchodu) odchází asi 6 km od kláštera do lesní chýše u řeky Sarovky. Bylo mu právě 35 let, což je v životě muže podle jeho vlastních slov velmi důležitý věk.

Z tohoto období jeho života je známo, že se kolem jeho příbytku shromažďovala lesní zvěř. Když dokončil modlitby podle řehole svatého Pachomije, vycházel z chýše a začal je krmit. Zvláště jeden velký medvěd se těšil jeho přízni. Proto je světec s oblibou zobrazován jak podává kus chleba medvědovi. (Na památku svatého Serafima byl v sarovské lese až do Říjnové revoluce 1917 zakázán lov medvědů).

Otec Serafim jedl velice skromně, mnoho se postil. Jeho strava obsahovala trochu chleba doneseného z monastýru (ovšem velkou část z něj rozdal zvěři), pár brambor, cibule s červenou řepou, které si vypěstoval a bršlice, ze které si vařil „polévku".

Přepadení lupiči

Dne 12. září 1804 sekal otec Serafim dříví v lese, když ho obklopili tři muži a hrubě po něm vymáhali peníze (mylně se domnívali, že přijímá peníze od návštevníků, kteří jej v lese vyhledávali). Jeden útočník jej zezadu napadl, ale místo aby jej porazil, sám upadl. Otec Serafim byl obdařen neobvyklou fyzickou silou, navíc držel v ruce sekeru, mohl se tedy lehce bránit. Avšak vzpomínka na Ježíšovo utrpení jej vedla k tomu, že pustil sekeru, zkřížil ruce na prsou a řekl: „Udělejte, kvůli čemu jste přišli." Jeden jej sekyrou udeřil do hlavy a Serafim upadl do bezvědomí, dále jej násilníci zasypali ranami pěstí, holí a kopanci. Svázali jej a chtěli hodit do řeky, ale nechali ho být, protože se jim zdálo, že je již mrtvý. Avšak Serafim se později vzpamatoval, vyprostil se z pout. Právě přecházející mnich jej uviděl a běžel pro pomoc do monastýru, kam jej dopravili polomrtvého. Měl proraženou lebku, zhmožděnou hruď, zlomená žebra a mnoho tržných ran. A opět mu přišla na pomoc přesvatá Bohorodička v doprovodu Petra a Jana. Zopakovala slova: „Je z našeho rodu." Toto vytržení trvalo čtyři hodiny, poté otec Serafim odmítl lékařskou pomoc, vstal, udělal pár kroků a přijal trochu jídla. Od té doby se jeho stav prudce zlepšoval, ale v důsledku zranění již zůstal po celý život shrbený. Lupiče, kteří otce Serafima přepadli, se podařilo vypátrat. Otec pro ně nechtěl žádný trest. Jejich domy však při strašném požáru lehly popelem. Přišli pak jako kajícníci a vrhli se k nohám Serafima, kterého předtím málem zabili...

Mlčení  

Na jaře roku 1810 na naléhání bratrů opouští svůj lesní úkryt, ve kterém 16 let chválil Pána. Aby mohl dále setrvat v mlčení, rozhodl se uzavřít do své bývalé cely jako do vězení. Zde ještě více než předtím četl Bibli. Po šestnácti letech se mu na podzim zjevila Bohorodička, aby mu dovolila návrat do poustevny. A pak se mu na cestě opět zjevila se svatým Janem, svým žezlem se dotkla země, ze které vytryskl pramen čisté vody. „Voda z toho pramene bude mít větší uzdravující moc než ta z rybníka Bethesda,"  řekla. Tento pramen skutečně uzdravil mnoho lidí a velmi připomíná o necelých padesát let později Pannou Marií požehnaný léčivý pramen vody v Lurdech.

Duchovní otec

Od té doby, ve věku 66 let, Serafim pobýval střídavě v klášteře i v poustevně a věnoval se příchozím, stal se starcem, duchovním otcem. Byl pro mnohé těšitelem a pomocníkem, denně konal zázraky na těle či na duši. Vynikal mnoha charismaty, s nekonečnou dobrotou a pokorou vedl lidi nejrůznějšího postavení, měl dar předpovídání budoucnosti, čtení v lidských srdcích, levitace, bilokace, uzdravování, rozlišování duchů...

První zázrak je spjat s mužem Michail Manturov, kterého uzdravil z nemoci nohou (nemohl chodit). Stal se pak věrným celoživotním přítelem, mecenášem a pomocníkem sv. Serafima. 

Serafim založil ženský klášter v Dijevevo, tzv. Mlýnskou komunitu, do které mohly vstoupit pouze panny a jejíž předtavenou byla sama Panna Maria. Osobních setkání s Pannou Marií měl za život asi 12.

Sv. Serafim vítal každého, kdo za ním přišel, slovy: „Moje radosti! Kristus vstal z mrtvých!"

Smrt

Sv. Serafim prorokoval o okolnostech své smrti. Byl nalezen klečí před před svou ikonou Přesvaté Rodičky Sladce milující - „Radosti všech radostí", jak ji nazýval, dle Juliánského kalendáře 2.1. a dle našeho 15.1. na počátku nového dne. Na sobě měl svůj typický bílý hábit, mosazný kříž od jeho matky mu visel na krku, měl založené ruce. V předvečer bylo slyšet, jak ve své cele zpíval velikonoční zpěvy zmrtvýchvstání. 

Sv. Serafim byl pohřben roku 1833 na vlastní přání asi 10 km severozápadně od Sarova v Divejevo, kde stával jím založený ženský klášter asi se 400 řeholnicemi. Později na tomto místě vznikl uzavřený prostor s největším sovětským atomovým centrem a výrobou zbraní. 

Prorok

Dvacet let po Serafimově kanonizaci sověti obsadili klášter Sarov a vše znesvětili. Divejevo se totiž stalo přitažlivým poutním místem, a proto byly ostatky sv. Serafima přemístěny do moskevského muzea a pak uloženy jako bezcenný předmět v depozitáři muzea ateismu v Leningradě, jenž bylo zřízeno v bývalé katedrále Panny Marie Kasanské. Zde ležely skryty, avšak ne zapomenuty, 70 let. Po převratu v roce 1990 byly ostatky znovu objeveny patriarchou a v roce 1991 byly v slavnostním průvodu přeneseny zpět do Divejevo. To sv. Serafim přesně předpověděl i s tím, že až se jeho ostatky vrátí, bude národ vědět, že začíná zmrtvýchvstání Ruska. 

Sv. Serafim viděl budoucnost Ruska a jeho klíčové postavení pro mír mezi národy, na které později ve Fatimě poukázala Panna Maria. Mnohá  jeho proroctví se již vyplnila a pro mnohá je nazýván prorokem naší doby.
V jeho předpovědích bylo, že zanikne carství vyvražděním poslední carské rodiny a ruský lid bude krutě utlačován, církev zle pronásledována. Přirovnal to k babylonskému zajetí. A oboje trvalo 70 let. Předpověděl, že na začátku útisku oněmí zvon moskevského Kremlu a opět se rozezní, až nastane čas obrození. Ač to bylo v době předpovědi nepředstavitelné, stalo se tak. Komunisté zakázali tímto zvonem zvonit. Až o Velikonocích 1991 mohl opět zaznít a dle předpovědi oznamoval, že vzcházejí pro Rusko nové červánky.

Rozhovor s Nikolajem Motovilovem 

Na závěr uvádíme krácené úryvky ze světoznámého rozhovoru sv. Serafima s Nikolajem Motovilovem, kterého sv. Serafim uzdravil těžké nemoci:

Po uzdravení sa Motovilov stal pravidelným návštěvníkem monastýru. Během jednoho rozhovoru s ctihodným Serafinem koncem září 1831 měl štěstí vidět jej ponořeného v Boží milosti a zářícího ve světle. Zároveň se od něj dozvěděl, že křesťanský život se musí stát životem v Duchu svatém. Motovilov o tom napsal do svého deníku, který se našel v archivu Dijevského monastýru, kde sa stala mniškou jeho žena, vdova Elena Motovilovová.

Den byl zamračený, zem byla pokryta hrubou vrstvou sněhu, který neustále padal, když mě starec Serafim posadil vedle sebe na kmen stromu. 

„Pán mi odhalil", řekl mi, „že již od dětství jste se toužil dozvědět, jaký je cíl křesťanského života". ... „Skutečně, modlitba, půst, celonoční bdění, a vůbec celá křesťanská askeze jsou dobré. Ale cíl našeho života nespočívá jen v plnění tohoto, protože to jsou pouze prostředky. Opravdovým cílem křesťanského života je získaní Ducha Svatého. Musíte vědět, že jen ten dobrý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší plody Ducha Svatého".

„Jak ho získám?" zeptal jsem se otce Serafima, „dobře to nechápu."

„Získat znamená dosáhnout", odpověděl mi. „Určitě víte, co znamená získávat peníze. To samé platí o o Duchu svatém. Cílem pozemského života je pro každého člověka získat peníze, dosáhnout poct uznání a ocenění. Duch Svatý je taktéž kapitál, přirozeně věčný kapitál. A jediný poklad, nevyčerpatelný na věky. Každý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší milost Ducha svatého, avšak lehčeji se toho dosáhne modlitbou, protože ta je nástrojem, kterým disponujeme. Může se stát, že chcete jít do chrámu, ale chrám není blízko nebo už je po bohoslužbě, nebo možná máte touhu pomoci chudému, ale chudý nikde není. Modlitba je však možná vždy, je dostupná bohatému i chudému, vzdělanému i jednoduchému, mocnému i slabému, zdravému i nemocnému, spravedlivému i hříšníkovi. Síla modlitby je velká a víc než cokoliv jiného přitahuje Ducha svatého."

„Otče", řekl jsem, „celou dobu mluvíte o milosti Ducha svatého. Ale jak a kde mohu tuto milost poznat? Dobré skutky jsou viditelné. To znamená, že Duch svatý se může stát viditelným? A jak poznám, jestli je se mnou nebo ne?"

„Milost Ducha svatého, která nám byla dána při křtu, září v našem srdci navzdory hříchům a tmě, jež nás obklopují. Zjevuje se v nevysvětlitelném světle těm, kterým Pán odhaluje svou přítomnost. Svatí apoštolové přítomnost Ducha svatého pocítili hmatatelně."

„A jak poznám, že se nacházím v milosti Ducha svatého? Jak mohu sám v sobě poznat, že je skutečně ve mně?"

„ Už jsem vám, Boží příteli, vylíčil, jak lidé v Duchu Božím přebývají... Co ještě potřebujete, můj milý?"

„Potřebuji tomu rozumět ještě lépe!" řekl jsem.

Tehdy mě otec Serafim pevně objal a řekl mi: „Můj milý, my jsme teď oba v Duchu. Proč se na mě nepodíváte?"

„Otče, nemohu se na vás podívat, protože vaše tvář se stala jasnější než slunce a mé oči byly oslněny."

„Nebojte se, protože i vy nyní záříte jako já. Teď jste i vy naplněn Duchem svatým, jinak byste mě nemohl takto vidět. Můj milý, proč se na mě nepodíváte? Nebojte se ničeho, Pán je s vámi!"

Podíval jsem se na něj přejel mi mráz po zádech. Představte si slunce v nejsilnějším záři poledního žáru a v jeho středu vidíte tvář člověka, který s vámi rozmlouvá. Vidíte pohyby jeho rtů, výraz jeho očí, slyšíte jeho hlas, cítíte, že jedna jeho ruka je položena na vašem rameni, ale nevidíte ani tuto ruku ani postavu, jen oslepující světlo, které se rozlévá všude okolo a svým jasem osvěcuje zasněženou krajinu, na kterou padají sněhové vločky.

„Co cítíte?" zeptal se mě.

„Nevýslovné ticho a pokoj", řekl jsem.

„A co ještě cítíte?"

„Jak se mé srdce naplňuje nevýslovnou radostí."

„Tato radost, kterou máte, je ničím oproti radosti, o které bylo napsáno: ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují. Nám byla dán pouze stín této radosti, co můžeme říci o skutečné radosti? Co ještě cítíte, příteli Boží?"

 „Nevýslovné teplo", řekl jsem.

 „Jaké teplo? Jsme v lese, je zima a všude kolem sníh. Jaké to je teplo, které cítíte?"

A já jsem řekl: „Jako když se umývám v teplé vodě. Cítím i jakousi vůni, kterou jsem nikdy necítil."

„Vím, vím", řekl, „schválně se vás ptám. Ta vůně, kterou cítíte, je vůní Ducha svatého. A teplo, o kterém mluvíte, není v ovzduší, ale v nás. Poustevníci byli zahříváni tímto teplem, nebáli se zimy, protože nosili plášť milosti, který nahrazoval oblečení. Boží království je mezi námi. Potvrzuje to stav, ve kterém nyní jste. Hle, co znamená být naplněn Duchem svatým."

„Budu si pamatovat tuto milost, která nám dnes byla dána?" zeptal jsem se.

„Věřím, že Pán ji pomůže ochraňovat ve vašem srdci, protože byla dána nejen vám, ale vaším prostřednictvím i celému světu. Jděte v pokoji! Pán a Bohorodička ať jsou s vámi!"

A po celou dobu našeho rozhovoru, od chvíle, kdy se tvář otce Serafima rozzářila, toto vidění neustalo... Nevýslovnou záři světla, která z něj vycházela, jsem viděl na vlastní oči a jsem připraven stvrdit to i přísahou.

Použité prameny:

• Irina Gorainoff: Serafim Sarovský

• http://www.pravmir.ru/velikij-serafim-svyatoj-sarovskoj-pustyni/

• http://www.youtube.com/watch?v=8gJjLb78R6o&feature=watch_response

• http://catholica.cz/?id=193

Další odkazy:

• http://www.symeon-anthony.info/StSeraphimSarov/StSeraphimSarov.htm

• http://www.pravoslav.gts.cz/rady/serafim.htm

• http://diveevo.nne.ru/svyatyni/78

• Česká televize uvedla v pořadu Světci a svědci pěkně zpracovaný životopis sv. Serafima.
  

Souvisejicí články:

Jana Šumpíková: Serafim Sarovský - recenze

Lukáš Drexler: Duchovní poklad pravoslaví - recenze