Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Henry Hane

Henry Hane

12??-1299 / řeholník - karmelitán, kněz, mystik, kazatel

- varianty jména: Henry de Hanna, Henry of Hanna, Henricus de Hanna, Henricus Hane, Hanes der Karmeliten, Hane der Karmelit, Jindřich Hane

 

Život

Anglický karmelitánský řeholník, člověk z Norwich, muž milující osamělý život, který složil svoji veřejnou profesi v karmelitánském klášteře uprostřed lesů v Brunhamu v Norfolku, kde strávil mnoho dní svého života v kontemplaci, ale i kázáním mnoha učených promluv zejména svým spolubratřím, avšak někdy i lidu. V roce 1245 nebo 1254 byl prvním zvoleným provinciálem karmelitánského řádu, jejž řídil 17 let. Roku 1254 byl zvolen - jakožto druhá osoba těšící se tomuto postu - provinciálním učitelem svého řádu v Anglii. Některé prameny naznačují jeho výraznou úlohu v počátcích univerzity v Stanfordu a při působení jeho spolubratrů na této univerzitě. Henry Hane je však znám především jako významný pomocník svatého Šimona Stocka při rozšiřování karmelitánského řádu v Anglii, Nizozemí, Německu a Francii.

Zemřel v karmelitánském klášteře koncem prosince roku 1299, kde byl rovněž v kněžišti pohřben.

 

Dílo a nauka

Některé prameny mu připisují dílo Ordinationes conventuum, jež by podle všeho mělo pojednávat o organizování konventů. Z jeho pera však se vší pravděpodobností pochází 3 kázání, jež jsou zachována v oxfordském manuskriptu nesoucím titul Paradisus animae intelligentis, což je kolekce více než šedesáti, především dominikánských kázání různých autorů zejména z německé oblasti, sepsaná kolem roku 1300, která se zabývají otázkou poznání Boží podstaty člověkem. Třicet jedna z oněch kázání pochází od Mistra Eckharta, dalšími autory jsou kromě Haneho (ten je zde uveden pod jménem Hane der Karmelit) Giselher von Slatheim, Eckhart Rube, Johannes Franke, Hermann von Loveia, Florentius von Utrecht, Albrecht von Treffurt, Helwic von Germar, bratr Erbe, Thomas von Apolda ad.

Texty Henryho Haneho odráží jasný vliv Mistra Eckharta, avšak oproti němu se usiloval vyvarovat příliš smělým vyjádřením tohoto velkého německého mystika. Jak píše již zesnulý holandský karmelitán a profesor dějiny mystiky bl. Titus Brandsma: „Ve 13. a 14. století převládala v německých zemích Eckhartova mystika, a mystika Karmelu se obzvláště v těchto zemích dostala pod její vliv. Avšak Henry Hane se ve svých dílech vyhýbá přehnané subtilnosti, kterou se vyznačují spisy Eckhartovy. Vždy zachovává střed mezi rozumovou školou dominikánů a školou františkánů, kteří zdůrazňují více afektivní metodu a důležitost vůle. Právě tak jako je zřetelně znát v mystice svatého Jana od Kříže vliv Pseudo‑Dionýsia Areopagity, tak i v soustavě Haneově nalézáme šest stupňů, čerpaných ze stejného pramene, po nichž vystupuje duše k Bohu."[1]

Titus Brandsma pak těchto šest stupňů z Haneho kázání Gaudete in Domino semper... vykládá následovně:

„První stupeň je otevření duše Bohu. ‚Otevři mi, má milovaná,‘ říká Snoubenec v Šalomounově Písni písní. Druhého stupně je dosaženo, když Bůh - a zde je míněna Nejsvětější Trojice - přitáhne duši k sobě a udělá si v ní příbytek. Bůh se narodil v duši. Hane cituje svatého Augustina a říká, že dochází ke znovuzrození, když se spojí láska a touha. Ovocem Ducha svatého je světlo, láska, radost a pokoj. To už je odklon od Eckhartova intelektualismu, neboť se zdůrazňuje prvek lásky jako prostředek, kterým se v nás rodí Bůh. Třetí stupeň je přetvoření duše v Boha. Toto se děje, když v duši přebývá světlo. V tomto světle už duše nehřeší a Boží krásu vidí takovým způsobem, že se už neobjevuje temnota hříchu. Duše zapomíná na všechno, co není Bůh. Kráčí ve světle jako dítě světla. ‚Gustate et videte‘ - ‚Okuste a vizte‘. Předně mystická zkušenost o Bohu, a vzápětí za ní osvícení. Nejprve vzejde v duši světlo, a pak v tomto světle vidí duše zdroj světla. Ale duše musí mít toto světlo ještě dříve, než je schopna je vidět. V této souvislosti používá Hane obraz, který použila později svatá Terezie. ‚Duše se nesmí pokoušet létat dříve, než se jí opeří křídla.‘ Musí nést Kristovo jho a pociťovat, jak je sladké, dřív než pozná, kdo je ten, který na ni toto jho vložil. Na čtvrtém stupni uvolňuje Bůh v duši nesmírné energie, a přirozené mohutnosti duše jsou povzneseny, stanou se nadpřirozenými a jsou zbožštěny. V záři svého nového světla si duše pronikavě uvědomuje své přirozené slabosti. Ale Bůh ji pozvedá nad ni samu, a když si duše uvědomuje své vlastní slabosti, chápe stále dokonaleji Boží všemohoucnost a Boží blahosklonnou lásku. Tímto způsobem - abychom použili slova svatého Pavla - jde duše od světla k světlu. Na pátém stupni je úplné spojení duše s Bohem. Bůh nabývá formu duše a duše nabývá formu Boha a je přetvořena v Boha. Nebeské světlo úplně proniká duši a v tomto nebeském světle vidí duše samu sebe. Vzduch se už nejeví ve slunečním světle jako vzduch, ale je to jen světlo. Na šestém stupni nejen svítí světlo v duši, ale duše je zahalena světlem. V této záři je duše jako drahokam prostoupena skrz naskrz jasem světla, zrcadlí se v něm, a toto světlo z ní vyzařuje ze všech stran. Ona celá je nyní světlo. Duše se stává průsvitnou, je zrcadlem božství, jak říká Dionýsius o andělích. Takto vykládá Hane příchod Pána do duše. Volá se svatým Pavlem: ‚Radujte se, Pán je blízko!‘"[2]

Bl. Titus Brandsma si také všímá podobnosti nauk a v textech použitých obrazů Hahneho a sv. Terezie od Ježíše, ačkoli sv. Terezie podle všeho jeho texty neznala: „Svatá Terezie se podivuhodně shoduje s Hanem v mnoha obrazech, které on užívá. Tak velice, že by se zdálo, jako by Terezie dobře znala jeho spisy. Jako Hane, zdůrazňuje i ona na prvním místě, že máme otevřít své duše Bohu. Máme uznat své hříchy a oddat se Bohu, a když budeme stráveni Bohem, budeme očištěni od svých hříchů a nedokonalostí a budeme se moci svobodně přiblížit k jeho lásce. Terezie také zná obraz Snoubence, který klepe na dveře našich duší a čeká, až bude vpuštěn. Také stojí za povšimnutí, jaký důraz klade na pěstování ctností jako na přípravu, doprovod a ovoce mystického života. Společný mají obraz létání před opeřením křídel. Svatá Terezie také zdůrazňuje lásku jako prostředek spojení s Bohem. Obzvláště má ráda obraz slunce a jeho světla a obraz drahokamu, diamantu, v jehož hlubině přebývá světlo a vyzařuje na všechny strany. Je tu shoda nejen v nejhlubším smyslu obrazné mluvy, ale i v popisu následných stupňů mystického života. Popisy Henryho Haneho a svaté Terezie jsou téměř totožné. Je také nanejvýš zajímavé, jak oba učí, že nadpřirozeno staví na přirozených základech a že nadpřirozený život je rozvinutím přirozených schopností."[3] Tuto podobnost pak Brandsma přisuzuje té skutečnosti, že oba čerpali z téže mystické tradice, přítomné již v době sv. Šimona Stocka, kterou později sv. Terezie rozvíjí do úplnější formy.

 

Použité zdroje:

 

Z díla:

Jak přicházíme k Bohu

O stvořeném a nestvořeném duchu 

 

Související články: 

 Jan od Kříže: Duchovní píseň 
Lukáš Drexler: Svatí Karmelu
Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící 
Jan od Kříže: Jak dobře znám já zdroj 
Lukáš Drexler: 365 dní s mystiky Karmelu
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Terezie z Lisieux: Dopisy duchovnímu bratru-misionáři 1 
Marie Magdaleny de‘Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás 
Terezie z Lisieux: Sebeodevzdání v zápalnou oběť milosrdné Lásce Boží
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Hymny, jež zpívala ve vytrženích (1/3)
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Pravá zbožnost k Duchu svatému 
Lukáš Drexler: Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku)
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Johannes Franke: Synovství Boží
Johannes Franke: O blahoslavené Panně

Johannes Franke: Nad čím se můžeme rmoutit

 

Poznámky:


[1] Brandsma, T.: Krása Karmelu, Kostelní Vydří 1992, s. 45.

[2] Tamtéž, s. 45-46.

[3] Tamtéž, s. 46-47.

 

Lukáš Drexler, 15.10. 2012

Přečteno 233x

další křesťanské osobnosti