Šarbel Machlúf

 

Třetinu svého života strávil v samotě poustevny, přesto dokázal oslovit statisíce a miliony lidí, kteří už více než sto let přicházejí k jeho hrobu. Libanonský mnich Šarbel Machlúf inspiruje také dnes zástupy poutníků z Blízkého východu i celého světa, křesťany i muslimy. Vlivem četných zázraků je též považován za jednoho z největších divotvůrců 19. století.

 

  

Narodil se 8. května 1828 v horské vesnici Biká Kafra a při křtu dostal jména Júsuf Antún, což jsou arabské obdoby jmen Josef a Antonín. Kromě něj měli jeho rodiče Antún Machlúf a Brigita ještě čtyři starší děti, dva chlapce a dvě dívky. Chudou obživu rolníkům zajišťovala kamenitá půda severolibanonských hor.

Když byly Josefovi tři roky, přišel o otce a výchovu dětí si vzal na starost bratr zemřelého, strýc Tanios, který jim předal to nejcennější, co mohl dát - křesťanskou výchovu, úctu k bližnímu a lásku k modlitbě. Vzorem se Josefovi stali i dva strýcové z matčiny strany, kteří se zasvětili Bohu a vstoupili do kláštera.

V roce 1851 opustil Josef tajně svou rodnou vesnici a uchýlil se nejprve do kláštera Panny Marie v Majfúku. Po roce však odešel do kláštera sv. Marona v Annaya. Slavné řeholní sliby zde složil 1. listopadu 1853 a přijal jméno Šarbel po antiošském mučedníkovi z druhého století. Poté byl poslán studovat teologii do kláštera sv. Cypriána v Kfifanu, aby se mohl stát knězem v maronitské církvi.

Ta je jednou z východních katolických církví, to znamená, že si zachovala jednotu s Apoštolským stolcem a je tedy plně katolickou. Užívá však vlastní obřad, podobně jako například řeckokatolická církev v naší zemi. Vznikla v Libanonu mezi učedníky sv. Marona, poustevníka žijícího na přelomu 4. a 5. století. V následujících staletích sice komunita žila v izolaci od světa, věrnost papeži a spojení s Římem však nikdy nepřerušili a naopak je potvrdili roku 1182. Dnes se počet maronitů ve světě odhaduje na zhruba tři miliony, z toho asi jeden milion žije v Libanonu (tvoří zde cca čtvrtinu obyvatelstva).

 

 

 

Život v klášteře Annaya

Svátost kněžství Šarbel přijal v dubnu roku 1859 v Bkerkí, které je sídlem maronitského patriarchátu. Poté se vrátil zpět do Annaya a klášter či jeho blízké okolí už nikdy neopustil. Mnišským životem a kněžskou službou zde strávil dalších 16 let. Přes den s ostatními bratry těžce pracoval na poli, o půlnoci vstával k chórové modlitbě a po ní až do rána klečel a rozjímal před svatostánkem. Živil se jen chlebem, zeleninou, hrachem a čočkou, nikdy nejedl maso a pil pouze vodu.

Již za života mu byly přisuzovány četné zázraky. Tak například zachránil svého spolubratra od otravy jedovatým hadem, když zvířeti pohrozil a to se odplazilo pryč. Měl také dar jasnozřivosti a uzdravování.

Představený jej pověřil službou nemocným a umírajícím. Za každého počasí procházel Šarbel krajinou v okolí kláštera, zpovídal a léčil nemocné a podával umírajícím Tělo Páně. Lidé si jej pro tuto náročnou a obětavou službu velmi oblíbili.

 

 

 

Poustevnický život

Toužil však vždy po tom, aby se Bohu mohl odevzdat docela. V roce 1872 se splnění tohoto přání přiblížilo - v nedaleké poustevně zemřel mnich, který ji obýval, a Šarbel poprosil představeného, aby tam mohl odejít. Musel však tři roky počkat. Povolení přesídlit do poustevny sv. Petra a Pavla dostal až v únoru roku 1875 a zde pak podle vzoru svatého poustevníka Marona, patrona kláštera v Annaya, žil následujících 23 let až do své smrti. Šarbel se zcela odevzdal Kristu a zřekl se všeho, co by mu mohlo bránit v ustavičné modlitbě a mlčení.

Svou kamennou poustevnu téměř neopouštěl a kromě vytrvalých modliteb trávil čas i fyzickou prací - na svazích okolo poustevny vybudoval terasovitá políčka, kde se dařilo zelenině a ovoci. Když mu pro věk i v důsledku přísného sebezapírání ubývalo sil a nemohl již tolik pracovat, začal na žádost představeného přijímat návštěvy lidí, kteří k němu přicházeli prosit o duchovní či medicínskou radu. Dva roky před smrtí mu byl přidělen společník, bratr Josef Arsuni, který se s ním modlil a přisluhoval mu při mši.

V prosinci roku 1898 utrpěl Šarbel při mši svaté záchvat mrtvice a v bezvědomí pak ležel ve své poustevně. Zemřel v pověsti svatosti na Štědrý den a byl pohřben do země na klášterním hřbitově v Annaya.

 

 

 

Svatořečení

Několik měsíců poté spatřili jeho spolubratři ze Šarbelova hrobu vycházet záři. Odkryli jej proto a nalezli jeho tělo neporušené, jako by bylo živé. Z těla kapala tekutina podobná krvi a šířila se příjemná vůně. Světcovo tělo bylo roku 1899 přeneseno do klášterní krypty a jak jeho neporušenost, tak neustálé krvácení byly pozorovány i při dalších otevřeních hrobu, při novém přenesení v roce 1927 i roku 1950 pod dohledem odborné komise a zástupců Apoštolského stolce. Odborníci tyto jevy nedokážou vysvětlit. Pro velký počet zázraků, které se zde udály, se jeho hrob stal velmi vyhledávaným poutním místem. Uzdravení si zde vyprosili nejen křesťané, ale i mnozí muslimové.

Návrh na blahořečení služebníka Božího Šarbela Machlúfa byl podán v roce 1925 a papež Pius XII. podepsal dekrety o zahájení beatifikačního procesu roku 1954. V jeho průběhu bylo potvrzeno několik nevysvětlitelných zázraků, vykonaných na Šarbelovu přímluvu. Libanonský mnich tedy mohl být prohlášen za blahoslaveného a papež Pavel VI. tak učinil v závěru II. vatikánského koncilu, 5. prosince 1965. „Kéž nám, kteří žijeme v tomto světě poznamenaném honbou za bohatstvím a požitky, [blahoslavený Šabel Machlúf] dopřeje poznat pravou hodnotu chudoby, pokání a askeze, abychom tak mohli osvobodit svou duši a nechali ji stoupat k Bohu," pronesl při této příležitosti. O necelých dvanáct let později, 9. října 1977, stejný papež bl. Šarbela svatořečil. V našem kalendáři si jeho památku připomínáme 24. července.

 

 

 

Zázraky uznané v kanonizačním procesu

Z mnoha zázraků, které jsou světci připisovány, vybrala církev dva pro jeho blahořečení a jeden pro kanonizaci:

Řeholní sestra Marie Abel Kamarí z Kongregace Nejsvětějších srdcí Ježíše a Panny Marie trpěla čtrnáct let vážnými žaludečními vředy. Po několika neúspěšných operacích zůstala upoutána na lůžko a postupně třikrát přijala svátost nemocných. V nebezpečí smrti se začala modlit k Šarbelovi a 11. července 1950 se nechala odvézt k jeho hrobu. Když se jej dotkla a potřela se kapesníkem namočeným v krvavé tekutině, která pronikala náhrobkem, vstala okamžitě z nosítek a začala chodit. Podle lékařských zpráv nezůstalo po její nemoci ani stopy.

Po dvou úrazech, v roce 1925 a 1937, oslepl kovář Iskandar Naim Obeid z Baabdát na pravé oko. Lékaři se rozhodli je amputovat, Iskandar však přes ustavičné bolesti operaci odmítl a začal se modlit k Šarbelovi. Jedné noci se mu poustevník zjevil a vyzval jej, aby se vydal na pouť do kláštera Annaya, což kovář dne 18. října 1950 učinil. Po příchodu na místo se jeho bolest stupňovala, přesto však přistoupil ke svátostem a dlouho se pak modlil u Šarbelova hrobu. V noci se mu mnich opět zjevil ve snu a když se Iskandar ráno probudil, oko bylo zcela v pořádku.

Syřanka Mariam Asáf Awád z Hammaná onemocněla rakovinou žaludku a nemoc se postupně rozšířila i na další orgány. Nepomohly jí ani tři operace v letech 1963-1965 a protože pro ni lékaři nemohli nic víc udělat, propustili ji z nemocnice, aby mohla zemřít doma. Mariam se však obrátila v modlitbách k bl. Šarbelovi a prosila jej o uzdravení; to učinila i jednoho večera roku 1967. Když se druhý den ráno probudila, všechny příznaky zmizely a byla zcela zdráva.

 

 

 

Tajemná fotografie

Přestože se Šarbel nikdy nefotografoval, existuje jeden snímek zachycující jeho podobu. Vznikl ve výroční den jeho narození, 8. května 1950, kdy se před Šarbelovým hrobem fotili čtyři maronitští misionáři a strážce hrobu. Po vyvolání snímku na něm objevili šestou postavu, mnicha s dlouhými bílými vousy a kapucí na hlavě. Podle svědectví nejstarších mnichů, kteří Šarbela ještě pamatovali, vypadal světec právě tak v posledních letech svého života. Vědecká zkoumání vyloučila možnost fotomontáže. Podle této fotografie se vyrábějí všechny portréty světce.

 

 

 

Další světcovy zázraky

Ze stovek dalších zázračných událostí, připisovaných sv. Šarbelovi, zmiňme ještě dvě poměrně nedávné:

Nuhád Aš-Šámí, 55letá žena a matka dvanácti dětí, v důsledku pokročilého zúžení tepen ochrnula na část těla. V noci na 22. ledna 1993 měla sen, ve kterém se jí zjevili dva mniši a jeden z nich, sv. Šarbel, jí položil ruce na krk se slovy: „Přišel jsem tě operovat." Krk ji pod tlakem prstů začal nesnesitelně bolet. Druhý mnich, sv. Maron, ji mezitím posadil a podložil záda polštářem. Když se probudila, zjistila že sedí a její ochrnutí zmizelo. Na krku jí však zůstaly dvě jizvy po „operaci". Další noci se jí sv. Šarbel opět zjevil a řekl: „Operoval jsem tě, aby to lidé viděli a znovu uvěřili. Po zbytek života navštěvuj vždy 22. dne v měsíci mou poustevnu a pravidelně choď na mši svatou." Tento požadavek plnila nejen Nuhád, ale od té doby se u Šarbelovy poustevny v Annaya shromažďuje vždy 22. v měsíci zástup poutníků k modlitbám a slavení mše svaté.

Raymond Nader, ředitel libanonské katolické televize Tele-Lumiére, odešel 9. listopadu 1994 z domu, aby se celou noc modlil a rozjímal nad Písmem svatým. Činil tak několikrát do roka a tentokrát se rozhodl uchýlit do Šarbelovy poustevny. V noci ho najednou překvapil horký vítr, jaký se ve výšce 1.400 metrů nad mořem a v listopadu nevyskytuje. Poté Raymond upadl do vidění a ocitl se ve světě plném světla, které bylo „jasnější než milión sluncí a nemělo žádný zdroj, ale přicházelo odevšad." Uslyšel také hlas, který říkal: „To není sen. Teď jsi vzhůru tak jako nikdy předtím." Když opět nabyl vědomí a začal vnímat svět kolem, zjistil, že svíce, které si k modlitbě zapálil, zcela vyhořely, a podle hodinek uplynuly čtyři hodiny. Pocítil také horko na své paži a když se podíval, zjistil, že je na ní otisk lidské ruky. Podle lékařské zprávy jde o popáleninu druhého stupně, Raymond však nepociťoval žádnou bolest. Otisk ruky opět začal hřát na Šarbelův svátek, 15. července 1995, při Raymondově návštěvě kláštera Annaya. Od té doby se otisk připomenul ještě několikrát a Raymond Nader při tom vždy obdržel poselství sv. Šarbela, ve kterých světec vyzývá lidi k obrácení a k budování civilizace lásky modlitbou, pokáním a láskou k bližním.

 

 

 

[Biografie sv. Šarbela je upravenou verzí textu, který vyšel jako součást publikace vydané roku 2008 v Matici cyrilometodějské (dotisk r. 2013), a v Revue Theofil je uveřejněna s laskavým souhlasem autora. Obrazový doprovod: archiv autora a Revue Theofil.]