Robert Bellarmin

Život a dílo sv. Roberta Bellarmina

Svatý Robert Bellarmin je jedním z těch světců, jejichž pravé pochopení je nesnadnou věcí nikoli proto, že by vnější obraz jejich života oslňoval náš slabý zrak přílišným bohatstvím neobyčejných gest, ale naopak právě proto, že v něm převládá nedostatek těch nápadnějších rysů, které bývají spojovány s obecnou představou světce.

Pozorován zvnějšku, jeví se život svatého Roberta jako kariéra pozoruhodného teologa, vynikajícího představitele katolické kontroverze z doby těsně po tridentském koncilu, stejně jako vzorného biskupa a zkušeného kardinála, zasahujícího aktivně do všech významných církevně-politických záležitostí své doby. Je však nezbytné proniknout i za tento vnější šat života, do hlubin pohnutek, které ho utvářely, abychom pochopili, že v tom všem je třeba vidět neklamnou osobnost světce.

Svatý Robert (Robertus Franciscus Romulus) se narodil v toskánském Montepulcianu 4. října 1542 jako třetí z dvanácti dětí Vincence Bellarmina, příslušníka nižší toskánské šlechty. Jeho matka, Cinzia z rodu Cervini, sestra papeže Marcela II., vynikala zbožností a její pečlivá výchova dala jejímu synovi už v ranném věku ten základ mravní výchovy, který má tak veliký význam pro celý život. Prvních základů vzdělání se Bellarminovi dostalo v místní latinské škole; ve dvanácti letech poslouchal přednášky z logiky. Projevoval už tehdy nadání pro vědy a vytrvalou píli ve studiu, třebaže byl v té době slabého zdraví a často churavěl. Také už tehdy projevoval zálibu v hudbě a zpěvu, která ho neopustila po celý život. Když vstoupil v patnácti letech do jezuitské školy, která byla právě tehdy v Montepulcianu založena, přistoupila k tomu záliba i v aktivním pěstování klasické poezie.

Studium u jezuitů znamenalo pro něho prohloubení naukového vzdělání i zvroucnění duchovního života; nejvýznamnější účinek však byl ten, že pojal úmysl vstoupit do Tovaryšstva (roku 1558). Pohnutky, které ho k tomu vedly, jsou svrchovaně charakteristické právě svým paradoxním vztahem k jeho pozdější životní dráze. Ve své autobiografii o tom píše: „Jednou přemýšlel vážně o tom, jak by mohl dojít k pravému pokoji srdce. Když o tom dlouho uvažoval, napadla ho vážná myšlenka na pomíjivost těch největších pozemských statků, a vnukla mu velikou nechuť k nim. Proto se rozhodl vstoupit do takového řádu, v němž by bylo vyloučeno každé nebezpečí, že dosáhne církevní hodnosti. Věděl však, že nikde nebude mít o tom takovou jistotu jako v Tovaryšstvu Ježíšovu, a proto se rozhodl, že vstoupí do něho."

Provedení tohoto úmyslu nebylo snadné. Jeho otec očekával, že si zvolí světské povolání, kterým by Robert mohl povznést rodinné jméno i jmění, a nechtěl dát zpočátku svolení. Poněvadž představení jezuitů nepřijímali novice bez svolení rodičů, nezbylo Robertovi než čekat, až otec znenáhla změní své smýšlení a dá mu svůj souhlas. To se stalo definitivně až roku 1560. Po zkráceném noviciátě složil Bellarmin roku 1561 sliby a zahájil obvyklý běh studií na římské jezuitské koleji. Po tříletém studiu filozofie, v němž osvědčil opět mimořádným způsobem své nadání, získal hodnost magistra filozofie a podle zvyku Tovaryšstva byl poslán na nějakou dobu jako učitel nejprve do Florencie, potom do Mondovi. Ve Florencii nebezpečně onemocněl a byl pokládán za ztraceného; na vroucí modlitby o uzdravení se vyléčil a od té doby již nikdy netrpěl nebezpečnější chorobou. Na podzim 1567 zahájil svá teologická studia v Padově. Po dvou letech byl poslán do Lovaně jako kazatel pro posluchače univerzity a zároveň mu bylo svěřeno přednášení teologie v tamní jezuitské koleji.

Působení v Lovani bylo významné tím, že tady Bellarmin položil základy k své apologetické činnosti. Postavení lovaňské univerzity na rozhraní katolického a protestantského světa k tomu dávalo přirozený podnět a Bellarmin začal již tehdy pilně studovat protestantské nauky a polemizovat s nimi ve svých přednáškách. Zároveň však musel už tehdy potírat i bludné nauky profesora lovaňské university Michala Baia, který ve snaze přizpůsobit se protestantskému způsobu argumentace upadl do bludů v otázce poměru milosti a přirozenosti. Když musel roku 1575 pro zhoršené zdraví opustit Lovaň, byl již dobře připraven na přednášky z křesťanské kontroverze, které zahájil následujícího roku na římské koleji a jež konal nepřetržitě po jedenáct let. Pozornost, kterou vzbudily tyto přednášky, brzy proslulé v celé Evropě, daly podnět k tomu, aby je Bellarmin zpracoval i pro knižní vydání; tak vzniklo jeho největší a teologicky nejvýznamnější dílo Kontroverze křesťanské víry proti bludařům (Controversiae christianae fidei adversus huius temporis haereticos), jehož první svazek vyšel roku 1586 a měl nesmírný význam v boji proti šíření protestantských nauk jak svou vnitřní hodnotou, tak skutečností, že vyšel právě v době, kdy se protestantství ve všech svých odrůdách chystalo k rozhodujícímu naukovému i mocenskému boji. Protestantské nauky byly v tomto díle poprvé soustavně a přesně vyloženy ve svých hlavních principech, konfrontovány s katolickou naukou a vyvráceny na základě pozitivních důkazů z Písma, rozhodnutí koncilů, Otců, církevní praxe a souhlasných názorů teologů. To vše bylo provedeno s takovou důkladností, názorností a erudicí, že se Bellarminovo dílo stalo nejproslulejším apologetickým dílem nejen své doby, ale i pozdějších věků. Účinek této knihy na tehdejší mysli nejlépe prozrazuje povzdech protestantského teologa Bezy: Hic liber nos perdidit (tato kniha nás zahubila). Kontroverze vyvolaly vzápětí spoustu polemických spisů a pamfletů; v Heidelberku byla dokonce založena speciální protibellarminovská kolej (Collegium Anti-Bellarminianum). Kladný účinek se projevil četnými konverzemi, zejména v Německu; také svatému Františku Saleskému byly Kontroverze účinnou pomůckou v boji proti chablaiským protestantům.

V té době se účastní Bellarmin významným způsobem i jiných oborů činnosti; zde sluší uvést zejména jeho práce v biblické komisi v souvislosti s novým vydáním Vulgáty (edice sixtoklementinská). Roku 1590 vydal papež Sixtus V. své vydání Vulgáty, které mělo podat zlepšený text, ale nevyhovovalo svému účelu jak pro některé textové nedostatky - ostatně nepatrné - tak pro množství tiskových chyb. Bylo třeba se obávat, že se to stane vítanou záminkou protestantům k tomu, aby obviňovali papeže, že „zfalšoval Písmo svaté"; proto se členové biblické komise stavěli proti tomu, aby nová edice vešla v obecné užívání. Papež sám začal chystat opravené vydání své bible, ale ještě toho roku zemřel. Bylo potřeba řešit otázku dalšího postupu. Členové biblické komise, papežem při práci silně opomíjené, navrhovali dát sixtinské vydání na Index; avšak Bellarmin, který byl požádán o radu, rozřešil věc způsobem, který dává výrazné svědectví o tom podivuhodném spojení šetrnosti, lásky a jasného rozeznávání situace, jež je tak charakteristické pro jeho osobnost. Navrhl, aby bylo co nejdříve uspořádáno nové vydání, a to pod jménem Sixta V., aby byla zachována čest papežova. Přitom mělo být uvedeno v předmluvě, že papež sám zjistil ve svém vydání tiskové chyby i jiné nedostatky a zamýšlel je opravit. Jeho návrh byl přijat a Bellarmin byl pověřen sestavením textu nové předmluvy. Toto nové definitivní vydání vyšlo roku 1592.

Když se roku 1587 vzdal profesorské činnosti, byl svatý Robert ustanoven duchovním rádcem studentů na římské jezuitské koleji a zastával tuto novou činnost se stejným zdarem jako svůj profesorský úřad; byla to příležitost, aby se uplatnily zjevněji a bohatěji hlubší rysy Bellarminovy morální osobnosti. Skromnost a prostota života, přesné zachovávání řehole, skromnost v chování k podřízeným, upřímná opravdovost, veselá družnost - to byly rysy, které vyznačují jeho činnost a které tvoří také vlastně základ jeho výchovných metod. Roku 1589 vykonal cestu do Francie jako teologický poradce papežského poselstva, které mělo vyjednávat ve věci nástupnictví Jindřicha Navarského na francouzský trůn; po návratu z Paříže (1590) se ujal opět svého úřadu duchovního rádce; o dvě léta později byl jmenován rektorem římské koleje a roku 1594 provinciálem v Neapoli; v obou těchto úřadech osvědčoval tutéž pokoru, mírnost a dobrotivost jako v době, kdy byl duchovním rádcem studujících. To však byly jen předehry k důležitějším hodnostem. Roku 1597 ho povolal papež Klement VIII. do Říma jako papežského teologa a konzultora sv. Officia a 1599 byl konečně jmenován přes své zdráhání kardinálem, když mu papež pod poslušností nařídil, aby se nezpěčoval přijmout tuto hodnost. Bylo to zajisté poněkud ironické vyvrcholení dráhy pro muže, který se stal jezuitou, aby ušel církevním hodnostem; pro Bellarmina to však bylo jen svědectví o tom, že lidské záměry nejsou ničím proti vůli Boží, a proto se pokorně podrobil, připomínaje si, že „nejhlubší pokoj a nejpravdivější jistota spásy je v dokonalé oddanosti do vůle Boží".

Nová hodnost také nezměnila mnoho na jeho způsobu života; pokud nemusel vystupovat s oficielní důstojností, žil skromně a prostě jako dříve, věnuje se jinak co nejsvědomitěji povinnostem, která mu přinášelo zasedání v kongregacích sv. Officia, Indexu, Obřadů, Šíření víry a v četných papežských komisích. Zde se uplatnily významným způsobem všechny jeho dosavadní zkušenosti i morální vlastnosti. Jeho teologické vědomosti, jeho přísná věcnost v posuzování faktů, prostá osobních vlivů, i jeho nezištná horlivost pro reformu církevního života - to vše způsobilo, že jeho úsudek míval rozhodující váhu, a záležitost, ke které se postavil zamítavě, obyčejně se už za jeho života nikdy znovu neprojednávala. Zvláště mu leželo na srdci provádění usnesení tridentského koncilu o nápravě kněžského života; tady mu poskytoval jeho nový úřad tu výhodu, že se mohl zasazovat o tyto reformy přímo u papeže, kardinálů a biskupů a že mohl právě jim připomínat jejich povinnosti účinněji než kdokoli jiný. Je charakteristické pro svatého Roberta, že neváhal přes potíže, které působila přitom jeho citlivá a jemná povaha, plnit tuto svou povinnost otevřeně a bez váhání, ale že to činil svrchovaně jemným a šetrným způsobem. Nicméně, jak se zdá, nemohly ani tyto vlastnosti zabránit aspoň dočasnému přerušení jeho kuriální činnosti. Roku 1602 byl Bellarmin jmenován arcibiskupem v Kapui; a jak se zdá, byla podnětem k tomu rozdílná stanoviska, jež zaujímali papež a Bellarmin ve sporu tomistů a molinistů o predestinaci a o poměru mezi milostí a přirozeností. Papež byl z počátku nakloněn stanovisku jezuitů, ale později se přidal k dominikánům. Bellarminovo hledisko (kongruismus) bylo bližší molinismu než tomismu, třebaže se plně s ním nekrylo; podle jeho názoru zacházely obě školy příliš daleko. Proto navrhoval, aby byly buď oba názory uznány za dovolené, nebo aby byla věc rozhodnuta na základě dobrozdání sněmu biskupů či teologů. Dokud však nebyla věc tak či onak rozhodnuta, žádal Bellarmin, aby papež neprojevoval svůj souhlas s tou či onou stranou; a neváhal to papeži také přímo připomenout. Brzy poté následovalo jeho jmenování arcibiskupem.

Zde se tedy dostalo světci opět nového pole činnosti - což znamenalo zase jen novou příležitost k osvědčení starých vlastností. I zde předcházel příkladem života; sám kázal a zpovídal, účastnil se chóru, navštěvoval nemocné kněze, podporoval chudé kleriky, rozdával chudým tolik, že často dával zastavit nějaký cenný předmět z vlastní domácnosti, aby měl peníze na almužnu; pečoval o kázeň v kněžstvu, konal provinciální i diecézní synody, staral se o kněžský dorost, o řádné konání bohoslužeb, o udržování kostelů, o církevní hudbu - takže když roku 1605 zemřel Klement VIII. a Bellarmin se odebral do Říma k volbě nového papeže - předvídajíce, že se už nevrátí - zanechal po sobě krásnou památku přes krátkou dobu svého působení.

Nový papež Pavel V. si skutečně podržel Bellarmina jako svého rádce; a brzy se svatému Robertovi naskytla příležitost znovu zasáhnout na poli kontroverze, nejprve v takzvané kontroverzi benátské. Právě v té době, kdy se Pavel V. stal papežem, vydal benátský dóže některá nařízení o církevních ústavech a zbožných nadacích, která porušovala práva svaté Stolice. Papež hrozil interdiktem, a když Benátčané uveřejnili polemický spis, který popíral oprávněnost hrozících trestů, byl Bellarmin pověřen, aby na něj odpověděl. Učinil to ve čtyřech polemických spisech, vydaných italsky vesměs v Římě roku 1606 (Risposta del Cardinal Bellarmino ad un libretto intitolato: Risposta di un dottore di teologia ad una lettera scrit-tagli... sopra il breve di censura della Santita di Paolo V., atd.). Záležitost byla smírně urovnána následujícího roku za zprostředkování francouzského krále.

Významnější byly polemiky Bellarminovy s anglickým králem Jakubem I. Pravděpodobně už roku 1605 - kdy se ještě doufalo, že nový král bude moci být získán pro jednotu s Církví - napsal Bellarmin spis Hieratikon doron (Dar kněžský) jako odpověď na Basilikon doron (Královský dar), v němž chtěl Jakub I. podat svému synu obraz pravého křesťanského panovníka. Toho roku však začalo v Anglii po pověstném „prachovém spiknutí" Guy Fawkese nové pronásledování katolíků; král vynucoval na svých poddaných přísahu věrnosti (Oath of Allegiance), jež zahrnovala i uznání královské svrchovanosti v církevních záležitostech, a pronásledoval těžkými tresty katolíky, kteří se ji vzpírali složit. Pavel V. prohlásil přísahu za neplatnou a také Bellarmin proti ní vystoupil v dopise arciknězi Blackwellovi, hlavě anglických katolíků, který se dal pohnout k složení přísahy. Jakub I. na to odpověděl anonymní obranou přísahy, nazvanou Triplici nodo triplex cuneus (Trojí klín na trojitý uzel) a vydanou roku 1608. Obracel se v ní hlavně proti Bellarminovi, a ten na ni odpověděl téhož roku pod pseudonymem

(Responsio Matthaei Torti... ad librum inscriptum: Triplici nodo triplex cuneus). Na novou polemiku královu, tentokrát vydanou pod plným jménem, odpověděl zase obranou své odpovědi (Apologia Roberti... Bellarmini pro resposione sua ad librum Jacobi, Magnae Brittaniae regis... in qua refellitur praefatio monitoria regis ejusdem, 1609). Tato obrana byla příznačně věnována císaři Rudolfu II. a „všem knížatům a králům, kteří uznávají Boha jako svého Otce a Církev jako svou matku". Po teologické stránce je to hlavně obrana nauky o primátu a neomylnosti papežově, o transsubstanciaci, o kultu světců a o očistci.

Konečně zasáhl Bellarmin roku 1610 i do sporu o tak zvané „galikánské výsady" spisem O papežově moci ve světských věcech (Tractatus de potestate summi pontificis in rébus temporalibus), namířeným proti spisu Williama Barclaye a vůbec pokusům ve jménu „svobod francouzské církve" omezit nebo úplně vyloučit práva svaté Stolice ze správy francouzských církevních záležitostí; jako v Kontroverzích, i zde zastává Bellarmin právo nepřímého zásahu - to je právo papeže zasahovat církevními tresty i proti světské vrchnosti tam, „kde je věčná spása ohrožena poslušností v časných věcech".

Na papežovo přání se Bellarmin ujal také správy montepulciánského biskupství a začal v něm provádět podobné reformy jako v Kapui, ale roku 1611 rezignoval pro překážky, které mu v tom kladlo tamní kněžstvo.

Z jiných prací je třeba zmínit Bellarminovu účast v Galileově procesu (zastával názor, že teorie o pohybu země je přípustná jako vědecká domněnka, ale dokud není dokázána, má platit starý tradiční výklad) a jeho dobrozdání o nauce o Neposkvrněném početí Panny Marie, která měla být podle něho uznána jako „zbožná a svatá nauka". Roku 1607 vydal opravy a doplňky k svým dílům (Recognitio librorum omnium); roku 1611 vyšel jeho výklad žalmů (In omneš Psalmos dilucida expositio), dílo psané pro praktickou asketickou potřebu a vynikající znaleckým porozuměním textu neméně než zbožností. Roku 1613 napsal svůj životopis. Potom následovaly rychle za sebou jeho pozoruhodné spisy asketické: 1615 O výstupu mysli k Bohu po stupních stvoření (De ascensione mentis in Deum per scalas rerum creatarum), 1616 O věčné blaženosti svatých (De aeterna felicitate sanctorum), 1617 Úpění holubice (De gemitu columbae), 1618 O sedmi slovech Kristových na kříži (De septem verbis a Christo in cruce prolatis), 1620 O umění dobré smrti (De arte bene moriendi).

To už jsou díla, které je možné souhrnně označit jako ovoce dobré přípravy k smrti; psal je už jako stařec více než sedmdesátiletý, který naplnil aktivní část svého života a pohlíží už na smrt jako na něco důvěrně blízkého v pokoji a naději, jakou dává neúnavná věrnost a láska, osvědčovaná vytrvale po celou dobu života. V těchto dílech je shrnuta celá světcova duchovní zkušenost pod zorným úhlem dobrého a plného mravního života; a jsou to tedy opravdu vzácná díla.

Roku 1621 požádal Bellarmin pro rostoucí slabost a obtíže stáří, aby byl zproštěn svých úřadů, a uchýlil se v srpnu do ústraní noviciátu. Brzy potom onemocněl horečkou a dne 17. září pokojně zemřel, vzývaje Ježíšovo jméno.

Byl pohřben nejprve v kostele profesního domu, pak v kostele al Gesu; po blahořečení roku 1923 byly jeho ostatky přeneseny do kostela svatého Ignáce; 29. června 1930 byl svatořečen; roku 1931 byl prohlášen za Učitele Církve a roku 1932 byl se sv. Karlem Boromejským prohlášen patronem katechetické výuky.

[Zpracoval Timotheus Vodička. Vyšlo v publikaci Úpění holubice roku 1948 v Olomouci jako 90. svazek Dominikánské Edice Krystal. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

Z české bibliografie:

• Bellarmin, Robert. O věčné blaženosti svatých. Vyd. 1. Praha: Krystal OP, 2001. 175 s. Thesaurus; sv. 7.
• ISBN 80-85929-47-3.Bellarmin, Robert. O vystupování mysli k Bohu po žebřících věcí stvořených. Vyd. 2. Třebíč: Akcent, 2001. 214 s. Eseje a úvahy; sv. 3.
• ISBN 80-7268-117-6Brodrick, James. Robert Bellarmino: kardinál a inkvizice. Vyd. 1. Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2007. 303 s., [24] s. obr. příl. Societas; 28.
• ISBN 978-80-86715-85-8.
• Bellarmin, Robert. Úpění holubice, čili, O učitečnosti slz. V Olomouci: Dominikánská edice Krystal, 1948. 246 s. Dominikánská edice Krystal; sv. 90.

Z díla:

O lásce k Bohu

Výšku Božího milosrdenství poznáváme z jeho pohnutky

Předmluva ke knize Úpění holubice čili o užitečnosti slz