Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Klement Alexandrijský

Klement Alexandrijský

cca 150-211/216 / spisovatel, teolog, exegeta

  

Život

clement.jpgKlement Alexandrijský (či též Kléméns, celým jménem Titus Flavius Clemens, přívlastek Alexandrijský podle místa Klementova působení v severoafrické Alexandrii) se narodil mezi léty 140-150 pravděpodobně v Athénách v pohanské rodině.

Puzen hledáním pravdy se setkal s platonismem a jeho prostřednictvím s křesťanstvím. Z jeho vlastních zmínek také vyplývá, že byl zasvěcencem mystérií. S tímto jeho hledáním korespondovaly mnohé cesty po středomořských zemích - jižní Itálii, Sýrii, Palestině, Malé Asii a Egyptu[1], kde se v Alexandrii kolem r. 180 konečně setkává se svým dlouho hledaným učitelem Pantainem (Pantaenem)[2], který byl představeným tamní školy pro věřící[3]. Zde se usazuje a působí jako nezávislý křesťanský učitel a nástupce Pantainův na Didaskaleion - katechetické škole pro věřící[4]. Během pronásledování křesťanů Septiniem Severem r. 202 nebo 203 opustil natrvalo Egypt a odešel do Césareje Kappadocké v Malé Asii, kde pobýval u svého žáka Alexandra (pozdějšího jeruzalémského biskupa). Zde také mezi léty 211-215 umírá[5].

Klement Alexandrijský je považován za prvního křesťanského vzdělance. Byl především exegeta - vykladač Písma, kazatel a teolog, který se také po vzoru sv. Justina Mučedníka snažil vést poctivý dialog s pohanskou filosofií[6], v níž nacházel mnoho dobrého „zasetého" božským Logem, „semena Logu". Velmi dobře znal jak Písmo svaté, tak v té době dostupnou křesťanskou literaturu. Kromě toho však na základě více než 360 citátů v jeho díle lze vidět i jeho znalost profánní, filosofické a klasické literatury řecké oblasti[7]. Ač byl sám svým přesvědčením a láskou především k ústní tradici křesťanské církve7, jež ho přivedla k nazírání vtěleného Logu, zcela zasazen v křesťanské orthodoxii, přesto se pro svůj osobitý a originální přístup a pro „racionalistické" tendence nevyhnul závěrům, které byly s orthodoxií neslučitelné (přenášení dědičného hříchu špatným příkladem namísto plozením; Boží tresty slouží jen k očištění; trichotomismus). Přesto však byl nějaký čas, obzvláště ve východní církvi, nazýván svatým[8]. Zda byl Klement knězem, není jisté.

 

Dílo

Z jeho děl se v úplnosti zachovala čtyři: Protreptikos pros Hellénas (Pobídka Řekům), Paidagógos (Vychovatel), Strómateis (či Strómata - Koberce nebo Pestré knihy) a Tis ho sózomenos plusios? (Který boháč bude spasen? - homilie na novozákonní téma), z nichž první tři tvoří jakousi trilogii popisující cestu křesťanské dokonalosti.

Kromě těchto hlavních a v úplnosti zachovaných děl jsou ještě známy další zlomky Klementa či zmínky o jeho dílech, a to: Excerpta (tzn. „výpisky") z valentinovského gnostika Theodota, Eclogae Prophaeticae (poznámky a výpisky z cizích spisů pro další použití), Hypotypóseis (Náčrty - poznámky týkající se Písma svatého), Adumbrationes (poznámky k některým apoštolským listům). Úplný výčet Klementových děl, včetně těch, která se nezachovala,  podává Eusebius Pamphili ve svých Církevních dějinách[9].

Jak již bylo uvedeno, nejdůležitější první tři spisy tvoří jakousi trilogii[10], jež ukazuje Klementovu nauku - jeho učení o duchovní cestě člověka pod vedením Logu od obrácení, přes výchovu až k dokonalému poznání (gnósi): „...božský Logos nejprve člověka zve a pobízí (Protreptikos), pak jej vychovává a uschopňuje pro pravdu, etickou i poznávanou (Paidagógos) - a nakonec člověku nabízí poznání, známost (γνωσις [gnósis]) (Strómateis)"[11].

 

Lukáš Drexler

 

Některé body z Klementovy nauky[12]

Klement je považován za původce spekulativní teologie. Bránil víru proti herezím a usiloval o její prohloubení pomocí filosofie. Potíral falešnou gnósi a do protikladu k ní stavěl gnósi orthodoxní. Snažil se dokázat, že existuje shoda mezi vírou a věděním.

 

Kristus

Kristus - Božský Logos, působící od věků, se spoluúčastnil aktu stvoření a působil skrze Mojžíše a proroky připravujíc vyvolený národ k přijetí Evangelia. Kristus, „pravé světlo", odvěká Moudrost, je jediným zdrojem a počátkem veškerého učení, pravdy a moudrosti. Logos, který „je celý myšlenkou a světlem pocházejícím od Otce, moudrostí a věděním a vším, cokoliv je s těmito pojmy příbuzné" (Strom. IV,155,5; VII,6,4), dal filosofii proto, aby vedla Řeky k přijetí Dobré zprávy. Svým působením objímá všechny lidi všech dob. Jako božský Lékař, laskavý a milující člověka, vyzývá téhož člověka, zužovaného nemocí hříchu, k obrácení. Jako božský Učitel vede své žáky k plnosti pravdy a moudrosti, které sjednocují s Bohem.

 

Církev

Církev je boho-lidské společenství života, v němž mají účast Boží i lidské osoby, jež tvoří jeden tajemný organismus složený z hlavy a těla. Klement Církev popisuje jako školu Logu, v níž jsou tři druhy žáků: nemocní zatvrzelostí srdce (sklerokardioi), věrní sluhové (piketai pistoi) a přátelé (filoi). Kristus je pro své žáky Lékařem (latros), Vychovatelem (Paidagogos) a Učitelem (Didaskalos). Církev je popisována jako dokonalý stát (polis), které je společenstvím nejdokonalejšího vládce a lidu docházejícího dokonalosti. V tomto státu je králem a zákonodárcem božský Logos. Cílem této polis je výchova k dokonalé lásce (agapé). Církev je též popsána jako spása: „Tak jako je Boží vůle činem, který nazýváme světem, tak jeho touhou je spása lidí a nazývá se Církví." (Paed. I,27,2)

 

Manželství a rodina

Manželství a rodina jsou svaté, ustanovené Bohem. Klement brání důstojnost a svatost manželství před útoky heretiků, kteří odmítali instituci manželství, sexuální život a rození dětí. Po sv. Pavlovi se jako první pravověrný spisovatel šířeji zabývá problematikou manželství a rodiny. Pramenem svatosti manželů je jejich vštípení do Božího života skrze křest a neustálá přítomnost Boha mezi nimi. Manželský pohlavní život vylučující potomstvo je „urážkou přirozenosti" (Paed. II,95,3). Nepřípustná je v manželství onanie a veškerá pohlavní spojení proti přirozenosti. Klement brání důstojnost ženy a připomíná, že Kristův zákon „zamezuje mužům brát manželku jako milenku a zneužívat ji pro svoji smyslnost" (Strom. II,143,1). Ctnostmi, které budují manželství, jsou: láska (agapé) a zdrženlivost (enkrateid).

 

Psané kérygma

Psané kérygma je rovnocenné s kérygmatem ústním. Nosičem Dobré zprávy je slovo, které může být vyřčené nebo zapsané. Od „kéryxe[13] pera" Klement vyžaduje všestrannou formaci intelektuální, morální a duchovní. Mírou jeho vyzrálosti má být jeho připodobnění se Kristu  skrze účast na jeho dokonalé moudrosti a lásce. Jediným motivem činění „apoštolátu pera" má být starost o spásu příjemců jeho úsilí. Předmětem kérygmatu se má stát čisté a nezkažené učení Krista v interpretaci a výkladu vycházejícím z apoštolské církve. S ohledem na dobro čtenářů je správné použít pravidlo přizpůsobení (akomodace), na jehož základě se do výkladů víry včleňují obsahy známé a blízké jeho čtenářům. Slovní forma písemného sdělení má být ve služebné funkci vůči jeho obsahu. Z ohledu na historicko-doktrinální kontext Klement doporučuje používat mysterijnost sdělení.

 

Franciszek Drączkowski

 

Klementův postoj k filosofii v knize Strómateis

 

Filozofií nerozumím filozofii Portikovu[15], Platónovu, Epikúrovu nebo Aristotelovu. Vše, co bylo řečeno dobrého těmito školami a co nás poučuje ve věcech spravedlnosti a zbožnosti, tomu všemu říkám filozofie. (I,7,37,6)

Před příchodem Pána byla pro Řeky filozofie nezbytná proto, aby je vedla ke spravedlnosti; nyní se stává užitečnou k tomu, aby je vedla k uctívání Boha. Představuje přípravu pro duše, které chtějí získat víru prostřednictvím důkazů... Bůh je příčina všech dobrých věcí, některých bezprostředně pro ně samé, jak tomu bylo ve Starém a Novém zákoně, jiných jako důsledek, jak je tomu v případě filozofie. Snad byla filozofie Řekům přímo dána ještě dříve, než je Pán zavolal. Byla jim vychovatelkou a vedla je ke Kristu, tak jako Zákon vedl Židy. Filozofie je příprava: otevírá cestu tomu, koho pak Kristus učiní dokonalým. (I,5,28,1-3)

Když mnoho lidí táhne plavidlo, neřekne se, že je zde mnoho příčin, ale jen jedna složená z mnoha součástí, poněvadž každý je příčinou, jejíž zásluhou je plavidlo vlečeno, ale je jí pouze ve spojení s ostatními. Stejným způsobem filozofie pomáhá dospět k pravdě, protože sama je hledáním pravdy. Není příčinou dosažení pravdy, ale spolu s dalšími je pomocnou příčinou a snad také příčinou spolupůsobící. Štěstí je jedno, ale příčin, ctností, je mnoho. Teplo poskytuje slunce, oheň, lázeň, oděv. Podobně také pravda je jediná a je mnoho způsobů, které ji pomáhají nalézt, ale člověk ji najde jen prostřednictvím Syna. Povšimněme si například ctnosti. Je jediná ve své síle, ale když se uplatní, v jednom případě se nazývá obezřetností, v jiném umírněností, v dalším odvahou nebo spravedlností. (I,20,97,1-3) Rovněž pravda je sice jedna, ale geometrie má pravdu geometrickou, hudba hudební a v poctivé filozofii může být velice dobře pravda řecká. Ale jediná nejvyšší a nezlomná Pravda je ta, které nás učí Syn Boží. (I,20,97,4)

A přestože nám filozofie pomáhá pouze vzdáleně odhalovat pravdu, když se všemožně namáháme, abychom dospěli k poznání, jež úzce souvisí s pravdou, které učíme, skutečně pomáhá tomu, kdo ze srdce touží po duchovním vědění (gnosi) s podporou rozumu.

Ale řecká pravda, přestože se takto nazývá, je velmi vzdálena velikosti našeho duchovního vědění nabytého platnějším důkazem skrze božskou ctnost a skrze jiné podobné věci. My skutečně jsme učedníky Boha, poučenými Synem Božím, v Písmu skutečně svatém; avšak ne tak, jak Řekové vedou naše duše, ale jiným způsobem učení. (I,20,98,3-4)

Když říkám, že se filozofie podílí a napomáhá porozumět pravdě, poněvadž je hledáním pravdy, my uznáváme, že je přípravným vzděláním pro toho, kdo směřuje k duchovnímu vědění; ale my z této spoluúčasti nečiníme příčinu v absolutním smyslu, ani tomuto spolupodílení nepřisuzujeme nezbytnou účinnost, považujíce filozofii za nezbytnou podmínku. Vždyť téměř my všichni - aniž se nám dostalo úplného vzdělání a bez řecké filozofie, někteří dokonce bez toho, že by uměli číst a psát - jsme z podnětu božské a barbarské[16] filozofie, skrze ctnost a prostřednictvím víry dospěli k učení, které se týká Boha, a Boží moudrost se sama stala naší učitelkou. (I,20,99,1)

 

(Přeložila Z. Šebelová. Úryvek je z knihy V.Grossi, P. Siniscalco, Křesťanský život v prvních staletích, Brno 1995, str. 219-221.)

 

Celý život je nádherný svátek

 

Sedmý den je tedy prohlášen za den odpočinku; je prost jakéhokoli zla a připravuje den počátku, náš pravý odpo­činek, který je skutečně počátkem světla, kdy se rozjímá o každé věci a každá věc přichází jako dědictví.

Z toho dne vyzařuje prvotní moudrost a poznání. Pro­tože světlo pravdy je pravé světlo bez stínu, je to Duch Páně, který je v neviditelné podobě dáván těm, kdo jsou posvěceni vírou, a působí jako záře, která osvětluje po­znání skutečnosti...

Poněvadž jsme přesvědčeni, že Logos je Spasitel a prů­vodce, nastává nám povinnost klanět se mu a uctívat ho a jeho prostřednictvím Otce nejen ve zvláštní dny, jako někteří lidé, ale neustále, po celý život a jakýmkoli způ­sobem.

Jistě právem říká vyvolený lid: sedmkrát za den jsem tě chválil, ospravedlněn samotným přikázáním.

Proto gnostik uctívá Hospodina, tedy vzdává mu díky za poznání a za to, jak žije, ne na určitém místě nebo ve zvláštním čase, ani za slavnostních okolností nebo ve sta­novené dny, ale po celý život a na každém místě, i když se ocitá sám, a všude, kde potká jiné lidi stejné víry...

Tak jedná ten, kdo je přesvědčen, že Bůh je všude, ne­myslí si, že by Bůh sídlil na některých vymezených mís­tech a oddával se nestřídmosti, ve (falešném) přesvědče­ní, že někdy může být bez něho, v noci nebo ve dne.

Slavme jako nádherný svátek celý život, přesvědče­ni, že Bůh je všude a obklopuje nás ze všech stran, obdě­lávejme zemi a pozvedněme chvalozpěvy, plavme se a zpívejme hymny...

Dokonalost gnostické duše spočívá v překonávání všech předepsaných forem očištění a kultu, a v bytí s Pá­nem, jemuž je podřízena ve vztahu bezprostřední blíz­kosti...

A snad on (gnostik) již předjímá způsob bytí andělů. Když dosáhl nejvyššího stupně dokonalosti, jakého jen lze dosáhnout v pozemském životě, stoupá stále k vyšším formám života, spěchá směrem k domu Otce, směrem k jeho pravému příbytku, prochází přes svatou Ebdomadu, předurčen stát se takřka stálým světlem, které zů­stává navěky, neměnné po všech stránkách.

 

(Strómateis VI,138,1-2; VII,35,1-3.5-6; VII,57,2.5. Přeložila Z. Šebelová. Převzato z knihy V.Grossi, P. Siniscalco, Křesťanský život v prvních staletích, Brno 1995, str. 186-187.)

 

Hymny

  

Božský učitel

 

Slituj se, mistře, nad svými dětmi, 

ty, jenž jsi uzdou bujným hříbatům,

a křídlem ptáka, jenž nemůže zbloudit,

pravým kormidlem lodí

a pastýřem královských beránků.

christos-pantokrator4-men.jpgShromáždi

své prosté děti,

aby mohly svatě chválit,

upřímně velebit

Krista, vůdce dětí.

Buď vůdcem, Pastýři,

rozumných oveček,

doveď, ó svatý,

své děti bez poskvrny,

Bože těch, kteří zpívají,

Ó Ježíši Kriste.

(Paidagógos)

 

(Převzato z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 8, 1935, s. 506.) 

 

Kristus Spasitel

 

Stopy Kristovy

cesta nebeská

Slovo trvalé

co nevysychá.

 

Světlosti věčná

soucitu zřídlo

jsi pastýř síly

vznešenost žití

- těm, kdo Boha chválí hymny,

Ježíši Kriste!

 

Nebeské mléko

co z ňader sladkých

snoubenky darů

moudrosti Tvojí

prýští pro všechny.

 

My, Tvoje děti

svěžími ústy

pijeme Slovo

-  rosou ducha syceni.

 

(Přel. Zdeněk Kratochvíl. Převzato z Evangelium pravdy, Praha 1994, s. 108.)

 

Drobné citace

 

Kristus - Logos

 

Proč myslíš, že tě pobízím? Naléhám na tebe, abys byl zachráněn! To je to, co chce Kristus: jedním slovem, dává ti milost Života! A co je on vlastně zač? Poslechni si to ve zkratce: pravdivé Slovo, nepomíjivé Slovo, Slovo, jež člověka znovu plodí a nese ho vzhůru k Pravdě, honácký bodec spásy, ten, který vytlouká zkaženost a vyhání smrt, ten, kdo v lidech vybudoval chrám, aby v lidech ustavil Boha.

(Protreptikos 117,3-5)

  

Samo Slovo se totiž v naší době zjevilo lidem a stalo se Bohem i člověkem, jedinou bytostí, která je obojím zároveň. Od něho pochází všechno, co je pro nás dobré. Učí nás, jak správně žít, a tak nás provází k životu věčnému. (...)

To je ona „nová píseň", zjevení, jež se mezi námi rozzářilo, zjevení Slova, jež bylo na počátku přede vším. Zjevil se nám právě Spasitel, který byl přede vším. Zjevil se nám Učitel, který byl ve Jsoucím (neboť Slovo bylo u Boha). Zjevilo se Slovo, skrze něž bylo všechno utvořeno.

(Protreptikos 7,1-3)

 

Víra

 

Moudrost má mnoho způsobů, jak člověka přivést na cestu pravdy. A touto cestou je víra.

(Strómata II,4,2)

 

Není tedy správné osočovat víru, že je to cosi, co je nasnadě, že je pohodlná, určená nevzdělaným lidem či dokonce přízemní. Kdyby totiž byla výsledkem lidského úsilí, jak předpokládají Řekové, vyhasla by. Ona se však šíří a není místo, kde by nebyla. Pravím tedy, že víra je něco božského...

(Strómata II,30,1-2)

 

Víra je tedy poklad žijící v duši. Aniž by pátrala po Bohu, vyznává, že Bůh je, a velebí jeho existenci. Proto je nutné vycházet z této víry a růst v ní z Boží milosti a potom, pokud je to možné, dojít poznání Boha. Podle našeho názoru je však veliký rozdíl mezi poznáním a moudrostí, kterou prostředkuje vyučování. Neboť pokud je něco poznáním, potud je to všechno také moudrostí, pokud však je něco moudrostí, nemusí to být proto ještě také poznáním. Neboť jenom když se použije živého slova, vychází moudrost najevo. Na druhé straně spočívá základ poznání v tom, že nepochybujeme o Bohu, ale že v něho věříme. Kristus je však obojí, základ i stavba, která na něm stojí, neboť skrze něho je jak začátek, tak i konec. A tomu, co tvoří obě nejzazší hranice, počátek a konec, čímž míníme víru a lásku, tomu se nelze naučit. Ale poznání se z Boží milosti předává tradicí dál a dál a těm, kdo se osvědčili, že jsou hodni nauky, se svěřuje jeho zástava. Z něho pak vyzařuje vysoká důstojnost lásky světlem stále jasnějším. Neboť je psáno: „Tomu kdo má, bude přidáno", víře poznání, poznání láska, lásce pak nebeské dědictví.[21]

(Strómata VII,55,2n)

 

Uvěř, člověče, člověku a Bohu[22]! Uvěř, člověče, tomu, který trpěl a je uctíván! Uvěřte, otroci, mrtvému, který je živým Bohem! Všichni lidé, uvěřte jedinému Bohu všech lidí! Uvěřte a odměnou přijměte spásu.

(Protreptikos 106,4-5)

 

Různé

 

Boží Slovo, jež vzešlo z Davidova rodu, a přece bylo již před Davidem (...) pomocí svatého Ducha naladilo tento svět (a stejně tak ovšem i „malý svět", tj. člověka, jeho duši a tělo) a hraje na ten mnohozvučný nástroj Bohu. A člověku, který je rovněž jeho nástrojem, k tomu zpívá: „Tys přece má citara, má flétna a můj chrám." „Citarou" jej nazývá kvůli harmonii: chce totiž, aby v něm zněla. „Flétnou" kvůli Duchu: chce, aby jej Duch inspiroval. „Chrámem" konečně kvůli Slovu: chce, aby v sobě člověk otevřel prostor Pánu.

(Protreptikos 5,3-4)

 

Avšak Bůh je Otec, který hledá své stvoření a léčí je z následků pádu. Odhání hada, znovu se ujímá ptáčete a povzbuzuje je, aby vylétlo zpátky do hnízda.

(Protreptikos 91,3)

 

Pojďme se tedy svléci a před zraky všech na stadiónu pravdy sveďme pravý zápas, kde rozhodčím bude svaté Slovo a předsedou Vládce vesmíru. Trofej, jež před námi leží, není malá: jde o nesmrtelnost.

(Protreptikos 96,3) 

 

Obecně vzato jsi člověk, tak vyzkoumej toho, který tě stvořil. Ve své jedinečnosti jsi syn, tak rozpoznej svého Otce!

(Protreptikos 99,3)

 

Krásným hymnem na Boha je nesmrtelný člověk, jehož budují ruce Spravedlnosti.

(Protreptikos 107,1)

 

Bohu jde věčně jen o to, jak zachránit lidské stádo. Proto také dobrý Bůh vyslal dobrého pastýře: Slovo vyložilo pravdu a ukázalo lidem výšinu spásy, aby se buď obrátili a byli spaseni, nebo odmítli poslechnout a byli souzeni. Takové je vyhlášení Spravedlnosti: pro ty, kdo poslouchají, radostná zvěst, pro ty, kdo neposlechli, soud.

(Protreptikos 116,1-2)

 

To je ta nejkrásnější podívaná pro Otce: věčný Syn, který přináší vítězství!

(Protreptikos 121,1)

 

(Není-li uvedeno jinak, pochází všechny citace z Kléméns Alexandrijský, Pobídka Řekům, Praha 2001 a Klement Alexandrijský, Stromata II-III, Praha 2006).

 

Další citace

Pán se sklonil, člověk povstal 

Strómata

   

Použitá literatura:

 

Klement Alexandrijský na internetu:

 

Poznámky:

[1] Eusebius Pamphili, Ecclesiastica historia V,13, Strómateis I,1,11.

[2] Tamtéž.

[3] Eusebius Pamphili, Ecclesiastica historia V,12.

[4] Opak však tvrdí V. Šmelhaus in: V. Šmelhaus, Patrologie, Praha 1972, na str. 74 : „(Klement) nebyl Pantainovým nástupcem, ani nevedl z biskupova pověření výuku katechumenů. Jeho škola podobně jako Pantainova měla soukromou povahu.". Podobně i Z. Kratochvíl in: Z. Kratochvíl, Prolínání světů, Praha 1991, str. 108.

[5] Eusebius Pamphili, Ecclesiastica historia V,14.

[6] Z řecké filosofie je Klement nejvíc inspirován Platónem, dále Hérakleitem, Empedoklem, Parmenidem, Pythágorem, Aristotelem, Antiochem z Askalónu, je u něho také patrný vliv stoicismu. Z neřecké filosofické oblasti je u něho znát velký vliv židovského filosofa Filóna Alexandrijského, s kterým má v hodnocení filosofie a jejího vztahu ke Zjevení velmi mnoho společného.

[7] Úplný výčet citací v Klementových spisech viz in: V. Šmelhaus, Řecká patrologie, Praha 1972, str. 74.

7 Viz např. Strómateis I,1,11.

[8] Viz též citaci dopisu Klementova žáka Alexandra v Eusebius Pamphili, Ecclesiastica historia VI,14.

[9] Eusebius Pamphili, Ecclesiastica historia VI 13, viz též  H. Kraft, Slovník starokřesťanské literatury, Kostelní Vydří 2005, heslo Klement Alexandrijský.

[10] Námitky vůči třetímu spisu jako součásti trilogie viz in: Z .Kratochvíl, Prolínání světů, str. 109n.

[11] Z. Kratochvíl, Prolínání světů, Praha 1991, str. 109.

[12] Výňatek z knihy Franciszek Drączkowski, Patrologia, Lublin 1999. Z polského jazyka přeložil L. Drexler.

[13] Řecky „hlasatel", „zvěstovatel", od slova kérygma, pozn. RTh.

[15] Zde je evidentně špatný překlad, kdy namísto stoické filosofie je uvedena „filosofie Portikova", což vzniklo pravděpodobně nějakou záměnou řeckého stoa [stoa] (řecky „sloupořadí"; též filosofická škola, jež nese název podle místa, kde učil zakladatel stoické filosofie Zenón) za latinský ekvivalent porticus (sloupoví, sloupová síň nebo chodba) - viz J. M. Pražák, F. Novotný, J. Sedláček, Latinsko-český slovník, Praha 1975. Pozn. RTh.

[16] „Barbarskou filozofií" zde Klement myslí starozákonní Mojžíšovo učení. Používá tak řecký termín, kterým Řekové označovali jakoukoliv neřeckou filosofii. K tomuto označení viz též Justin Mučedník, Dialog 8,1. Pozn. RTh.

[21] Šmelhaus, V., Řecká patrologie, Praha 1972, s. 81-82. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.

[22] Klement zde má na mysli lidství a božství v Ježíši Kristu, dvě přirozenosti sjednocené jedním subjektem - osobou Syna. Pozn. RTh.

 

Lukáš Drexler, Franciszek Drączkowski, 7.3. 2008

Přečteno 491x

další křesťanské osobnosti