Alžběta Canori Mora

Bl. Alžběta Canori Mora se narodila 21. listopadu 1774 v Římě jako dcera bohatého statkáře Tomáše Canoriho a jeho manželky rozené Primoli. Byla vychována v klášteře augustiniánek v Cascii, kde však byla jen 2 roky, a proto její vědomosti byly pouze částečné. Tehdy, ve věku 12 let, učinila Alžběta slib čistoty a zatoužila po řeholním stavu. Zbožnost a skromnost umocňovaly její tělesnou krásu. Když se navrátila domů, byla uvedena do světského chodu. „Stala jsem se kořistí lidských marností, ale moje duše zůstala netknuta hříchem," napsala ve svých zápiscích. Rodiče, jejichž bohatství se ztenčilo několikerým neštěstím, ji chtěli výhodně provdat. Alžběta, zapomenuvši svého slibu, který učinila v dětství, se provdala za mladého advokáta Kryštofa Moru. Manželství však nebylo šťastné. Kryštof, když poznal, že je čistých mravů a dětinsky prostá, ji zprvu zahrnoval něžnými projevy své náklonnosti. K lásce se však přidružila žárlivost, takže jí netrpěl ani kontakt s jejími rodiči. Vodíval ji do divadla a na koncerty a navštěvovali různé radovánky. Alžběta jej doprovázela, protože si to tak přál. Strojila se vkusně a, jak později sdělila, „s jistou marnivostí". Vše na ní ukazovalo společenský takt, ušlechtilou duši a vznešenou mysl. Manžel sám později dosvědčil, že nikdy nezavdala ani nejmenší příčinu k žárlivosti.

Kryštof se však náhle změnil; doma se nudil a vymlouval se, že musí v určitých hodinách odejít z domova. Alžběta se všemožně snažila získat si jeho bývalou náklonnost, ale marně. Cítila, že Kryštof jí už zcela nenáleží, upadl do osidel jisté ženy. Také zanedbával své povolání a dělal dluhy. Neopatrné slovo, neprozřetelná poznámka prozradily Alžbětě manželovu nevěru. Poznala, že je zrazena a pokořena ve svém nejhlubším a nejšlechetnějším citu. Zdálo se jí, že jí srdce pukne bolestí. Nečinila manželovi výčitky, ale mírně ho prosila, aby jí řekl pravdu, aby odprosil Boha a polepšil se. Možná, že byl dojat, možná, že slíbil, ale nevytrval; nedovedl se vyprostit z osidel své přítelkyně. Od té chvíle se Alžběta neúčastnila zábav, odvrátila se od světa a jeho svodů a nosila šaty tmavé barvy.

Zanedbávání advokátní praxe a vydržování milenky vehnaly Kryštofa do dluhů, takže manželé museli opustit svůj byt a nastěhovali se ke tchánově rodině. Tchán, Kryštofův otec, byl zámožným lékařem. Pro Alžbětu zde bylo nutné jisté sebezapření, žít takřka pod dozorem četné rodiny. Švagrové s ní jednaly jako s vetřelkyní, nepromluvily k ní vlídného slova, ztrpčovaly jí každé sousto a vyčítaly jí, že je vinna za poklesky svého muže. Všechny zkoušky však napomáhaly k tomu, aby se odpoutala od všeho pozemského. U lidí nenacházela útěchy, avšak milosrdný Bůh jí dodával sil, aby trpělivě snášela svůj kříž. Vzpomenula si, že porušila slib čistoty učiněný v mládí; o důvod více, aby přilnula k Bohu. Litovala, že nedostála tomuto slibu.

Alžběta měla čtyři děti, dvě však zemřely ihned po porodu. Dcery se jmenovaly Marianna a Lucina. Dávala je svému muži do náruče, aby je polaskal: „Hleď," říkala, „copak nemůžeme být šťastni? Co nám chybí?" Prosila ho, aby se kvůli dětem vrátil na dobrou cestu. Marně. Alžběta vychovávala své děti v bázni Boží, vzdělávala je ve ctnostech a učila je odmalička sebezapírání. Například je naváděla, aby jí po večerním zpytování řekly, kolikrát za den se zapřely nebo kolikrát přemohly některou náklonnost. Kryštof se o děti nestaral, ztratil všechen stud. Úpadek zaviněný jeho darebným chováním se stal roku 1804 nezadržitelný. Alžběta klidně snesla celé krupobití výčitek od svých švagrových, nevytýkala nic svému manželovi; ačkoliv zrazena a opuštěna, křesťansky ho milovala a přemýšlela, jak by mu mohla pomoci. Všechno bylo prodáno: zbytečný nábytek, koně, povozy. Alžběta přinesla svou výbavu, své šperky, ale obnos ani přesto ještě nedostačoval. Kryštofovu otci si netroufali o synově tísni říci; Kryštof měl být podle zákona uvězněn. Alžběta šla prosit věřitele, aby se slitovali. Všichni se slitovali, jednomu však, když mu přednášela prosbu o poshovění, sálal z očí žár nečisté vášně. Učinil jí návrh, aby zrušila manželskou věrnost, manželovi navzdory. Zděšená Alžběta mu vytkla, aby se styděl jako šlechtic a křesťan nabízet ženě v tísni pomoc za tak hanebné podmínky. Svůdník blábolil cosi o odpuštění a dluh odepsal. Naštěstí tchán a tchýně ji a děti uchránili od toho nejhoršího. Poté donutili Kryštofa, aby se účastnil exercicií. On poslechl, avšak bez výsledku. Na manželku byl ještě horší, trýznil ji a bil, a chtěl, aby svolila k jeho nemravnému poměru s milenkou. Zpovědník Alžbětě navrhl, aby u církevního soudu žádala o dočasnou rozluku, ale Alžběta se k tomu nemohla odhodlat. Tehdy zemřel tchán a Kryštof byl vyloučen z dědictví s odůvodněním, že svůj podíl už obdržel a promrhal. Alžběta upadla v nouzi, avšak nalezli se soucitní lidé, např. Sala[1] a Cherubini[2], kteří jí z této nouze vypomohli. Pobyt v domě tchýně se den ode dne stával trpčí. Alžbětě byly svěřeny sklep a slepice, nosila pytle ovsa, sypala koním, nosila dřiví atd. Tyto práce, ačkoliv na ně nebyla zvyklá, konala s pokorou, až se díky tomu cizí lidé polepšovali. Také se věnovala skutkům milosrdné lásky. S dovolením tchýně donášela pokrmy, dříví a uhlí chudým, navštěvovala veřejné nemocnice, stlala nemocným a česala je. Svému muži zůstala starostlivou manželkou; nemohla jej považovat za svého manžela, a tak ho měla ve svém srdci jako bratra. Pečlivě zašívala jeho prádlo, čistila šatstvo, žehlila košile. Umrtvovala se. Jednou byla švagrová Marie nemocná. Alžběta jí přinesla šálek polévky - ta ji okusila a vchrstla polévku Alžbětě do tváře. Alžběta zůstala klidná a sloužila jí dále. Nedlouho poté se Kryštofova rodina odstěhovala do nájmu; dcery šily prádlo a zabývaly se výrobou umělých květin. Zpovědník vymohl u Svatého stolce, aby se Alžbětina domácí kaplička stala soukromým oratoriem a aby tam mohla být sloužena mše svatá. Tak veliký zřetel byl na ni brán u církevních úřadů. Vyslaný vizitátor se přesvědčil, že kaplička je patřičně vybavena dle liturgických předpisů.

Alžběta vstoupila se svolením svého manžela do trinitářského třetího řádu a přijala jméno „Jana Felicie od Nejsvětější Trojice". Její život se podobal řeholnímu životu, aniž však byla porušena stavovská povinnost. Činila velký pokrok v křesťanské dokonalosti. Jako silná žena vytrvala po boku neřestného muže, který její lásku splácel pohrdáním, ba i trýzněním. Kromě toho trpěla i duševními boji, pokušeními zlého ducha a nemocemi. Své utrpení obětovala Bohu. Chtěla se stát smírnou obětí za urážky učiněné Bohu. Modlila se: „O Bože, prosím Tě o záchranu duší! Na mne uval celou svou spravedlivou přísnost! Trestej mne, ale smiluj se nad hříšníky!" Vzala na sebe smírné utrpení za Církev a za Svatého otce. Bůh jí dal mimořádné milosti a osvícení, mezi něž náležely mj. proroctví a rozličné vize. Lidé si vážili jejích rad; jsouc těžce zkoušená uměla dobře poradit. Mnohým vyprosila různé milosti nejen za svého života, ale i po své smrti. 

Její extatický stav působil zhoubně na její tělo a ona den ode dne slábla. Objevily se u ní příznaky vodnatelnosti. Udala přesné datum své smrti. V den smrti řekla Lucině: „Rychle přines řeholní roucho! Sama se do něho převléknu, a až zemřu, budete mít se mnou málo práce." Pak zesnula klidnou smrtí 5. února 1825.

Dcera Marianna se provdala, Lucina vstoupila do kláštera oblátek. Kryštof činil pokání, vstoupil do františkánského řádu a stal se i knězem.

Proces Alžbětiny beatifikace byl zahájen 22. února 1874 dekretem Posvátné kongregace ritů a beatifikována byla 24. dubna 1994 papežem Janem Pavlem II. Její památka se připomíná 5. února. Alžbětino tělo je uloženo v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.

Sluší se také dodat, že Alžbětinou přítelkyní a její velkou inspirací byla další trinitářská terciářka: divotvůrkyně a mystička bl. Anna Maria Taigi, patronka trinitářského řádu.

O bl. Alžbětě Canori Mora vyšla v českém překladu doporučeníhodná, obsáhlá kniha, která popisuje jak její život, tak i její dílo a její duchovní zkušenost. Kniha vyšla pod názvem Ctihodná služebnice Boží Alžběta Canori Mora, vzor křesťanské manželky a matky (Praha 1929, 506 str.) a sepsal ji profesor papežské univerzity u sv. Apolináře Antonín Pagani, který čerpal z primárních zdrojů o životě a činech bl. Alžběty, vč. jejích vlastních zápisků, jež jsou v této knize hojně citovány.

[Původní text životopisu bl. Alžběty převzat z knihy Isidora Vondrušky Životopisy svatých v pořadí dějin církevních, IV, Praha 1951, a upraven a doplněn redakcí Revue Theofil.]

Věci náležející bl. Alžbětě Canori Mora: nástroje pokání, náprstek, palička na vyrábění punčochy, kropáč na svěcenou vodu, terciářský prsten, soška Ježíška do betléma, Kempenského kniha Následování Krista, tkanina z Alžbětina hábitu... Tyto relikvie jsou uloženy rovněž v kostele San Carlo alle Quattro Fontane v Římě.

Z díla:

Ježíš, zahradník mé duše

Související články:

Antonio Pagani: Nejsvětější Svátost a Božské Srdce Páně v životě bl. Alžběty Canori Mora   

[1] Giovanni Sala, bratr kardinála Saly a zámožný a zbožný podporovatel Alžběty a její rodiny. Pozn. RTh.

[2] Giovanni Cherubini, přítel a podporovatel Alžběty a její rodiny, kterého poznala při svých návštěvách nemocnic. Pozn. RTh.