Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > John Henry Newman

John Henry Newman

1801-1890 / katolický kněz, kardinál, teolog, spisovatel / blahoslavený

  

"Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář."

(sv. Pavel, 1Kor 13,12)

 

jhnewman.jpgJohn Henry Newman je jedinečná osobnost.

Narodil se v Londýně 21. února 1801. V roce 1824 se stal duchovním anglikánské církve a od r. 1831 byl univerzitním kazatelem v Oxfordu. Od počátku r. 1833 se účastnil anglikánského reformního hnutí, známé­ho pod jménem puseyismus[1], jemuž dala vznik kniha Johna Keblea Národní apostase (National Apostasy), osvětlující příšerně mravní úpadek soudobého anglikanismu. J. Keble, bratři Froudeové, W.G. Ward, T. Williams, dr. Pusey a J.H. Newman, anglikánští duchovní a nadšení ctitelé anglikánské církve, utvořili v Oxfordu volné sdruže­ní za účelem obnovy církevního náboženského života v Anglii. Sledovali dvojí cíl: vyprostit anglikánskou církev ze státního otrockého područí a postavit ji na vlastní nohy. Prvního mohli dosáhnout povalením liberalismu, druhého pak důkazem, že anglikanismus není pouhou součástí anglické národní myšlenky a místní křesťanskou sektou, nýbrž původní, pravou a obecnou církví Kristovou. Vypověděli tedy ne­úprosný boj liberalismu a vrhli se horečně na studium křesťan­ského starověku a dějin anglické reformace. Vedoucí úloha připadla jeho nejbystřejším hlavám: Dr. Puseyovi a Newmanovi. Pusey a Newman šli ruku v ruce až do roku 1837. Počínaje následujícím rokem se jejich cesty rozcházejí. Newman, který vynikal nad Puseye důmyslností, všestranností, hloubkou a důsled­ností, byl při důkladném studiu prvotní církve a zvláště při svém badání o arianismu a monofyzitismu zachvácen odůvodněnými pochybnostmi o pravosti anglikánské církve. Čím usilovněji tuto záležitost studoval a čím hlouběji bádal, tím více si uvědomoval, že anglikánská církev se nalézá v tomtéž postavení k Obecné Církvi, v jakém byl kdysi arianismus a monofyzitismus. Jinými slovy, že Řím je v právu a anglikanismus v neprávu. Počal si blíže všímat učení sv. Otců a učení Říma. newman17-upr-men.jpgPochybnosti rostly hrozivým způsobem. Srovnávaje učení prvotní církve s katolic­kým učením  a s 39 články anglikánského učení, nalézal ke svému zděšení nové a nové důkazy v neprospěch anglické církve. Římské učení se mu jevilo znovu a znovu v souladu s učením prvotní církve tím víc, čím více se rozcházelo s učením anglikánským. Na­konec pozvolna dospíval k přesvědčení, že tzv. anglikánská cír­kev je pouhou kacířskou sektou. Marně se snažil zachránit ztracenou věc anglikanismu spisem Via media, v němž se pokusil o důkaz, že anglikánská církev je anglickým útvarem Obecné Církve, jako jím je na východě církev řecká a na západě církev římská. Bližším šetřením později mohl zjistit jen fakt, že Via media je pouhým „papírovým systé­mem" bez jakéhokoliv historické­ho základu, a že je jen jedna Apoštolská a Obecná Církev Kristova, kterou v žádném případě není anglikánská církev, kterou však v každém případě může být církev římská. Ať dělal, co dělal, v jeho mysli se proti jeho vůli zhušťovalo a krystalizovalo přesvědčení: římská církev je přece jen Církví Obecnou a anglikánská nemůže být její částí, protože ztratila spojení s římskou církví. V roce 1843 veřejně odvolal všechno, co kdy tvrdého a nespravedlivého napsal proti Římu a vzdal se vykonávání anglikánského duchovního úřadu. Opustit anglikánskou církev však nemínil. Chtěl v ní vytrvat až do smrti, ovšem jako její laický člen. Zklamal-li se v anglikanismu tak velice už jednou, jakou mohl mít záruku, že se nezklame podruhé? Ke katolické církvi cítil odjakživa nechuť: katolíky osobně vůbec neznal a na katolických bohosluž­bách nikdy nebyl. Přesto se mu stalo jasným, že zbývá jediná alternativa: buď cesta do Říma nebo cesta k ateismu. Jevil-li se mu anglikanismus poloviční cestou k Římu, v liberalismu viděl poloviční cestu k ateismu. Liberalismus z duše nenáviděl už od mládí a cesta do Říma mu byla zatarasena balva­nem, kterým ji zavalil protestantismus. Tím balvanem bylo strašné nařknutí Říma, že zkazil prvotní křesťanské učení. Tato příšerná historická lež byla a je dosud jediný raison ďétre[2] protestantismu. Z ní se zrodil, jedině jí trvá a žije. Bez ní by okamžitě zanikl... Newman byl příliš duchaplný, aby to nevěděl. Ne­sdílel nikdy tuto lež v jejím plném rozsahu a živou mocí se vzpíral uznat anglikanismus za dítě protestan­tismu a vykládat 39 artikulů anglikánské církve v protestantském smyslu. Avšak i přesto, že přijímal ten­to blud s velkými výhradami, zůstával hlavní příči­nou jeho zavilého odporu proti Římu. kardinal-j-h-newman.jpgJen postupně a krok za krokem se vzdával svých pozic proti Romanismu, jak po řečené strán­ce označoval katolicismus. Konec konců se jeho bludný názor o Římu scvrkl v předsudek proti papežství, proti kultu svatých vůbec a zvlášť proti mimořádnému uctívání Panny Marie. Tak tomu bylo asi až do roku 1844. Počínajíc následujícím rokem Newman začal pracovat na spisu On the development of Christian doctrine (O rozvoji křes­ťanského učení). Myšlenku o rozvoji křesťan­ského učení ve svých náboženských rozpravách používal sice už od roku 1836, avšak jen povšechně a ojediněle. Tentokrát ji však uplatnil systematicky. Výsledek práce měl rozhodnout o jeho poměru k církvi anglické a římské. Postupem práce nabyl úplně jasného přesvěd­čení: že Řím je proti anglické církvi úplné v právu a za druhé, že všechno, co se Římu vytýkalo jakožto zkažení křesťanské víry, je pouze přirozeným rozvojem zjevené křesťanské pravdy, úplně zákonným a nutným. Tím padly poslední Newmanovy překážky, a dříve nežli práci ukončil, rozhodl se bez výhrad vstoupit do ka­tolické Církve. Učinil tak koncem r. 1845. Jakkoliv nabyl pevné přesvědčení o pravosti katolické Církve, přece nebyl s to říci, přiměl-li ho k tomuto kroku rozum nebo svědomí. Byl to - po strašném boji, který trval plných sedm let - sice krok velmi kruš­ný, avšak na každý pád osvobozující a vykupující...

Co Newman hledal v katolické Církvi? Na tuto otázku odpověděl vstupem do chudé a přísné řehole oratoriánů. O tom, co v katolické Církvi našel, nás zpravuje jeho soukromý list lordu Bashfordu z roku 1868 (tedy 22 let po přestoupení):

„V katolické Církvi jsem našel nadbytek zdvořilosti, ale pramálo přízně u osob zaujímajících vysoké postavení, kromě několika málo vyjímek. V katolickém nábožen­ství však je hloubka a síla, je v něm plnost uspokojení v jeho vyznáních, v jeho teologii, v jeho svátostech, v jeho kázni, neméně je v něm též svobody a opory. Srovnám-li však s tímto vším chladné neporozumění, byť i upřílišené, jež našinec zakouší pro svou osobitou minulost, váží toto tak málo, jak málo váží pouhý prach. V tom se tkví pravá a tajemná síla Církve, v tom je princip její neomylnosti a pouto její nerozborné jednoty. V tom je její vážná oprav­dovost a začátek odpočinutí v nebesích."

newmancofa.gifV roce 1878 se však dostalo Newmanovi nejvyš­šího vyznamenání, které Církev může udělit. Veliký papež Lev XIII. jej brzo po svém nastolení jmenoval kardinálem.

J.H. Newman zemřel jako devětaosmdesátiletý kmet v Birminghamu. Tam se na jeho prostém hrobě nalézá nápis, který si za života sám napsal: Ex umbris et imaginibus in Veritatem (Ze stínů a obrazů k Pravdě).

Newman od roku 1833, kdy začal svou spisovatelskou činnost řadou článků (Tracts for the Times), udržoval až do smrti celou Británii ve stálém a horečnatém napětí...

Byl-li jako anglikánský duchovní vůdcem horlitelů pro reformu anglikanismu směrem k Římu, jakožto řeholní kněz a katolický spisovatel znamenal pro renesanci katolicismu v Anglii celou epochu. Jeho spisů je velké množství: řeči, traktáty, eseje, práce his­torické, teologické, polemické, literární, mystické a překlady sv. Otců. Nakladatelství Lorgmans and Comp. je vydalo ve sbírce o 40 svazcích.

john-henry-newman13-men-b.jpgJeho nejúčinnější práce (dokud byl anglikánským duchovním) jsou vedle četných traktátů obzvlášť On the doctrine of justification (Učení o ospravedlnění, kde ukazuje učení protestantismu o ospravedlnění pouhou vírou v celé jeho nesmyslnosti) a On the development of Christian doctrine (O rozvoji křesťan­ského učení, kde podává skvělý důkaz, že vše, co se vytýkalo Římu jako zkažení křesťanského učení, je jen jeho přirozeným a zákonitým rozvinutím).

Nejoriginálnější Newmanova práce jakožto kato­líka je jeho Grammar of assent (Mluvnice sou­hlasu), které podává originální teorii o jistotě víry. O jeho Apologia pro vita sua (Obrana mého života) se není třeba, tuším, ani zmiňovat. Je to nesmrtelná práce, rytá do bronzu. Anglické dějiny literatury ji zařadily mezi klasická díla prvního řádu.

Ještě je také zapotřebí uvést obzvlášť jeho knihu Certain difficulties (Určité nesnáze), čítající dva díly. V prv­ním Newman svým jedinečným způsobem účtuje s anglickými předsudky proti katolicismu. V dru­hém skvěle polemizuje se svým přítelem Dr. Puseyem o uctívání Panny Marie a hájí papeže a sněm proti vévodovi z Norfolku.

 

Pozn. redakce Revue Theofil:

21. ledna 1991 byl kardinál John Henry Newman prohlášen za ctihodného a ještě téhož roku bylo zahájeno beatifikační řízení. Beatifikován byl papežem Benediktem XVI. 19. září 2010 během papežovy návštěvy Velké Británie.

 

(Převzato s  laskavým svolením České dominikánské provincie ze zvláštní přílohy revue pro duchovní život Na hlubinu: Kardinál J. H. Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici, Olomouc 1931, s. 5-9. Pro lepší srozumitelnost jazykově upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil.)

 

Z díla:

 

Bůh - Stvořitel 

Bůh a já 1

Bůh a já 2

Bůh a já 3

Bůh a já 4

Bůh a já 5

Bůh a já 6

Bůh a já 7

Bůh a já 8

De Profundis - Z hlubin

Duše v očistci vzývají Hospodina

Modlitba za jednotu 

Modlitba za světlo pravdy 

O víře, Ježíšovu Srdci a andělích

Před rozjímáním

Traktát o Nejsvětější Trojici

Zkreslené křesťanství

 

Související články:

Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J. H. Newmanem

 

J. H. Newman na internetu:

 

Poznámky:

[1] Více o puseyismu zde (anglicky). Pozn. RTh.

[2] Francouzsky „důvod", „smysl bytí", „smysl existence". Pozn. RTh.

 

Alois Lang, 22.4. 2008

Přečteno 533x

další křesťanské osobnosti