Mikuláš Kabasila (Nikolaos Kabasilas)

Soluňský arcibiskup Mikuláš Kabasila vešel do dějin Církve jako jeden z nejvýznam­nějších představitelů theologie 14. století.

Kabasilův duchovní odkaz je bohatý, díky neustálému zájmu je jeho dílo překládáno do mnoha jazyků, vydáváno a zkoumáno. Ale zprávy o jeho životě jsou řídké a často si protiřečí.

Podle názoru nejvýznamnějších ruských byzantologů se Kabasila narodil v Soluni okolo roku 1300 A.D. a zemřel jako arcibiskup svého rodného města roku 1371 A.D. Ale současně podle byzantologů řeckých žil v letech 1320-1371 A.D.

Jméno Kabasila měl náš theolog podle své matky, která je také nazývána „sestra tří biskupů". Z nich je zejména známý učený theolog Nil Kabasila, jenž řídil soluňské arcibiskupství kolem roku 1340 A.D. Některé rukopisy ale Mikuláš podepisoval jako „Mikuláš Kabasila a Chamaëtu" - přičemž Chamaëtu bylo rodové jméno jeho otce. Zprávy o Mikulášově otci jsou zachované jedině v jejich vzájemné korespondenci z doby Mikulášových studií v Cařihradě, což bylo asi někdy v letech 1335-1340 A.D.

Mikulášův zájem o vědy se projevil už ve školních letech. V dopise otci říká: „Už dříve jsem byl velmi horlivý co se týče vědy o hvězdách, jejímž otcem je Ptolemaios." Tehdy asi také vznikl jeho „Výklad třetího dílu Ptolemaiovy veliké Soustavy", v němž se pokouší řešit některé problémy, které jsou formulovány v dílech alexandrijských mate­matiků a astronomů ze IV. století.

Nejznámějším přítelem Kabasilovým byl Démétrios Kydónés, vynikající politik a ve své době pozoruhodný spisovatel, horlivý přívrženec Tomáše Akvinského a dalších západních theologů a filosofů. Mikuláš s ním studoval v Cařihradě, kde tesknili po společném domově - Soluni, ozdobené nádhernými chrámy a oplývající mnoha světci a mudrci.

Dopisy Mikuláše Kabasily - a jeho pozůstalost je v tomto směru opravdu bohatá - svědčí o neutuchajícím a hlubokém zájmu o klasickou literaturu, filosofii a umění.

V dopisech zdůrazňuje povinnost theologa rozvíjet intelektuální vlohy, dané mu od přírody. „Neboť je jakoby nehotový ten, kdo neprospívá ve věcech, k nimž byl nadán."

Kromě klasických věd se Mikuláš vyznal i v právech, astronomii a dalších vědách.

V bohosloví se pak vzdělával pod vedením svého strýce, Nila Kabasily. Po jeho smrti mu z vděčnosti napsal epitaf: „Tento hrob ukrývá tělo znamenitého Nila, čistý příbytek panenské duše. Nejblaženější Nile, ty zářící dosáhl jsi nebe a zbavil jsi i nás zraku, když jsi zavřel své překrásné oči."

Doba, v níž Mikuláš Kabasila žil, byla pro Byzanc tragická. Křižáci a latinská oku­pace, narůstající hrozba ze strany Turků a Srbů, to vše jen zvětšovalo zmatky a anarchii v říši. A právě tehdy čelní představitelé Byzance, chtějíce zachránit svou vlast před záhubou, vyzývali své krajany k duchovnímu rozvoji a obrození. Nejvýznamnějším zastáncem tohoto byl právě Mikuláš Kabasila. Aktivně se účastnil života říše, těžce proží­val smutné události, kdy se obyvatelé Soluně rozdělili na vzájemně znepřátelené strany zelótů a urozených. Jsa sám ze vznešeného rodu, podporoval Kabasila zelóty, pokud to vyžadovaly zájmy vlasti. Tak jeho řeč „Proti lichvářům" je jasným důkazem porozumění pro potřeby národa, jenž byl vykořisťován nejrůznějšími správci, kteří často skrývali své temné skutky za světlé ideály Církve.

Mikuláš Kabasila byl ochráncem národa, přál si spravedlivou společnost, jak to do­kládají jeho práce „Zbožné Augustě o zisku" a „O nezákonně se opovažujících vládnouti nad svatostí". Během strašného krveprolití v srpnu 1345 A.D., kdy zelóti pobili téměř všechnu soluňskou aristokracii, byl Kabasila jedním z mála, komu se podařilo zachránit - a to jen díky pomoci lidu.

Roku 1347 A.D. přišel Kabasila do Cařihradu, kde se stal důležitým hodnostářem na dvoře císaře Jana Kantakuzena. Byl vyslancem v paláci císařovny Anny Savojské, do­provázel nově zvoleného soluňského arcibiskupa Řehoře Palamu na jeho stolec. S tím je patrně spojen i další vliv tohoto světce na Mikuláše Kabasilu.

Roku 1353 A.D., když osiřel cařihradský patriarší stolec, byl mezi třemi kandidáty, které sněm předložil císaři, i laik Kabasila, což bylo velmi nezvyklé a svědčilo to o mravní a duchovní výši ještě mladého Mikuláše.

V únoru 1354 A.D. pronesl Kabasila při korunovaci (spolu)císaře Matouše Kantaku­zena slavnostní řeč. A téhož roku vstoupil do dějin Církve jako arcibiskup soluňský.

Panuje domněnka, že Mikuláš Kabasila neseděl na soluňském stolci dlouho, protože poslední tři desetiletí svého života strávil v pokoji v Cařihradě a v klášterech, které mu byly drahé. Právě tehdy napsal svá klasická díla „Výklad Božské liturgie" a „Život v Kris­tu". Ve svých dílech se Mikuláš Kabasila ukazuje jako zastánce pravoslavné svatootcovské tradice a hesychastického učení.

(Z ruského jazyka přeložil Jakub Jiří Jukl. Převzato se svolením vydavatele Jiřího Přeučila z knihy Mikuláš Kabasila: Výklad Božské liturgie, Praha 2007.)

Z díla:

Stručně o smyslu celé bohoslužby