Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Palladios (Palladius)

Palladios (Palladius)

cca 363-430? / mnich, biskup, teolog, spisovatel

  

1. Palladiův život

Pokud si zde chceme přiblížit osobu a osobnost Palladia, žijícího na přelomu jistě teologicky bouřlivého období 4.-5. palladios-laus.jpgstoletí, zjišťujeme nepříjemnou věc, že se nám nedostává příliš mnoho pramenů, ze kterých bychom čerpali. Ať již byl důvod nedostatku jakýkoliv,[1] musíme si vystačit s tím, co máme. V každém případě není tento nedostatek katastrofální. Nejvíce informací čerpáme ze dvou Palladiových děl Historia Lausiaca a Dialog o životě Jana Chrysostoma - ta mapují jeho život mnicha a biskupa. Mimo tato díla pak nacházíme už pouze fragmenty v dílech církevních historiků Sokrata, Sozomena a v listech sv. Jeronýma.

 

Palladiovo mládí

O tomto období Palladiova života toho víme nejméně. Narodil se v maloasijské Galatii, okolo dnešní Ankary, kolem roku 363. Jako mladík musel Palladios projít dost dobrou formací antické klasiky - podle Meyera obdržel v klasice úplné vzdělání. Lze to vyvodit ze skutečnosti, že si Palladios ve svém díle Historia Lausiaca hraje se slovy, cituje antická přísloví a prolog díla je psán znamenitým jazykem.[2]

Co se týká Palladiovy rodiny, nacházíme v dílech zmínky o jeho bratru, sestře a otci. Palladiův bratr se jmenoval Brison a přijal stejně jako on asketický život. Časem na sebe Brison vzal břímě biskupské služby, avšak nevíme kde. Po vyhnání Jana Chrysostoma[3] úřad biskupa opouští a stahuje se na farmu, kde se oddal práci na poli. Důvod jeho stáhnutí se do soukromí neznáme.[4] Pro asketický život se rozhodli i jeho sestra a otec, což je typické pro období křesťanského starověku.[5] Nejznámějším příkladem je rodina sv. Basila Velikého.[6]

 

Palladios - mnich

„Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." (Mt 19,21) Mnoha lidem se v křesťanském starověku stala tato Ježíšova slova, vybízející k evangelní radikalitě, popudem k přijetí mnišského způsobu života. Snad nejznámějším z nich je sv. Antonín Veliký.[7]

Také Palladios zaslechnul ve svém srdci toto Ježíšovo volání a přijal kolem roku 386, ve svých 23 letech, mnišský život. Stal se zřejmě mnichem již v Galatii, ale po krátkém čase odcestoval za svými ideály do Palestiny.[8] V Palestině žil nějakou dobu se svým příbuzným, mnichem Elpidiem z Jericha ve skalní pevnosti Duka.[9] Následovně odchází na Olivovou Horu, kde se na tři roky stává učedníkem mnicha Inocence.[10] Právě zde se Palladios setkává s Melánií Starší, charismatickou ženou, která měla rozhodující vliv na jeho další život. Vidíme to na tom, kolik místa jí Palladios ve své Historia Lausiaca věnuje.[11] Byla to zřejmě ona, kdo Palladia navnadil a povzbudil k cestě za egyptskými mnichy, jako k tomu již dříve popohnala Evagria.[12]

Palladios, hnán touhou po duchovních věcech, vyráží na cestu a ve druhém roce konsulátu císaře Teodosia, tedy roku 388, přichází do Alexandrie.[13] V Alexandrii potkává mnicha Isidora a chce se stát jeho učedníkem. Ten jej na začátek poslal na tři roky k mnichu Doroteovi, žijícímu v místě zvaném „Samoty", aby tam zkrotil své vášně, a pak se vrátil pro duchovní nauku. Nemoc však Palladiovi nedovolila strávit  s Doroteem celé tři roky, a tak se po nějakém čase vrací zpět do Alexandrie. Zde nelení a setkává se s okolními mnichy, převážně origenisty, kteří znají Melánii Starší. Kolem roku 390 se Palladios vydává do známého mnišského střediska v Nitrii. Pobyt v Nitrii byl považován za vstup do života na poušti, proto Palladios z Nitrie putuje na další známé místo, a tím jsou 19 km vzdálené „Kelia" ve Skétijské poušti. V „Keliích" prožil Palladios, jak o sobě tvrdí, 10 let. Putuje stále hlouběji do pouště, což je hluboká symbolika ponoru do asketického života.[14]

„Kelia" byly místem důležitého okamžiku Palladiova života. Setkává se zde totiž se svým budoucím učitelem Evagriem a stává se jeho učedníkem, což poznamená celý jeho další život.[15] Na poušti se Palladiovi také dostalo daru kněžství, když jej Dioskuros, biskup z Hermopolis vysvětil na kněze.[16]

Palladios vůbec nebyl příkladem mnicha, který by dodržoval „stabilitas loci"[17]. Byl spíše asketou-poutníkem. Šlo mu jistě o co největší poznání mnišského života. Zřejmě se též stal prostředníkem korespondence mezi Evagriem a Melánií Starší.[18] Cestoval tedy mezi Egyptem a Palestinou, a tak mohl po cestě navštěvovat slavné mnichy, aby získal to, co mu ještě chybí.[19]

 

Palladios - biskup

Jednou Palladios navštívil Jana z Lykopolis a ten se ho žertem zeptal, zda by chtěl být biskupem. Palladios na to pravil, že už biskupem[20] je; v kuchyni, ve sklepě, u stolu a u příborů... Potom mu však Jan předpověděl: „Budeš povolán na biskupský stolec a dolehnou na tebe utrpení a starosti. Jestliže tedy chceš těmto nepříjemnostem předejít, neodcházej z pouště. Zde tě na biskupský stolec nepovolají."[21]

O tři roky později, jak o sobě Palladios píše, přišly znovu zdravotní problémy, a tak jej bratři zavezli na léčení do Alexandrie. Verdikt lékařů byl jasný: „Zdejší klima vám nesvědčí", a poradili Palladiovi odcestovat do Palestiny, kam se také kolem roku 397 vydává.[22] O tom, co v Palestině dělal, nemáme informace, co však ještě víme, je skutečnost, že roku 399 doprovázel Melánii a Sylvii na jejich cestě do Egypta.[23]

Na tomto místě se nám pomyslný chronologický řetěz Palladiova života začíná trhat a máme k dispozici jen kusé informace. Pravděpodobně se vydal do Galatie a Konstantinopole.[24] Když se kolem roku 400 dostal do krajů Bithynie, vysvětil jej zřejmě Jan Chrysostomus na biskupa Helenopolis. V každém případě se s ním na jaře roku 400 na synodě v Konstantinopoli, svolaném v souvislosti se zpronevěrami efezského biskupa Antonia, setkáváme již jako s biskupem, připravujícím vyšetřovací komisi.[25]

Palladios si při svém biskupském svěcení jistě vzpomněl na proroctví Jana z Lycopolis, na které časem pozapomněl. Velice brzy se na něm vyplnila i jeho druhá půle o utrpeních a starostech. Zlomovým bodem se stal rok 403, kdy Palladios kvůli svému přátelství s Janem Chrysostomem stanul před biskupskou synodou nedaleko Chalcedonu, a musel čelit obvinění z origenismu, které vznesl Epifanius také proti němu. Synodu tenkrát zorganizoval biskup Teofil, který se stal od roku 400 pronásledovatelem origenistů, a dostalo se na ní odsouzení Palladiovým přátelům, „Dlouhým bratřím". Ti se po svém odsouzení utekli do Konstantinopole pod ochranu Jana Chrysostoma, čímž však dopálili biskupa Teofila natolik, že zaútočil na Jana a dosáhnul jeho odsouzení a odchodu do vyhnanství. Palladios zůstává v Konstantinopoli až do Janova odchodu roku 404.[26] Ani potom však nechtěl svého přítele ponechat v nouzi. V tomtéž roce tedy uprchnul světské autoritě a vydal se spolu s dalšími Janovými přáteli do Říma k papeži Inocenci I., aby u něj našel pro Jana zastání a ochranu. V čase svého římského pobytu zřejmě navštívil Kampanii, kde přijal pohostinství rodiny Melánie Starší.[27] Zpět se Palladios vracel již radostnější, vybaven listy papeže Inocence a císaře Honoria císaři Arkadiovi ohledně Jana Chrysostoma.[28] V Konstantinopoli byl však se svými společníky zatčen a skoro rok vězněn v Athyras v Thracii.[29] Odtud jej císař Arkadius poslal do egyptského vyhnanství, které trávil nejdříve v Syene, a pak čtyři roky v thébském Antinoe.[30]

Roku 412 umírá biskup Teofil a nastává rehabilitace Jana Chrysostoma. Palladios se vrací ze svého vyhnanství, ne však již do Helenopolis, jehož biskupský stolec byl pravděpodobně obsazen už někým jiným, ale do Galatie. Tam žije nějaký čas u mnicha Filoroma[31] a stává se biskupem v Aspunu.[32]

V pozdějším období svého života ještě zřejmě uskutečnil s Mojžíšem z Adulie svoji cestu k hranicím Indie, jak o tom píše v díle De gentibus Indiae et Bragmanibus. O závěru jeho života nevíme nic. Můžeme se pouze domnívat, že je v roce 431 již po smrti, neboť na koncilu v Efezu vystupuje jako biskup Aspunu muž jménem Eusebios.

 

Palladios - teolog

Pro tento náš pohled bude dobré, abychom si přiblížili teologické ovzduší doby, ve které Palladios žil a lidi, se kterými se stýkal.

Hned jak církev získala svobodu, začaly se na ni valit pohromy herezí. Na západě to byla hereze donatistů, kteří odpírali možnost pokání a opětovný návrat do církve těch, kteří za pronásledování nevydrželi a obětovali císařským modlám, a pelagiánů, kteří hlásali možnost dosažení spásy člověka jeho vlastním úsilím, bez pomoci boží milosti. Na Východě se zase hereze týkaly spíše vzájemného vztahu osob v Trojici. Byli zde monarchiáni či modalisté se svým tvrzením, že jeden Bůh se pouze projevuje ve třech způsobách, a proti nim stáli ariáni, připisující Synu a Duchu božství pouze analogicky. Další herezí byla hereze apollinarismu, podle níž Kristus-člověk nemá vlastní duši, neboť její místo zaujímá Božství Syna.[33] Jestliže se zaměříme na Egypt, tak právě v Alexandrii se v polovině 3. století formují dva silné proudy, které nadlouho poznamenaly mnišský život. První, zdůrazňující více Kristovo plné Božství a směřující extrémně až k monofysitismu, zasáhnul silně mnišské smýšlení, a to jej přijalo za vlastní. Druhý, ariánský, přiklánějící se na druhou stranu - k adopcianismu - v mnišství předchalcedonské doby téměř nenalezneme.[34]

evpontp923-238v.gifRozhodující vliv na Palladiův teologický život měl jeho pobyt v Egyptě a hlavně osobnost jeho učitele Evagria z Pontu. Evagrius se narodil kolem roku 345. Měl kontakty se sv. Basilem a sv. Řehořem z Nazianu, takže začal v Konstantinopoli slibnou teologickou kariéru, kterou však po svém vidění[35] opustil a odešel do Jeruzaléma. Zde potkává Melánii Starší, stejně jako on nadšenou obdivovatelku Origena, která jej podnítí k cestě do Egypta. V Egyptě, kde zůstal a stal se slavným mnichem, se s ním setkává Palladios.[36] Evagrius byl intelektuál, a tak se zařadil mezi první mnichy, kteří začali zpracovávat sebereflexi mnišského života.[37]

Na Palladia měla vliv především Evagriova asketická nauka. Kamenem úrazu však byla Evagriova dogmatika. Jelikož byl Evagrius obdivovatelem Origena, snažil se vytvořit z jeho nauky ucelený systém. Dělal to však tím způsobem, že některé prvky vypouštěl a jiné zase přidával. Z tohoto Evagriova snažení vyšel origenovsko-evagriovský systém, který Teofil, Epifanius i Jeroným, ne vždy nezaujatě, kritizovali jako „origenismus". To vedlo k následné kritice Origena, ačkoliv nelze popřít, že se i u Origena nějaké nevyvážené myšlenky nacházely.[38]

Origenismus byl mezi egyptskými mnichy velice rozšířen a mnozí z nich (např. „Dlouzí bratři") origenisty byli. Palladios se při svém setkávání s mnichy takto smýšlejícím mnichům nevyhýbal, ba právě naopak. Učitel Evagrius dal svému žákovi jasnou origenovsko-evagriovskou asketicko-teologickou orientaci, která se odráží v Palladiově díle Historia Lausiaca.[39] Skutečnost, že Palladios, stejně jako „Dlouzí bratři", origenistou byl, nám může doložit Epifanius ve svém listě Janu Chrysostomovi[40] či Jeroným ve své předmluvě k Dialogu proti pelagiánům.

Hodnota a přínos Palladiova díla, zvláště Historia Lausiaca, tkví ve faktu, že se v něm odráží mistrovsky zpracovaná asketická teologie velkého mnicha Evagria.[41] A právě zde, v šíření této části Evagriovy nauky, můžeme vidět největší teologický přínos mnicha a biskupa Palladia.

 

2. Palladiovo dílo

Podíváme-li se na Palladia spisovatele, zjistíme, že jeho dílo vznikalo podle momentální potřeby autora či spíše potřeby okolí. On sám se za spisovatele nepovažoval.[42] Považoval se za nehodného a nepříliš vzdělaného, aby mohl být spisovatelem,[43] ačkoliv jeho dílo dokazuje opak. V každém případě si uvědomoval hlubokou zodpovědnost za to, co napíše, a měl vyjasněno, jaký dopad může mít psané dílo. Ve svém úvodu totiž píše, že díla jedněch působí ochranu a posilu předsevzetí lidí, kteří následují Spasitele; díla jiných však upokojují pokrytce porostlé břečťanem marné slávy či vedou k záhubě povrchních lidí, kterým znechucují ctnostný způsob života.[44] Jelikož tedy Palladios neměl spisovatelské tendence, zbyla nám po něm „pouze" tři díla, u kterých se mu přiznává autorství.

Pokud budeme postupovat po pomyslné chronologické přímce anabaticky, zastavíme se na roce 407, kdy umírá sv. Jan Chrysostomus. Palladios touto dobou tráví čas v egyptské Syene, kam byl vypuzen po svém návratu z Říma. A právě ve svém vyhnanství píše Palladios po smrti svého přítele Jana Chrysostoma, mezi rokem 407-408, své hagiograficko-polemické dílo Dialog o životě Jana Chrysostoma. Důvod vzniku tohoto díla je velice nasnadě, je jím obrana přítele Jana a na druhou stranu ostrá kritika biskupa Teofila, vášnivě bojujícího proti každému, byť jen možnému, náznaku origenismu. Má být odpovědí na jakýsi Teofilův pamflet proti Janovi. Jelikož byl Palladios ve svém vyhnanství pod mocí Teofila, bylo dílo pravděpodobně publikováno až po Teofilově smrti roku 412 a skončení Palladiova vyhnanství. Vzorem pro Dialog byl Palladiovi Platonův Faidon. Dva účastníky dialogu, jakéhosi východního biskupa a římského jáhna Teodora situuje autor do Říma roku 407. Jáhen tehdy zaslechnul o sporu Jana s Teofilem a chce se od biskupa, který má do onoho problému vhled, dozvědět více. Palladiovo autorství dialogu je dnes všeobecně přijímáno.[45]

Chronologicky druhým, ale významově prvním Palladiovým dílem je jeho slavná Historia Lausiaca. Spolu s Atanášovým Životem sv. Antonína se toto dílo zařadilo mezi dva nejdůležitější prameny ranného mnišství v Egyptě. Tak jako sv. Jeroným touží při svém pobytu v Římě šířit myšlenky asketického života jako cesty k mravnímu pozvednutí křesťanů žijících ve světě,[46] touží úroveň života křesťanů pozvednout i Palladios. V jednasedmdesáti kapitolách svého díla, které věnuje muži, bez něhož by nevzniklo,[47] Lausovi, královskému komorníkovi na dvoře císaře Theodosia II.,[48] popisuje mnišský život v Egyptě, Palestině, Sýrii a Malé Asii. Úmysl díla poučit a povzbudit ve víře je zcela jednoznačný, a Palladios jej na mnoha místech přímo formuluje. Dílo vzniklo v Galatii mezi roky 419-420.[49] Starowieyski řadí Historia Lausiaca mezi spisy historicko-anekdotické[50], a ačkoliv se nejvášnivější teologické spory kolem ariánství, origenismu a monofysitismu přenesly i na poušť, odráží se z nich v apofthegmatech velice málo.[51] Pominu zde otázku textové kritiky díla, neboť je spletitá. Co se týče historické věrohodnosti, obsahuje dílo „pravdu a poesii zároveň"[52]. Palladios totiž nechce čtenářům předat historickou pravdu o životě konkrétního člověka, ale předložit vyprávění, které má ukazovat pravdu o náboženském a asketickém životě mnichů. Tak musíme také k tomuto dílu, se kterým se jméno Palladios nepochybně pojí, přistupovat.[53]

Třetím dílem, které je spojováno s Palladiem jako autorem, i když velmi pochybně, je spis De gentibus Indiae et Bragmanibus, jež vypráví o Palladiově cestě s Mojžíšem z Adulis do Indie. Pokud je Palladios, který cestoval hojně, autorem, muselo dílo vzniknout až po díle Historia Lausiaca, neboť v něm není o této cestě ani zmínky. Palladios v tomto spise podává zidealizovaný život brahmínů a připodobňuje jej k životu křesťanských anachoretů. Spis má dvě části. V té první Palladios vypráví, kterak se kvůli horku do Indie s Mojžíšem nedostali. Potkali však na cestě advokáta z Théb, a ten jim vyprávěl, jak cestoval z Aksumu na Cejlon, na pobřeží Malabaru a Bengálské zátoky, kde byl uvězněn. Ve vězení pak poznal zvyky brahmínů. V části druhé Palladios vydává Ariánův text o setkání Alexandra Velikého s brahmíny a doplňuje je. Ať již k tomuto dílu přistoupíme jakkoliv, je pro nás cenným dokladem styku římského císařství s Indií.[54]

 

Z díla:

 

Palladios (Palladius) (cca 363-430?)
Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy
Historia Lausiaca 2 - Předmluva, Opis dopisu Palladia Lausovi
Historia Lausiaca 3 - Palladiovo vyprávění Lausovi
Historia Lausiaca 4 - O Isidorovi
Historia Lausiaca 5 - O Dorotheovi
Historia Lausiaca 6 - O Potamiene
Historia Lausiaca 7 - O Didymovi
Historia Lausiaca 8 - O Alexandře
Historia Lausiaca 9 - O bohaté panně
Historia Lausiaca 10 - O těch v pohoří Nitria
Historia Lausiaca 11 - O Amúnovi z Nitrie
Historia Lausiaca 12 - O Orovi, O Pambovi
Historia Lausiaca 13 - O Ammoniovi
Historia Lausiaca 14 - O Benjamínovi
Historia Lausiaca 15 - O Apolloniovi
Historia Lausiaca 16 - O Paisiovi a Izaiášovi
Historia Lausiaca 17 - O Makariovi mladším
Historia Lausiaca 18 - O Natanaelovi
Historia Lausiaca 19 - O Makariovi Egyptském
Historia Lausiaca 20 - O Makariovi Alexandrijském
Historia Lausiaca 21 - O Mojžíši Etiopském
Historia Lausiaca 22 - O Pavlovi
Historia Lausiaca 23 - O Eulogiovi a mrzákovi
Historia Lausiaca 24 - O prostém Pavlovi
Historia Lausiaca 25 - O Pachonovi
Historia Lausiaca 26 - O Štěpánovi z Libye
Historia Lausiaca 27 - O Valentovi
Historia Lausiaca 28 - O Heronovi
Historia Lausiaca 29 - O Ptolemaiovi, O padlé panně
Historia Lausiaca 30 - O Eliášovi, O Dorotheovi
Historia Lausiaca 31 - O Piamun
Historia Lausiaca 32 - O Pachomiovi a těch v Tabennesis
Historia Lausiaca 33 - Ženský klášter
Historia Lausiaca 34 - O panně předstírající šílenství
Historia Lausiaca 35 - O Janovi z Lykopole
Historia Lausiaca 36 - O Poseidóniovi
Historia Lausiaca 37 - O Sarapiónovi
Historia Lausiaca 38 - O Euagriovi
Historia Lausiaca 39 - O Piórovi
Historia Lausiaca 40 - O Efraimovi
Historia Lausiaca 41 - O svatých ženách
Historia Lausiaca 42 - O Julianovi, O Adoliovi
Historia Lausiaca 43 - O Innocentovi
Historia Lausiaca 44 - O Filorómovi
Historia Lausiaca 45 - O Melanii starší
Historia Lausiaca 46 - O Chroniovi a Pafnútiovi
Historia Lausiaca 47 - O Elpidiovi, O Sisinniovi
Historia Lausiaca 48 - O Gaddanovi, O Eliášovi, O Sabovi, O Abramiovi
Historia Lausiaca 49 - O Melanii Starší
Historia Lausiaca 50 - O Silbanii
Historia Lausiaca 51 - O Olympiadě, O Kandidě a Gelasii
Historia Lausiaca 52 - Mnichové z Antinoe
Historia Lausiaca 53 - O amma Talis a Taór; O panně a mučedníku Kollúthovi
Historia Lausiaca 54 - O Melanii Mladší
Historia Lausiaca 55 - O Pammachiovi; O Athanasiovi a mladé panně
Historia Lausiaca 56 - O Julianě; O Hippolytovi
Historia Lausiaca 57 - O Verovi - bývalém aristokratovi; O Magně 
Historia Lausiaca 58 - O milosrdném mnichovi 
Historia Lausiaca 59 - O mnišce, která padla a obrátila se 
Historia Lausiaca 60 - O pomluveném lektorovi
Historia Lausiaca 61 - O bratrovi, který je se spisovatelem; Epilog

 

Použitá literatura:

   

Související články:

Jan Zlatoústý (Chrysostom) (344/354-407) 
Petr Damiani: Chvála poustevnického života
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích 
Petr Fiala: Historia Lausiaca 1 - Mnišství a jeho ranné formy 

 

Poznámky:

[1] Prameny o něm mohly být za origenovských sporů v rámci boje za čistotu víry zničeny; víme přece, že některá díla slavných origenistů mohla být zachována pouze připsáním někomu „pravověrnému" (např. Nilovi); či snad byl mnich a biskup Palladios osobností nevýznamnou?

[2] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 15.

[3] Jana Zlatoústého. Pozn. RTh.

[4] Srov. Jan Chrysostomus, Listy 190 a 234; Palladios, Dialog o životě Jana Chrysostoma 20.

[5] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 15.

[6] Srov. NOVOTNÝ, J., Basil a jeho doba, s. 19 - 20.

[7] Srov. sv. Athanasios, Život sv. Antonína 2.

[8] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 15.

[9] Srov. 1 Mak 16,15; Historia Lausiaca 48,1.

[10] Historia Lausiaca 44,1.

[11] Historia Lausiaca 10,2 - 3; 38,8 - 9; 54,1.3.7; 55,1 - 3; a mnohá další.

[12] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 16.

[13] Historia Lausiaca 1,1.

[14] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 18.

[15] Historia Lausiaca 38.

[16] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 20.

[17] Lat. „nepohnutost místa", „neměnnost místa". Pozn. RTh.

[18] Tamtéž, s. 18.

[19] Historia Lausiaca - Palladiovo vyprávění Lausovi 5.

[20] Palladios si zde hraje se slovy; řecký výraz episkopos znamenal totiž původně „strážce" a „dohlížitele"; KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 166, pozn. 270.

[21] Srov. Historia Lausiaca 35,10n.

[22] Tamtéž.

[23] Historia Lausiaca 55.

[24] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 21.

[25] Tamtéž, s. 5n.

[26] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 21n.

[27] Historia Lausiaca 61,6n.

[28] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 22.

[29] Historia Lausiaca 35,13.

[30] Historia Lausiaca 58,1.

[31] Historia Lausiaca 45.

[32] Socrates, Historia Ecclesiastica 7,36.

[33] NOVOTNÝ, J., Basil Veliký a jeho doba, s. 14.

[34] DRDA, V.A., Předmluva, In.: První křesťanští poustevníci, s. 6.

[35] Historia Lausiaca 38,4 - 7.

[36] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 27n.

[37] VENTURA, V., První pokusy o sebereflexi mnišského fenoménu, s. 9.

[38] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 30.

[39] Tamtéž, s. 19n.

[40] Listy sv. Eusebia Jeronýma, list 51.

[41] Výborně například na životech mnichů dokazuje Evagriovu teorii osmi základních hříchů.  KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 32.

[42] KALINKOWSKI, St., STAROWIYESKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 33.

[43] Srov. Historia Lausiaca, Předmluva 4.

[44] Srov. Historia Lausiaca, Palladiovo vyprávění Lausovi 1.

[45] KALINKOWSKI, St., STAROWIEYSKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 34-35.

[46] LANG, A., Otec pouště svatý Jeroným, kap. VII.

[47] Srov. Historia Lausiaca Předmluva 1.

[48] Srov. Historia Lausiaca 71,6.

[49] KALINKOWSKI, St., STAROWIEYSKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 42.

[50] STAROWIEYSKY, M., Apofthegmata pouštních otců z hlediska literárního, In.: Apofthegmata: výroky a příběhy pouštních otců, s. 12.

[51] Tamtéž, s. 27.

[52] LANG, A., Otec pouště svatý Jeroným, s. 20.

[53] KALINKOWSKI, St., STAROWIEYSKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 51.

[54] KALINKOWSKI, St., STAROWIEYSKI, M., Palladiusz - Opoviadania dla Lausosa, s. 35-36.

 

Petr Fiala, 8.9. 2008

Přečteno 427x

další křesťanské osobnosti