Život

Marie Magdaléna přišla na svět 2. dubna 1566 ve Florencii (v Itálii - pozn. překl.) v zámožné rodině[1]. Při křtu přijala jméno Kateřina. Již od raných dětských let projevovala náklonnost ke kontemplativnímu životu. V 10 letech přijala první svaté přijímání, jež přijímala každou neděli a svátek, což v její době náleželo k výjimkám. Víceméně v té samé době složila slib celoživotní čistoty. Jejími duchovními vůdci byli florentští jezuité, kteří ji chránili před obviněními kvůli její praxi častého svatého přijímání. Navzdory nesouhlasu své rodiny vstoupila r. 1582 do karmelitánského kláštera, kde přijala jméno Marie Magdaléna. Od této chvíle byl její duchovní život charakterizován mimořádným umrtvováním, askezí, jakož i hloubkou kontemplativní modlitby. Vize - milosti, jež dostávala od Boha - které prožívala, souvisely se stavem tehdejší Církve v Itálii, odtud rovněž nejednou pramenily napomenutí Marie Magdalény na adresu církevních hodnostářů. To všechno však pro ni bylo zdrojem vnitřních muk, obzvláště citelných v letech 1585-1590, kdy prožívala období „duchovních temnot".

Mystička konala službu novicmistrové. Funkci zástupkyně představené však, bez ohledu na volby v roce 1604, nepřijala s ohledem na špatný stav svého zdraví. Často mívala extáze, ty se však pro ni nestaly zdrojem duchovních útěch. Zemřela 25. května 1607, zanechajíc po sobě deník, v němž na příkaz svého zpovědníka popsala svoje mystické zážitky. Její žákyně a zároveň životní společnice sepsaly naučení Marie Magdalény a popisy jejích mystických stavů. Roku 1626 byla beatifikována papežem Urbanem VIII. a v r. 1669 ji kanonizoval papež Klement IX.[2] Její liturgickou památku Církev slaví 25. května.

 

Mystické zkušenosti

S oporou v nepočetných svědectvích ze života světice je možné odvozovat hloubku jejího sjednocení s Bohem. Především měla dar vizí a extází. Tak např. v roce 1585 ve dnech 17. a 18. května více než 40 hodin nepřetržitě prožívala extázi, tzn. stav celkového ponoření se v Bohu poznaném v rozumové a někdy v obrazové vizi. Tehdy jí Kristus přikázal, aby každý den přijímala pouze chléb a vodu, v neděli pak o něco více potravy. Měla také příkaz spát 5 hodin denně na otepi sena, aby tímto způsobem odčiňovala hříchy lidí. V červnu 1585 italská mystička prožívala extáze trvající s přestávkami 8 dní. Podobně měla vidění duše své zesnulé matky, jakož i bratra přebývající v očistci. Bůh však světici dal zakoušet dlouhodobé a úporné suchopáry a pocity duchovní osamělosti. Kristus jí v jedné vizi vysvětlil, že to bylo nutné pro duchovní dobro Církve a pro obnovu řeholního ducha v klášterech.[3]

Líčení nejvyššího mystického prožitku svatou Marií Magdalénou de´Pazzi se opírá o její vlastní zakoušení obecenství s Božími osobami. Svatá mystička byla přesvědčena, že dílem Ducha svatého je v lidské duši přítomnost vtěleného Slova, díky němuž „se duše sjednotí s Bohem, Boha chápe, Bohem se kochá a kromě Boha po ničem netouží". Duch svatý, přicházející do duše člověka, má na sobě ovšem jakoby „znamení Krve Slova, zabitého Beránka", která je s to ho více přimět, aby přišel, mimo to, že také Duch sám touží přijít. Podle italské mystičky, která vyjadřuje svoji víru ve vycházení Ducha svatého z Otce i Syna, třetí Božská osoba přistupuje k lidské duši „jako pramen, v němž se duše naprosto utápí"[4]. Aby Marie Magdaléna ono sjednocení duše s Bohem vyjádřila srozumitelným způsobem, používá příměr spojení dvou řek, které plynou dále jako jedna řeka pod jménem větší z nich. Říká, že něco podobného se děje v lidské duši, k níž přichází Duch svatý, aby se s ní sjednotil. Je tedy zapotřebí, aby lidská duše do určité míry ztratila své vlastní jméno „přeměňujíc se" v Něj, stávajíc se „jedno s Ním"[5]. To pro „moc Krve vylité skrze Slovo, jednorozeného Syna" Bůh „přebývá" v těch, kteří přijímají opravdovým srdcem „plody Krve Slova" a stávají se příhodným „příbytkem" pro Něj. V souvislosti s tím sv. Marie Magdaléna vyslovuje prosbu o sestoupení Ducha svatého do srdcí věří-cích, neboť on je „odměnou svatých, občerstvením duší, světlem v temnotách, bohatstvím chudých, pokladem milujících..., pokladem všech pokladů"[6].

Mystika Marie Magdalény nicméně měla charakter nupciální. Znamením jejích duchovních zásnub byl mimo jiné snubní prsten, který obdržela jako dar od Krista Snoubence. Ale během jedné z vizí od Krista obdržela také trnovou korunu, která jí způsobovala bolesti hlavy, někdy velmi silné. Je to samozřejmě velmi vzácná a mimořádná mystická zkušenost, která se stala jejím údělem. 25. března 1585 Marie Magdaléna obdržela na svém těle dar stigmat, která však nebyla viditelná zvnějšku. Jednou jí Kristus slíbil, že jí dá svoje vlastní srdce. Na tuto událost se Marie Magdaléna připravovala zvláštním způsobem, úpěnlivě prosíc Krista: „Nejdražší Ježíši, vroucně tě o to prosím, kéž nikdo nezví, že jsi mi dal tvé Srdce." Když - ponořená do modlitby - obdržela jako dar Boží Srdce, přitiskla ho ke svému.[7]

V mystických zkušenostech sv. Marie Magdaleny de´Pazzi vidíme vysoký stupeň jejího sjednocení s Bohem při současném zapojení citovosti, emocionality. Udivuje nás mimořádnými mystickými zážitky, jež se staly jejím údělem. Církev, přinejmenším nepřímo, schválila její vize a extáze, když ji prohlásila za svatou a fragmenty z jejích děl zařadila do čtení Denní modlitby.

 

(Z knihy Misiurek, J.: Wielkie mistyczki Kościoła, Lublin 1999, přeložil Lukáš Drexler.)

 

Dva výroky o lásce

 

„Ó duše stvořené z lásky a k lásce,

proč nemilujete Lásku?..."

„Ó Lásko nemilovaná a nepoznaná!

Ó Lásko, učiň,

ať všechno stvoření miluje tebe, Lásku..."

 

 

„Ó Lásko, Lásko,

je možné, že bys neměla jiné jméno než Láska?

Jsi tak chudá na jména, ó Lásko!

Ty jich ovšem máš mnoho,

ale velmi tě těší být nazývána tímto jménem, ó Lásko,

protože v tomto jméně se velmi dáváš poznat tvorům.

Nikdy, nikdy, Lásko, se nenasytím toho

nazývat tě tímto jménem: Láska." [8]

 

 

Krátké citáty:

 

„Vy nevíte, dra­hé sestry, že můj Ježíš není nic jiného než láska, bytostí šílenou z lásky. Šílený z lásky, opakuji, jsi Ty, můj Ježíši, a stále to budu říkat! Ty celý jsi okouzlující a radostný, Ty osvěžuješ a utěšuješ, Ty sbližuješ a sjednocuješ, Ty jsi zároveň soužení i osvěžení, ná­maha i odpočinek, smrt i život. Co není v Tobě? Ty jsi moudrý i dovádějící, vznešený i bez­uzdný, zázračný i nevysloviteľný."[9]

 

¤  ¤  ¤ 

 

„Jakou krásu musím poznávat ve své duši! Ó kráso duše! Kdo by se do tebe nezamiloval? Ó vznešená, nevysvětlitelná kráso!

Poznání její vznešenosti dává duši klidnou a trvalou jednotu a pokoj v srdci a příjemnou laskavost vůči druhým lidem.

Blažená a šťastná je duše, jíž ty, ó můj Bože, dáváš toto poznat, neboť jakmile pochopila svou vznešenost, hned zase také rozjímá o tom, jak nicotná je sama v sobě."[10]

 

¤  ¤  ¤

 

„Po svatém přijímání jsem skrze udělení svátosti zpozorovala velké sjednocení mojí duše s Bohem a během chvíle jsem se stala zcela sjednocená s Bohem, přeměněná v Bohu, mimo jakýkoliv tělesný pocit, takže kdyby mě hodili do hořící pece a spálili, necítila bych nic. Nevěděla jsem, zda jsem mrtvá či živá, zda v těle či v duši, zda na zemi nebo na nebi. Viděla jsem pouze celého, přeslavného Boha v Něm samém, jak se čistě miluje a nekonečné poznává, jak objímá v nekonečné lásce všechny stvořené věci, viděla jsem jednotu a nerozdílnost Božské Trojice, Boha v Lásce bez mezí, Dobro nejvznešenější, neobsáhnutelné a neprozkoumatelné: takto jsem s ním byla. Ze sebe jsem nenašla nic, jen to jsem věděla, že jsem v Bohu, ale sebe jsem neviděla, viděla jsem pouze Boha."[11]

 

¤  ¤  ¤ 

 

„Bože, Ty činíš to, co jsi, jinak to nelze lépe vyjádřit."[12]

 

 

Rozmluva mezi duší a nebeským Otcem

 

Otec: Jiný plod sdělování mé bytnosti je jakési zmizení víry v duších.

Duše: Otče věčný! Jak se to může stát, když přece bez víry nemůžeme být spaseni?

Otec: Hle, dcero. Sdělováním své bytnosti ve vás rozlévám po­znání mne tak hluboké, tak jasné a tak vnitřní (intime), že ono vás jaksi přinutí přiznat, že již nemáte víru, a to je to, co nazývám zmizením víry, protože toto poznávání je tak jasné, že se zdá náležet méně víře než patření. Tato převěrná nevěrnost je svatební roucho, jímž se duše právem chlubí (est justement gloricuse), roucho utkané (kdo by tomu věřil?) ze světla a z temnot a podobné tomu, které se mi připisuje, když se praví, že světlem se zahaluji jako rouchem (Ž 103,2) a že bydlím uprostřed nepřístupných temnot. Skutečně, čím jsem svou neskončeností sám v sobě jasnější a poznatelnější, tím nepochopitelnější jsem tvorům pro jejich nejímavost, a tím se podobám slunci, jež není nikdy méně viditelné, než když září nejvíce. A jako nelze vidět slunce jiným světlem než jeho vlastním, tak nemohu ani já být poznán vnitřně (intimement) než světlem, které rozleji v duších. Roucho duše zbavené víry se tedy jako moje skládá ze světla a z temnot, a ona se jím chlubí (s´en glorifie), ale jak? Ona se chlubí (se glorifie), že nepoznává Boha: to jsou temnoty, a přece ho ona poznává tak dobře, že jaksi pozbývá ví­ry: to je světlo. Ona věří, jako by viděla; avšak kdo vidí, již nemá víru, protože víra záleží v přisvědčení tomu, co člověk nevidí. A z druhé strany ona vidí, že má-li se zřetel k neskončené a nezměrné propasti mých dokonalostí, jíž se ona nemůže doměřit, že nepoznává nic. Ona je tedy zcela současně ve světle a v temnotách, a to je právě ta veliká víra bez víry, o které jsem ti mluvil.

Duše: Ó zmizení víry, jak jsi málo známé![13]

 

 

Ze zápisu výpovědí Marie Magdalény de´Pazzi

 

Přijď, Duchu svatý

Ano, podivuhodné jsi, Slovo, ve svatém Duchu. Vždyť působíš, že Duch svatý tě zasévá do duše, takže se duše spojuje s Bohem, Boha přijímá, poznává ho a v ničem kromě něho nenachází nasycení.

A Duch svatý přichází do duše s pečetí Slova, s pečetí krve obětovaného Beránka, ba tato krev jej dokonce má k tomu, aby přišel, přestože Duch sám vane a žádá si přijít.

Tento vanoucí Duch je v sobě bytím Otcovým a bytím Slova a vychází z bytnosti Otcovy a lásky Slova a vstupuje do duše jako tryskající pramen a ta se do něho noří. Jako když vyvěrají dvě řeky a slévají se, takže menší ztrácí své jméno a přijímá jméno té větší, právě tak působí tento božský Duch, vstupující do duše, aby se s ní spojil. Nezbývá, než aby duše, která je přece menší, ztratila své jméno a přenechala je Duchu; učiní to, jestliže se mu natolik otevře, že s ním splyne v jedno.

A tento Duch, rozdavatel bohatství uloženého v srdci Otcově a strážce úradků vytvářejících se mezi Otcem a Synem, proniká do duše s takovou jemností, že nebývá ani pozorován a že jen málo lidí rozezná jeho skutečnou velikost.

Mocně i lehce proudí Duch do všech míst, která jsou hotova a připravena jej přijmout. Každé ucho rozeznívá svým opětovným slovem i svým nejhlubším mlčením. Nehybný i sám pohyb, příbojem lásky všechno proniká.

Nezůstáváš stát, svatý Duchu, v nehybnosti Otcově ani ve Slově, a přece jsi ustavičně v Otci i ve Slově i v sobě samém, jakož i v každém dobrém duchu a ve všem stvořeném. Stvoření tě potřebuje pro krev, kterou prolil jednorozený Boží Syn, Boží Slovo, které se z nesmírné lásky samo učinilo svému stvoření nepostradatelným. Ty spočíváš na každém stvoření, které se spravuje tak, aby skrze účastenství na tvých darech dosáhlo v čistotě skutečné podobnosti s tebou. Spočíváš na těch, kteří byli skropeni krví Beránkovou, nechávají v sobě Boží slovo působit a připravují ti v sobě důstojný příbytek.

Přijď, Duchu svatý! Ať přijde sjednocení s Otcem a láska Syna - Slova. Ty, Duchu pravdy, jsi odměna svatých, jsi občerstvení duší a světlo těch, kdo jsou v temnotách, tys bohatství všech chudobných, poklad milujících, nasycení hladových, útěcha těch, kdo jsou mimo domov. Jsi to právě ty, v němž jsou obsaženy všechny poklady.

Přijď ty, který jsi sestoupil na Marii a způsobil, že Slovo se stalo tělem, a svou milostí v nás učiň to, cos v Marii učinil skrze milost a přirozenost! Přijď, Duchu svatý, a znič v nás všechno, co nám brání, abychom se nestrávili v tobě.[14]

 

 

Další citace:

Jak Ježíš odpočívá v čistých duších

Překážky Duchu svatému v nás

 

 

Alternativní životopis Marie Magdaleny de´Pazzi:

http://www.karmel.cz/casopis/2007/1-07.php#c3

 

   

Související články:

Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu  

 

Poznámky: 

[1] Rod Pazzi byl významným italským rodem, jenž byl velkým rivalem rodu Medici. Pozn. překl.

[2] E. Ancili, Maria Magdalena de Pazzi, Dictionnaire de spiritualité ascétique et mystique. Red. M. Viller a v T. 10, Paris 1980, s. 576-588; Biblioteca Sanctorum. T. 8 1107-1121. Santos del Carmelo, Madrid 1982, s. 393-418. Srov. též: H. Fros SJ, F. Sowa, Maria Magdalena de Pazzi, Twoje imię, Przewodnik onomastyczno-hagiograficzny, Kraków 1978, s. 383.

[3] Acta Sanctorum. T. 19. Maii 6 ad diem 25, s. 229.

[4] Św. Maria Magdalena de Pazzi. Mss III 186, 264.

[5] Św. Maria Magdalena de Pazzi. Mss III 186, 264.

[6] Św. Maria Magdalena de Pazzi. Mss IV 716.

[7] Acta Sanctorum. T. 19 s. 229n.

[8] S laskavým svolením převzato z časopisu Karmel 2/2007, Kostelní Vydří 2007, s. 9. Text je v elektronické podobě přístupný na  http://www.karmel.cz/casopis/2007/2-07.php#c2.

[9] Letz, J., Mystičky Západu, Vydavateľstvo Michala Vaška, Prešov 2002, s. 178.

[10] Probatione 2,109. Český překlad převzat s laskavým svolením z časopisu Karmel 1/2007, Kostelní Vydří 2007, s. 9. V elektronické podobě přístupný na http://www.karmel.cz/casopis/2007/1-07.php#c3.

[11] Tamtéž, s. 179.

[12] Rok se svatými, Kostelní Vydří 2004, s. 251.

[13] P. Poulain, Des Grâces XVIII,66, in Jaroslav Ovečka, Úvod od mystiky, Praha 1948, s. 260-261. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.

[14] S laskavým svolením převzato z http://www.karmel.cz/m_magdalena.php.