Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské osobnosti > Hildegarda z Bingenu

Hildegarda z Bingenu

1098-1179 / řeholnice, mystička, vizionářka, skladatelka

německy Hildegard von Bingen, latinsky Hildegardis Bingensis 

 

Hildegarda z Bingenu je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav v dějinách katolické spirituality. Ač dosud nesvatořečena, zažívá její osoba od 20. století stále větší popularitu, a to ať v rámci křesťanství, tak i mimo něj. Ačkoliv žila v období středověku, jednalo se o „renesanční osobnost": Hildegarda je autorkou děl nejen z oblasti duchovního života a teologie, ale i z oblasti přírodovědy a lékařství, komponovala hudbu, psala hymny a dokonce i jedno drama. Kromě toho „vymyslela" zcela novou abecedu.

Dovolte, abychom vám v tomto pojednání tuto poznáníhodnou ženu představili, a to především na základě citací z jejich početných děl.

 

Životopisné črty

Jméno Hildegarda je odvozeno z německého Heldin, jež znamená „hrdinná panna", „zachránkyně", „hrdinka".

Hildegarda se narodila v roce 1098 v Bermersheim v Hesensku jako dcera vysokého císařského úředníka, hildegarda-a-volmar-m.jpgbyla jeho desátým potomkem. V 8 letech byla svěřena řeholnici Juttě, která kolem sebe shromáždila malou komunitu v klášteře v Disibodenbergu. Tam Hildegarda v 15 letech přijala závoj a později byla určena za nástupkyni abatyše, na jejíž místo nastoupila roku 1136. V roce 1147 se na základě vidění se svými osmnácti řeholnicemi usadila v Bingenu, kde na hoře sv. Ruperta zakládá klášter, který byl vysvěcen r. 1151. Poté založila další konvent v Einbingenu, relikviar-s-ostatky-hildegardy-m.jpgv němž je dnes sídlo opatství benediktinek sv. Hildegardy. Hildegarda neustále churavěla. Navzdory tomu však podnikala mnohé cesty po Německu i mimo něj, např. do Francie, kdy při velkých kázáních napomínala klérus, zasvěcené osoby i laiky. Mnozí ji žádali o radu, ona však i přesto zůstávala pokorná. Vedla k obezřetnému asketismu a klášter pod jejím vedením prosperoval. 

Hildegarda zemřela 17. září 1179, tak jak sama předem předpověděla. Nebyla nikdy oficiálně svatořečena. Její zjevení schválili 3 papežové a koncil v Tréves. Proces jejího svatořečení byl započat ve 13. stol., ale dosud není dokončen. Přesto je uctívána jako světice, obzvláště v Německu. V 15. stol. byla zapsána do martyrologia. Od r. 1979 je v katolické církvi snaha ji svatořečit a dokonce i prohlásit za učitelku církve (vedle velkých žen katolické církve Terezie z Avily, Kateřiny Sienské a Terezie z Lisieux).

 

Vizionářka, prorokyně, mystička

Hildegardino dílo má silně prorocký a vizionářský charakter. Podobně jako proroci Starého zákona vnímala, že obdržela od Pána poslání burcovat lidi své doby, aby se odvrátili od tehdejší sílící bezbožnosti a obrátili se k Bohu. Dostala poslání zapisovat své vize, „aby tak člověk poznáním těch věcí blíže poznal Stvořitele a neupíral Bohu onu úctu, která mu náleží"(1). Hildegarda sebe samu vnímala jako Božího obhájce. „Její vidění...neobsahují žádné předvídání ve smyslu znát něco předem, nýbrž napomínání, poučení ze světla víry o dějinách spásy a o určení člověka ke spáse."(2)

Hildegarda tvrdila, že má již od tří let vidění a že ve čtyřiceti letech jí vnitřní hlas přikázal, aby svá vidění zapsala. V jednom dopise svému pozdějšímu sekretáři o povaze svých vidění píše:

„Od svého dětství, dříve, než se zpevnily mé kosti, mé nervy a mé žíly, až do věku víc než sedmdesáti let vidím stále ve své duši toto vidění. Díky Boží dobrotě má duše někdy stoupá do výšky k nebi v různých oblastech povětří, jindy se prochází mezi různými národy, ačkoli obývají vzdálené končiny, neznámá místa... Tyto věci neslyším svýma ušima, nevnímám je myšlenkami svého srdce, ani společnou činností svých pěti smyslů; vidím je pouze ve své duši, a mé tělesné oči zůstávají otevřené, protože jsem nikdy neupadla do extáze; vidím je v bdělém stavu, ve dne i v noci... egg-m.jpgSvětlo, které vidím, není ohraničené, ale je nekonečně jasnější než oblak obklopující slunce... Pro mne se toto světlo jmenuje stín živého světla. Jako se slunce, měsíc a hvězdy odrážejí ve vodě, tak také v tomto světle pro mne září spisy, řeči, ctnosti a jistá lidská díla. Dlouho si podržuji v paměti všechno, co jsem viděla nebo se naučila v tomto vidění; také si pamatuji, kdy jsem to viděla a slyšela. Zároveň vidím, slyším, poznávám, a v okamžiku chápu to, co vím. Co nevidím v tomto světle, to neznám."(3)

Imaginace Hildegardy je hodně formována i četbou Písma, obzvláště proroka Ezechiela a knihy Zjevení, což se odrazilo v její trilogii (Sci vias Domini, Liber vitae meritorum a Liber divinorum operum simplicis hominis). Hildegarda svými viděními trpěla, dokud jí jeden opat neporadil, aby „zaznamenala, co jí Bůh vnuká. Jakmile začala se psaním, vrátily se jí tělesné síly a opět povstala z lůžka"(4). Zapisovat vidění začala r. 1141.

„Obrazy jejích vizí neruší poutní charakter víry, nýbrž ho posilují: ‚To, co vidím, nemohu dokonale vědět, dokud jsem ve služebnosti těla a neviditelné duše.‘"(5) Její vidění mají dvě fáze: 1. popis - vidění, 2. návazné alegorické vysvětlení Božím hlasem - slyšení.

Hildegarda se obrací na sv. Bernarda z Clairvaux pro obdržení úsudku o svých zkušenostech a papež Evžen (Eugenius) III. poté, co za přítomnosti sv. Bernarda sám z obdržených částí knihy Scivias předčítal kardinálům,  jí r. 1148 na synodě v Trevíru dává výslovné církevní uznání a posílá jí pozdravný dopis.

Hildegardina mystika má rysy zdravé duchovnosti: „Hildegarda dokazuje, že mystika neopovrhuje světem; ani z něho neutíká."(6) Její mystika se stává prorockou: „Puzení od mlčení k tomu sdělit se a mít vztah ke světu se nachází u mnoha mystiků a dokazuje pozitivní orientaci mystiky ke světu."(7) Hildegarda „podala překvapivě přesný výčet svých mystických zkušeností a tvrdila, že mystická kontemplace je dostupná všem, kdo zvítězí nad svými neřestmi a nechají se zapálit ohněm Ducha svatého."(8) Předpokladem ke kontemplativní modlitbě podle Hildegardy jsou duchovní četba a následné rozjímání o přečteném, ale ještě lepší je posvátné oficium (modlitba breviáře).

 

Hudba

Pro Hildegardu bylo chvalořečení a harmonie podstatné pro život člověka i církve. „Ti, kdo bez oprávněného důvodu zavádějí mlčení do kostelů uvyklých zpěvům ke cti Boží, si ani nezaslouží, aby v nebi slyšeli obdivuhodnou symfonii, jíž budou andělé velebit Boha."(9) „Hudbou jsme spojeni s harmonií nebe."(10) Nejjasněji svůj názor na hudbu a zpěv Hildegarda vyjádřila v listu mnichovským prelátům poté, co nad jejím klášterem vyslovili interdikt:

„Vy a všichni preláti musíte nejprve prokázati bdělost, a dříve než Církvi, která Bohu chválu pěje, zavřete ústa svým mocným výrokem, anebo ji vyjmete na čas z rozdílení a přijímání svátostí, s největší pílí se všech stran prohledati příčiny, které vás k tomu pohnuly. Musíte dáti pozor, aby vás k takovému kroku vedla jen horlivost pro Boží spravedlnost a ne hněv, pomstychtivost nebo jiné nešlechetné hnutí mysli. Musíte vždy státi na stráži, aby ve vašich výrocích vás nepřelstíval satan, který lidstvo připravil o nebeské harmonie a rozkoš ráje. Uvažte tedy: Jako tělo Ježíše Krista Duchem sv. počato a z Marie Panny bylo zrozeno, tak chvalozpěv Boha jako napodobení nebeské harmonie skrze Ducha sv. je v Církvi zrozen. A protože tělo jest jen šatem duše, která má živoucí hlas, tak se sluší, aby tělo spolu s duší jakoby jedním hlasem zpívalo chválu Boží. Proto dává nám prorocký duch na srozuměnou, že máme Boha chváliti na cymbálech a jiných hudebních nástrojích, které moudří a pilní lidé vynašli k užitku a potřebě lidí. Neboť všechna umění, která k užitku a potřebě lidí byla vynalezena, jsou vynalezena z dechu životního, který byl Bůh v tělo člověka vdechl."(11)

Hildegardina hudební tvorba se vymyká tehdejšímu hudebnímu standardu a nelze ji prostě zařadit do gregoriánského chorálu. Zvláštnost její hudby podle svědectví jí i některých jejich součastníků vyplývá z inspirovaného charakteru celé její tvorby: „Rovněž jsem složila a zazpívala písně zároveň s melodiemi ke cti Boha a svatých, ač jsem se nikdy neučila ani noty, ani zpěv."(12)

Nejproslulejší adaptace jejích hudebních děl pochází od současného hudebního uskupení Sequentia (http://www.sequentia.org/).

 

Přírodověda, léčitelství

Především mimo křesťanství vešla Hildegarda ve známost jako léčitelka a znalkyně přírody.moudrost-m.jpg Jsou známé její popisy rostlin, zvířat a kamenů, a léčení stravou, drahými kameny či bylinkami. V jejím způsobu léčení však měl výrazné místo především vztah k Bohu, což je v mnoha nekřesťanských knihách o léčení Hildegardy buď často zcela opomenuto nebo výrazně zkresleno. Její léčitelské znalosti se neopírají pouze o její znalosti přírodních věd, nýbrž i o zážitky zjevení.

Někdy lze však v jejích spisech o léčení nalézt předpisy, které bychom dnes nazvali pověrou. Jedno z více vysvětlení je to, že její spisy, které dnes máme k dispozici, nejsou originální rukopisy, nýbrž pozdější opisy, a i proto se s jistou pravděpodobností jedná o určité pozdější kompilace jak Hildegardiných originálních textů, tak textů jiných autorů, mj. i antických, arabských apod., jak bylo v tehdejší době zvykem.

Hildegarda je také považována za první spisovatelsky činnou německou lékařku a zakladatelku vědecké přírodovědy v Německu.

 

Bůh

Bůh Hildegardy z Bingenu je Stvořitelem všeho, dárcem života všem stvořeným věcem a také jejich světlem, které v těchto věcech jasně ukazuje na Dárce svého bytí: „Já, moc nejvyšší a plamenná, zažehl jsem každou živou jiskru a nic, co vzešlo z mého vydechnutí, nemůže zahynout. A jsem to já, kdo určuje běh všech věcí... Jsem však též plamenným životem božské podstaty - plamenem hořím nad krásou polí a blýskám se ve vodách. V paprscích slunce, měsíce i hvězd zářím..."(13)

Stvoření je výpovědí o svém Stvořiteli a zjevuje jeho nesmírnou a věčnou krásu: „Nebesa svojí drahou napodobují moc Boží, která nikdy nekončí a nikdy nezačíná... Neboť trůnem Božím je věčnost a na tom trůnu sedává Bůh sám. A všechny jiskry života jsou paprsky Boží záře, tak jako paprsky slunce vycházejí ze slunce samotného. A jak jinak bychom mohli poznat, že Bůh je život, než skrze věci živoucí, jež oslavují jej, neboť tvorové, kteří chválí Boží slávu, pocházejí od Boha."(14) Stvoření je také stvořeno jako dobré: „Všemu, co Bůh stvořil, vdech lásku, pokoru a mír."(15) Bůh miluje své stvoření, které tvoří skrze své Slovo: „Když zaznělo Slovo, začalo dílo stvoření, určené (...) na věky věků. Jeho zvuk probudil vše k životu, podobně jako to Bůh učinil v člověku, jenž si slovo nejprve řekne v duchu, než je vysloví nahlas, ono slovo, které byť vysloveno v něm stále zůstává, a tak vlastně vysloví to, co zamýšlel. A když zaznělo Slovo Boží, tu se projevilo toto slovo v každém tvoru, a tento zvuk vdechl všem stvořením život."(16)

 

Bůh je také naprosto svrchovaným vládcem vesmíru, jehož hlubinu nikdo nedokáže prozkoumat: chory-andelske-m.jpg„Jeho tvář září takovou nádherou, že ho nemůžeš vidět zcela a úplně, protože svaté božství hoří a vyzařuje ve vší dobrotě a spravedlnosti tak, že ho nikdo nemůže prozkoumat. Protože není boha mimo Boha, protože v okruhu jeho působnosti se mu nikdo nevyrovná. Ve všech divech je jen on Bůh sám. Proto ho nelze pochopit. Boží divy na nebi, na zemi nebo v podsvětí jsou tak četné, že je nelze vyjmenovat. ... Bůh všechno správně zařídil a hloubka tajemství, ozařující jeho tvář, je lidskému vědomí nevyzpytatelná. Jakkoli vysoko člověk trůní na své hoře vědění a proniká do výše hor, aby ho napodobil, nemůže přehlédnout pohoří Božího vědění, ani jeho vrcholky, ani tajemné hlubiny, natož nahlédnout do tajemství andělů, sloužících před tváří Boha. Jen několik málo proroků a světců, inspirovaných Božím vnuknutím, smělo zakusit některá jeho tajemství."(17)

V souladu s křesťanskou tradicí Hildegarda zcela samozřejmě vidí Boha jako společenství tří rovných Osob: „Otec není bez Syna a svatého Ducha, svatý Duch není bez Otce a Syna a Syn není bez Otce a svatého Ducha. Neboť tyto tři postavy jsou jediným Bohem a nelze je oddělit. Neboť Otec je Otec, Syn je Syn a Duch svatý je Duch svatý: tři osoby, které žijí nedílně v jednom Božství."(18)

 

Člověk

Hildegarda považuje člověka za korunu stvoření pro jeho podobnost Stvořiteli a učí, že člověk je obrazem Nejsvětější Trojice. Člověk má proto velkou důstojnost: „Uprostřed všehomíra stojí člověk. Je významnější než všichni ostatní tvorové, kteří jsou závislí na uspořádání tohoto světa. Postavou je tento člověk sice malý, ale silou duševních schopností je mocný."(19)

Zároveň však vyzývá člověka k pokoře před svým Bohem:

„Řekni mi, člověče, co jsi byl, dokud jsi ještě nebyl živ? Nevíš, jak jsi byl sám stvořen a chceš prozkoumat nebe a zemi!" „Proč tě pýcha napadne svou chtivostí tak, že se pokládáš za moudřejšího a cennějšího než jsou druzí? Tak mysli na to, že jsi popel a že se v popel navrátíš." „Opásej se pravou pokorou, odhoď od sebe nicotnosti a připodobníš se jasnému dni, který nezatemní žádný mrak." „Láska člověka stvořila, pokora ho spasí." „Tak jako šlachy drží lidské tělo v celku, aby se nerozpadlo, tak drží pokora dobré činy, aby nebyly rozptýleny pýchou."(20)

Člověk dle Hildegardy je v souladu s křesťanskou tradicí narušen pádem Adama a potřebuje spasení: „Každý člověk potřebuje polibek a objetí svého Stvořitele."(21) duse-m.jpgK protříbení a vyzrání jeho krásy však Bůh sesílá na člověka mnohé zkoušky: „Jak by mohla tak velká nádhera a čest, které vám byly dány, zůstat bez zkoušky, jako by byly nicotné a marné? Zlato musí být čištěno ohněm."  „Mysli na to, že v tomto životě je tvým údělem zápas.  Mysli i na to, že ti bude po přestálých bojích stanovena odplata." „Buď statečný a silný v křivém světě a v těžkých bojích proti nespravedlnosti. Pak budeš na věčnosti zářit jako jasná hvězda." „Skrze ohrožení těla dosahuje člověk nezřídka duchovních pokladů a skrze tyto poklady se dostává do nebeského království."(22) Bůh ovšem i ve zkoušce, již na člověka sesílá, při něm stojí a je mu oporou: „Když Bůh vidí, že člověk směřuje ke světlu a zvedá se z temnoty, bude při něm ve všem stát a nadchne ho pro spravedlivé a svaté činy."(23) Vždyť to je i účelem takových zkoušek, aby se v nich člověk přimknul k Bohu: „Neposílá snad Bůh lidem často bouře, aby byl o to naléhavěji jimi volán o pomoc?"(24)

Hildegarda však vidí člověka také těsně spojeného s celým stvořením a v jeho tělesnosti „utkaného" ze čtyř  živlů, oživeného však dechem Božím a navzdory jeho tělesnosti, a dokonce spolu s ní, stále určeného pro Boha, k němuž člověk stále ve víře upírá svůj pohled a vidí tak i Boha v každém stvoření.

Ať hříšník či světec, každý člověk má svoji Bohem danou důstojnost a jedinečnost, což dokresluje i Hildegardin postoj k tehdejším heretikům, tak se vymykající tehdejšímu dobovému smýšlení:  „Vyhánějte tyto lidi z církve tak, že je vypudíte, a ne tak, že je zabijete, neboť i oni jsou stvořeni k Božímu obrazu."(25)

 

Církev

Církev je častým tématem Hildegardiných spisů. Vidí ji jako čistou nevěstu Kristovu, jako matku všech věřících, jako tu, před níž se pro moc Kristovy krve třese ďábel.

„Pozoruj slunce, měsíc a hvězdy. Učinil jsem slunce, aby svítilo ve dne. Měsíc a hvězdy jsem utvořil, aby dávaly světlo v noci. Slunce znamená mého Syna.

Když se noc blíží ke konci, vzejde slunce a ozařuje zemi. Tak byl můj Syn, který vychází z mého srdce, na konci času zrozen z Panny jako světlo světa. Měsíc představuje Církev, jež mému Synu je zasnoubena jako pravá, svatá nevěsta... Jako měsíc ustavičně roste a zas ubývá, ale nehoří sám ze sebe, nýbrž jeho světlo od slunce se zažíhá, tak i Církev je v ustavičném pohybu. Mnohé z jejích dětí rostou v ctnostech. Jiné umdlévají, neboť jejich mravy jsou nestálé, nebo že protivenství jejich síly tříští. Často bývá Církev ve svém tajuplném bytí napadána rvavými vlky. Zlí lidé, ať už jsou to špatní křesťané, Židé nebo pohané, připravují jí těžké boje. Ale vnitřní žár, se kterým vše to dovede snésti, dostává ne sama ze sebe, ale ve mně je mým Synem osvícena, aby v dobrém setrvala. Hvězdy pak, které v různých jasnostech svítí, znamenají rozličné stavy v jednotě jediné Církve."(26)

Hildegarda však také, podobně jako později Kateřina Sienská, ve své lásce k Bohu i k Církvi bez okolků pranýřuje nešvary tehdejší církve, bez ohledu na to, jaký ta která osoba zastává post v církvi. Činí tak z touhy po spáse každého člověka, touhy, kterou vnímá v samotném Bohu, ale i z vědomí zodpovědnosti církve za spásu světa.

Její věrnost církvi lze vydedukovat i z toho, že se v období papežského rozkolu držela právoplatného papeže.

 

Dílo

  • Scivias nebo též Sci vias Domini (Znej cesty Páně, „Cestyvěz") z let 1141-1151 - věrouka, která spojuje kosmologii a antropologii s teologií. Zachoval se rukopis, který obsahuje 35 miniatur, jež ilustrují Hildegardina vidění popsaná v knize. Knihu nazvala na základě jednoho ze svých vidění, „protože povstala na cestě živoucího světla"(27).
  • Liber vitae meritorum (Kniha zásluh života) z let 1158-1163 - dialog mezi několika personifikovanými ctnostmi a neřestmi.
  • Liber divinorum operum simplicis hominis nebo též De operatione Dei (Kniha Božích děl)  z let 1163-1173 - líčí dějiny spásy od stvoření světa až po jeho konec.
  • Physica nebo též Liber subtilitatum diversarum naturarum creaturarum (Kniha jednoduchého lékařství, čili o tajných silách rozličného stvoření přírodního) - o lékařství a přírodní medicíně, včetně charakteristiky německé fauny a flóry.
  • Causae et curae nebo též Liber compositae medicinae de aegritudinum causis, signis atque curis (Kniha složitého léčení čili příčiny, znamení a léčení nemocí).
  • Solutiones triginta octo quaestionum.
  • Lingua ignota (Neznámý jazyk) a Litterae ignotae (Neznámé písmo) - Hildegarda „vynalezla" neznámý jazyk (lingua ignota) označující okolo 900 pozemských nebeských objektů a také zcela novou abecedu (litterae ignotae) skládající se z 23 písmen.(28)
  • Explanatio Regulae S. Benedicti (Výklad Řehole sv. Benedikta).
  • Explanatio Symboli S. Athanasii (Výklad vyznání víry sv. Atanáše).
  • Odpověď Gibertovi z Gemblours na 38 otázek.
  • Vita sancti Ruperti (Život sv. Roberta, vévody z Bingen).
  • Vita sancti Disibodi (Život sv. Disiboda) - zřejmě pro málo pramenů k jeho sepsání protkán  rozjímavými reflexemi.
  • Expositiones Evangeliorum.
  • 28 homilií na nedělní evangelia.
  • O svátosti oltářní proti kacířům, zejména katarům, kteří sluli ve Francii  albigenští.
  • Korespondence (okolo 300 dopisů) - na Hildegardu se obraceli o radu různé osoby, mezi mnoha adresáty jejích dopisů jsou např. papež Evžen (Eugenius) III., císař Konrád, jeho synovec a nástupce Fridrich Barbarossa, sv. Bernard z Clairvaux,  Hugo od sv. Viktora, Rupert z Deutz, mnoho biskupů, prelátů, kněží, mnichů i laiků.
  • Básně a hymny, které sama zhudebnila (cca 70-74), dokonce i jedno drama „Ordo virtutum" (Řád ctností) - dialog neřestí a ctností (úzce souvisí s knihou Scivias): „Centrem této hry je lidská duše, v níž nebeské mocnosti (symbolizované ctnostmi) zápasí s podsvětím (znázorněné symbolicky ďáblem). Ctnosti trpí ztrátou každé jednotlivé duše a hořce pláčou nad vítězstvím ďábla, který je nakonec přece jen přemožen."(29)
  • Vlastní životopis. Jeho fragmenty jsou zachovány ve Vita S. Hildegarda, sepsaného dvěma mnichy, kteří byli jejími součastníky. I ten je napsán na způsob vidění.
  • Symphonia armoniae coelestium (Souzvuk nebeské harmonie).

Hildegarda své spisy nepsala sama, ale diktovala je sekretářům.

 

Předmluva Hildegardy z Bingenu ke knize Scivias

  

Ejhle, ve čtyřicátém třetím roce časné pouti své, když do nebeského vidění s velikou bázní a s chvějícím se napjetím byla jsem pohroužena, uzřela jsem převeliký jas, v němž ozval se ke mně hlas s nebe, řkoucí:

Ó člověče křehký, a popele popela, a hnilobo hniloby, říkej a piš, co vidíš a slyšíš. Ale protože jsi bázlivá k řeči, a jednoducha na výklad, a neučena k sepsání věcí těchto, říkej a piš je nikoliv dle úst člověkových, ani ve smyslu lidského slohu, nýbrž tak, jak to v nebeských s hůry divech Božích vidíš a slyšíš, tak to vypovídajíc a pronášejíc, jak i posluchač slova učitele svého si osvojiv, odříkává je přesně po něm, jak on chce, jak navádí a přikazuje. Tak tedy i ty, ó člověče, říkej to, co vidíš a slyšíš; a piš to nikoliv dle sebe, a nikoliv dle jiného člověka, nýbrž dle vůle vševědoucího, vidoucího a pořádajícího vše v tajích mystérií svých.

A opět uslyšela jsem hlas s nebe řkoucí: Říkej tedy divy tyto, a piš je, takto byvši poučena a rci:

Stalo se v tisíc jedno sto čtyřicátém prvním roce Vtělení Syna Božího Ježíše Krista, když mi bylo dva a třicet let a sedm měsícův, nejtřpytivější ohnivé světlo, z otevřeného nebe vyšlehnuvši, celý mozek mi zaplavilo, a celé srdce a celou hruď mou, jako plamen, ne však spalující, nýbrž zahřívající, tak roznítilo, jako slunce zahřívá nějakou věc, na kterou klade své paprsky.

A náhle chápala jsem smysl výkladný knih, totiž žaltáře, evangelia, a jiných spisů katolických jak starého tak nového Zákona, ač jsem byla neznala ani výkladu slovného textů těch, ani rozdělení slabik, ani událostí a časův.

Ale sílu mystérií, tajemných a podivuhodných vidění od útlého mládí, od oné totiž doby, kdy mi bylo pět rokův, až po dobu přítomnou neobyčejně v sobě jsem znamenala, jako že dosavád: jenže žádnému člověku jsem se s tím nesvěřila, vyjma několika osobám duchovním, které žily v témže řádu jako já, nýbrž zatím až po tento čas, kdy Bůh z milosti své chtěl, aby se to zjevilo, klidně jsem to zamlčovala.

Vidění pak těchto nedostalo se mi ani ve snách, ani ve spaní, ani v horečném blouznění, ani tělesníma očima, ani ušima zevnějšního člověka, ani na místech skrytých, nýbrž ve stavu bdělosti, v plném vědomí a rozvaze, s myslí čirou, očima a ušima vnitřního člověka, na místech otevřených dle vůle Boží jsem je obdržela. Kterak to, nesnadno zkoumati člověku tělesnému.

Ale přeskočivši hranice dětství a dospěvši řečeného věku dokonalé statnosti, uslyšela jsem hlas s nebe řkoucí:

Já světlo živoucí a temnoty osvětlující, člověka, jehož jsem chtěl, a jejž podivuhodně, dle toho jak se mi zlíbilo, jsem vytřásl, do velikých divů nad míru dávnověkých lidí, kteří ve mně mnoho tajů uzřeli, jsem ustanovil: na zem, arciť, prostřel jsem ho, aby se nevypínal v žádném povznešení mysli své. Svět také neměl radosti v něm, ani svévole, ani výcviku ve věcech, které se k němu odnášejí: an jsem ho odtrhl od odvahy umíněné, bojácného a v pracech i útrapách poddaného. Trpělť v morku i žilách těla svého; na duchu i mysli sklíčen byl, a mnoho tělesných útrap zakoušel, takže žádné nebezpečnosti nebylo v něm ztajeno, nýbrž v každé svojí při mněl se býti viníkem. Neb trhliny srdce jeho dokola jsem ohradil, aby mysl jeho pýchou nebo marnou slávou se nevynášela, nýbrž cítila v tom ve všem více bázeň a bol, nežli radost aneb zbujnělost.

Protož v lásce mé pátral v duchu svém, kde by nalezl toho, jenž by běžel cestou spásy. A nalezl kohosi, a miloval ho, poznávaje, že jest to člověk věrný a poněkud mu podobný v oné práci, jenž směřuje ke mně, a přidržev se ho, spolu s ním ve všem tom nebeským umění se přičiňoval, aby skryté divy moje byly zjeveny.

Kterýžto člověk sám nad sebe se nevynášel, nýbrž s mnohými vzdechy přiklonil se k onomu, jejž nalezl na vzestup pokory v úmyslu dobré vůle. Nuže, ty, ó člověče, jenž toho přijímáš nikoli v nepokoji klamu, nýbrž v ryzí prostotě, aby vyjeveny byly věci skryté, piš, co vidíš a slyšíš.

Ale já, ač jsem to viděla a slyšela, přece pro pochybnost a zlou domněnku a pro různý význam lidských slov, tak dlouho, a to nikoliv z tvrdošíjnosti, nýbrž ve službě pokory psáti jsem se zpěčovala, až na lože choroby, bičem Božím sražena, jsem padla: takže konečně mnoha nemocemi dohnána, dle svědectví jisté vznešené a dobrých mravů dívky, a onoho člověka, kterého jsem tajně (jak už praveno) byla hledala a nalezla, ruce k psaní jsem přiložila. A když jsem to činila, vysokou hlubokost výkladu knih, jak prve řekla jsem, znamenajíc, a znova nabyvše sil, a z choroby se zotavivši, stěží dílo toto v desíti letech jsem dokončila.

Za dnů pak Jindřicha, arcibiskupa Mohučského, a Konráda, krále Římského, a Konona, opata na hoře blaženého Disibora velekněze, za papeže Eugenia, tato vidění a slova stala se.

A vypověděla a napsala jsem věci tyto nikoli dle výmyslu srdce svého, anebo jiného člověka, nýbrž jak jsem je v nebesích viděla, slyšela a obdržela, skrze skrytá tajemství Boží. A opět uslyšela jsem hlas s nebe mi řkoucí: Nuže, křič a piš takto.

  

(Přeložil Jakub Deml. Hildegarda, sv., Cestyvěz: Vidění a zjevení svaté Hildegardy, 1911.)

 

Dopis Bernarda z Clairvaux Hildegardě z Bingenu

  

Bratr Bernard, povolaný za opata v Clairvaux, modlí se za Hildegardu, v Bohu milovanou, pokud ovšem modlitba hříšníka něco dokáže. Když se zdá, že někteří lidé o naší nepatrnosti smýšlejí jinak, než naše svědomí o sobě může dosvědčiti, pak je to nutno připočísti nikoli naší zásluze, ale lidské pošetilosti. Pospíšil jsem si poslati list Tvé sladké, zbožné lásce, leč mnohé práce mě nutí k větší stručnosti, než bych rád viděl. Blahopřejeme Ti k milosti Boží, která jest v Tobě, a napomínáme Tě, abys ji také za milost považovala a snažila se pěstiti ji s plným pocitem pokory a zbožnosti, vědouc, že Bůh se pyšným protiví, ale pokorným uděluje milost. Pokud na nás jest, napomínáme a zapřísaháme Tě. Ostatně, co můžeme učiniti a napomínati tam, kde je vnitřní uvědomění a pomazání, jež o všem poučuje. Vypravuje se o Tobě, že dovedeš vypátrati nebeská tajemství a poznati osvícením Ducha svatého, co čeká na lidi. Proto žádáme a prosíme tě co nejvroucněji, abys byla pamětliva u Boha nás i těch, kdož jsou s námi spojeni v duchovním společenství. Neboť když se Tvůj duch spojí s Bohem, máme naději, že nám budeš moci v mnohém prospěti a pomoci. Neboť mnoho zmůže vytrvalá modlitba spravedlivého. I my se za Tebe modlíme vytrvale, aby ses v dobrém posílila, ve vnitřních věcech vzdělala a k věčnu byla puzena, aby ti, kteří svou naději na Boha vložili, v beznaději nad Tebou neochabli, ale posíleni vzrůstem požehnání, jež jsi od Boha přijala, kráčela od dokonalosti k dokonalosti.

  

(Přeložil B. Konařík. Převzato z Listy sv. Hildegardy z Bingen, Krystal, Olomouc 1948.)

 

Dopis Hildegardy z Bingenu Bernardovi z Clairvaux

  

V duchu tajemství mluvím k Tobě, ó ctihodný otče, jenž jsa podivuhodným ve velkých poctách síly Boží, jsi mocným postrachem bláznů tohoto světa, když se vznešenou horlivostí ve žhoucí lásce Syna Božího v Kristově válečné službě vytáhneš do boje proti krutosti tyranů. Jsem těsně spoutána viděním, jež se však nedotýká vnějšího zraku tělesnosti. Já ubohá, a více než ubohá žena, viděla jsem od svého dětství velké divy, jichž by můj jazyk nikdy nevypověděl, kdyby mě duch Boží nepoučil, jak mám o nich mluviti. Nejspolehlivější a nejlaskavější otče, slyš mě, svoji nehodnou služebnici, slyš ve své dobrotě mne, jež jsem nežila od svého dětství nikdy v bezpečnosti, a poznávej ve své moudrosti a zbožnosti to, co pravím, podle toho, jak Tě o tom poučí Duch svatý, poněvadž takové je to, co bylo Tobě a mně řečeno; poznávám totiž v četbě vnitřní smysl výkladu žaltáře, evangelií a jiných knih, jež jsou mi v tomto vidění zjevovány a které se mých prsů dotýkají. Toto vidění uchvacuje moji duši jako nějaký plamen, poučujíc mě o hloubkách výkladu. Ale v písmu německé řeči mě nechává nepoučenu. Umím jen prostě čísti, ale neumím to čtené rozváděti do subtilností. Leč vnitřně ve své duši jsem poučena. Proto mluvím k Tobě, poněvadž o Tobě nemám pochybností. Spíše se chci potěšiti Tvou moudrostí a zbožností, ježto je tak mnoho roztržek mezi lidmi, jak je slyším o tom vyprávěti. Pověděla jsem to vše již dříve jistému mnichovi, jehož osvědčený život jsem vyšetřila, a všecka svá tajemství jsem mu ukázala. Ten mě potěšil, řka, že jsou velká a hodná obdivu. Prosím, otče, abys na mne pamatoval pro lásku Boží ve svých modlitbách. Spatřila jsem Tě přede dvěma roky v takovém vidění: Viděla jsem Tě jako člověka na slunci, jenž byl bez bázně, naopak byl zcela odvážný. Já jsem však zaplakala, že jsem se rděla studem a že jsem byla tak málo srdnatá. Dobrý, nejlaskavější otče, uzavři mě do své duše. Modli se za mne, protože jsem v tom vidění měla velkou svízel, vypověděti to, co vidím a slyším. Občas jsem tímto viděním uvržena na lůžko do těžkých nemocí, protože mlčím, a nemohu se pozdvihnouti. I naříkám si tedy před Tebou všecka zarmoucena, že jsem na způsob vinného lisu, neklidné povahy, vyšlé z kořene, který vyrostl z Adama, jenž vinou ďábelského vnuknutí byl vypovězen do cizího světa. Pravím Ti: Jsi neklidné přirozenosti, ale ustavičně činný ve zvedání stromu. Jsi vítězem ve své duši, pozvedaje netoliko sám sebe, nýbrž také jiné lidi ke spáse. Jsi orel, jenž hledí do slunce. Prosím Tě při vznešenosti Otce a při jeho podivuhodném Slově, při sladké rose zkroušenosti, totiž při Duchu pravdy a svatém zvuku, v němž se ozývá každé stvoření, při Slově, z kterého povstal svět, při výsosti Otce, jenž seslal do klína Panny Slovo s tělesnou silou, aby vyklíčilo, odkudž vytryskla ona píseň, jako když se nalévá med do plástve..., hle, při tom všem Tě prosím, abys nezůstal nečinný a nehybný při těchto mých slovech. Spíše je přijmi do svého srdce a neustávej ve své snaze a kráčej v útvaru své duše k Bohu, jenž Tě chce míti. Žij blaze, blaze ve své duši a buď silen v Bohu ve svém zápase.

 

(Přeložil B. Konařík. Převzato z Listy sv. Hildegardy z Bingen, Krystal, Olomouc 1948.)

 

Dopis papeže Eugenia III. Hildegardě z Bingenu

  

Eugenius, sluha sluhů Božích, posílá své, v Bohu milované dceři Hildegardě, představené kláštera na hoře svatého Roberta, pozdrav a apoštolské požehnání. Zmocňuje se nás, má dcero, úžas, a to větší, než možno věřiti, že Bůh také v naší době zjevuje nové divy, když Tě svým duchem tak pronikl, že se o Tobě vypravuje, jak mnohá tajemství vidíš, pronikáš a zvěstuješ. Že je tomu tak, dověděli jsme se od věrohodných osob, které tvrdí, že Tě viděly a slyšely. Co můžeme na to říci my, kteří sice máme klíče vědění, takže můžeme zavírati a otvírati, ale v pošetilosti své opomíjíme to rozumně konati? Přejeme Ti proto milosti Boží, přejeme Tvé lásce štěstí a připomínáme jen, že se Bůh protiví pyšným, pokorným však dává milost. Tu pak milost, která je v Tobě, uchovávej a střez, abys dala na světlo vyjíti tomu, co musíš dle svého cítění vyjeviti, naslouchajíc slovům Písma: Naplň ústa má chválou, abych opěvoval Tvoji slávu. (Žalm LXX.) Budiž vyhověno Tvé prosbě o místo, jež jsi v duchu předzvěděla, k čemuž Ti já i Tvůj biskup žehnáme, abys tam podle řehole svatého Benedikta v klausuře směla žíti.

 

(Přeložil B. Konařík, převzato z Listy sv. Hildegardy z Bingen, Krystal, Olomouc 1948.)

 

Různé citace:

 

  • Protože jsem v sobě nenašla žádnou jistotu, vsadila jsem veškerou svou naději a celou svou důvěru jedině na milosrdenství Boží.
  • Biřmováním je křesťan posílen: to znamená napojen na pevnou skálu.
  • Tak jako má stvoření sloužit tělu člověka, stejně tak mají sloužit i spáse jeho duše.
  • Pokud duše s tělem spolu vzájemně dobře zachází, pak duše tělo činí šťastným.
  • Ať člověk vystupuje k Bohu skrze jemu stanovený zákon, a takto jej nalezne.
  • Sotva vykročíte po Boží cestě, zastraší vás zpátky bzučení komárů a much.
  • Jako obchodník vystavuje své zboží, tak nabízí ďábel nicotu a přeceňuje ji. Kupující jsou polapeni a platí svým dobrým svědomím.
  • Zanícení v dobrém je jako den, v němž je všechno vidět. Pohodlnost je však jako noc, ve které se nic nepozná.
  • Buď pozdravena ó Panno, vznešená, neporušená, slavná, zřítelnice ty neposkvrněná, mateřský klíne svatosti, zalíbení Boží!

 

(Přeložila M. Válková. Převzato z Revue pro teologii a duchovní život Salve, č. 3/1998, Hradec Králové 1998.)

 

Další citace:

 

Touha po zjevení Božím

Chor panen 

Liturgické hymny

Obrazy z rukopisů Hildegardy z Bingenu

  

Související články:

 

Nancy Fierro: Hildegarda z Bingenu - Soulad nebeské harmonie

Wiesbaden Codex - "kodex Hildegardy z Bingenu" - na internetu 

Wiesbaden Codex - "kodex Hildegardy z Bingenu"

 

 

Použitá literatura:

 

Hildegarda na internetu:

 

Hildegarda v e-obchodu:

Neboť jsem nemocná láskou    Vize - Život, dílo a hudba Hildegardy von Bingen    Moudrost Hildegardy z Bingenu

Celestial Stairs  Hildegard von Bingen und ihre Zeit

 

Poznámky:

(1) De Operatione Dei, in: Moudrost Hildegardy z Bingen, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, s. 10.

(2) Sudbrack, J.,  Mystika, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995,  s. 38-39.

(3) Pernoudová, R., Žena v době katedrál, Vyšehrad, Praha 2002, s. 41.

(4) Sudbrack, J., s. 38.

(5) Sudbrack, J., s. 38.

(6) Sudbrack, J., s. 39.

(7) Sudbrack, J., s. 39.

(8) Aumann, J., Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Karolinum Praha 2000, s. 104.

(9) Pernoudová, s. 42.

(10) Strehlow, W., Svízelná cesta k lásce. Z myšlenek sv.Hildegardy, Volvox Globator Praha 1998,  s. 11.

(11) Dlouhá, B., Sv. Hildegarda z Bingen, Vítězové (Krystal), Olomouc 1934, s. 31-32.

(12) Vita S. Hildegarda II,2, in: Matusiak, B., Hildegarda z Bingen, Teologia muzyki, Homini SC, Kraków 2003, s. 13.

(13) De Operatione Dei, in: Moudrost Hildegardy z Bingen, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, s. 11.

(14) De Operatione Dei, in: Moudrost Hildegardy z Bingen,  s. 12.

(15) De Operatione Dei, in: Moudrost Hildegardy z Bingen,  s. 18.

(16) Liber divinorumoperum,in: Sch

 

Lukáš Drexler, 5.4. 2007

Přečteno 5033x

další křesťanské osobnosti