Život

O životě anglické mystičky a poustevnice Juliany z Norwiche se ví velmi málo. Patřila do benediktinské komunity Carow a se souhlasem biskupa, jemuž se zavázala, že nikdy neopustí svoji celu, se stala rekluzou u kostela sv. Juliana (sv. Juliany?) v Conisfordu u města Norwich. Žila v období, jež bylo v Anglii plné mnohých utrpení a zmatků: probíhala stoletá válka, v Norwich propukl mor a všude byl hladomor a chudoba, jež byla příčinou rolnické vzpoury r. 1369, později tvrdě potlačené, jejíž předák byl popraven v blízkosti Julianiny cely.

Příbytek Juliany měl jedno okénko do kostela, aby se mohla zúčastňovat mše, a druhé ven, skrze něž rozmlouvala s příchozími a udílela jim rady. Ve své cele měla vlastní služebnou a na živobytí si vydělávala ruční prací.

Při udílení rad příchozím projevovala velké znalosti o mateřství a rodinném životě. Z toho vychází domněnka, že mohla být vdanou ženou a matkou, která však o své děti mohla přijít při epidemii v Norwich r. 1361.

Zemřela roku 1416.

V katolické církvi dosud nebyla kanonizována, jako blahoslavenou ji uctívá Anglikánská církev.

Zájem o její dílo nastal počátkem 20. století díky kritickému vydání jejího spisu. Nová vlna zájmu nastala ve druhé polovině minulého století v souvislosti s feministickou teologií.

Juliana z Norwiche je zobrazována s kočkou na klíně nebo s knihou svých zjevení, případně s malým kulatým předmětem v ruce znázorňujícím stvoření, což odkazuje na jedno z jejích zjevení (viz níže).

 

Dílo

Juliana po sobě zanechala jediné dílo: knihu Zjevení božské Lásky (The Revelations of Divine Love) z května r. 1373. Kniha obsahuje 15 zjevení, jež přijala v jediném dni, a dalších 16 z následující noci. Spis existuje ve dvou redakcích, z nichž druhá (tzv. Dlouhý text), pořízená s odstupem 20 let, je oproti první (tzv. Krátký text, napsaný ihned po jejím uzdravení) značně delší.

 

Nauka

Duchovní zkušenost Juliany z Norwiche spočívá v napětí mezi dvěma póly: mezi vědomím vlastní hříšnosti a mezi poznáním Boží dobroty vůči člověku a celému stvoření: „Bůh miluje všechno, co učinil." Juliana vybízí k pokání, ale zároveň povzbuzuje k důvěře v Boží milosrdenství. „Stále opětované téma je skutečnost lásky a důvěra, že ‚všechno skončí dobře‘"[1], což se odráží v jejím jakémsi neustálém „refrénu": „Všechno skončí dobře, všechno skončí dobře." Mimo jiné píše: „Stále ještě zbývá čin, který svatá Trojice učiní poslední den - tak to alespoň chápu... Tímto velkým činem Pán způsobí, že se vše obrátí k dobrému. Jako svatá Trojice učinila vše z ničeho, tak Pán učiní ze zlého to nejlepší."

Juliana měla intenzivní vztah k Ježíšovu ukřižování. Dlouho se modlila za to, aby směla vidět Kristovo ukřižování tak, jako jeho tehdejší očití svědci, a také aby Kristovo utrpení mohla prožít tělesně i duševně. Vyslyšením těchto modliteb byla skutečnost, kdy těžce a téměř smrtelně onemocněla; její blízcí si dokonce v jednu chvíli mysleli, že již zemřela. Ve své nemoci však mystička prožívala Ježíšovu smrt, která byla poté završena viděním triumfujícího a oslaveného Krista.

Juliana jako jedna z mála píše o Božím mateřství: „Ježíš je naše opravdová matka v přírodě skrze naše vlastní stvoření, ale je naší opravdovou matkou také díky tomu, že na sebe vzal naši vlastní přirozenost." „Tak jako je Bůh opravdu naším otcem, tak je opravdu i naší matkou a dal nám to poznat vším. Zvláště svými svatými slovy ‚já to jsem‘ chce říci: já to jsem, moc a velikost otcovství; já to jsem, moudrost a láska mateřství..."

 

Kostel a cela Juliany z Norwiche

Kostel Juliany z Norwiche, včetně její cely, byl zachován až do 2. světové války, kdy byl r. 1942 zničen v důsledku bombových náletů. K jeho obnovení podle původní podoby došlo v roce 1950.

 

(Fotografie převzata z http://www.norfolkchurches.co.uk/norwichjulian/norwichjulian.htm) 

 

Více fotografií kostela a cely před jejich poničením i po jejich obnově lze zhlédnout v Galerii Theofil:

Kostel a cela Juliany z Norwiche (fotografie)

 

 

Drobné citace:

 

 

„Plnost radosti, to znamená nacházet Boha ve všech věcech."

¤

„Hospodin mi zjevil duchovní velikost své vroucí lásky. A viděla jsem, že je naším veškerým dobrem a útěchou. Je nám oděvem, neboť je láskou, která nás zahaluje, objímá nás, vede nás a obklopuje, a jeho láska je něžná, starostlivá a nikdy nás neopustí.

¤

"A v těch viděních jsem jasně zřela, jak tomu já rozumím, že on je vším dobrem. Ukázal mi něco malého, ne většího než lískový oříšek v mé dlani; vnímala jsem to jako nějaký kulatý oblázek. Podívala jsem se na něj a pomyslela si: Co to asi je? A dostalo se mi odpovědi: To je všechno, co bylo stvořeno, a podivila jsem se, že to může trvat, protože jsem cítila, že je to tak zanedbatelné, že by to snadno mohlo přejít v nicotu. A moje mysl dostala odpověď: Svět trvá a bude trvat stále, protože Bůh jej miluje. Všechno tak trvá skrze Boží lásku."

¤

„Žádná stvořená bytost nemůže pochopit, jak velkou láskou a s jakou něhou nás Stvořitel miluje. Jeho milost a pomoc nám dává rozjímat a nekonečně žasnout nad obrovskou, vše překonávající nezměrnou láskou, kterou pro nás ve své dobrotě Pán má; a proto s úctou můžeme od této Lásky žádat o vše, po čem toužíme, protože naší přirozenou touhou je být u Boha a Boží vůlí je mít nás. Nikdy nemůžeme přestat milovat nebo toužit, až do toho času, kdy naše láska dojde naplnění v nebi."

¤

„Nemohu o sobě říkat, že jsem lepší pro to, že mám vidění, ale mohu se stát lepší, budu-li Boha více milovat; a protože vy milujete Boha dokonaleji, je to spíše k vašemu prospěchu než k mému. Neříkám to těm, kteří jsou moudří, protože ti to dobře vědí. Ale říkám to vám, obyčejným lidem, abych vás utěšila a posílila, protože v lásce tvoříme jednotu, a skutečně mi nebylo zjeveno, že Bůh mne miluje více než tu nejubožejší duši, která je ve stavu milosti. Jsem si jista, že je mnoho těch, kteří ani nebyli v nábožném vytržení, a jen se jim dostalo běžného učení svaté církve, ale kteří milují Boha více než já. I když se zde soustřeďuji na sebe, vím, že neznamenám vůbec nic, ale tuším, že jsem, alespoň v to doufám, v jednotě lásky se všemi, kdo patří Kristu."

¤

„V Bohu jsem spatřila ukryto velebné a nádherné tajemství, které nám on odhalí a objasní až v nebi. Až je poznáme, pochopíme skutečnou příčinu, proč dopustil hřích na zemi, a z toho velkého poznání se budeme radovat navždy."

¤

„Požehnaná Trojice učiní posledního dne velký skutek, jak jsem uzřela, a jaký to skutek bude a jak se stane, neví žádný tvor ... a nebude vědět, dokud nebude dokonán. Ten velký skutek ustanovil náš Bůh a Pán před počátkem věků, uchovával a skrýval jej ve svém požehnaném srdci a ví o něm pouze on sám a tím skutkem všechno napraví. Neboť stejně jako požehnaná Trojice stvořila všechny věci z ničeho, stejně tak tato požehnaná Trojice napraví všechno, co v pořádku není... A když se tak stalo, zdálo se mi, že není možné, aby všechno bylo sladěno, jak mi Pán v ten čas vyjevil. A na to jsem dostala od našeho Pána jedinou odpověď: Co je nemožné pro tebe, není nemožné pro mne. Splním každé svoje slovo a obnovím řád."

 

(Většina zde uvedených citací pochází z knihy Moudrost Juliany z Norwiche, Kostelní Vydří 1997.)

 

Další citace:

 

Bože, pro tvou dobrotu tě zapřísahám, abys mi dal sebe: jen v tobě se mi dostává všeho

Ježíš, naše pravá Matka   

Láska Kristova

Osmé zjevení Boží lásky

 

Související články:

 

Kostel a cela Juliany z Norwiche (fotografie)

L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  

 

Použitá literatura:

• Aumann, J., Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Praha 2000.
• Letz, J., Mystičky Západu. Inšpirácia pre kresťanskú filozofiu a teológiu, Prešov 2002.
• Moudrost Juliany z Norwiche, Kostelní Vydří 1997.

 

Poznámky:

[1] Aumann, J., Křesťanská spiritualita v katolické tradici, Praha 2000, s. 153.