Konciliarismus, konciliární

Konciliarismus, konciliární

(z lat. concilium - „koncil", „shromáždění")

- bludné přesvědčení, že všeobecný církevní koncil stojí nad papežem, kterého může i soudit, a má tudíž nejvyšší církevní autoritu. Tato myšlenka sahá až do 12. stol. a na síle nabírá hlavně v souvislosti se vzdoropapežstvím na přelomu 14.-15. století, nakonec však byla odsouzena papežem Evženem IV. (†1447). Myšlenka konciliarismu však žila dál v různých dobových anticentralistických opozičních hnutích (např. v galikanismu, episkopalismu ad.). Definitivní ne konciliarismu bylo Církví vysloveno na I. vatikánském koncilu (1869-1870) dogmatickou konstitucí Pastor aeternus, v níž bylo mimo jiné definováno dogma o papežské neomylnosti ve věcech víry a mravů, prohlášených ex cathedra:

„Učíme tedy a vyhlašujeme, že římská církev obdržela z ustanovení Pána nade všemi ostatními prvenství řádné moci, a že tato pravomoc římského velekněze, která má opravdu biskupskou povahu, je bezprostřední. Tedy pastýři a věřící jakéhokoliv ritu a hodnosti, jak jednotlivci, tak všichni zároveň, jsou zavázáni povinností hierarchické podřízenosti a pravé poslušnosti, nejen ve věcech, které se týkají víry a mravů, ale i v těch, které se týkají disciplíny a řízení církve na celém světě. Tak je střežena jednota společenství i víry s římským veleknězem, aby církev Kristova byla jedním stádcem pod jedním nejvyšším pastýřem (srov. Jan 10, 16). Toto je učení katolické pravdy, od které se nikdo nemůže odchýlit, aniž by přitom utrpěla jeho víra a spása. (...)

A protože římský velekněz božským právem apoštolského primátu stojí v čele celé církve, učíme a vyhlašujeme, že je nejvyšším soudcem věřících a ve všech právních otázkách, které podléhají církevnímu přezkoumání, je vyžadován jeho rozsudek. Proti rozsudku apoštolského stolce, nad jehož autoritu žádná větší není, se už nemůže nikdo odvolat, ani není nikomu dovoleno tento rozsudek soudit. Proto ti, kteří schvalují, že je dovoleno stěžovat si na rozhodnutí římského velekněze ekumenickému koncilu jako větší autoritě, než je římský velekněz, odchylují se od přímé cesty pravdy." (3. kap.)

Ke vztahu biskupského sboru, a potažmo i ekumenického koncilu, se vyslovuje i II. vatikánský koncil v koncilním dokumentu Lumen gentium (22):

„Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru, jehož moc primátu nade všemi, ať pastýři nebo věřícími, zůstává nedotčena. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví. Tato pravomoc se však může vykonávat jedině se souhlasem římského biskupa."

Viz též heslo Papežský primát.

Použitá literatura: