Reinkarnace

(z lat. předpony re- - „znovu", „opět" a substantiva incarnatio - „vtělení", dosl. „vmasení") 

- výraz pro tzv. „převtělování" duší. Jeho synonymy jsou:

Tato nauka je v různých odstínech a variacích vlastní hinduismu, buddhismu, některým gnostickým a filosofickým proudům (např. pýthagorejcům), katarům, pozdější židovské mystice (kabale), spiritismu, theosofii, anthroposofii, hnutí New Age ad. Zcela cizí je však židovství, křesťanství a islámu, pomineme‑li různá vedlejší heterodoxní hnutí, jež často stojí v opozici k pravověrným proudům těchto tří „abrahámovských náboženství" a jež přesvědčení o reinkarnaci přijala z jiných náboženských proudů.

Učení o reinkarnaci se na Západě začalo prosazovat zejména díky theosofickému hnutí v 19. století a značné popularizace došlo zejména v průběhu 20. století díky hnutí New Age, kdy však - narozdíl např. od buddhismu - přijalo západní, „lidová" specifika a formy blízké spiritismu a hrubému esoterismu. Postupně se stává široce zastávanou „lidovou", populární vírou, která se zdá konkurovat křesťanství, nebo která je v očích mnohých dokonce údajně slučitelná s křesťanstvím a Církev ji prý kdysi dávno, konkrétně roku 553 na 2. konstantinopolském koncilu, zakázala. Toto nařčení však neodpovídá historické skutečnosti. Nauka o převtělování byla na blízký Východ importována z dálného Východu, kdy toto učení bylo nejdříve přijato např. v některých gnostických kruzích či např. mezi pýthagorejci. Církev a její teologové se naopak proti reinkarnaci od počátku výrazně vymezovali, vzpomeňme např. sv. Ireneje (2. stol.), Tertuliána (2.-3. stol.), ale i velkého křesťanského teologa Origena (185-253), kterého vyznavači reinkarnace vyzdvihují jako údajného zastánce reinkarnace, což však ve skutečnosti odporuje skutečnému postoji Origena. Origenes totiž neučil reinkarnaci, ale naopak ji ve svých spisech důrazně vyvracel, viz např. ve spise Contra Celsum (Proti Kelsovi): „Někteří museli od ,lékařů‘ strpět i nesmyslné učení o stěhování duší, které snižuje rozumné bytosti jednak na úroveň nerozumných (= zvířat), jednak dokonce na úroveň necitlivých bytostí (= rostlin). Když těmto osobám nyní přineseme uzdravení, jak bychom tím také nemohli napravit duše těch, kdo se obrátí na křesťanskou víru? Vždyť tato víra nepředepisuje hříšníkům jako trest tupost nebo nerozum, ale ukazuje, že Bohem přisouzené utrpení a trest jsou již samy určitou léčebnou metodou, jejímž účinkem má být jejich náprava" (Contra Celsum, III,75).[1] Církví bylo na zmíněném koncilu ve skutečnosti odsouzeno pouze Origenovo mylné, platónskou filosofií ovlivněné učení[2] o preexistenci duší, tzn. přesvědčení, že duše existovaly dříve než jejich tělo, do kterého byly následně uvrženy pro svůj předtělesný hřích. Jinými slovy byla v tomto případě Církví odsouzena jednorázová inkarnace duše (ensómatósis), nikoli její re‑inkarnace (metensómatósis). Církev totiž vyznává stvoření individuální duše současně s tělem aktem početí člověka v lůně matky.

Reinkarnace je však křesťanství či židovství zcela cizí už jenom z antropologického pohledu: člověk je v židovství i v křesťanství vnímán nikoli jako duše uvězněná v hmotném těle, ale jako duševně‑tělesná osobní jednota, kdy duše po tělesné smrti čeká na vzkříšení a zbožštění svého individuálního, jediného těla Bohem (srov. 1Kor 15,44), jak to ostatně vyjádřil sám Ježíš Kristus svým vzkříšením. Mimo to je v Písmu jasně napsáno: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých..." (List Židům 9,27‑28). K tomu Katechismus katolické církve, 1013 píše: „Smrt je konec pozemského putování člověka, času milosti a slitování, který mu Bůh dopřává, aby naplnil svůj pozemský život podle Božích záměrů a aby rozhodl o svém posledním osudu. Když skončí ‚jediný pozemský život‘, už se nevrátíme žít jiné pozemské životy. Každý člověk umírá jen ‚jednou‘ (Žid 9,27). Po smrti není žádné ‚převtělování‘ (reinkarnace)."[3]

Ani v Bibli samotné se nenachází žádná zmínka, která by potvrzovala přesvědčení Izraelitů či křesťanů o převtělování duše, které je navíc, jak jsme již uvedli, v naprostém rozporu s židovským a křesťanským pohledem na člověka a na jeho posmrtný úděl. Biblické verše zmiňované zastánci reinkarnace jako potvrzující nauku o reinkarnaci jsou často vytrženy ze svého kontextu nebo z neznalosti zmanipulovány, aby podpořily nebiblický koncept převtělování.

Tak např. v 6. verši 3. kapitoly novozákonního Jakubova listu se údajně mluví o „rozpálení kola narození" ve smyslu buddhistického konceptu „kola života" (samsáry), tj. opakujícího se rození a umírání člověka, dokud se jednotlivec z tohoto koloběhu nevysvobodí cestou osvícení. Jednak je zcela zcestné interpretovat semitské, resp. židovsko-křesťanské myšlení a pojmy myšlením a pojmy dálného Východu, konkrétně buddhismu, a především použité řecké sousloví φλογιζουσα τροχον της γενεσεως [flogizúsa trochon tés geneseós], jež lze skutečně doslova přeložit i jako „podněcuje kolo zrození", má skutečný, zamýšlený význam „určuje běh života", „podněcuje životní směřování", nebo, jak je vhodně uvedeno v jednom z překladů Bible, „zapaluje běh našeho života"[4]. Řecké slovo τροχος totiž nemá význam pouze „kolo", ale i „životní směr", „běh života", „způsob života". Stejně tak slovo γενεσις neznamená pouze „narození", ale i „existenci", „život" či „rodokmen". Sporné sousloví tak vyjadřuje to, že „jazyk", tj. „skutky našich úst", formuje naši další životní cestu, naše další životní směřování, a nekrotíme-li jej, pak náš život a naše další životní směřování zapaluje ohněm Gehenny, tj. pekelným ohněm, který nás strhává do záhuby.

Jako další příklad mylného výkladu biblického textu zastánci reinkarnace lze uvést rozhovor Ježíše s jeho učedníky v Matoušově evangeliu 16,13-14: „Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: ‚Za koho lidé pokládají Syna člověka?‘ Oni řekli: ‚Někteří za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.‘, nebo rozhovor levitů a kněží s Janem Křtitelem v Janově evangeliu 1,19-21: „Znovu se ho zeptali: ‚Jak to tedy je? Jsi Eliáš?‘ Řekl: ‚Nejsem.‘", jako kdyby snad Ježíš nebo Jan Křtitel měli být převtělením jednoho z dávných proroků, zejména Eliáše. Tyto otázky Izraelitů však byly založeny na tehdejším očekávání jednak návratu Eliáše, jak bylo předpovězeno ve starozákonní  knize proroka Malachiáše 3,23, neboť Eliáš nikdy nezemřel, ale byl s tělem i duší vzat do nebe k Hospodinu (viz 2Král 2,12), jak dosvědčuje i Ježíšovo setkání s Eliášem při Ježíšově proměnění (viz např. Mk 9), nebo na možnosti, že Hospodin některého ze zemřelých proroků, např. Jeremiáše, vzkřísí z mrtvých a pošle k Izraelitům. A pokud Ježíš tvrdí o Janu Křtiteli, že „on je Eliáš, který má přijít" (Mt 11,14), znamená to, že Jan Křtitel přišel „v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový", jak předpověděl anděl Janovu otci Zachariášovi (Lk 1,17).

Dalším příkladem zásadního nepochopení novozákonního pojmu zastánci reinkarnace je pojem znovuzrození, který v originálním textu Nového zákona odpovídá buď řeckému γενναω ανωθεν [gennaó anóthen] - „narodit se znovu", „narodit se shůry", „narodit se z nebe" (např. v Janově evangeliu 3,3nn.), či αναγενναω [anagennaó] - „znovu se narodit" (např. 1. list Petrův 1,23), nebo παλιγγενεσια [palingenesia] - „znovuzrození", „obnovení", „nové zrození" (List Titovi 3,5). Tyto výrazy však nikde v Bibli neoznačují nová rození v cyklu převtělování, jak by si přáli zastánci reinkarnace, nýbrž „zrození z Ducha Božího", „narození z Boha" (Jan 1,13), jak vysvítá z kontextu např. ve 3. kapitole Janova evangelia, kdy člověk, který uvěří v Ježíše Krista a přijme křest, získává účast na Boží přirozenosti, jak o tom píše apoštol Petr ve svém 2. listu (1,4), a stává se „duchovním člověkem", adoptovaným „synem Božím" (Jan 1,12-13; Gal 4,5; Ef 1,5). 

A podobně mnoho dalších příkladů.

Hummel, R., Reinkarnace, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1997.

Schönborn, Ch., Cestou proměnění, CDK, Brno 1998; zejména kapitola „Reinkarnace a křesťanská víra" (s. 69-93).

Jacques Verlinde, Lukáš Drexler: Křesťanství a okultismus
Peter J. Ashton: New Age a křesťanství, část 1/2
Peter J. Ashton: New Age a křesťanství, část 2/2 
Ježíš Kristus, nositel živé vody (2003) 
Zlí duchové, reiki, exorcismus (video)
Malý slovník New Age
New Age stručně

[1] Překlad převzat z Schönborn, Ch., Cestou proměnění, CDK, Brno 1998, s. 71-72.

[2] Viz např. Filón Alexandrijský, De somniis, 1,181.

[3] Katechismus katolické církve, Zvon, Praha 1995.

[4] Překlad Křesťanské misijní společnosti, dostupné na CD-ROM Bible Works 5.0.020w, 2001.