Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Deismus

Deismus

věrouka, religionistika, náboženství, osvícenství

Deismus

(z lat. Deus - "Bůh")

 

Deismus je označením pro rozumářské náboženství v době osvícenství. Osvícenci sice uznávají Boha za stvořitele světa, avšak odmítají ho jako udržo­vatele a řídícího činitele světa. Rovněž odmítají jeho zásah do dějin lidstva, totiž Boží zjevení. Proto deista ve své době znamenal volnomyšlenkáře a racionalistu. Hlavně ve Francii deisty byli encyklopedisté (např. Voltaire).

 

Josef Kubalík

 

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně mírně upraveno.)

 

Deismus sice uznává jsoucnost osobního Boha, stvořitele světa, avšak popírá jeho působení na stvořený svět, popírá tedy zachovávání světa. Míní, že Bůh ponechává svět sobě samému a jemu vrozeným zákonům, aniž by jakýmkoliv způsobem na něj působil. Liší se v tom od správného názoru čili od theismu, jenž učí, že Bůh svět nejen stvořil, nýbrž jej i zachovává a řídí. Rozlišující názvy obou těchto názorů: deismus z latinského Deus a theismus z řeckého Θεος [Theos], ač vlastně obojí značí totéž, tj. „Bůh", se ustálily teprve v 17. a 18. století. Deismus pojímá křesťanství racionalisticky a vylučuje z něho vše, co je nadpřirozené,

Deismus vznikl v Anglii ve druhé polovině 16. století z opozice vůči nesnášenlivosti episkopální církve a později i působením názorů Bacona Verulamského. Zakladatelem anglického deismu je lord Edward Herbert Cherbury, jenž stanovil patero základních zásad přirozeného náboženství, jimiž jsou:

  1. existence nejvyšší bytosti,
  2. povinnost ji ctít,
  3. mravnost a zbožnost,
  4. Bůh nás odměňuje a trestá.

Vše ostatní, co náboženství obsahují pozitivního, je lidským přídavkem a není to závazné. Herbertovy názory přejal Charles Blount, jenž usiloval zesměšnit křesťanství. Locke psal sice proti Herbertovi, ale svým spisem The Reasonableness of Christianity, vydaným r. 1695, způsobil nadpřirozenému náboženství větší škodu nežli Herbert, neboť v něm hlásal rovněž náboženství přirozené, tj. racionalismus. Pod vlivem tohoto spisu John Toland ve spise Christianity not mysterious (Křesťanství bez tajemství) tvrdil, že křesťanství tajemství nemá, ba ani mít nemůže, neboť zjevené pravdy musí být rozumu pochopitelné stejně jako jevy všedního života. Anthony Collins hájil proti církevní autoritě svobodu myšlení (Discourse of freethinking, 1713), právo individuálního rozumu zkoumat vše, co je v náboženství třeba přijmout za pravdu a co odmítnout; že proroci Starého zákona prý byli svobodnými mysliteli, ano, že i Kristus prý vybízí ke zkoumání Písma a zapovídá svým učedníkům, aby ho nazývali rabbi, čímž prý naznačuje, že není neomylnou autoritou; že apoštol Pavel uvádí důvody a důkazy, čímž prý uznává svobodu myšlení. Zastánci zjeveného náboženství se prý štítí vědeckého bádání, ač je nutné již proto, že pro mnohost variant neznáme původní znění Nového zákona. Proti tomuto Collinsovu pojednání bylo vydáno několik spisů, mezi nimž vyniká spis filologa Bentleyho (pod pseudonymem: Phileleutherus Lipsiensis). Roku 1724 vydal Collins další útočný spis proti křesťanství: Discourse of the Grounds and Reasons of the Christian Religion, v němž se snaží dokazovat, že křesťanství spočívá na alegorickém výkladu starozákonních proroctví, kdežto žádné proroctví se nesplnilo v doslovném smyslu. Totéž tvrdil Woolston, jenž kromě toho usiloval dokazovat, že vypravování o novozákonních zázracích nelze pokládat za zprávy o skutečných událostech, nýbrž že to jsou paraboly a alegorie naznačující Kristovo tajemné působení v církvi. Když deisté odstranili proroctví a zázraky jakožto důkazy božského původu křesťanství, tvrdili, že není nadpřirozeného zjevení a že pravé křesťanství je náboženství a zákon přírody. Tuto myšlenku, pronesenou již Herbertem, rozvedl systematicky v roce 1730 Tindal v knize Christianity as old as the Creation, v níž dokazuje, že přirozené náboženství bylo od prvopočátku tak dokonalé a jasné, že nemohlo být zdokonaleno a objasněno vůbec žádným pozdějším zjevením: pravé křesťanství je prý s tímto přirozeným náboženstvím totožné, neboť odstranilo příměsi, jimiž ono přirozené náboženství během času znetvořila pověra. Totéž dokazoval Chubb (1679‑1747), který deistické názory šířil mezi lidem populárním způsobem. Proti Starému zákonu vášnivé útočil Morgan, když tvrdil, že původní čisté přirozené náboženství bylo pokaženo židovstvím. Ve vyšších třídách, zvláště mezi šlechtou, šířil deismus Bolingbroke svými vtipně psanými filosofickými spisy. Deismus poklesl na pouhý naturalismus, ocitnul se v rozkladu a zanikl ve skepticismu, k němuž razil cestu Dodwell a jejž dovršil Hume.

Svobodomyslné názory anglických deistů nalezly příznivého přijetí ve Francii; Voltaire, Rousseau, Diderot aj. si je osvojili a v různých variantách opakovali; Diderot ve své encyklopedii dlouho podává výtahy zvláště ze spisů Collinsových.

V Německu byly myšlenky anglických deistů přijímány hlavně prostřednictvím francouzských volnomyšlenkářů a uplatnily se zvláště v názorech Wolffových, Leasingových a Kantových.

V dekretech císaře Josefa II. se deisty nazývají sektáři ve východních Čechách, kteří se vyskytli po vydání tolerančního patentu, jinak zvaní adamité.

 

(Převzato z Tumpach, J., Podlaha, A., Český slovník bohovědný, III, Praha 1926. Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Josef Kubalík, 25.4. 2011

Přečteno 1787x

další křesťanské pojmy