Apofatická teologie

Apofatická teologie

(z řeckého αποφημι [apofémi] - "popírat", "odepírat", "zapírat")

- ústřední pojem východní teologie, často překládaný jako negativní teologie, který zdůrazňuje nedostatečnost jakýchkoliv snah vystihnout absolutní tajemství Boha. Jakékoliv tvrzení o Bohu musí být vymezeno odpovídající negací a uznáním, že Bůh nekonečným způsobem přesahuje naše kategorie. Poznání Boha není nikdy ryze intelektuální, ale vyžaduje výstup k Bohu prostřednictvím morálního a náboženského očištění, klasickým způsobem vylíčeného sv. Řehořem z Nyssy (cca 330-395) v jeho Životu Mojžíšově.

[Z knihy OʼCollins, G. - Farrugia, E. G.: A Concise Dictionary of Theology, New York - Mahwah 2000, přeložil Lukáš Drexler.]

Apofatická teologie neboli "negativní teologie" či "teologie popírání" je druhým stupněm či krokem ze tří na cestě k bezprostřednímu a dokonalému poznání Boha, kdy předchozím, prvním stupněm je katafatická (pozitivní) teologie (z řeckého καταφημι [katafémi] - "přisvědčit", "potvrdit") a následujícím, třetím stupněm je mystická teologie:

• První krok: katafatická (pozitivní) teologie, tedy teologie potvrzující (teologie tvrzení) - mluví o Bohu a o poznání Boha pozitivními vyjádřeními na základě podobnosti Boha s jeho stvořením, které v sobě nese Boží stopu a do určité míry odráží Boha, a na základě omezených možností lidských intelektuálních schopností vypovídat o Bohu: "Bůh je dobrý", "Bůh je spravedlivý", "Bůh je světlo", "Bůh je život" atd.
• Druhý krok: apofatická (negativní) teologie, tedy teologie popírání - mluví o Bohu tak, že Bůh veškeré pozitivní vlastnosti podobné pozitivním vlastnostem stvoření popsané katafatickou (pozitivní) teologií nevýslovně přesahuje a je jim mnohem více nepodobný než podobný. Tudíž např. "není dobrý" jako dobro vnímané smysly či chápané lidskou myslí atp. Bůh je vlastnostem stvoření mnohem více nepodobný než podobný a přesahuje cokoliv vnímané smysly či chápané myslí.
• Třetí krok: mystická teologie - závěrečný krok ke konečnému a dokonalému poznání Boha, kdy člověk po předchozích dvou krocích odkládá veškeré smyslové i intelektuální poznání a chápání a skrze oproštění se ode všeho a "vykročení-ze-sebe" (ekstasis) poznává Boha takového, jaký je sám v sobě. Toto poznání je nevyslovitelné, neboť Bůh je mimo jakékoliv pojmy, představy a příměry.

Původ apofatické (negativní) teologie je v řecké filosofii, konkrétně v platonismu, v němž vrcholí v jeho závěrečné fázi - novoplatonismu, u jeho nejvýznamnějšího představitele Plótina a jeho žáků (Porfyrios ad.). V křesťanském prostředí je adaptována sv. Řehořem z Nyssy (Život Mojžíšův) a především anonymním autorem Pseudo-Dionysiem Areopagitou (především dílo O mystické teologii). Apofatická teologie našla své pevné místo v křesťanské orthodoxii jak na křesťanském Východě, tak i v západním křesťanství katolické či reformační tradice. Mezi osobnostmi, které se jí zabývali ve svém díle či jí byli inspirováni, můžeme nalézt sv. Tomáše Akvinského, rýnské středověké mystiky (Eckhart, Tauler, Suso), Jakuba Böhme, učitele církve sv. Jana od Kříže (Temná noc) a mnoho dalších.  Postup podobný apofatické teologii - cestu negace - můžeme vidět i u některých asijských náboženství (hinduismus, buddhismus), ta však mají vposledku odlišný cíl.

[Lukáš Drexler]

Související články:

Lukáš Drexler: Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 2
D. Peroutka: Negativní teologie (Teologické texty)
Dionysios Areopagita: O Božích jménech IV, XIII
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Jindřich Suso: Povzbuzení duši
Jan od Kříže: Duchovní píseň
Jan Tauler: Píseň lásky