Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Hésychasmus, hesychasmus

Hésychasmus, hesychasmus

duchovní život, východní křesťanství, pravoslaví

Hésychasmus, hesychasmus 

(z řec. ησυχια [hésychia] - "ztišení", "duchovní pokoj", "vnitřní soustředěnost", "mlčení")

 

1. ve starověké křesťanské literatuře označení odloučeného poustevnického života (anachoretismus); hésychasta - mnich - poustevník oddávající se v odloučenosti modlitbě,

2. proud monastické duchovnosti v 13.-14. století spojený s psychosomatickými praktikami tzv. „Ježíšovy modlitby" usilující o kontemplaci Božího jasu, ztotožňovaného se světlem Kristova proměnění na hoře Tábor,

3. teologie sv. Řehoře Palamy, vyjádřená ve třech Triádách o rozlišování mezi podstatou a nestvořenými energiemi (působeními) v Bohu (Meyendorff),

4. tímto termínem je nazýváno také hnutí horlivých obránců pravoslaví, které ve 14. století rozšířilo svůj vliv na jihovýchodní a východní Evropu (Meyendorff).

 

Od 4. století se pod vlivem Makaria Egyptského a jeho žáka Evagria z Pontu v mnišských centrech formuje specifický způsob duchovního života, soustředěný na praktikování „ryzí modlitby", díky níž člověk očištěný od vášně (apatheia) dosahuje poznání Boha (gnosis tou Theou), což značí dovršení teologie. jan-climacus-men.jpgSv. Diadochos z Fotiké z Epiru (100 kapitol o duchovní dokonalosti) a sv. Jan Klimak (Žebřík do ráje, kap. 27), související s monastickým klášterem sv. Kateřiny na Hoře Sinaj, vytvořili syntézu myšlenek předchozích učitelů o modlitbě, kdy ji očistili od vlivů novoplatónismu a samotné modlitbě opět dali kristocentrický rozměr skrze bezprostřední zaměření se na Vtělené Slovo, což se projevuje vzýváním Ježíšova jména. „Ježíšova modlitba" (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou), stojící v centru duchovnosti hésychasmu, se z „ryzí" modlitby skrze koncentraci mysli „v nitru člověka" stala „modlitbou srdce" pomáhající díky asketickým cvičením a snahám (praxis) dosáhnout neomezený vnitřní pokoj (hésychia), který umožňuje přijetí daru kontemplace (theória). Praxe této modlitby byla spojena s životní funkcí člověka - dýcháním, což bylo charakteristické zejména pro hésychasty 14. století.

V 13.-14. století se hésychasmus díky působení sv. Nikefora Athoského (14. stol.), Řehoře Sinajského, sv. Theolepta, metropolity Petry - Filadelfie (+1325), a dalších obrozuje mezi mnichy v klášterech poloostrova Athos (Řecko). Asketické praktiky hésychastů, psychosomatické metody praktikování „Ježíšovy modlitby", jakož i učení o možnosti zřít světelný jas hory Tábor jako „opravdový účinek modlitby" (sv. Řehoř Sinajský) se stali příčinou sporu, který určil další osud východního monasticizmu a celého východního křesťanství. gregorios-palamas-men.jpgProti hésychastům vystoupili Barlaam z Kalábrie, Akindynos a Nikeforos Gregoras s obviněním hésychastů z messaliánství a bogomilství. Na obranu hésychastů se postavil sv. Řehoř Palama, který napsal Triády, jež jsou teologickou syntézou duchovního života východního monasticismu. Palama, odvolávajíc se na nauku o zbožštění (theósis) člověka u svatých Athanasia Velkého, Basila Velkého, Řehoře Teologa (z Nazianu) a Dionysia Areopagitu a rozlišujíc v Bohu nepoznatelnou a nedostupnou podstatu a věčné, nestvořené, avšak stvoření dosažitelné energie, díky nimž můžeme vidět a poznat Boha (antinomie „mraku" a „světelného jasu"), abychom se stali božskými (theon genesthai), brání patristickou nauku o zbožštění člověka: Slovo Boží se stalo člověkem, abychom byly zbožštěni (sv. Athanasius Velký). Ve své argumentaci vychází z předpokladů apofatické teologie a brání možnost účasti těla na modlitbě, jakož i na zkušenosti vidění nadpřirozeného světelného jasu tělesnýma očima. Nauka Palamy a hésychastů o podstatě a energiích Božích byla prohlášena za pravověrnou na třech sněmech v Konstantinopoli (1341, 1347 a 1351-52). Ideje hésychasmu značně ovlivnily teologické myšlení (M. Kabasilas - Život v Kristu), monasticismus (svatí Sergej Radoněžský, Nil Sorský), církevní zpěv (typický zpěv) i křesťanské umění (ruská ikonografie - svatí Theofán Řek, Andrej Rublev, srbská ikonografie 13. a 14. století). Díky vlivu konstantinopolských otců Isidora I., Kalixta I., Filotea Kokkina, Kalixta II., bulharského patriarchy Eutymia z Tyrnova, metropolitů Neila (Kabasila) ze Soluně a Cypriána (Camblaka) z Kyjeva, jakož i sv. Řehoře Sinajského se hésychastická tradice šíří do dalších pravoslavných zemí. nicodemos-hagiorita.jpgIdeje hésychasmu se, zejména v období „hésychastické obnovy 14. století" (Delehaye), usilují uskutečňovat taktéž v oblastech politických, společenských a kulturních jako odpověď na ideje západoevropského humanismu.

V roce 1782 byla v Benátkách vydána Filokalia ton hieron neptikon („Láska ke kráse svatých bdělých") uspořádaná Nikodémem Hagioritou a korintským metropolitou Makariem, jež byla výborem textů Otců Církve pojednávajících o mnišském životě, duchovním vývoji, instituci  starců a o „Ježíšově modlitbě". Roku 1793 v Moskvě vyšel překlad Filokalie do církevněslovanského jazyka učiněný Paisijem Veličkovským pod názvem Dobrotoljubie. Tyto texty, obzvláště v církevněslovanském a ruském jazyce (překlad sv. Theofana Zatvornika v r. 1883), sehrály významnou úlohu při obnově hésychastické tradice (novohésychasmus) a měly vliv na formy náboženského života jak v monastických centrech (Optinská poustevna, Sarov), tak i mezi laiky. Na rozšíření Filokalie, a skrze to hésychastické tradice „Ježíšovy modlitby", se zasloužilo dílo Откровенные рассказы странника духовному своему отцу („Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci") neznámého autora, vydané r. 1870. Hésychasmus sehrál významnou roli v utváření pravoslavné teologie 20. století, formulované S. N. Bulgakovem, Vl. Losským, P. Evdokimovem, J. Meyendorffem a K. Warem.

 

Bibliografie:

  • Dobrotoljubie, díl V, Moskva 1900
  • Szczere opowieści pielgrzyma opowiedziane swojemu ojcu duchowemu, přel. A. Wojnowski, 2. vyd., Poznań 1993 (česky Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci, Velehrad 2007)
  • Filokalia, teksty o modlitwie serca, přel. Józef Naumowicz, Tyniec 1998
  • Kern, K., Antropologija sw. Grigorija Pałamy, Paris 1950
  • Meyendorff, J., Introduction a l'etude de Gregoire Palamas, Paris 1959 (ruský překlad Sankt Petersburg 1997)
  • Delehaye, H., Życie monastyczne w Bizancjum, in: Bizancjum. Wstęp do cywilizacji wschodnio-rzymskiej, Warszawa 1964, s. 127-151
  • Uspienskij, L., Isichazm i „gumanizm" - palieologowskij rascwiet, in: Wiestnik russkogo zapadno-ewropiejskogo patriarszego egzarchata, 4-6/1967, s.110-127
  • Łosski, W., Pałamitskij sintiez, in: Bogosłowskije Trudy 8, Moskwa 1972, s. 195-203
  • Andronowska, S., Modlitwa Jezusowa, in: Wiadomości PAKP 4/1975, s. 4-23
  • Kadylak, J., Hezychazm, in: Wiadomości PAKP 3-4/1977, s. 34-46
  • Wyszomirski, T., Hezychazm, in: Novum 11-12/1978, s. 97-110
  • Rabiej, S., Hezychazm, in: EK, díl VI, k. 831-832
  • Pigol', P., Priepodobnyj Grigorij Sinait i jego duchownyje prejemniki, Moskwa 1999
  • Meyendorf, J., Istorija Cerkwi i wostooczno-christianskaja mistika, Moskwa 2000

 

[Jerzy Tofiluk: Hezychazm, in Prawosławne Seminarium Duchowne. Z polštiny přeložil Lukáš Drexler.]

 

Citáty k inspiraci:

 

monachos.jpg„Blahoslavený je ten, komu bylo dáno, aby v sobě spatřil Hospodina Boha a pocítil ve svém srdci božský pokoj a radost, které pocházejí od Ducha svatého."

Schiigumen Herman, O modlitbě

 

„Hlavním cílem hésychie je bezstarostnost vůči všem věcem, rozumným i nerozumným."

Jan Klimak, Žebřík do ráje

 

„Pravá pozornost záleží v tom, že ve vnitřní modlitbě duch chrání srdce, v něm se neustále otáčí a navrací... Když pak okusil, že Pán je dobrý, nedá se už vyhnat z pobytu v srdci, protože také on říká s apoštolem: ‚Pane, je dobré, že jsme tady‘ (Mt 17,4)."

I. Hausherr, La méthode d´oraison hésychaste

 

„Rozum ať v době modlitby prodlévá v srdci, pohybuje se v něm a z hlubin srdce ať se modlí k Bohu. V tom záleží všechno."

Theofan Zatvornik

 

„Co je modlitba? Modlit se, to je Bůh, který všechno ve všech (lidech) působí."

Řehoř Sinajský

 

„Ježíšova modlitba, toto neustálé opakování Ježíšovy modlitby, je vyplněním pokynu apoštola Pavla. Ale nepřetržitá modlitba, tj. neustávající rozmluva duše s Bohem, je možná pouze pro ty, kteří očistili svá srdce ode všech ostatních myšlenek, přilnuli k Bohu a zamilovali si Ho nade vše."

Schiigumen Herman, O modlitbě

 

„Zamiluj si mlčení a budeš se stále modlit, obraceje bez přestání mysl i srdce k Bohu."

anonym

 

„Jméno Ježíšovo musíme mít neustále v srdci, v mysli i na jazyku. Musíme se modlit neustále, ať už stojíme, ležíme nebo sedíme, když jíme nebo pracujeme, vždycky je třeba opakovat modlitbu Ježíšovu."

Schiigumen Herman, O modlitbě

 

„Opakování Ježíšova jména se podobá mávnutí křídel, jímž pták vystoupil vzhůru do prostoru... Když dostoupil tak vysoko, jak chtěl, už se jen vznáší na rozpjatých perutích, jimiž zamává už jen občas, aby se ve své výšce udržel."

Východní mnich, O vzývání jména Ježíš

 

„Ti, kteří v úplném mlčení (hésychii) dnem i nocí přebývají v modlitbě a přímluvách, očišťují tím svá srdce, nevyslovitelně se sjednocují s Bohem a vidí Ho v sobě jako v zrcadle."

Schiigumen Herman, O modlitbě

 

„Není lepší a větší přání, než se v mysli vždy nacházet před tváří Boží a neustále s ní rozmlouvat - rozmlouvat s Bohem, bez kterého nikdy žádný člověk nemůže být šťastný ani v tomto, ani v druhém životě."

Dobrotoĺubije

 

„Nebylo nám nařízeno pracovat, bdít, postit se stále, ale máme něco, co je pro nás jako zákon: modlit se bez přestání."

Evagrius Ponticus, Practicus 49

 

„Vzývej Pána s nadšením: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným nebo hříšnou! Říkej to bez přestání, v kostele, doma, na ulici, během práce i během jídla, na lůžku; jedním slovem, od okamžiku, co otevřeš oči až do doby, kdy je zavřeš; tomu říkám: vystavit se na slunce, protože to znamená žít před tváří Boha, který je slunce duchovního světa."

Theofan Zatvornik, Pisma o duchovnoj žizni

 

„Blahoslavený je ten, komu bylo dáno, aby v sobě spatřil Hospodina Boha a pocítil ve svém srdci božský pokoj a radost, které pocházejí od Ducha Svatého. Ten hoří láskou k Bohu podobně jako keř (jenž u hory Horeb planul přítomností Boží, ale nebyl ohněm strá­ven), plane láskou, která se na věky nestráví. Tuto lásku ke Kristu Bohu nic nepřemůže, ani bolesti, ani proná­sledování, ani hlad a soužení, ba dokonce ani smrt ji nemůže zničit. Tato láska věčně naplňuje duši veselím (duchovním jásotem), dává jí blahodatnou útěchu a rozeznívá v srdci neumlkající píseň Bohu Spasiteli, pí­seň, od níž přichází do duše takový pokoj, že pro blaho v srdci člověk někdy nemůže vyřknout nic jiného, než opakovat stále a pouze jediné: ‚Můj Ježíši, Ježíši, nej­sladší Ježíši.‘ Svatí v nebi, jejichž mysl je zaměstnána kontemplací Boží slávy, se nemodlí (slovními) modlit­bami, ale pouze se naplňují radostí a útěchou z Božího dobrodiní k nim. Stejně je tomu i s těmi, kteří jsou srdcem oddáni Bohu a rozjímají nad přítomností Boží v sobě. Podle slov Otců se jejich srdce tehdy stává nebem. Slunce, které v něm září, je světlo nejsvětější Trojice. Vzduch, který tam vane, je všesvatý Duch, jejich blízkými a příbuznými jsou svatí a beztělesní (andělé), jejich životem, radostí a veselím je Kristus - Světlo ze Světla, od Boha Otce. Ve svém nitru se stá­vají oblakem Boží slávy a jsou ozařováni paprsky svět­la od Vládce; stávají se hroznými pro démony a milými Bohu a Jeho andělům. Takovým byl sv. Simeon Nový Theolog, který o sobě řekl: ‚Sedím na svém loži, vidím ve svém nitru Tvůrce světa a rozmlouvám s Ním.‘"

Schiigumen Herman, O modlitbě

 

Použitá literatura:

 

Související články: 

Bernard Ugeux: Modlitba srdce
Lukáš Drexler: Filokalie a její působení
Ignatij Brjančaninov: Poučení o modlitebním pravidle
Archimandrita Georgios: Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 1/2 
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 2/2 

 

Jerzy Tofiluk, redakce RTh, 1.6. 2008

Přečteno 564x

další křesťanské pojmy