Anatéma, Anathema, Anathema sit

(z řeckého αναθημα, resp. αναθεμα [anathéma, resp. anathema] - „kletba", αναθεματιξω [anathematizó] - „proklínat", „zaklínat" a σιτ [sit] - „ať je"; doslovně tedy „ať je proklet", avšak ve významu „ať je vyobcován", „ať je exkomunikován")

Anathema je církevní cenzura, trest, jímž se dnes rozumí vyloučení z Církve (exkomunikace). Obecné koncily tento výraz užívají rovněž pro církevně zavržené věty či nauky - viz heslo Anatematismy, anathematismy.

[Jaroslav Michal; převzato z Jan Merell: Malý bohovědný slovník, Praha 1963, a upraveno redakcí Revue Theofil.]

Formulace „Anathema sit!" (doslova překládáno jako „Buď proklet!" či „Ať je proklet!", ovšem ve významu „Buď vyobcován!" či „Buď vyloučen ze společenství Církve!") vyjadřuje, že se bludař zastáváním Církví odmítnutého bludu sám vyděluje z církevního společenství, které tímto způsobem hájí a vyjadřuje orthodoxii. Není to aktivní svolávání zla na dotyčného člověka ve smyslu proklínání či okultního zaklínání, nýbrž negativní konstatování o volním rozhodnutí a svévolném vydělení se dané osoby ze společenství Církve a z její víry, kterou Církev od počátku zastává, ač mnohdy implicitně, a tímto vyjádřením ji v danou chvíli jednoznačně a přesně vyznává a potvrzuje (viz též dogma), obzvláště na základě aktuální teologické reflexe, díky níž se v konfrontaci s aktuálním protichůdným bludem dochází k hlubšímu a přesnějšímu pochopení dané pravdy věřené od počátku.

Podle Písma má Církev moc svazovat a rozvazovat (viz např. Mt 18,18), je tedy zcela legitimní ve sporných, obzvláště věroučných záležitostech tuto Kristem danou moc použít pro ochranu čisté víry, jež je Církvi od počátku svěřená. Srov. k tomu též List Galatským 1,9.

[Lukáš Drexler]

Anathema

1. V Písmu svatém se slova αναθημα [anathéma] (od ανατιθημι [anatithémi] - „vyložit", „vystavit") užívá ve smyslu obětního daru (např. Júd 16,19, Lk 21,5).

2. Obvyklejší formou však je αναθεμα [anathema], jež ve Starém zákoně znamená to, co hebrejské cherem, םרח, tj. zaslíbení něčeho Bohu, což je nutné - má-li se dostát slibu - zničit. V tomto smyslu bylo kdysi anathema vynášeno na kananejské národy, aby byla povzbuzena bojovná horlivost Izraelitů. V pozdějších dobách, kdy zločiny hodné trestu smrti již nebyly více trestány smrtí, nýbrž viníkova smrt byla pouze symbolizována vyloučením z náboženského a občanského spolužití s ostatním lidem, nabylo anathema významu určitého kárného prostředku, jejž má dosud.

V Novém zákoně anathema znamená rovněž něco, co není hodno, aby existovalo, předmět prokletí, ovšem jedná-li se o člověka, pak ne v tom smyslu, že by měl být utracen. U starokřesťanských spisovatelů si slovo anathema podrželo biblický význam, neužívá se ho však ve smyslu nynější církevní klatby, tedy vyloučení ze společnosti věřících, nýbrž k označení odpadu od Krista. Ten, kdo nemiluje Krista, nechť postrádá i spojení s ním (1Kor 16,22), ale poněvadž není spojen s Kristem, nemůže také v Církvi zůstat. Proto se anathematem hrozí těm, kdo popírají Kristovo božství (Nicejské vyznání víry) a šíří židovské bludy (Laodicejská synoda, kánon 29), a tak od dob Chalcedonského sněmu (r. 451) je anathematem či anathematismem nazýváno odmítnutí bludů, jež je negativním prohlášením článků víry („si quis dixerit ... anathema sit" - lat. „řekne-li kdo ... buď vyobcován"). Tímto anathema nabylo významu církevní klatby, jak se s tím setkáváme i na západních sněmech (sněm sevillský roku 305, kán. 52; IV. sněm toledský roku 633, kán. 58 ad.). Od 6. století zaznamenáváme rozdíl mezi anathematem a excommunicatio, jež bylo vyloučením z Církve, kdežto anathematem byl provinilec odloučen od Krista, a tak bylo anathema jaksi nejvyšším stupněm klatby (c. 3. C. 3. q. 5.). Jan VIII., za jehož dob nebyl ještě přesný rozdíl mezi excommunicatio major et minor, rozlišuje mezi anathematem a exkomunikací v tom smyslu, že excommunicatio vylučuje ze společenství s křesťany, kdežto anathema činí stiženého neschopným přijímání Těla Páně, a v tomto smyslu sněm v Meaux z roku 845 (c. 41. C. 11. q. 3.) anathema nazývá „aeternae mortis damnatio" („odsouzení věčnou smrtí"). V opačném smyslu užívá obou výrazů Gracián (c. 24. C. 11. q. 3.) a Inocent III., když rozdíl mezi větší a menší klatbou byl již ustálen. Papež Inocent III. však k tomu dodává, že excommunicatio minor vylučuje z účasti na svátostech vůbec (c. 2. X. II. 25.). Anathema má od těchto dob týž význam, jako klatba větší, což platí až dodnes, neboť mezi nimi není právního rozdílu. V tom smyslu také prohlásil Řehoř IX., že exkomunikací per se se rozumí klatba větší, od níž se anathema neliší jinak, než pouze zevním obřadem (c. 59. X. V. 39). Rovněž Tridentský sněm (XXV. c. 3. de ref.) má anathema a exkomunikaci (větší) za rovnocenná označení církevního trestu, jen rituálně se rozlišující tím, že anathema může vynést pouze biskup aneb církevní hodnostář s biskupskou pravomocí. Ritus (Pontificale romanum, III, 17, ordo excommunicandi), spočívající ve slavnostním prohlášení anathematu za asistence 12 kněží, majících v rukou rozžaté svíce, které po prohlášení vyobcovací formule vrhnou na zem, je vzat z knih opata Regina Prümského (+915) Libri duo de synodalibus causis et disciplinis ecclesiasticis (Dvě knihy o příčinách synod a církevních kázních; srov. c. 106. C. 11. q. 3.), který jej zase převzal z úchval remešského sněmu z roku 900. Přídavek anathematu, zvaný anathema maran atha, kterého se však v Církvi obecně neužívalo, neznamená klatbu trvalou, z níž by nebylo rozhřešení (Bened. XIV. de syn. dioec. 10. 1, 7), aniž je zvláštní formou klatby, nýbrž je klatbou, již provází hrozba budoucím soudem (c. 30. C. 23. q. 4.). Tento aramejský terminus, jejž čteme v 1Kor 16,22, znamená totéž co ο κυριοξ εγγυς [ho kyrios engys] ve Flp 4,5 - „Pán je blízko", „Pán přijde", tzn. soudit, a je jen výrazem apoštolského přesvědčení o brzkém příchodu Páně, před nímž by se hříšníci měli třást a spravedliví se z něho zase naopak radovat.

Z pojmu anathema je zřejmé, že formuli „anathema sit", jak se s ní setkáváme v kánonech staršího práva, není správné překládat slovy „budiž proklet".

[Alois Soldát; převzato z Tumpach, J. - Podlaha, A.: Český slovník bohovědný, I, Praha 1912, a upraveno redakcí Revue Theofil.]