Apostasie, apostaze, apostase

Apostasie, apostaze, apostase 

(z řec. αποστασις [apostasis] - mj. "odpadnutí", "přestoupení", ale i "vybočení", "odstup" ad.)

- odpadnutí. Rozeznáváme:

1. odpadnutí od víry (apostasia a fide),

2. odpadnutí od řeholního ži­vota (apostasia a religione),

3. odpadnutí od duchovního stavu (apostasia ab ordine).

Ad 1.:

Odpadnutí od víry (apostasia a fide) je úplné zavržení dobrovolně přijaté víry, a to vnitřně ve smýšlení i vnějškově vystoupením z Cír­kve. Vnitřní, ideové opuštění víry je u apostasie hlavním prvkem. Kdo z Církve vystupuje pouze navenek, ale vnitřně souhlasí s celým učením víry, není v přesném smyslu apostatou, ale je zapíračem víry, ačkoliv pro obor vnější je před církevním prá­vem považován za odpadlíka a propadá trestu ex­komunikace. Kdo v Církvi zůstává vnějškově, ale vnitřně zavrhuje články víry, dopouští se hříchu odpadnutí, aniž propadá církevnímu trestu, leč že by své smýšlení projevil vnějškově.

Apostasie je ob­jektivně vždy těžkým hříchem. Může se však stát, že subjektivně je apostata od těžkého hříchu omluven, zvláště byl-li vychován v nábožensky lhostejném prostředí a nedošel tak bez své osobní viny dostatečného poučení ve víře.

Ad 3.:

Odpad od duchovního stavu (apostasia ab ordine) je svévolné opuštění duchovního stavu těmi, kteří přijali vyšší svěcení, nechtějíce nadále plnit povinnosti ply­noucí z přijatých svěcení, a tak se vrátili do stavu laického.

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně mírně upraveno.)