Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Víra božská

Víra božská

věrouka

Víra božská

Božská víra je ctnost vlitá od Boha, kterou pevně pro autoritu zjevujícího Boha uznáváme za pravdu všechno, co Bůh zjevil a co se nám od Církve předkládá k věření.

Protože ctnost je trvalý stav, je u víry tímto stavem světlo dané rozumu, aby byl způso­bilý přijímat nadpřirozené pravdy.

Úkonem víry je pevný souhlas se zjevenou pravdou, důvodem víry čili jejím formálním předmětem (tj. proč věřím) je autorita zjevujícího Boha, který nemůže klamat ani sebe, ani jiné. Materiálním předmětem (tj. čemu věříme) jsou všechny pravdy zjevené Bohem a jeho jménem předložené Církví.

 

Úkon víry, tj. souhlas se zjevenou pravdou, může být:

a) božský nebo božsko-katolický, podle toho, zda věříme pravdám zjeveným Bohem nezávisle na předložení Církví nebo se zřetelem na toto předlo­žení; rozdíl není podstatný,

b) zřetelný, výslov­ný nebo méně zřetelný (explicitusimplicitus): u zřetelného souhlasíme s článkem víry jako tako­vým, tj. vyjadřujeme svou víru výslovně v tento určitý článek víry; u méně zřetelného vyslovujeme výslovně souhlas se všeobecnějším článkem víry, ve kterém je obsažen jiný článek, aniž výslovně na tento myslíme, např. věří-li kdo výslovně všemu, čemu věří sv. Církev, věří tím současně všem člán­kům víry,

c) formální a virtuální: formální (dokonale náležitý) je vzbuzování ctnosti víry i jejího motivu současně, např. kdo výslovně vzbuzuje víru slovy: „věřím, že jsi jeden Bůh ve třech Osobách, protože jsi to sám zjevil"; virtuální je tehdy, kdy je vzbuzován úkon jiné ctnosti, která je současně ovlivňována vírou, její silou, aniž si však toho jednající výslovně všímá, např. kdo dělá zbožně kříž, vykonává úkon bohopocty ovlivňovaný vírou,

d) konečně je úkon víry božský a církev­ní: božský se opírá o autoritu Boží a týká se pravd formálně zjevených, tj. bezprostředně zjevených; církevní se opírá o neomylnou autoritu Církve a týká se pravd prostředně zjevených (zavinutě zje­vených), ale předložených nám k věření neomyl­ným soudem Církve; takovou pravdou je např. dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie a o jejím Nanebevzetí: tyto pravdy jsou sice zjevené, nikoli však bezprostředně, je nutné je teprve vy­vodit z jiných zjevených pravd.

 

Z pokladu zjevených pravd musí každý dospělý věřící (tj. ten, kdo má užívání rozumu) z titulu Božího přikázání věřit a poznat výslovně ty pravdy, které jsou bezpodmínečně nutné ke spáse. Jsou to:

1. Bůh je jeden.

2. Bůh po smrti dobré odměňuje a zlé trestá.

3. Bůh je jeden v podstatě a trojí v Osobách. Božské Osoby jsou: Otec, Syn a Duch sv.

4. Syn Boží se vtělil a zemřel pro spásu lidí.

 

Kromě těchto pravd mají všichni věřící bezpodmínečně nutně ještě znát a věřit:

1. články víry obsažené v apoštolském vyznání víry (Věřím v Boha),

2. přikázání Desatera,

3. nauku o těch svátostech, které mají přijímat všichni lidé; dále pak nauku o oněch svátostech, které přijímají,

4. potřebu modlitby.

 

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně upraveno a zkráceno.)  

 

František Panuška, 28.3. 2009

Přečteno 463x

další křesťanské pojmy