Biřmování

Biřmování

(z lat. firmo - "upevňovat", posilovat", firmatio - "upevnění", "posílení") 

- svátost ustanovená Ježíšem Kristem, je­jímž udělením je pokřtěný obzvláště obdařen Duchem Svatým, aby se statečně přiznával ke své víře a věrně podle ní žil.

Svátost biřmování může být přijata jenom jednou, protože duši vtiskuje nezrušitelné (nesmazatelné) znamení (svátostný charakter) Kristova bojovníka. Ten, kdo ji přijímá, musí být ve stavu po­svěcující milosti.

Řádně může udělovat biřmování jenom biskup, farář (administrátor), tedy kněz, jen v nebezpečí smrti nebo ve výji-mečných situacích se svolením biskupa. Papež však k biřmování může zplnomocnit i obyčejného kněze, jak to obyčejně bývá ve východním obřadu (ve východním obřadu se svátost biřmování uděluje bezprostředně po křtu); v  latinském obřadu je to však možné jen v misij­ních oblastech.

Vždy musí být použito biskupem posvěceného křižma. Biřmující vloží na biřmovance ruku, maže jej na čele znamením kříže a říká: „Přijmi pečeť Ducha svatého."

V  křesťanském starověku byla svátost biřmování udě­lována také nedospělým dětem ihned po křtu, jak se to ještě dnes děje ve východních obřadech. V  latinské církvi se dnes mimo případ nebezpečí života uděluje teprve tehdy, když dítě dospělo k náležitému užívání rozumu, neboť teprve tehdy u něho začíná boj proti nepřátelům spasení.

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně mírně upraveno.)  

 

 

  

  

Související články:

Basil Veliký: O Duchu svatém (De Spiritu Sancto) 
Marie Magdalena de´Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás 
André-Marie Meynard: Nejvyšší hybná síla duchovního života: Duch svatý