Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Ospravedlnění

Ospravedlnění

věrouka

Ospravedlnění

(řec. δικαιωσις [dikaiósis], lat. iustificatio)

 

Ospravedlnění je postavení člověka do stavu, v němž měl podle vůle Boží být, tj. do stavu posvěcující milosti neboli spravedlnosti. Předpokládá skutečnost dědičného hříchu. Děje se na základě Kristových vykupitelských zásluh znovuzrozením z vody a Ducha svatého při křtu svatém, případně křtem touhy a křtem krve. V případě, že posvěcující milost se  ztratí těžkým  hříchem,  je možné ji opět získat platným přijetím svátosti pokání, případně již dokonalou lítostí, v případě nutnosti také svátostí pomazání nemocných. Při ospravedlnění jde o udělení nadpřirozeného života, tj. posvěcující milosti, božských ctností, darů Ducha svatého, a nikoliv pouze o zevnější připočtení Kristových zásluh bez vnitřního posvěcení člověka, jak učí Martin Luther. Ospravedlněný má účast na božské přirozenosti, je spojen s Kristem, stává se dítětem Božím a dědicem nebeského království. Současně v jeho duši začne přebývat Duch svatý s celou Nejsvětější Trojicí jako v chrámě (viz heslo Inhabitace, inhabitatio). Ospravedlnění (první) je čirou milostí, která však u dospělého předpokládá svobodné spolupůsobení s předcházející pomocnou milostí, přičemž dospívá k víře jako první podmínce k ospravedlnění.

Pojem ospravedlnění byl jedním z nejdůležitějších pojmů apoštola Pavla.

 

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

  

Antonín Salajka, 20.8. 2009

Přečteno 336x

další křesťanské pojmy