Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Beghardi, begardi

Beghardi, begardi

duchovní život

Beghardi, begardi

(lat. beguardi, beghardi, beguini, beghini, z francouzského bégard)

  

Jako beghardi (begardi) byli nazýváni muži napodobující klášterní život podle vzoru bekyň, od nichž měli i jméno.

Nejstarší zmínka o nich je z r. 1215. O něco později jsou připomínány společenství beghardů čili domy zbožných laiků ve Francii, Nizozemí a Německu. U nich tu i tam docházeli přijetí šiřitelé pantheistických a antinomistických bludů, takzvaní Bratři svobodného ducha, kteří je svedli ke svým naukám anebo se pak sami nazývali beghardy. Proti bludařským beghardům v Kolíně zakročil tamní arcibiskup Jindřich z Virneburku (r. 1306). Na viennském sněmu r. 1312 byly zavrženy kvietistické bludy beghardů, že duše, dojde-li kontemplalivního klidu, není schopna hříchu a již nepotřebuje, aby rostla ve ctnostech; že věřící, chce-li dosáhnout čisté kontemplace, se nesmí oddávat rozjímáním o tajemstvích, jež se týkají smyslů, jako jsou utrpení Páně a Nejsvětější svátost oltářní; že tělesnost křesťana, jenž dospěl k čisté kontemplaci, je naprosto podřízena duchu, takže jeho tělu je dovoleno všechno a nic z toho duši neškodí; že veškerý rozumný tvor je přirozeně blažený a nepotřebuje tudíž světla slávy, aby jej povznášelo k vidění a požívání Boha. Jak je patrné z bul papeže Jana XXII. Sancta Romana z 28. prosince 1317, Gloriosam ecclesiam z 23. ledna 1318 a In agro dominico z r. 1330, beghardi v některých místech přilnuli k naukám valdenských čili Lyonských chudých o zkaženosti Církve, o nehodnosti jejích duchovních a o neplatnosti svátostí, které vysluhují. Bylo tudíž proti nim jak ze strany biskupů, tak inkvizičních stolců postupováno přísně, zejména v Kolíně nad Rýnem, Štrasburku, Magdeburku, Kostnici, Špýru a Erfurtu.

V našem sousedství se první zmínka o beghardech váže k r. 1318, kdy se v lese u Nittenavy nad Řeznem, v krajině, kde před tím byli r. 1262 nalezeni Lyonští chudí, usadil sbor zbožných laiků, oděných do beghardského roucha, ale nemajících pravidla ke společnému životu. Když se o nich dozvěděl řezenský biskup Mikuláš, zakázal jim užívat onoho roucha a přikázal, aby se podřídili opatu reichenbašského kláštera. V dějinách českých není o beghardech zmínky. To, co k nim vztahují někteří historici, se týká valdenských, kteří se na sklonku 13. století rozšířili v Horních a Dolních Rakousích a odtamtud pak pronikli do Čech, kde jich r. 1315 bylo 14 odsouzeno a upáleno.

Jinak ovšem slovo beghard, podíváme-li se k sousednímu Bavorsku, mělo ve druhé polovině 14. století význam pokoutního sektáře, halícího se v roucho podobné řeholnímu šatu, neboť r. 1365 se říká, že beghardi se v šedých hábitech potulují po zemi a káží lidu na odlehlých místech, vykládajíce, že člověk může dojít takového stupně dokonalosti, že pak již ani nemůže hřešit, a když dojde takové dokonalosti, že se nepotřebuje ani postit, ani modlit, ale že má ducha svobody a není poddán žádnému přikázání (r. 1377). Název beghardů se v Čechách na označení pokoutních sektářů obecně ujal v 15. století, avšak zde slovo beghardi přijalo tvar pikhardi nebo pikharti.

Beghardi, kteří zůstali pravověrní, mnohdy leckde trpěli pro viny nehodných jmenovců. Někteří z nich tedy na naléhání biskupů přijali pravidlo společného života a podřídili se dozoru duchovenstva, jiní se zavázali zachovávat třetí řád sv. Františka. Kromě zbožnosti, jež je zaměstnávala na prvním místě, se věnovali službě nemocným, ošetřovali duševně choré a pohřbívali zemřelé. Na ochranu jejich společenství v Německu a Nizozemí papež Řehoř XI. vydal buly ze 7. dubna 1374 a 2. prosince 1377 a podobně papež Bonifác IX. bulu ze 7. ledna 1394. Vrchní dozor nad některými domy beghardů v Nizozemí byl přikázán představenému kláštera v Zeppernu (roku 1425). V převratech, které způsobila protestantská reformace, beghardi zcela zanikli.

 

(Převzato z Tumpach, J. - Podlaha, A., Český slovník bohovědný, Praha 1912. Upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

 

Související články: 

Reginald Dacík: Německá mystika 14. století
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Mechtilda Magdeburská: Úlohy požehnané lásky jsou rozmanité

 

František Vacek, 2.12. 2009

Přečteno 1458x

další křesťanské pojmy