Nacházíte se na: Theofil > Křesťanské pojmy > Hierarchie

Hierarchie

věrouka, církevní správa, církevní právo

Hierarchie

(z řec. ιερος [hieros] -„posvátný", „svatý", „náležející božstvu" a αρχη [arché] - „prvenství", „počátek", odvozeně „vláda", „moc", „autorita")

 

Hierarchie označuje posvátnou moc, v přeneseném slova smyslu i nositele této posvátné moci.

Základní dvě části moci Církve jsou moc svěcení a pravomoci (v tuto přísluší i učitelský úřad), proto těmto v uspořádání Církve odpovídá dvojí hierarchie, a sice hierarchie svěcení (hierarchia ordinis) a hierarchie pravomoci (hierarchia iurisdictionis).

Hierarchie svěcení vzniká svěcením, kterým se uděluje moc platně vykonávat liturgické úkony. Hierarchie pravomoci je založena na právním poslání (missio canonica), které je spojeno s určitým stupněm vládní moci v Církvi. K hierarchii svěcení  náležejí ony osoby, které mají moc sloužit mši svatou, udílet svátosti a svátostiny. K hierarchii pravomoci patří ty duchovní osoby, které mají veřejnou moc vést a řídit věřící. Některé z duchovních osob náležejí k oběma druhům církevní hierarchie, jako např. sídelní biskup. Naproti tomu biskup světící náleží pouze do hierarchie svěcení, neboť jeho pravomoc v diecézi není žádná. Hierarchie svěcení práva božského je jáhenství, kněžství a biskupství, kdežto ostatní stupně jsou práva církevního. Hierarchie pravomoci práva božského je římský biskup (papež) a diecézní biskupové. Ostatní se pak podílejí na moci těmito propůjčené. Na moci papeže se podílejí: kardinálové, římská kurie, papežští vyslanci, patriarchové, primasové, metropolité, apoštolští administrátoři, vikáři a prefekti, opati a preláti (nullius), kteří jsou vyňati z moci biskupa, a konečně sněmy (koncily): obecný, provinciální a plenární. Na biskupské moci se v diecézi podílejí: generální, případně kapitulní vikář, biskupská kurie, dómská kapitula, případně sbor diecézních konzultorů, arcikněží, případně děkani či vikáři, faráři.

Celá Církev se dělí na církevní provincie v čele s metropolitou (arcibiskupem) a ty mají v zemi jednoho státu v čele primase (zpravidla jím je arcibiskup hlavního města státu, u nás pražský). Každá církevní provincie se dělí na biskupství v čele se sídelním biskupem, biskupství se pak dělí na děkanáty v čele s děkanem nebo jinde se diecéze dělí na vikariáty v čele s vikářem, vikariáty se pak dělí na jednotlivé farnosti v čele s farářem. Ostatní stupně duchovních osob se svou výpomocí podílejí na moci biskupské při jednotlivých zřízených úřadech. V misijních zemích diecézní organizaci odpovídá apoštolský vikariát v čele s apoštolským vikářem, který bývá zpravidla biskupem, nebo apoštolská prefektura v čele s apoštolským prefektem, který biskupské svěcení nemá.

 

(Převzato z Jan Merell, Malý bohovědný slovník, Česká katolická charita, Praha 1963. Redakčně upraveno.) 

 

Jaroslav Michal, 8.11. 2009

Přečteno 1446x

další křesťanské pojmy