Nacházíte se na: Theofil > Recenze, novinky > Češi - národ ateistů?

Češi - národ ateistů?

Lukáš Drexler, 25.1. 2010

KNIHA - David Václavík: Náboženství a moderní česká společnost, Grada Publishing, a. s., Praha 2009, 256 stran.

Je český národ národem ateistickým? Často vyslovované i přijímané tvrzení, které se takřka zabydlelo v textech týkajících se náboženského vyznání Čechů. Dalo by se zjednodušeně říci, že tato otázka, na niž její autor hledá odpověď, je také ústředním tématem nové knihy vydavatelství Grada Publishing, a. s.

david-vaclavik-men-2.jpgČeské vydavatelství odborné, naučné a populárně-naučné literatury Grada Publishing, a. s. započíná v rámci své knižní nabídky novou sekci Religionistika, již uvádí titulem Náboženství a moderní česká společnost z pera PhDr. Davida Václavíka, Ph.D., českého religionisty, vedoucího Ústavu religionistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, předsedy České společnosti pro religionistiku, autora mj. monografie Sociologie nových náboženských hnutí (Malvern, Praha 2007) a spoluautora publikace Příručka sociologie náboženství (SLON, Praha 2008). Pomineme-li sborník Jaká víra? Současná česká religiozita/spiritualita v pohledu kvalitativní sociologie náboženství (Sociologický časopis, Praha 2005), jedná se pravděpodobně o první monografii, jež se hlouběji zabývá současnou religiozitou českých zemí z hlediska sociologie náboženství.

 

 

Obsah knihy:

 

Předmluva
1. Moderní společnost a náboženství

     Několik obecných poznámek místo úvodu

     Náboženství a jeho místo ve společnosti

     Náboženství a identita

          Společnost a identita

          Krize identity

          Kulturní identita a zrod národa

     Sekularizace a moderní společnost

     Kritika teorie sekularizace

     Sekularizace a desekularizace v českém kontextu

2. Bůh a národ

     Náboženství a Češi v dlouhém 19. století

     Katolický národ

     Husův národ

     Liberální národ

     Pragmatický národ

3. Národ vzdalující se Bohu

     Náboženství a hledání nové identity

     Stabilizace

4. Národ odloučený od Boha

     Předehra (1945-1948)

     Střet (1948-1960)

     Oteplení (60. léta)

     Normalizace (1970-1989)

5. Národ hledající Boha

     Náboženství v rodící se pluralitní společnosti

     Religiozita podle výsledků sčítání lidu z roku 1991

     Institucionalizovaná religiozita

          Členství v náboženských skupinách

     Tekutá víra

     Nová náboženská hnutí

     Legislativa

6. Co dál?

     Náboženství a česká společnost na počátku třetího tisíciletí

     Náboženská situace na začátku nového milénia podle výsledků ze Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001

     „Spirituální revoluce" v českém kontextu

7. Závěr

Bibliografie

Rejstřík věcný

Rejstřík jmenný

 

 

Kniha je víceméně rozdělena na dvě základní části: obecný úvod (1) a chronologicky pojímaný vztah českého národa k náboženství (2-6).

Po obecném úvodu v první kapitole knihy se autor věnuje zejména otázce identity (náboženské a kulturní) a sekularizace (resp. desekularizace) a v závěru této kapitoly předjímá další směřování textu publikace: „...v následujících kapitolách bude nastíněn nejprve historický a sociálně-kulturní kontext, vaclavik-nabozenstvi-men-2.jpgv němž se odehrávala modernizace české společnosti, a který se významně podílel na vytvoření dnešního stavu. Zajímat nás bude proměna, kterou prošla česká společnost v 19. a na počátku 20. století a která souvisí se vznikem novodobé české národní identity. Dále se budeme věnovat procesům a tendencím, které se objevily po nástupu komunistického režimu v únoru 1948. Zaměříme se zejména na nové formulované vztahy státu, společnosti a náboženství a dále na analýzu tzv. ateizace české společnosti jak v institucionální, tak symbolické rovině. A nakonec se budeme podrobněji věnovat změnám, které se začaly projevovat po roce 1989. Vedle analýzy postavení tradičních náboženských skupin a jeho proměn v posledních dvaceti letech se budeme rovněž soustředit na problematiku netradiční religiozity."

V druhé kapitole „Bůh a národ", která započíná již zmiňovanou chronologickou pouť po cestě vztahu Čechů a náboženství devatenáctým stoletím, se autor zamýšlí nad domnělými příčinami sekularizace české společnosti, jež míní na následujících stránkách podrobit bližšímu zkoumání a ověřit jejich opodstatněnost. Konkrétně k rozboru předkládá tyto základní čtyři domnělé příčiny:

„1. formálně úspěšná, leč ‚povrchní‘ rekatolizace, která se ‚znovunalezením‘ protestantských kořenů českého národa vedla ke vzniku racionalistického a utilitárního pojetí náboženství;

2. antikatolické zaměření českého národního obrození;

3. programové odmítnutí klerikalismu založené na akceptaci myšlenky občanského liberalismu významnou částí české politické reprezentace;

4. hodnotový pragmatismus většiny České společnosti."

Třetí kapitola s názvem „Národ vzdalující se Bohu" se věnuje období po vzniku samostatného státu v r. 1918, kdy nejdříve dochází k jistým projevům antikatolicismu, posléze však nastává určitá stabilizace, jak píše autor: „Náboženská situace v období tzv. první Československé republiky jasně ukázala další směřování a základní trendy náboženského chování a vztahu Čechů k náboženským institucím i náboženství obecně. Jako hlavní je možné označit posilující nedůvěru v náboženské instituce, kontroverzní chápání katolické církve, tendence k privatizovanému pojetí náboženství a narůstající náboženský indiferentismus. Vývoj v tomto období také ukázal, že rozhodující roli při transformacích vztahu Čechů vůči náboženství hraje především vymezování se vůči katolické církvi."

Čtvrtá kapitola „Národ odloučený od Boha" pojednává o období mezi lety 1945-1989, tj. období totality, a je rozdělena víceméně známými historickými předěly uvnitř tohoto období (do roku 1948, po r. 1948 až do uvolňování v 60. letech /tedy víceméně období „padesátých let"/, 60. léta a období normalizace).

Pátá kapitola „Národ hledající Boha" se věnuje situaci po „sametové revoluci", tj. po r. 1989, kdy oproti předchozímu, více než čtyřicetiletému období došlo ve společnosti v oblasti religiozity ke znatelnému uvolnění, jež však mělo svůj následující vývoj od počáteční euforie a přináležitosti k náboženským institucím (zejména katolické církvi) k postupnému ochlazování zájmu o institucionalizovanou religiozitu (autor uvádí jako počátek sestupné tendence r. 1993), což autor vysvětluje „jako důsledek renesance pro českou společnost typické nedůvěry vůči náboženským institucím, která je sledovatelná již na konci 19. století", ale přesunem k personalizované religiozitě. Součástí této kapitoly je i zjišťování pozice dvou typů religiozit v české společnosti, tj. tradiční - „institucionální" a alternativní - „individualizované" religiozity, kdy druhá z nich postupně během 90. let začíná převažovat.

Zajímavým je v této kapitole pojednání o tzv. „tekuté víře" (viz i níže), jež dle autora a dle doložených statistik v religiozitě české společnosti postupně převážila nad institucionalizovanou religiozitou.

Mezi tradiční, institucionalizovanou religiozitou na jedné straně a silně privatizovanou vírou na straně druhé autor vidí ještě tzv. „nová náboženská hnutí" (menší a alternativní náboženské skupiny), jejichž význam však u nás nevidí příliš velký (věnuje jim jednu část z této kapitoly).

Tuto kapitolu uzavírá ohlédnutím na vztah legislativy a religiozity u nás.

Šestá kapitola se zabývá výhledy do nového tisíciletí, kdy je zpočátku věnována Sčítání lidu, domů a bytů z r. 2001, jež potvrdilo tezi o „odcírkevnění" české společnosti a směrem k pluralitě a personalizaci religiozity.

V závěru autor publikace poznamenává, že „cílem práce ... [byla] ... spíše metodicky ukotvená dekonstrukce některých značně rozšířených představ týkajících se vztahu Čechů k náboženství", což se týká i neustále opakovaného klišé, že Češi jsou vysoce sekularizovaným, ba jedním z nejateističtějších národů na světě, a to autor svým pojednáním úspěšně nejen zpochybňuje, ale i vyvrací, a dokládá to předloženými fakty a sociologickými výzkumy. Podobně v knize vyvrací i další klišé a národní „rádoby-mýty" („husitský charakter" českého národa). Podle závěru autora není českému národu ani tak vlastní sekularizace a ateismus, jako spíše nedůvěra v klasické náboženské instituce („pověstný ‚český ateismus‘ je vším možným jen ne skutečným ateismem") a převaha individualizované religiozity oproti religiozitě institucionalizované, což autor po vzoru „tekuté modernity" Zygmunta Baumana nazývá „tekutá víra", jejímž znakem jsou inherentní synkretismus, absence mocenského centra a subjektivismus, jak to rozebírá  především v páté kapitole knihy.

Mohlo by se zdát, že kniha je určena především pro odborníky z oblasti religionistiky a sociologie náboženství. Takové zdání by ale mohlo ochudit mnohé - kniha je totiž nad míru vhodná i např. pro církevní historiky a pastorální teology nebo také, a to doporučuji především, pro osoby, jež působící v pastoraci. Může totiž napomoci zbavit se již výše zmiňovaným klišé o českém národu a napomoci nasměrovat pastorační péči a pomoc tam a takovým způsobem, kde a jak je jí zapotřebí.

 

grada-banner-men.jpg 

 

Související články:

M. Zaviš: Vzestup a pád moderního ateismu  

 

[RSS]

Přečteno 337x

další články