Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179)

Boj a mír s Barbarossou: Třetí lateránský koncil (1179)

Církevněpolitický boj - spor o investituru - byl vnějším podnětem prvního lateránského koncilu, schisma podnětem druhého. Předchozí dějiny třetího lateránského koncilu obsahují dva motivy.

Proti volbě Sieňana Rolanda Bandinelliho papežem (Alexander III. 1159-1181) postavil císař Bedřich I. zvaný Barbarossa, pamětliv příkrého vystoupení tohoto kardinála na říšském sněmu v Besançonu roku 1157, protikandidáta v osobě kardinála Oktaviána z Monte Celio (Viktor IV.). Barbarossův pokus znovuzřídit říšskou moc v Itálii přivedl hornoitalská města na stranu Alexandra III., který se zdráhal objevit se před koncilem shromážděným v Pavii r. 1160. Teprve po půldruhém desetiletí rozhořčeného zápolení nechal Barbarossa Benátským mírem r. 1177 svého protipapeže - byl to Viktorův druhý nástupce Kalixt III. - padnout a zavázal se k navrácení jím obsazených církevních statků. V mírové smlouvě již předvídaný třetí lateránský koncil byl církevní pečetí pod tímto mírovým závěrem, který potvrdil mocenské postavení papežství. Koncil, pravilo se v pozvání toskánským biskupům, „podle způsobu svatých Otců" potvrdí mír a poskytne mu sílu, kterou by bez něho neměl. Alexander navazuje tedy již na koncily staré církve. Jeho přáním bylo shromáždit kolem sebe „celý, alespoň duchovní katolický svět" (Tangl).

Ze třetího lateránského koncilu, 11. ekumenického, máme poprvé seznamy biskupských účastníků celkem se 291 jmény; skutečný počet účastníků překročil asi 300. Hlavní část (124) tvoří přirozeně biskupové ze střední a horní Itálie, ale byly zastoupeny všechny církevní provincie Anglie, Skotska, Irska, Francie a Německa metropolity samými nebo sufragány. Ze Španělska přišlo 19 biskupů, z Dalmácie 5, z křižáckých států 8. Počet přítomných opatů je neznám, ale byl určitě značný podle množství privilegií udělených klášterům během koncilu. Jeden anglický pramen konstatuje, že se dostavili „vyslanci téměř všech císařů, králů a knížat celého křesťanstva".

Koncil měl tři zasedání, 5. , 7. (nebo 14.) a 19. (nebo 22.) března 1179. Kronikář Vilém z Tyru ve svých dějinách křížových výprav praví: „O usneseních tohoto koncilu, jménech, počtu a titulech biskupů ať se čte spis, který jsme na přání synodálů sepsali a uložili v archivu našeho kostela v Tyru." Ale tento spis se nezachoval. O průběhu koncilních jednání nevíme zase nic, ale známe jen jejich výsledek: 27 „kapitol". Obě první jsou důsledkem předcházejícího sporu. Stanoví se, aby se předešlo příštím rozkolům, že pro volbu papeže je od nynějška potřebná dvoutřetinová většina; hodnosti a svěcení rozkolníků se prohlašují za neplatné. Z ostatních usnesení vybíráme charakteristické příklady, z nichž je zřejmý dosah koncilu v církevním a občanském oboru. Pro zvolení biskupem se považuje dodnes platné nejmenší stáří 30 let a manželský původ. Nikdo nesmí mít více církevních hodností resp. farností - zákaz tzv. kumulace beneficií. U každé katedrály má být ustanoven jeden učitel k vyučování chudých žáků a kleriků. Dodávání zbraní a zbrojního materiálu, např. železa a dřeva na stavbu lodí, Saracénům se trestá církevní klatbou. Židé a Saracéni nesmějí mít žádné křesťanské otroky. Na kathary rozšířené v jižní Francii se vyslovuje anathema, které postihuje i ty, kdo je ubytovávají a obchodují s nimi; jejich majetky se mají konfiskovat; ti, kteří se podle rady biskupů proti nim chopí zbraní, stojí pod ochranou církve jako křižáci. Podle věrohodných zpráv se dostavilo na koncil poselství „lyonských chudých", tj. přívrženců bývalého kupce Petra Valdese, kteří odevzdali svůj překlad Bible a žádali o schválení svých laických kázání. Byli odmítnuti, aniž byli odsouzeni. Teprve později se toto hnutí vzniklé z nejlepších motivů chudoby stalo nebezpečnou sektou, neméně nebezpečnou než katharové odsouzení na koncilu. Obě sekty se vyvinuly v podzemní hnutí. Zde je důvod, proč se postup proti kacířům ze strany středověkých koncilů liší od postupu koncilů starocírkevních: blud je pro ně nejen omylem ve víře, ale atentátem proti církvi a společnosti; neodsuzuje se pouze nauka, hubí se i její původci.

Ještě jeden žánrový obrázek z tohoto koncilu, který nám líčí kronikář ze Stade v Dolním Sasku: „Na koncilu byli papežem vysvěceni na biskupy dva Angličané a dva Skotové; jeden z nich přišel jen s jedním koněm, druhý pěšky s jedním průvodcem. Byl tam také jeden irský biskup, který vyprávěl brémskému scholastikovi, že si své životní náklady hradí ze tří dojnic; kdyby už nedávaly žádné mléko, byly by jeho diecezány nahrazeny jinými."

Tři první lateránské koncily dosáhly své universální platnosti tím, že daly pečeť pod řešení tehdy nejpalčivějších dobových problémů: urovnání sporu o investituru, rozkoly Anakleta II. a Barbarossy. Stále vzrůstající počet účastníků, ale také uvědomění svolavatelů pozvedá tyto koncily nad dřívější papežské koncily. Ale přece jsou jen předstupni čtvrtého lateránského koncilu, od začátku plánovaného jako ekumenický ve vědomém navazování na staré koncily, 12. všeobecného, který se konal v roce 1215.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)