Nacházíte se na: Theofil > Liturgie > Epikleze

Epikleze

Michal Glevaňák, 26.7. 2007

Stručný vhled do pojmu a skutečnosti epikleze, jeho historie a významu. Epikleze je liturgická modlitba starobylého původu, prosba o seslání Ducha svatého na obětované dary - na jejich proměnění, jakož i na účastníky eucharistické bohoslužby s cílem sjednocení a posvěcení.

  

Epikleze je modlitba starobylého původu. Termín epikleze můžeme hledat v řeckém slově epiklesis, které se skládá ze dvou častí: 

  1. epi -  při,
  2. kaleo - volám;

épikleío - vzývat, chválit, slavit, hovořit, nazývat.

První část: účast působení; druhá: volat, pozývat, povolat. Odtud slova: klésis - volání, epiklésis - přivolání, přizvání, vzývání.

Sloveso kaleó se vyskytuje v různých semitských jazycích. Kořen kahal v židovském, asyrském a aramejském jazyku - volat, pozývat. Ten samý kořen se nachází i v syrském jazyku: kahlonito - přivolávající, hádající se ženu. Odtud - svolávat, vyhlásit a kahal - zasednutí, shromáždění scházející se na základe svolávání.

Epikleze je modlitba, prosba o seslání Ducha svatého na obětované dary - na jejich proměnění (epikleze konsekrační), jakož i na účastníky eucharistické bohoslužby s cílem sjednocení a posvěcení (epikleze komunijní). V liturgiích východních církví západosyrské skupiny je to 5. část anafory.

Eucharistické epikleze můžeme rozdělit na:

Sestupující - katabatickou, která obsahuje prosbu o sestoupení Logu nebo Ducha svatého na předložené daryepiclesis-2-m.jpg nebo na shromážděné věřící (pohled západních liturgií).

Vystupující - anabatickou, ve které je proměna darů přenesením oběti na nebeský oltář; je přijetím darů Bohem, proměna, zbožštění a povznesení (pohled východních liturgií).

V širším významu je to vzývání Božího jména, a to nejen v eucharistii, neboť celá liturgie v živote Církve je chápána jako epikleze.

V užším smyslu slova to je označení pro prosbu o sestoupení Ducha svatého na shromážděné a na eucharistické dary.

Liturgická tradice se navzdory těmto různým chápáním rozhodla, že epikleze bude obsahovat tyto prvky:

  • Prosbu adresovanou Bohu-Otci o seslání Ducha svatého;
  • Primární směřování prosby na „nás", t.j. na ty, kteří přinášejí dary, které se stanou naším eucharistickým pokrmem ve svatém přijímání;
  • Sekundární směřování prosby, t.j. na obětované dary, aby byly posvěcené a proměněné, aby se chléb stal Tělem a víno Krví Ježíše Krista;

O epiklezi se zmiňuje už sv. Hypolit Římský (3. stol.) a Serapion, biskup z Thmuis (+ 350) v anafoře Testamentum Domini nostri Jesu Christi. Nejstarším dokumentem, kde nacházíme zmínku o epiklezi, je traktát sv. Irenea Lyonského (2. - poč. 3. stol.).

Církevní otcové slovem epikleze označovali širší význam modliteb, které doprovázely nejpodstatnější část liturgie, jakož i svátostí, např. anaforu, formu křtu (přivolávání, volání jména - sv. Bazil Veliký), znamení křtu (přivolávání, volání křtu - sv. Řehoř Nysský), přivolávání milosti (sv. Cyril Jeruzalémský).

Od 14. stol. se termín epikleze začal používat jako výraz pro označení těch modliteb, které označují vzývání Ducha svatého.

Epiklezi rozdělujeme podle liturgických skupin: alexandrijskou a antiochijskou.

Do první skupiny se řadí epikleze obracející se k božskému Logu. Nedá se tvrdit, že šlo o přímé adresování Logu - prosba k Otci, aby seslal Slovo na chléb a víno (Serapionův Euchologion, 4. stol.). Syrsko-palestinská tradice, která adresuje prosbu k Duchu svatému, nezná epiklezi Logu, ta je její představitelkou od 4. stol.. Jsou však názory, že v mluvení o „Duchu" se ve skutečnosti myslí Logos nebo jeho Božská přirozenost. Sv. Efrém Syrský sjednotil pojmy „Duch" a „Oheň" s Božskou přirozeností Logu.

Za nejstarší epiklezi liturgisté považují výraz „Maranatha - přijď, Pane!"  (Didaché), který v sobě obsahuje i eschatologickou dimenzi (Zj 22,17-20). Avšak Maranatha se neváže pouze na oslaveného Krista, nýbrž i na jeho Ducha. Nejvyšším smyslem ze všech těchto výroků je věta: „Duch a nevěsta říkají: Přijď!" Smyslem této epikleze je „pneumatikos gamos" - mystické zásnoubení Krista s každým věřícím člověkem. V eucharistických epiklezích vystupuje i idea soudu - eschatologický charakter, který se váže na ideu „přeměny - metabolé" eucharistických darů mocí svatého Ducha. On je ten, který nejen shromažďuje, ale i odděluje, odvrhuje a spaluje všechno, co není čisté. 

 

(Převzato s laskavým svolením z e-zinu Zoe. Do češtiny převedl Lukáš Drexler.)

 

Související články:

Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení  

 

[RSS]

Přečteno 399x

další články