Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Malé dějiny koncilů - Kostnický koncil (1414-1418)

Malé dějiny koncilů - Kostnický koncil (1414-1418)

Hubert Jedin, 14.4. 2010

Kostnický koncil (1414-1418) trval čtyři roky a zabýval se především velkým papežským schismatem. Mimo to se věnoval reformě církve a také případu pražského univerzitního učitele Jana Husa.

   

Stojí koncil nad papežem?

Viennský koncil byl posledním z papežských generálních koncilů pozdního středověku. Když zasedal, byly již ve vzduchu ideje, které přikládaly všeobecným koncilům daleko obsáhlejší funkci, než jakou plnily dosud, totiž aby jako poslední a nejvyšší instance znovu zjednaly jednotu církve přes rozštěpení papežství a aby konečně uskutečnily naléhavě potřebnou reformu církve v hlavě a údech (reformatio in capite et membris).

 

Původ „koncilní teorie"

Dříve se nauka, že koncil stojí nad papežem, obyčejně zvaná „koncilní teorie", odvozovala od Marsilia Padovského (+1342), revolučního teoretika suverenity lidu, a od jeho přívržence Viléma z Ockhamu (+1349). Myšlenkový pochod se zdál jednoduchý. vilem-ockham-men-ram-vz.jpgJako stát vzniká z vůle lidu a buduje se zdola nahoru, tak je tomu i u církve. Její hierarchie, papež a biskupové, není dosazena Kristem, ale vznikla historicky. Nositelem církevní moci omezené na hlásání slova a udělování svátostí je „shromáždění věřících". Všeobecný koncil „reprezentuje" církev a stojí nad všemi údy hierarchie, včetně papeže.

Toto odvozování koncilní teorie od Marsilia z Padovy a Ockhama, kterou jsme vědomě zjednodušili, abychom ji učinili zřejmější, neodpovídá - jak se nyní ví - historické skutečnosti. Především myšlenka reprezentace je starší než Marsilius a byla vytvořena zcela nezávisle na něm. Má základ v představě, že církev je korporace skládající se z hlavy a údů, které tvoří celek, vykonávají společné funkce, ale každý za sebe mají vlastní práva a povinnosti. Papež není, jak řekli přísní kurialisté, jediný držitel veškeré moci v církvi. Ta je spíše, jak říká dominikán Jan z Paříže (+1306), klíčová postava této teorie o církvi, nejen u hlavy, ale vztahuje se také na údy. Ty pak přenesly svoje práva na papeže volbou vykonanou prostřednictvím kardinálů, ale mohou přenesení zrušit, upadne-li do věroučného omylu nebo zneužívá-li své moci ke škodě církve.

V této teorii o církvi je ještě jedna starší vrstva, která jde zpět ke kanonistům 12. století. Papež, mínil boloňský kanonista Huguccio (+1210), učitel Innocence III., se může osobně mýlit, církev nikoliv. Přitom církví rozuměl nejdříve římskou církev, pak ale i universální církev veškerenstva věřících. Kdo ale nyní zjistí, zda se papež mýlí ve víře? Byla by nablízku odpověď: Koncil jako zastoupení veškeré církve. Ale tak daleko kanonisté nejdou, protože se hrozí toho, aby přiřkli v rozporu s uznávanou právní zásadou: „Papež není od nikoho souzen", koncilu soudní moc nad papežem; tento prý může nejvýše konstatovat skutečnost omylu a pak že prý není mýlící se papež právě ipso facto už papežem. Lze si pomoci z aporie, když se řekne: Papež je při rozhodováních o víře vázán na radu biskupů; vyžádá-li si ji na koncilu, který reprezentuje církev, má neomylnost. O tomto spolupůsobení koncilu a papeže platí věta: Koncil (s papežem) je větší než papež (samotný).

K těmto cestám, které vedou z myšlenkového světa pozdního středověku ke koncilní teorii, přistupují historické skutečnosti, v nichž se jeví odpor proti nauce o plnosti papežské moci. Když Bonifác VIII. postupoval proti vzbouřeným kardinálům rodu Colonna, odvolávali se tito ke všeobecnému koncilu. Filip Sličný vedl úder z Anagni, aby sklonil papeže před protipapežským koncilem od něho plánovaným. Sachsenhausenská apelace císaře Ludvíka Bavora (1324) proti sentenci Jana XXII. spočívala na právním názoru, že proti rozsudku papeže, který přestupuje svoje oprávnění, je možno se odvolávat ke všeobecnému koncilu.

 

Velké západní schisma

Eminentně praktický význam dostala tato pojetí „zastoupení" církve všeobecným koncilem teprve tehdy, když kardinálové, nespokojení s návratem Řehoře XI. z Avignonu do Říma a s autokratickou osobností jeho nástupce Urbana VI., postavili 20. září 1378 ve Fondi kardinála Roberta ze Ženevy jako protipapeže a s ním se vrátili do Avignonu do ochrany francouzského království. Nyní proti sobě stáli dva papežové se svými přívrženci (se svými „obediencemi"). Velké západní schisma se lišilo od většiny dřívějších tím, že - přinejmenším bezprostředně - nebyla ve hře světská moc asi jako za časů Barbarossy, ale že většina zákonitých papežských voličů prohlásila volbu Urbana VI. za vynucenou (římským lidem) a tím za neplatnou, novou volbu za jedině platnou. Kdo byl pravoplatným papežem, Urban VI. nebo Klement VII.? Kdo měl rozhodnout o otázce právoplatnosti?

Dva němečtí teologové, kteří učili na pařížské univerzitě, dali odpověď: Všeobecný koncil. Jindřich z Langensteinu a Konrád z Gelnhausenu rozvinuli již r. 1379 myšlenku, že všeobecný koncil, který zastupuje univerzální církev, je v současné nouzi soudcem jak nad kardinály, tak nad dvěma od nich zvolenými papeži. Pařížská univerzita byla pro koncilní řešení, v pamětním spise sepsaném jejím jménem Mikulášem z Clémanges pro francouzského krále Karla VI. pro případ, že by se nedalo dosáhnout dobrovolné rezignace obou papežů nebo jejich podrobení se smírčímu soudu. Přešla dvě desetiletí, než se šlo cestou koncilu - znamení, že základní myšlenka koncilní teorie ještě dlouho neměla sílu a že nedosáhla všeobecného uznání, jak by bylo možno se domnívat dle její předchozí historie. Teprve když se nezdařily všechny přímé pokusy o dorozumění mezi papeži (v Římě od r. 1389 Neapolec Bonifác IX., v Avignonu od r. 1394 Španěl Benedikt XIII.), když i odřeknutí se Francie svého avignonského papeže jej - o svém dobrém právu přesvědčeného - nezastrašilo, dohodlo se 13 kardinálů, kteří odpadli od něho i od římského papeže Řehoře XII. (1406-1415), v Livornu tak, že na 25. března 1409 svolají všeobecný koncil do Pisy, aby učinili konec osudnému schismatu.

 

Koncil v Pise: tři papeži místo dvou

Právní základ pisánského koncilu byl již proto nejvýš nejistý, že přinejmenším kardinálové nemohli být pravoplatnými kardinály jedné obedience. Dva dny před zahájením, 23. března 1409, podal také německý král Ruprecht Falcký v Heidelbergu protest proti pisánskému koncilu. rehor-xii-upr-2-men.jpgNemohl zabránit, aby svolavatelé neměli ze začátku plný úspěch. Dostavilo se skoro sto arcibiskupů a biskupů a právě tolik opatů, k tomu prokurátoři více než sta biskupů, dvou set opatů, sta dómských kapitul a třinácti univerzit; třetina účastníků koncilu se skládala z Francouzů. Řehoř XII. a Benedikt XIII. byli pohnáni jako zatvrzelí schismatikové před koncil. Když se nedostavili, bylo o nich jednáno jako o odbojnících a byli 5. června 1409 sesazeni, když se shromáždění konstituovali v 8. a 9. zasedání jako „ekumenický koncil". Zplnomocněni koncilem zvolili přítomní kardinálové 26. června učeného františkána Petra Filarghiho z Kandie papežem jako Alexandra V.; za ním se již jevila jiná postava, Baltazar Cossa, energický a neskrupulosní legát z Boloně, který již následujícího roku nastoupil po Řekovi jako Jan XXIII. Na místo „bezbožného dualismu", pravilo se v jednom současném traktátu, nastoupila „prokletá trojice". Neboť jak Řehoř XII., tak Benedikt XIII. podrželi svůj nárok, že jsou zákonnými držiteli papežské hodnosti, také po pisánské volbě, i když jejich obedience se silně scvrkly. Oba postavili proti pisánskému koncilu špatně navštívené synody v Cividale (Friuli), resp. v Perpignanu. K Řehořovi se hlásili kromě krále Ruprechta ještě jen Neapol, Benátky a vévoda Malatesta z Rimini; k Benediktovi Španělsko a Skotsko. Koncilní papež měl nejvíce přívrženců - jeho legitimita byla a zůstala pochybná. První pokus znovuzřídit jednotu církve koncilní cestou končil tedy neúspěchem.

 

Král Zikmund a Jan XXIII. svolávají kostnický koncil (14141418)

Zásluhou německého krále Zikmunda (1410-1437) v první řadě bylo, že koncilní cesta vedla přece ještě k úspěchu. Duchovně čilý, ale jinak těkavý panovník prokázal v koncilní otázce pozoruhodnou obratnost a velkou vytrvalost. Rozcházeje se s politikou svého předchůdce se připojil k Janu XXIII. a udělil mu - jistě nechtěně daný - souhlas k velkému unijnímu koncilu v říšském městě Kostnici na Bodamském jezeře. Uspořádání koncilu ohlásil všemu křesťanstvu v dopise 30. října 1413. Dodatečně, 9. prosince 1413, vyslovil ze své strany svolání Jan. Vyjednáváními s oběma papeži a téměř se všemi evropskými státy zajistil Zikmund předem ekumenické obeslání; byl pozván také cařihradský císař Manuel.

Jan XXIII. považoval kostnický koncil za pokračování pisánského. Doufal, že od něho dosáhne potvrzení v úřadu. Téměř celá Itálie odpadla od Řehoře XII., Italové tvořili v Kostnici většinu; vyhlídky tedy pro něho nebyly špatné. Ale již několik měsíců po zahájení (5. listopadu 1414) se klima změnilo. Angličané, Němci a Francouzi, aby se vyhnuli majorizaci Italů, prosadili, že se hlasovalo ne podle hlav, ale podle národů, tj. že každý ze čtyř „koncilních národů" nezávisle na počtu svých členů měl jeden hlas. Pátý mělo kardinálské kolegium.

Hlasování podle národů je vlastní jen kostnickému koncilu. Není to, jak by bylo možno se domnívat, něco jako proniknutí národnostního principu. Koncilní národy jsou v tom podobny „národům" středověkých univerzit, politicky podmíněné svazky, poradní a hlasovací tělesa, která mohou sdružovat rozličné národnosti. Německý koncilní národ zahrnoval kromě Němců také Skandinávce, Poláky, Čechy, Uhry, Chorvaty a Dalmaty, anglický národ Skoty a Iry. Jako již v Pise, byli také v Kostnici osobně přítomní biskupové a opati v menšině proti prokurátorům těch, kteří se nedostavili, a církevních korporací (klášterů, kapitul, univerzit) právě jako proti doktorům teologie a kanonického práva.

 

Útěk a sesazení koncilního papeže

Již brzy po vánocích byly vzneseny ze středu koncilu první žaloby proti koncilnímu papeži, jehož život skutečně nebyl bezvadný. Pochopil, že jeho naděje na potvrzení koncilem se rozplynula a prohlásil, že je ochoten, ovšem za jistých podmínek rezignovat. Ale tajně již uvažoval o plánu na útěk s cílem, aby rozmetal koncil. S vévodou Bedřichem Tyrolským uzavřel již před koncilem smlouvu o ochraně. V důvěře v ni uprchl 20. března 1415 převlečen „uff ainem klainen rösly" - „na malém koníku" do Schaffhausenu. Jan byl formálně svolavatelem koncilu. Rozpadl by se nyní koncil?

Skoro se tak zdálo. Následovalo jej mnoho přívrženců, také osm kardinálů. Obchodníci, domácí i cizí, balili ze strachu před pleněním své věci, purkmistr volal měšťany do zbraně. Pouze Zikmund zachránil situaci: s falckrabím Ludvíkem projel městem „ke všem směnárníkům, ať byli Italové nebo jiní, a ke všem kramářům a obchodníkům, ke všem kardinálům a pánům, a dal stále vytrubovat a volal vlastními ústy, aby nikdo neodjížděl pryč" (Ulrich von Richental). Gerson, kancléř pařížské univerzity, vyvodil ve velké řeči 23. března z koncilní teorie důsledky pro situaci: Každý úd církve je všeobecnému koncilu povinen poslušností, také papež. Koncil sice nemůže zrušit papežskou naprostou moc, ale může ji omezit, vyžaduje-li to blaho církve. Spojení Krista s jeho církví je nerozvazatelné, nikoliv spojení papežovo s ní.

To byly základní myšlenky, které koncil 6. dubna pojal do proslulého dekretuHaec sancta" (podle začátečních slov): v Kostnici shromážděný ekumenický koncil zastupuje veškerou církev; svoji moc má bezprostředně od Krista; každý, i papež, je mu povinen poslušností ve věcech víry, církevní jednoty a reformy v hlavě a údech.

Je nutné si stále uvědomovat, že tento dekret vzešel ze situace v Kostnici po útěku papeže a především byl nouzovým opatřením. Jeho obsah odpovídal „koncilní teorii", již tehdy však narazil u části kardinálů na odpor. Petr z Ailly, nejvlivnější francouzský kardinál, se zasedání nezúčastnil, jeho kolega a krajan Fillastre se zdráhal předčítat dekret. Přesto byl koncilem přijat. Nejtěžší krize tím byla překonána. Jan XXIII. byl 17. května dopraven jako zajatec do Radolfszellu a 29. května sesazen.

kostnicky-koncil-richental-men-vz.jpg
 

 

Rezignace Řehoře XII. a sesazení Benedikta XIII.

Ještě byli v úřadě oba druzí papežové. Nejkorektněji se zachoval ode všech téměř opuštěný Řehoř XII., z něhož si udělal laciný posměch Dietrich von Niem, když jeho rodinné jméno Correr, latinizováno Corrarius, zkomolil na Errorius - Bloudek. Až do konce důsledně lpící na svém nároku, že je zákonným papežem, dal přečíst svým ochráncem Malatestou z Rimini ve 14. zasedání 4. července 1415 svoji rezignační listinu, když ze své strany novou svolávací bulou legitimoval koncil. Vstoupil zpět do kardinálského kolegia a zemřel dva roky později jako kardinál-biskup z Porto.

Mnohem obtížněji se utvářelo jednání s avignonským papežem Benediktem XIII. Když se ho Francie odřekla, přesídlil do obvodu moci aragonského krále. Doprovázen poselstvím koncilu jej vyhledal Zikmund v srpnu r. 1415 v Narbonne. Benedikt se sice zásadně nezdráhal rezignovat, ale vyžádal si jako podmínku, aby pisánský koncil byl anulován a kostnický přeložen na jiné, jemu vhodné místo. První podmínka mu byla povolena, druhá ne. Když jej Zikmund vyzval k rezignaci, odpověděl (podle kroniky svého přívržence Martina z Alpartil): „Říkáte, že ani já ani můj odpůrce (Řehoř XII.) nejsme papežové. Pak ale není nikdo kardinálem kromě mne (jediného ještě žijícího kardinála posledního papeže před schismatem) a já jediný mám právo volit papeže. Během jednoho dne jej zvolím, když chcete, a slibuji vám, že nebudu volit sám sebe." Také tento požadavek příznačný pro přísné, ale strohé právní myšlení, mu nebyl povolen. Když Benedikt viděl, že mu zbyla jen rezignace, uprchl s několika přívrženci z Perpignanu a odebral se do nedobytné horské pevnosti Peñiscola, kde prohlásil: „Zde je Noemova archa, pravá církev." Jeho přívrženci se ho zřekli smlouvou v Narbonne 13. prosince 1415, stejně tak králové aragonský, kastilský, navarrský a portugalský, kteří se k němu ještě hlásili. Španělsko obeslalo kostnický koncil a utvořilo pátý koncilní národ. S Benediktem XIII. byl proveden proces, v němž - vzhledem k jeho bezúhonné osobnosti - jediný bod obžaloby tvořilo tvrdošíjné zdráhání rezignovat. 26. července 1417 následovalo sesazení.

 

Volba Martina V.

Tím byla uvolněna cesta pro volbu nového papeže. Kardinálové přítomní v Kostnici byli ochotni připustit k volbě zástupce národů. Ale koncil hrozil rozštěpením pro jednu velkou otázku: Má být reforma církve před novou volbou nadekretována a její dodržování uloženo zvolenému, jak žádaly národ německý a anglický a zač se přimlouval Zikmund, nebo má být nejdříve odstraněno schisma a teprve pak začato reformní dílo? Názory narazily na sebe tak prudce, že koncil byl blízký tomu, že se rozpadne. Nakonec odpadnutí Angličanů donutilo Němce k ústupku. Winchesterský biskup, bratranec anglického krále, provedl kompromis: martin-v-men-vz.jpgPapežská volba se provede ihned, avšak předtím budou uveřejněny již hotové reformní dekrety a budoucímu papeži bude koncilním dekretem uloženo pokračování v reformě.

Nejdůležitější z pěti reformních dekretů, které byly přijaty ve 39. zasedání 9. října 1417, byl dekret „Frequens" (podle počátečního slova), podle něhož měly být všeobecné koncily učiněny stálým zařízením církve a tím jakýmsi druhem kontrolní instance nad papežstvím. Příští koncil se má konat za pět let, další pak po sedmi letech od jeho skončení, potom má platit desetiletý turnus. Kdyby byl býval tento dekret proveden, byly by se všeobecné koncily vyvinuly ve stálé zařízení a tak by se byla také revoluční myšlenka dekretu „Haec sancta" pravděpodobně dostala do působnosti.

8. listopadu 1417 vstoupilo 53 voličů papeže, kardinálské kolegium posílené vždy šesti poslanci každého koncilního národa, do konkláve v kostnickém kupeckém domě. Naděje Francouzů, že zjednají svému krajanovi Ailly tiaru, se rozplynula. 11. listopadu chyběl kardinálovi Oddonovi Collonovi (ze staré a mocné rodiny římské šlechty) ještě jen jeden hlas do dvoutřetinové většiny. Tu táhlo kolem prosebné procesí, mnohohlasý chlapecký sbor zpíval Veni Creator. Znělo to jako andělský sbor. Dojati k slzám, dali ještě dva kardinálové Colonnovi své hlasy. Pojmenoval se podle světce dne Martin V. „Dřív než kříž (procesí) přišel zase do katedrály," informuje Ulrich von Richental, „tu lidé křičeli a volali vně konkláve: Máme papeže, Ottu Colonnu. A před kupecký dům přiběhlo nadšeně snad osmdesát tisíc osob, žen a mužů." Radost byla oprávněná: Církev měla zase nepochybně pravoplatného papeže.

 

Reforma církve a konkordáty

Po zdařilé volbě se ihned projevovala síla papežské ideje. Martin V. byl od začátku nespornou hlavou koncilu. Byl ale dosti moudrý a poslouchal rady čtyř vlivných biskupů koncilu, a to arcibiskupa milánského, patriarchy antiošského, arcibiskupa rižského a salesburského, jejichž anagram značil heslo „Mars" ovládá koncil.

Tak špatné to se svobodou koncilu nebylo. Ale jako zřejmá se projevovala předpověď německého a anglického národa, že církevní reforma se bude po volbě provádět jen s obtížemi. Hlavní vinu na tom neměl papež, ale nejednotnost reformátorů. Byli jednotní jen v tom, aby se neomezenost papežské moci podle možnosti oklestila, avšak nejednotní v tom, která opatření jsou přísnější. Přání národů uvedená v „avisamentech" se příliš rozcházela. Vídeňský profesor Petr von Pulka správně viděl: „V současnosti, obávám se, nebude možná žádná vážná reforma." Ve 43. zasedání z 21. března 1418 bylo sice schváleno sedm reformních dekretů, v nichž např. počet kardinálů byl omezen na 24, také byl učiněn pokus oklestit papežské zásahy do úřadů a prebend (exempce, inkorporace), které silně zužovaly biskupské působení, zpět na dobu před schismatem, ale daleko nejdůležitější záležitosti nebyly upraveny všeobecně a koncilem, nýbrž úmluvou mezi papežem a koncilními národy. Tyto kostnické konkordáty nebyly jako moderní konkordáty smlouvami mezi církví a státem, nýbrž (s výjimkou anglického, který platil provždy) ujednáními omezenými na pět let mezi papežem a koncilními národy, která byla oděna do formy papežských konstitucí. Jejich témata byla: uznání biskupských a opatských voleb papežem, omezení rezervací prebend, odpustků; placení „annátů" (dávky kurii při udělení úřadů). Ale nikdo se neklamal v tom, že prohlášení vydané současně s přijetím sedmi reformních dekretů a konkordátů, že nyní se učinilo zadost reformnímu usnesení provedenému před papežskou volbou, mělo jen formální význam. Již nejbližší budoucnost ukázala, že touha po opravdové obnově církve nebyla splněna.

 

Soud nad Janem Husem

Právě tato obnova církve tanula na mysli pražskému universitnímu učiteli Janu Husovi, jehož nauka a osoba zaměstnávala koncil v jednací pauze po sesazení Jana XXIII. Jako jeho vzor, Angličan John Wiclif, jehož 45 tezí bylo odsouzeno 4. května 1415, prchal Hus z církve přítomnosti, tak bohaté na prohřešky, do duchovní církve vyvolených Bohem, ve které nikoliv úřední kněžství a objektivní působení svátostí zaručovaly účast na vykoupení, ale jen držení pneumatu. Sám bez výtky, popudil proti sobě také svého někdejšího ochránce, pražského arcibiskupa, bezohlednou kritikou kléru, ale zato získal mnoho přívrženců u šlechty a v českém lidu. Koncil měl o něm říci poslední slovo. Pro cestu do Kostnice mu král Zikmund vystavil průvodní list (glejt), církevní klatba nad ním vynesená byla zrušena, ale ne suspense, tj. zákaz sloužit mši a kázat. Když Hus v Kostnici přestoupil tento zákaz, byl vzat do vazby. Před vyšetřujícími soudci, které jmenoval koncil, odmítl odvolání svého učení: „Neučím žádný blud, žádný Čech není kacíř." 6. července 1415 byl odsouzen jako tvrdošíjný kacíř a podle platného práva předán světské moci k popravě. O rok později jej na hranici následoval jeho přítel Jeroným Pražský, který nejdříve odvolal. Pevné chování, se kterým šel na smrt, vynutilo humanistovi Poggiovi, který se účastnil popravy, výrok: „Vir praeter fidem egregius" („Nehledě na víru - vynikající muž").

upaleni-jana-husa-vyrez-men.jpgVe stejném zasedání, v němž byl Hus odsouzen, odmítl koncil názor františkána Jeana Petita, že je dovoleno zavraždit „tyrana" lstí a bez ohledu na vykonanou přísahu věrnosti. Toto odsouzení vraždy tyrana působilo až do přítomnosti, ačkoliv vychází ze zcela určitých předpokladů a časových poměrů.

„Kostnický koncil," tak uzavírá kardinál Fillastre svůj deník, „bylo těžší svolat než všechny dřívější koncily. Ve svém průběhu byl jedinečnější a podivuhodnější, ale také nebezpečnější než ty dřívější: ostatně předstihl je trváním." Fillastre má pravdu: kostnický koncil trval déle než všechny dřívější koncily, které vyřídily svoje úkoly většinou v několika týdnech nebo měsících. Ale jeho úloha byla těžší než každá jiná, která byla kdy dána některému koncilu, a z ní se vysvětlují jeho povážlivé ústupky církevní teorii. Bylo to nejpohnutější a nejpestřejší shromáždění, které neslo jméno koncilu. Minesengr Oswald von Wolkenstein vytvořil v upomínku na zdražení panující v Kostnici verš: „Myslím-li na Bodamské jezero, hned mne bolí peněženka."

Přes 300 kardinálů, biskupů a opatů, dvůr Zikmundův a mnoha knížat s jejich průvodem, odhadem celkem 15 000 až 20 000 cizinců ve městě s méně než 10 000 obyvateli, vyhnali jistě ceny vysoko. Na kostnických ulicích bylo slyšet všechny řeči tehdy známého světa. Koncil se stal místem výměny duševního života, italský humanismus začal svoje dobyvatelské tažení a dosáhl i svého zisku, když v klášterních knihovnách území Bodamského jezera byli hledáni klasikové: Poggio našel „Plauta v ženském klášteře". Ale nejdůležitějším přece zůstalo znovuzřízení církevní jednoty. Byla ovšem zatížena těžkou hypotékou. Koncilní teorie, zrozená z nouzového stavu církve, bujela dále, ačkoliv byla neslučitelná s hierarchickou strukturou církve: tato je demokratická, vychází-li se z rovnosti lidí před Bohem, ale není to demokracie.

Martin V. kostnické dekrety nepotvrdil formálně z prostého důvodu, protože většina koncilu, která smýšlela konciliárně, by sotva takové znění přijala; jeho prohlášení učiněné ve 45. zasedání, že schvaluje všechna rozhodnutí učiněná koncilem, se vztahuje jen na záležitost dominikána Jana Falkenberga. Zda papež nepřímo odsoudil koncilní teorii tím, že zakázal odvolání od papeže ke koncilu, je sporné. Držel se však dekretu „Frequens". Po uplynutí pětileté lhůty zahájil nový koncil v Pavii dohodnuté již v Kostnici, přeložil jej pak ale do Sieny a konečně jej rozpustil, protože byl jen slabě obeslán. Po dalších sedmi letech svolal, i když s nechutí a jen pod vlivem skrytých hrozeb, koncil do Basileje.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

 

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787) 
 
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 

Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245) 
Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274) 
Malé dějiny koncilů - Viennský koncil (1311-1312)

 

[RSS]

Přečteno 894x

další články