Malé dějiny koncilů - 5. lateránský koncil (1512-1517)

Další život koncilní ideje

Obhájci nějaké ideje mohou podlehnout; idea sama zmizí z dějin teprve tehdy, je-li překonána myšlenkově. Umírněný konciliarismus byl hájen největším kanonistou doby, Mikulášem Tudeschim, palermským arcibiskupem (proto Panormitanus) a bylo mu vyučováno na mnoha univerzitách. Byl to způsob, jak myslet o církvi. Mnohým, ne nejhorším, se zdála reforma církve nemožnou bez koncilu. Nikdy, mínil kardinál Jakub z Jüterbogku, nebude církev reformována pouze papežem. Pokus podniknutý v roce 1482 dominikánem Ondřejem Zamometičem oživit znovu basilejský koncil, nikdy formálně neuzavřený, byl zoufalým činem dobrodruha, a ztroskotal. Ale jediná cesta, zbavit konciliarismus moci, totiž zahájit se vší vážností stále ještě nutnou reformu církve, nebyla papežstvím nastoupena. Pozoruhodné kulturní výkony renesančního papežství za to neposkytly žádnou náhradu, protože byly doprovázeny dalším rozvojem kuriálního fiskalismu a nespornými korupčními zjevy.

Naproti tomu odpor papežů k uspořádání koncilů sílil proto, že pohrůžka koncilem se stala běžnou zbraní politiky. Francouzský král Ludvík XI. a český král Jiří z Poděbrad jí použili proti Pavlu II. a Sixtovi IV., francouzský král Karel VIII. a Ferdinand Aragonský proti Alexandrovi VI. Pohrůžku uskutečnil teprve francouzský Ludvík XII. Ten použil ve válce proti Juliovi II. některých oponujících kardinálů a uspořádal 1511 v Pise protipapežský koncil, tzv. pisánské conciliabulum. Účastníky byli téměř výhradně Francouzi, francouzský král, jejich jediná bezpečná opora. Málo jim pomohlo, že obnovili známé kostnické dekrety. Začátkem roku 1512 přesídlili do Milána. Pisánské conciliabulum by nestálo za zmínku, kdyby je Julius II. (1503 až 1513) nebyl určil k tomu, aby svolalo všeobecný koncil na 19. dubna 1512, pátý lateránský koncil (1512-1517).

Pátý lateránský koncil (1512-1517)

Poslední lateránský koncil, který se počítá jako všeobecný, vědomě navazoval na papežské koncily pozdního středověku a distancoval se tím vědomě od obou koncilů uplynulého století. Konal se pod dohledem a za předsednictví papeže v Římě. Účastnili se ho téměř výhradně italští biskupové. V zahajovacím zasedání 10. května 1512 bylo přítomno 15 kardinálů a 79 biskupů. Jeho jednací řád stanovil papež, úředníky jmenoval rovněž sám. Dekrety měly formu papežských bul.

Svůj nejnaléhavější úkol, zbavit moci pisánský protikoncil, vykonal poměrně lehce. Již ve 2. a 3. zasedání (17. května, případně 3. prosince 1512) se prohlásili králové anglický a aragonský jakož i císař Maxmilián I. pro římský koncil a proti koncilu pisánskému. Král Ludvík XII. jej nechal po smrti svého protivníka Julia II. (21. února 1513) padnout, odpadlí kardinálové se podrobili nově zvolenému papeži Lvu X. Vztahy papežství k Francii byly r. 1516 nově upraveny konkordátem, který byl schválen koncilem v 11. zasedání z 19. prosince 1516.

Jediná dogmatická definice pátého lateránského koncilu je definice 8. zasedání z 19. prosince 1513 zaměřená proti filosofu Petru Pomponazzimu (bez uvedení jména), že individuální lidská duše je nesmrtelná.

Hlavní otázkou koncilu bylo a zůstalo, zda bude mít odvahu a vůli k vážné církevní reformě. Ve svém zahajovacím kázání řekl generál augustiniánů Jiljí z Viterba: „Lidé musí být změněni tím, co je svaté - nikoli svaté lidmi." Dva Benátčané, kamaldulští Giustiniani a Quirini, podali v roce 1513 Lvu X. brzy po jeho volbě pamětní spis o církevní reformě, který se pokoušel o bezohlednou kritiku takových zlořádů, ale nevyčerpával se v ní, nýbrž byl pružně naplněn pozitivními návrhy: revizí církevního zákoníku, sjednocením řeholnictví a liturgie; opětným zahájením jednání o unii s východními církvemi, ba dokonce misiemi v právě objeveném Novém světě.

Tak daleko lateránský koncil své cíle nezaměřil. Vydal některé velmi užitečné reformní dekrety: v 8. zasedání o kuriálním taxovnictví, v 9. zasedání (5. května 1514) o výběru biskupů, vyučování náboženství a zabezpečení církevního majetku, v 10. (4. května 1515) o obecně prospěšných domech pro půjčky (Montes pietatis), v období raného kapitalismu naléhavě nutných, a o cenzuře knih, v 11. o kazatelství; při poradě o tomto posledním dekretu propukla nevůle biskupů nad privilegii žebravých řádů v silných obžalobách a obviňováních. Posuzujeme-li věc jako celek, musíme konstatovat, že koncil právě proti nejhorším škodám, hromaděním beneficií v jedné osobě, zanedbávání rezidenční povinnosti, proti „laisser faire" tolika církevních hodnostářů postrádal tvrdé ruky, bez níž nebylo možné provést reformu. Zápalná látka, která se nahromadila zvláště na severu, nebyla zneškodněna. To, co požadoval jeden španělský pamětní spis: „Soud musí začít v domě Hospodinově", zůstalo nesplněno. Ani skromný obsah lateránských dekretů nebyl uveden v život a nebyl uskutečněn, protože zde nebylo dobré vůle, aby se požadavky důsledně provedly a aby se neoslabily snadno udělovanými dispensemi. Lev X., syn Lorenza Nádherného, nebyl žádný reformní papež. Středověké lateránské synody se ve změněném světě již nedaly oživit. Pátý lateránský koncil byl ukončen ve 12. zasedání 16. března 1517; 31. října téhož roku přibil Martin Luther svých 95 tezí na portál wittenberského zámeckého kostela.

Pokračování.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 
Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245) 
Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274) 
Malé dějiny koncilů - Viennský koncil (1311-1312)
Malé dějiny koncilů - Kostnický koncil (1414-1418)
Malé dějiny koncilů - Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431-1449)