O důvěře v Boha při poznání vlastní bídy

Tážete se mě, předrahé dcery, zda duše, jež má vědomí vlastní ubohosti, může jít k Bohu s velikou důvěrou. Nuže, odpovídám, že duše, která poznává svou bídu, nejen že může mít velikou důvěru v Boha, nýbrž ani nemůže mít pravou důvěru bez poznání své bídy, neboť právě toto poznání a vyznání naší bídy nás přivádí před Boha. Tak také všichni velicí světci, jako Job, David, a jiní, zahajovali všechny své modlitby vyznáním své ubohosti a nehodnosti, takže je velice dobrou věcí poznávat, že jsme chudí, nepatrní, opovržení a nehodní předstoupit před Boha. Ten výrok, tak proslulý ve starověku, „Poznej sebe sama", i když se jím rozumí poznání velikosti a skvělosti duše, aby nebyla znehodnocována a zneucťována věcmi nehodnými její vznešenosti, platí též o poznání naší nehodnosti, nedokonalosti a ubohosti, takže čím více poznáváme svou ubohost, tím více důvěřujeme Boží dobrotě a milosrdenství, protože mezi milosrdenstvím a bídou je jisté spojení tak významné, že jedno nemůže působit bez druhého. Kdyby Bůh nebyl stvořil člověka, byl by býval skutečně cele dobrý, ale nebyl by aktuálně milosrdný, protože milosrdenství se prokazuje jen ubohým.

Vidíte tedy, že čím více poznáváme svou ubohost, tím více máme proč důvěřovat Bohu, protože nemáme nic, čemu bychom mohli důvěřovat sami v sobě. Nedůvěra k sobě pochází z poznání našich nedokonalostí. Je dobré nedůvěřovat sobě, ale k čemu by nám to bylo, ne-li k tomu, abychom celou svou důvěru složili v Boha a spoléhali na jeho milosrdenství? Chyby a nevěrnosti, jichž se denně dopouštíme, v nás ovšem musejí budit stud a zahanbení, když se chceme přiblížit k našemu Pánu. Tak se dočítáme, že byly i veliké duše, jako svatá Kateřina Sienská nebo Matka Terezie Veliká, které se cítily takto velice zahanbeny, kdykoli nějak pochybily, a je tedy zcela rozumné, že poté, když urazíme Boha, ucouvneme poněkud z pokory a jsme naplněni hanbou, neboť i tehdy, když urazíme nějakého přítele, stydíme se k němu přistoupit. Nesmí se však na tom ustrnout, neboť tyto ctnosti pokory, poníženosti a zahanbení jsou ctnosti prostředečné, skrze něž máme vystupovat ke spojení naší duše s jejím Bohem. Nemělo by valnou cenu se zcela pokořit a svléci ze sebe sama (což se činí úkony zahanbení), kdyby to nemělo za cíl zcela se oddat Bohu, jak nás to učí svatý Pavel, když říká: „Svlečte ze sebe starého člověka a oblečte nového" (srov. Kol 3,9-10), neboť nelze zůstat nahý, nýbrž je třeba se obléci v Boha. Toto nepatrné couvnutí se koná jen proto, aby bylo možno se lépe vrhnout k Bohu úkonem lásky a důvěry, neboť se nesmíme pokořovat smutně a s nepokojem; takové pokořování vychází ze sebelásky, protože jsme zarmouceni nad tím, že nejsme dokonalí, a ne tak z lásky k Bohu jako z lásky k sobě samým.

A i když nepociťujete takovou důvěru, přece nesmíte přestat provádět její úkony a říkat našemu Pánu: „I když, Pane, nepociťuji žádnou důvěru v tebe, přece vím, že jsi můj Bůh, že jsem celá tvá a mám naději jen v tvou dobrotu; proto se zcela odevzdávám do tvých rukou." A provádět tyto úkony je vždycky v naší moci. A i když při tom máme obtíže, není tu nemožnost, a právě v těchto okolnostech a nesnázích máme osvědčovat věrnost našemu Pánu, neboť i když konáme tyto úkony bez chuti a bez jakéhokoli uspokojení, nesmíme se tím trápit, neboť náš Pán je má raději takové. A neříkejte, že tu mluví jen ústa a nikoliv srdce, neboť kdyby to srdce nechtělo, ústa by o tom neřekla ani slovo. Když tak učiníte, zůstaňte v klidu, a nevšímejte si své obtíže, ale mluvte k našemu Pánu o něčem jiném.

Tolik tedy ke shrnutí tohoto prvního bodu, že je velmi dobré být zahanben, když poznáváme a pociťujeme svou ubohost a nedokonalost, že však na tom nesmíme přestat ani proto upadat v malomyslnost, nýbrž že musíme povznést své srdce k Bohu zbožnou důvěrou, jejíž základ musí být v něm a ne v nás, vzhledem k tomu, že my se měníme, kdežto on se nikdy nemění, ale zůstává vždy stejně dobrý a milosrdný, a to jak tehdy, když jsme slabí a nedokonalí, tak tehdy, když jsme silní a dokonalí. Zvykl jsem si říkat, že trůnem Božího milosrdenství je právě naše bída; čím větší je tedy naše bída, tím věší je třeba také mít důvěru.

(Les vrais entretiens spirituels. Přeložil Timotheus Vodička. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 12, 1948. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

Od téhož autora: 

List o narození Páně
Kontemplace a meditace
Kterak láska zraňuje duši
Pokoj zklidněné duše v Bohu
O zábavách a rozptýleních, nejprve o dovolených a chvalitebných 
Hora Kalvárie je pravou univerzitou lásky 
O nezbytnosti modlitby 

Související články:

Marie Magdaléna de'Pazzi: Překážky Duchu svatému v nás   
Tlučte, dokud vám nebude otevřeno, tlučením kajícím