Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 5

Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 5

Jaroslav Ovečka, 12.7. 2010

Výklad 10.-12. sloky "Duchovní písně" španělského mystika sv. Jana od Kříže (1542-1591) od českého jezuity Jaroslava Ovečky (1882-1953), překladatele mj. děl karmelitánských mystiků včetně sv. Jana.

 

rosa-002-men-ram.jpg
 

  

10.

Uhas moje strázně,

ježto je nikdo nepostačí rozplašit,

a nechať na tebe patří mé oči,

ježto jsi jejich světlo

a jedině pro tebe je chci mít.

 

Duše na tomto stupni soužení se láskou k Milované­mu má touhu jedině po Milovaném, jenž je jejím zdravím; nic jiného ji netěší, ba naopak je jí to jen na obtíž a trapné, protože v tom nenachází Milovaného. Když tedy vidí, že se toho trápení, dokud je v tomto živo­tě a nepatří na Boha, neuchrání, prosí Milovaného ještě dále, aby již „uhasil její strázně", tzn. aby učinil konec její palčivé a vyčerpávající touze po patření na něho a onomu jejímu trápení ze všeho ostatního na světě, „ježto je nikdo nepostačí rozplašit", tzn. že není nikoho jiného, kdo by byl s to, aby ty strasti rozehnal než on vlastněním jeho - a aby to uhašení a rozehnání bylo tím způsobem, aby „oči její duše mohly na něho patřit" tváří v tvář, tedy jeho přítomností.

A s něžnou lichotností na podepření své prosby o patření na Milovaného dodává důvody: vždyť jedině Milovaný „je jejich světlo", tzn. že je světlo, ke kterému oči její duše za osvěcování a v lásce zírají, a duše „je­dině pro něho je chce mít", tzn. že je nechce upí­rat na nic jiného než na něho.

 

11.

Odhal svou přítomnost,

a nechať mě usmrtí pohled na tebe a tvá krása;

považ, že churavost

lásky že se nevyléčí,

leč přítomností a zjevem.

 

Milovaný, jenž nesnese, aby se milující duše soužila z lásky k němu dlouho sama, na roznícené prosby přednesené v předešlé sloce duši udělil - některým z mnoha možných způsobů - nějakou svou vznese­nou mystickou přítomnost; ovšem, jak to odpovídá životu v těle, jen působením v duši a tudíž zahale­nou, temnou, jen se zastřenými záblesky svého Božství a své krásy. Ale ty v duši jen ještě více roznítily touhu po přímém jasném patření na něho, a proto duše zmírá touhou vidět samu bytnost Milovaného tváří v tvář, ačkoliv ji to bude, jak ví, stát tělesný život, a přednáší Milovanému tu touhu přímo a směle.

„Odhal mi svou přítomnost", tzn. tu zahalenou přítomnost, kterou jsi ve mně jakožto zachovavatel a jakožto dárce milosti, a především tu, skrze kterou jsi ve mně tím (občasným) převznešeným a přeslastným působením, tu mi odhal a zjev tou měrou, abych tě mohla vidět v tvé božské bytnosti a kráse. A poně­vadž je slast z pohledu na tvé jsoucno a tvou krásu tak veliká, že to duše v těle nevydrží, „nechať mě tedy pohled na tebe a tvá krása usmrtí", abych se pak z tebe mohla již navždy těšit a byla přepodobněna v tvou dokonalost a krásu.

Duše si je vědoma, že její láska k Milovanému je ještě slabá, totiž nedokonalá a chabá, ale tato „churavost lásky se nikdy nevyléčí" v opravdové zdraví, tzn. že láska nikdy nedospěje do stavu dokona­losti, dokud oba milující nejsou jeden druhému pří­tomni a zjevni a nesjednotí se natolik, že se přepodobní jeden v druhého. Jak tedy duše v předešlé sloce na podporu své touhy po patření na Milovaného uvedla dvojí důvod spíše lichotný a více jí se týkají­cí, tak zde uvádí slovy „Považ, že ... zjevem" na podporu téže tužby, jenže nyní ještě daleko mocnější, jiný důvod, věcný a týkající se stejně každého z milu­jících: i Milovaný si přece u milované duše přeje dokonalou lásku - nuže, z její slabé, tj. nedoko­nalé lásky nebude láska zdravá neboli dokonalá a dovrše­ná jinak než tím, že Milovaný uvede duši do své jasné pří­tomnosti prostřednictvím přímého patření a poskytne jí tváří v tvář svůj zjev, v nějž se ona přepodobní láskou.

 

12.

Ó prameni křišťálový!

Kéž bys v těchto svých rysech stříbřených

dotvořil znenadání

ty oči přežádoucí,

které mám v nitru načrtnuty!

 

Ve svém převelikém prahnutí po živém prameni, totiž po Milovaném, a s vědomím, že svou láskou k němu, zatím nedokonalou, ještě není dokonalým obrazem Milované­ho, se duše obrací také k jinému prameni, totiž k sa­motné víře - jak k víře theologické, tj. k božské ctnosti víry, tak především k mystické, tj. k temnému přímému zkušenostnímu poznávání Boha jakož­to (působícího v duši a tím) v ní přítomného, udělo­vanému v trpné noci smyslu a ducha.[1] Poněvadž ji totiž má na tomto stupni mystického života, na kte­rém tu je (již ke konci trpné noci ducha před duchov­ním zasnoubením), tak osvícenou, že jí již poměrně velmi jasně - ač ve skutečnosti, jak si toho je vědoma, přece jen v temnu a nejasně a jakoby jen načrtnuty - zahlédá některé rysy z Boží vznešenosti, prosí ji, aby alespoň ona, nakolik to může, jí dovršeně a úplně vyjevila podobu a krásu Milovaného.

A duše, praví sv. Jan, činí dobře, neboť „opravdu není nic jiného, čím by se došlo k pravému spojení a duchovnímu zasnoubení s Bohem" než víra.

Poněvadž však tato obojí víra je od Milovaného, obrací se duše i touto slokou, ačkoliv nepřímo, ale právě proto tím snažněji a účinněji, k samotnému Milovanému.

Víra, kterou oslovuje, je jakoby „křišťálový pra­men", tj. přečistá, pramenící studánka, neboť je čistá ve svých pravdách a prýští z ní vody všech duchovních statků. Čistou, poněkud zvlněnou hladi­nu - jakoby tvář - té studánky nazývá „rysy stří­břenými", a těmi míní věty a články, které předkládá theo­logická víra, a poznatky a pocity, které dává mystická víra. A nazývá je stříbřenými, tj. přirov­nává tu obojí víru ke stříbru, zakrývajícímu postříbřené zlato, tím zlatem míní podstatu Boha a prav­dy o něm, jež to stříbro obojí té víry nyní zahaluje a jen zahaleny duši podává a na něž budeme patřit teprve v příštím životě. „Oči přežádoucí" tu jsou obsah těch vznešených pravd a Božích paprsků, kte­ré theologická víra ve svých článcích a mystická víra ve svých poznatcích a pocitech předkládají zaha­lené a temné a nedovršené. Očima je nazývá pro ve­likou přítomnost Milovaného, kterou při nich pociťuje, takže se jí zdá, že již stále patří na ni. A jsou přežádoucí: vždyť se zdá, že duši vysychá tělesná i duševní podstata, jak žízní po tomto živém pra­meni, Bohu.

Milovaná praví, že ty oči „má v nitru", totiž v duši co do rozumu vírou a co do vůle láskou a spojením láskou, ale jen „načrtnuty", protože - jako náčrt není ještě dokonalým obrazem - poznatek z nich a láska a spojení láskou z nich nejsou ještě dokonalé a budou do­konalé teprve v patření a úplném přepodobnění v nebi. (Proti těmto i poznávání a přepodobně­ní v duchovním sňatku je pouze pouhým náčrtem.) A žádá, aby jí tato obojí víra ty pravdy a paprsky již konečně - „znenadání", najednou - dala vidět a jasně a dovršeně zakoušet, a tak jakoby „dotvořila", domalo­vala to, co je z Milovaného a z kochání v něm v duši do­sud jen načrtnuto, tj. zahaleno, nedovršeno, temné.

Pokračování.

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 7, 1936. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí RTh.) 

 

Více o sv. Janu od Kříže

 

Jan od Kříže: Duchovní píseň
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 1 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 2 
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 3
Jaroslav Ovečka: Duchovní píseň sv. Jana od Kříže 4

 

Související články:

Jan od Kříže: Jak dobře znám já zdroj 
Jan od Kříže: O Slovu Božím - Del Verbo divino 
Jan od Kříže: Duchovní výstrahy 
Marie Konečná: Jan od Kříže - životopis
Peter Markovič: Stručné dějiny křesťanského výkladu Písně písní do sv. Bernarda z Clairvaux 
Peter Markovič: Všeobecný úvod ke Kázáním na Píseň písní sv. Bernarda z Clairvaux
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící 

 

Poznámky:


[1] Slovo „víra" má u sv. Jana od Kříže dvojí význam, jejž je nutno při čtení jeho velkých spisů mít téměř neustále na paměti:

1. víra theologická, tj. božská ctnost víry a její úkony, psychologicky přirozené nebo i psychologicky nadpřirozené;

2. „víra" mystická, tj. psychologicky nadpřirozené - temné - přímé, konkrétní, zkušenostní, Božím „dotekem" dáva­né - tudíž spojivé - láskyplné nazíravé poznávání rozumem (a pociťování vůlí) Boha jakožto působícího na mohutnosti duše nebo na samotnou duši nebo v samotné duši způsobem analogic­ky odpovídajícím ve svém řádu vnímání některého z našich patera vnějších smyslů. Toto působení, delší nebo kratší, moc­nější nebo méně mocné, vznešenější nebo méně vznešené, je „dotekem", o kterém sv. Jan, trpnou nocí ducha počínaje, tak často mluví nebo činí zmínku. Ovšem tato mystická víra bude i v duchovním sňatku, neboť ani v něm ještě není patření tváří v tvář; místo přechodných „doteků" však bude trvalé, habituální „objetí" a kromě něho ještě spojivé aktuální projevy.

 

[RSS]

Přečteno 223x

další články