Jaroslav Ovečka, 12.7. 2010
Výklad 10.-12. sloky "Duchovní písně" španělského mystika sv. Jana od Kříže (1542-1591) od českého jezuity Jaroslava Ovečky (1882-1953), překladatele mj. děl karmelitánských mystiků včetně sv. Jana.
10.
Uhas moje strázně,
ježto je nikdo nepostačí rozplašit,
a nechať na tebe patří mé oči,
ježto jsi jejich světlo
a jedině pro tebe je chci mít.
Duše na tomto stupni soužení se láskou k Milovanému má touhu jedině po Milovaném, jenž je jejím zdravím; nic jiného ji netěší, ba naopak je jí to jen na obtíž a trapné, protože v tom nenachází Milovaného. Když tedy vidí, že se toho trápení, dokud je v tomto životě a nepatří na Boha, neuchrání, prosí Milovaného ještě dále, aby již „uhasil její strázně", tzn. aby učinil konec její palčivé a vyčerpávající touze po patření na něho a onomu jejímu trápení ze všeho ostatního na světě, „ježto je nikdo nepostačí rozplašit", tzn. že není nikoho jiného, kdo by byl s to, aby ty strasti rozehnal než on vlastněním jeho - a aby to uhašení a rozehnání bylo tím způsobem, aby „oči její duše mohly na něho patřit" tváří v tvář, tedy jeho přítomností.
A s něžnou lichotností na podepření své prosby o patření na Milovaného dodává důvody: vždyť jedině Milovaný „je jejich světlo", tzn. že je světlo, ke kterému oči její duše za osvěcování a v lásce zírají, a duše „jedině pro něho je chce mít", tzn. že je nechce upírat na nic jiného než na něho.
11.
Odhal svou přítomnost,
a nechať mě usmrtí pohled na tebe a tvá krása;
považ, že churavost
lásky že se nevyléčí,
leč přítomností a zjevem.
Milovaný, jenž nesnese, aby se milující duše soužila z lásky k němu dlouho sama, na roznícené prosby přednesené v předešlé sloce duši udělil - některým z mnoha možných způsobů - nějakou svou vznesenou mystickou přítomnost; ovšem, jak to odpovídá životu v těle, jen působením v duši a tudíž zahalenou, temnou, jen se zastřenými záblesky svého Božství a své krásy. Ale ty v duši jen ještě více roznítily touhu po přímém jasném patření na něho, a proto duše zmírá touhou vidět samu bytnost Milovaného tváří v tvář, ačkoliv ji to bude, jak ví, stát tělesný život, a přednáší Milovanému tu touhu přímo a směle.
„Odhal mi svou přítomnost", tzn. tu zahalenou přítomnost, kterou jsi ve mně jakožto zachovavatel a jakožto dárce milosti, a především tu, skrze kterou jsi ve mně tím (občasným) převznešeným a přeslastným působením, tu mi odhal a zjev tou měrou, abych tě mohla vidět v tvé božské bytnosti a kráse. A poněvadž je slast z pohledu na tvé jsoucno a tvou krásu tak veliká, že to duše v těle nevydrží, „nechať mě tedy pohled na tebe a tvá krása usmrtí", abych se pak z tebe mohla již navždy těšit a byla přepodobněna v tvou dokonalost a krásu.
Duše si je vědoma, že její láska k Milovanému je ještě slabá, totiž nedokonalá a chabá, ale tato „churavost lásky se nikdy nevyléčí" v opravdové zdraví, tzn. že láska nikdy nedospěje do stavu dokonalosti, dokud oba milující nejsou jeden druhému přítomni a zjevni a nesjednotí se natolik, že se přepodobní jeden v druhého. Jak tedy duše v předešlé sloce na podporu své touhy po patření na Milovaného uvedla dvojí důvod spíše lichotný a více jí se týkající, tak zde uvádí slovy „Považ, že ... zjevem" na podporu téže tužby, jenže nyní ještě daleko mocnější, jiný důvod, věcný a týkající se stejně každého z milujících: i Milovaný si přece u milované duše přeje dokonalou lásku - nuže, z její slabé, tj. nedokonalé lásky nebude láska zdravá neboli dokonalá a dovršená jinak než tím, že Milovaný uvede duši do své jasné přítomnosti prostřednictvím přímého patření a poskytne jí tváří v tvář svůj zjev, v nějž se ona přepodobní láskou.
12.
Ó prameni křišťálový!
Kéž bys v těchto svých rysech stříbřených
dotvořil znenadání
ty oči přežádoucí,
které mám v nitru načrtnuty!
Ve svém převelikém prahnutí po živém prameni, totiž po Milovaném, a s vědomím, že svou láskou k němu, zatím nedokonalou, ještě není dokonalým obrazem Milovaného, se duše obrací také k jinému prameni, totiž k samotné víře - jak k víře theologické, tj. k božské ctnosti víry, tak především k mystické, tj. k temnému přímému zkušenostnímu poznávání Boha jakožto (působícího v duši a tím) v ní přítomného, udělovanému v trpné noci smyslu a ducha.[1] Poněvadž ji totiž má na tomto stupni mystického života, na kterém tu je (již ke konci trpné noci ducha před duchovním zasnoubením), tak osvícenou, že jí již poměrně velmi jasně - ač ve skutečnosti, jak si toho je vědoma, přece jen v temnu a nejasně a jakoby jen načrtnuty - zahlédá některé rysy z Boží vznešenosti, prosí ji, aby alespoň ona, nakolik to může, jí dovršeně a úplně vyjevila podobu a krásu Milovaného.
A duše, praví sv. Jan, činí dobře, neboť „opravdu není nic jiného, čím by se došlo k pravému spojení a duchovnímu zasnoubení s Bohem" než víra.
Poněvadž však tato obojí víra je od Milovaného, obrací se duše i touto slokou, ačkoliv nepřímo, ale právě proto tím snažněji a účinněji, k samotnému Milovanému.
Víra, kterou oslovuje, je jakoby „křišťálový pramen", tj. přečistá, pramenící studánka, neboť je čistá ve svých pravdách a prýští z ní vody všech duchovních statků. Čistou, poněkud zvlněnou hladinu - jakoby tvář - té studánky nazývá „rysy stříbřenými", a těmi míní věty a články, které předkládá theologická víra, a poznatky a pocity, které dává mystická víra. A nazývá je stříbřenými, tj. přirovnává tu obojí víru ke stříbru, zakrývajícímu postříbřené zlato, tím zlatem míní podstatu Boha a pravdy o něm, jež to stříbro obojí té víry nyní zahaluje a jen zahaleny duši podává a na něž budeme patřit teprve v příštím životě. „Oči přežádoucí" tu jsou obsah těch vznešených pravd a Božích paprsků, které theologická víra ve svých článcích a mystická víra ve svých poznatcích a pocitech předkládají zahalené a temné a nedovršené. Očima je nazývá pro velikou přítomnost Milovaného, kterou při nich pociťuje, takže se jí zdá, že již stále patří na ni. A jsou přežádoucí: vždyť se zdá, že duši vysychá tělesná i duševní podstata, jak žízní po tomto živém prameni, Bohu.
Milovaná praví, že ty oči „má v nitru", totiž v duši co do rozumu vírou a co do vůle láskou a spojením láskou, ale jen „načrtnuty", protože - jako náčrt není ještě dokonalým obrazem - poznatek z nich a láska a spojení láskou z nich nejsou ještě dokonalé a budou dokonalé teprve v patření a úplném přepodobnění v nebi. (Proti těmto i poznávání a přepodobnění v duchovním sňatku je pouze pouhým náčrtem.) A žádá, aby jí tato obojí víra ty pravdy a paprsky již konečně - „znenadání", najednou - dala vidět a jasně a dovršeně zakoušet, a tak jakoby „dotvořila", domalovala to, co je z Milovaného a z kochání v něm v duši dosud jen načrtnuto, tj. zahaleno, nedovršeno, temné.
Pokračování.
(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 7, 1936. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)
[1] Slovo „víra" má u sv. Jana od Kříže dvojí význam, jejž je nutno při čtení jeho velkých spisů mít téměř neustále na paměti:
1. víra theologická, tj. božská ctnost víry a její úkony, psychologicky přirozené nebo i psychologicky nadpřirozené;
2. „víra" mystická, tj. psychologicky nadpřirozené - temné - přímé, konkrétní, zkušenostní, Božím „dotekem" dávané - tudíž spojivé - láskyplné nazíravé poznávání rozumem (a pociťování vůlí) Boha jakožto působícího na mohutnosti duše nebo na samotnou duši nebo v samotné duši způsobem analogicky odpovídajícím ve svém řádu vnímání některého z našich patera vnějších smyslů. Toto působení, delší nebo kratší, mocnější nebo méně mocné, vznešenější nebo méně vznešené, je „dotekem", o kterém sv. Jan, trpnou nocí ducha počínaje, tak často mluví nebo činí zmínku. Ovšem tato mystická víra bude i v duchovním sňatku, neboť ani v něm ještě není patření tváří v tvář; místo přechodných „doteků" však bude trvalé, habituální „objetí" a kromě něho ještě spojivé aktuální projevy.
4. 2. 2023 - Přidána nová hesla v sekci "Křesťanské pojmy":
Stvoření - Stvořitel - Nestvořenost, nestvořený - Ex nihilo - Svět - Baptiserium - Novaciáni - Nejsvětější svatyně - Slavnost Ježíše Krista Krále - Velekněz - Katolická akce - Exercicie - Agere contra - Sláva - Sláva Boží - Glosolálie, glossolalie - Nečistý duch, nečistí duchové - Lucifer.