Rozjímání o božské liturgii

Úvod

Slavnému tvůrci „Mrtvých duší" nebylo přáno, aby toto Peklo duševní bídy, přehodnocené nedostižným humorem, doplnil, jak zamýšlel, dalšími dvěma díly, v nichž by provedl jednající osoby Očistcem mravních krizí do Ráje vykoupení. Ale básník jako by měl sám odpykat viny svých hrdinů krutými mukami zúskostlivělého svědomí. ... Chorobná askeze, které se Gogol v posledních letech oddával, ničila jeho tvůrčí schopnosti, místo aby je stupňovala, líčíc mu jako ďábelské pokušení další práci, takže v záchvatu divokého poblouznění pálil své rukopisy. Nicméně se nám z tohoto období Gogolovy náboženské horlivosti zachovaly práce mistrně vyrovnané a skvělé. Mezi ně patří též jeho stručný, hlubinně zářivý výklad liturgie východního obřadu (Razmyšlenia o Božestvennoj Liturgii), z něhož zde podáváme tři malé ukázky.

Dr. Josef Vašica

Rozjímání o božské liturgii

Úvod

Božská liturgie je v jistém smyslu věčné opakování velikého činu lásky, vykonaného pro nás. Lidstvo, trpící svými zvrácenostmi, odevšad, ze všech konců světa volalo ke svému Tvůrci. I ti, kdo přebývali ve tmách pohanství, zbaveni bohovědy, poznávali, že pořádek a soulad na světě může být zaveden pouze Tím, který přikázal od Něho stvořeným světům, aby se pohybovaly v náležitém souladu. Roztesknělé tvorstvo vzývalo svého Tvůrce. Neschopno rozumět nejen vznešené mluvě událostí, jež se každodenně na Božím světě dějí a hovoří, nýbrž i nejmenšímu písmenku, k jehož rozluštění je zapotřebí staletých úsilí, očekávalo poučení z úst samého Tvůrce. S křikem stále volalo k Původci svého bytí, a ten křik se hlasněji ozýval z úst vyvolených a proroků. Předpovídali a poznávali, že zjeví-li se samotný Stvořitel lidem osobně, nezjeví se jinak, než v podobě svého tvora, stvořeného k Jeho obrazu a podobě. Že se Bůh stane člověkem na zemi, nahlíželi všichni do té míry, jakou se očisťovaly jejich představy o božství, ale jasně se o tom mluvilo jen u proroků vyvoleného národa. Též Jeho nejčistší vtělení z čisté Panny tušili dokonce i pohané, ale jasně se o tom mluvilo jen u proroků.

Volání bylo vyslyšeno: na světě se zjevil ten, jímž byl učiněn svět. Zjevil se uprostřed nás, nám podoben, v obraze člověka, jak předvídali, jak tušili i v čiré tmě pohané, avšak ne v té podobě, v jaké se představoval jejich neočištěné chápavosti: ne v pyšném lesku a nádheře, ne jako karatel vin, ne jako soudce, přicházející jedny zahladit a druhé odměnit, nikoliv! Zaznělo krátké políbení bratra. Jeho příchod se stal způsobem, který je vlastní pouze jedinému Bohu, jak Ho božsky předobrazovali proroci, kteří obdrželi příkaz od Boha...

Otce náš

Kněz pak volá: Učiň nás hodny, Pane, abychom se směle a beztrestně odvážili vzývat Tebe, nebeského Boha Otce, a říkat... A v tu chvíli všichni věřící, ne jako otroci, plni strachu, ale jako děti, jako čistá nemluvňátka, mají být samými modlitbami, veškerou bohoslužbou a postupným sledem jejích svatých obřadů dovedeni až k tomu nebesky pohnutému, andělskému stavu duše, ve kterém člověk může mluvit s Bohem jako s nejněžnějším Otcem, a tudíž vyslovit tuto modlitbu Páně: Otče nás, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, bud vůle tvá, jako na nebesích, tak i na zemi! Chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše dluhy, jakož i my odpouštíme našim dlužníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého!

Tato modlitba obsáhla vše, v ní je zahrnuto vše, čeho je nám třeba. Prosbou posvěť se jméno tvé! prosíme za to první, zač máme prosit především: kde se posvěcuje Boži jméno, tam je všem dobře, tam totiž všichni žijí v lásce, neboť jen láskou se posvěcuje jméno Boží. - Slovy přijď království tvé! se na zemi přivolává království pravdy, neboť bez Božího příchodu by pravdy nebylo, protože Bůh je pravda. - Ke slovům buď vůle tvá! přivádí člověka víra i rozum. Čí vůle může být krásnější a světější než vůle Boží? Kdo zná lépe než sám Tvůrce, čeho je zapotřebí jeho stvoření? Komu bychom se svěřili, ne-li Tomu, který je celý blahokonajícím Dobrem a Dokonalostí? - Slovy Chléb nás vezdejší dej nám dnes! prosíme za vše, čeho je třeba k našemu každodennímu životu jak duchovnímu, tak tělesnému. A naším duchovním chlebem je Boží Moudrost, samotný Kristus. On sám řekl: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe; kdo jí tento chléb, živ bude na věky.[1] - Slovy odpusť nám naše dluhy! prosíme, aby z nás byly sňaty naše hříchy, které nás tíží, prosíme za prominutí všeho toho, čím jsme se zadlužili samému Tvůrci, který k nám každý den a každou chvíli v podobě našich bratří vztahuje svou ruku a žádá o milosrdenství a slitování. - Slovy neuvoď nás v pokušení! prosíme, abychom byli zbaveni všeho, co rozrušuje našeho ducha a odnímá nám duševní pokoj. - Slovy ale zbav nás od zlého! prosíme o nebeskou radost, neboť sotvaže od nás odstoupí zlý[2], tehdy ihned do naší duše vchází radost, a my jsme na zemi již jako na nebi.

Tak vše v sobě zahrnuje a vše obsahuje tato modlitba, kterou nás naučila se modlit sama Boží Moudrost; a ke komu se modlit? Modlit se k Otci Moudrosti! Neboť všichni přítomní mají v sobě opakovat tuto modlitbu nejen ústy, nýbrž samotnou čistou nevinností dětského srdce; proto i samotné její zpívání má být dětské: tato modlitba má být zpívána ne mužskými a tvrdými tóny, nýbrž tóny dětskými, jakoby líbajícími samotnou duši, aby v ní byl slyšet jarní van samotných nebes a aby se v ní neslo políbení samých andělů, neboť v této modlitbě svého Tvůrce již nenazýváme Bohem, ale říkáme Mu: Otče náš!

Doslov

Konání božské liturgie je vznešené: děje se viditelně očím, před tváří celého světa i ve skrytu. Sleduje-li věřící zbožně a bedlivě toto celé konání, poslušný výzvě diákona, jeho duše se zmocní povznesené rozpoložení, Kristova přikázání se pro něj stanou splnitelnými, Kristovo jho sladkým a břímě lehkým. Po odchodu z chrámu, kde byl přítomen božským hodům lásky, se na všechny dívá jako na bratry. Pustí-li se do svých obyčejných prací ve službě nebo v rodině, ať je to kdekoliv, mimoděk ve své duši uchovává vznešený způsob stýkání se s lidmi, oživené láskou, jaké z nebes přinesl Bohočlověk. Má-li moc nad jinými, mimoděk se stává k poddaným milostivějším. Je-li sám pod mocí jiného, ochotněji a s láskou se mu podrobuje. Vidí-li někoho prosit o pomoc, jeho srdce je víc než jindy nakloněno pomáhat. Je-li sám chudý, vděčně přijímá i nejmenší dar a nikdy se s takovou uznalostí nemodlí za svého dobrodince jako tentokrát. A všichni, kteří pozorně naslouchali božské liturgii, odcházejí mírnější, lepší ve vztahu s lidmi, přívětivější, tišší v celém chování.

A tak pro každého, kdo chce pokračovat a stát se lepším, je nezbytné, aby, pokud je to možné, často docházel na božskou liturgii a pozorně jí naslouchal. Ona samoděk buduje a utváří člověka; a nerozpadla-li se ještě úplně společnost, neběsní-li na sebe lidé plnou, nesmiřitelnou záští, je toho skrytou příčinou božská liturgie, připomínající člověku svatou, nebeskou lásku k bratřím. Proto tedy ten, kdo se chce posílit v lásce, ať bývá, pokud možno, často přítomen s bázní, vírou a láskou posvátným hodům lásky, a jestliže se sám cítí nehoden přijímat do svých úst samého Boha, který je celý láska, ať alespoň patří na to, jak jiní přijímají, aby se pokaždé samoděk stával dokonalejším.

Veliký a nevypravitelný může být vliv božské liturgie, ustanoví-li si člověk jako pravidlo uvádět v život to, co slyšel.

Všechny stejně učíc, stejně působíc na všechna povolání, na všechny stavy, od cara po posledního žebráka, všem praví totéž, jedním a týmž jazykem: všechny učí lásce, která je tmelem každé společnosti, harmonicky se pohybující skrytou pružinou všeho, pokrmem, životem veškerenstva.

Avšak působí-li božská liturgie mocně na ty, kteří jsou přítomni jejímu konání, tu ještě mocněji působí na samotného vykonavatele čili kněze. Vykonával-li ji opravdu zbožně, s bázní, vírou a láskou, pak již po celý ten den zůstává čistým, podobně jako chrámové nádobí. Ať při plnění svých rozmanitých pastýřských povinností, ať v rodině, uprostřed domácích, ať mezi farníky, kteří jsou taktéž jeho rodinou, všude se bude jevit jako obraz samotného Spasitele. A ve všech jeho skutcích bude působit Kristus a v jeho slovech bude mluvit Kristus. Bude-li znepřátelené chtít přimět ke smíru, bude-li silného přemlouvat k milosrdenství se slabým, obměkčovat zatvrzelého, utěšovat sklíčeného žalem, nabádat k trpělivosti usouženého, jeho slova naleznou moc hojivého oleje a budou na každém místě slovy pokoje a lásky.

(Přeložil a úvod napsal dr. Josef Vašica. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 2, 1928. S ohledem na ruský originál upravil a doplnil a úvod zkrátil Lukáš Drexler. Obrázek původní z revue Na hlubinu.)

Související články:

Miroslav Iĺko: Ikonostas
Mikuláš Kabasila: Stručně o smyslu celé bohoslužby 

Poznámky:

[1] J 6,51.

[2] V církevně-slovanském textu zní tato prosba: no izbavi nas ot lukavago! Lukavyj, tj. zlý (řecky ο πονηρος [ho ponéros]), se tu bere ve smyslu ďábel; podobně i starší, cyrilometodějský překlad ot neprijazni, zachovaný ve slovanské mši u Chorvatů, značí totéž co od ďábla. Pozn. překladatele.