Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Chvála poustevnického života

Chvála poustevnického života

Petr Damiani, 3.9. 2007

Petr Damiani (1006-1072) byl výraznou osobností středověkého mnišství a coby kardinál i obnovy středověké církve. O hluboké zkušenosti jeho poustevnického života svědčí právě zde předkládaný chvalozpěv na mnišskou celu a na "život pouště" - tedy život "opuštění" všeho pro Pána.

  

poustevny-b.jpgTento život chci spíše chválit, než o něm pojednávat.

Život v samotě je školou nauky o nebeských věcech, vyučování božských umění. Tam je Bůh vším, co se učí, cestou, kterou se jde a kterou se přijde k poznání nejvyšší pravdy. Poušť je rájem potěšení, tam krásně barevně kvetou a voní ctnosti. Tam hoří rudým plamenem růže lás­ky, tam se sněhobílou krásou skví lilie čistoty, s kterými se také fialky pokory natahují nejní­že, a proto nejsou zmítány žádnými větry. Tam se vypocuje myrha dokonalého umrtvování a vznáší se kadidlo ustavičné, neslábnoucí modlitby.

A proč toto vše jednotlivě připomínám? Protože právě všechny tyto rostliny svatých ctností září rozmanitou krásou barev a nepřirovnatelnou zelení milosti věčného jara.

Ó poušti, radosti svatých myslí a vnitřní chuti nevy-čerpatelné sladkosti! Tys onou chaldejskou výhní, kde svatí mládenci silou modliteb zadrželi zuřivý oheň a žárem víry uhasili proti nim hučící kotouče plamenů. Kde totiž byl spálen i dotek a údy necítily palčivost, neboť i hříchy byly rozvázány a duše byla puzena k hymnu božské chvály, říkajíc: „Rozlomil jsi, Pane, moje pouta, budu ti obětovat oběť chvály"[1]. Ty peci, kde jsou formovány nádoby velkého Krále, ke kterému pak přicházejí, když jsou předtím tlučeny kladivem pokání k věčnému lesku a oškrabány pilníkem spásonosného polepšení, kde je pohlcován rez příliš ošu­mělé duše a kde se odkládá prašivá kůra hříchů. Neboť „pec prověří hrnčířovu nádobu a spra­vedlivé lidi zkouška sou-žením"[2].

Ó poustevno, obchodní místnosti nebeských obchodníků, ve které je totiž ukryta jejich nejvyšší odměna, ke které se přirovnává držení země živých. Šťastný obchod, při kterém se za pozemské vyměňuje nebeské, za pomíjející věčné. Šťastné trhy, kde se vystavuje k prodeji věčný život, k jehož koupení stačí cosi nejmenšího, co člověk umí, kde se za krátké utrpení těla kupu­je věčná hostina, kde se za nepatrné slzy pořídí věčný úsměv, držení země se prodává a přichá­zí se k věčnému dědictví.

Ó celo, zázračná dílno cvičení ducha, ve které se lidská duše bezpečně obnovuje k obrazu svého Stvořitele a vrací se ke své původní čistotě! Kde se otupené smysly vrací k jemnosti svého ostří a zkažená přirozenost se upřímně obnovuje v nekvašený chléb. Ty dáváš, že postěním zvadnou ústa a mysl je krmena tukem božské milosti. Ty dáváš, že člověk čistého srdce vidí Boha, člověk, který dříve zahalen svými temnotami neznal sám sebe. Ty působíš, že se člo­věk vrací ke svému počátku a z vyhnanství, kam byl vržen, ho voláš k výšinám jeho původní důstojnosti. Ty činíš, aby člověk, ustanovený v arše mysli, viděl vše pozemské pod sebou odté­kat a sebe sama také v těch pomíjejících věcech plynoucího pomíjet.

Ó celo, stánku svatého boje, k boji opásané vojsko vítěze, tábore Boží, „věži Davidova, která jsi postavena s hradbami, tisíce štítů z tebe visí, všechny zbraně silných"[3]. Ty jsi plání posvátného boje, tys zápasištěm duchovního boje, divadlo pro anděly, cvičiště potýkajících se zápasníků, kde se utkává duch s tělem a silný není přemo­žen slabostí (nepevností). Ty údolí, kterým běží dobyvatelé, ty opevnění silných, ty ochrano (záštito) bojovníků, kteří neumějí ustupovat. Hlučí obklopující hrubost nepřátel, přinášejí se ochranné přístřešky proti střelám, létají zápalné šípy, houstne les mávajících mečů. Ti, kteří jsou chráněni přilbou víry, kryti nezdolnou mocí svého vládce, vítězně tančí, jsou si už jisti zatlačením svých nepřátel a triumfují: „Hospodin bude bojovat za vás a vy budete jen mlčky přihlížet"[4]. Nebo když bude jeden: „Neboj se, neboť více je těch, kteří jsou s námi, než těch, co jsou s nimi."[5].

Ó poušti, smrti neřestí a bezpochyby posilo a živote ctností. Tebe zákon pozvedá, tobě se podivují proroctví, a kdokoliv přichází k dovršení dokonalosti, rozumí tvému hlasu. Což tobě nedluží Mojžíš dvě přijaté desky Desatera?[6] Skrze tebe Elijáš poznal návštěvu  přicházejícího Pána.[7] Skrze tebe měl Elíša podíl na dvojnásobném duchu svého učitele.[8]

A co říci více? Sám Spasitel světa v červáncích lidského vykoupení učinil svým hlasatelem tvého obyvatele: ježto již pod samotnou světu vycházející jitřenkou z tebe vyrazil světlonoš pravdy, za kterým pak přicházející plné slunce osvítilo svými paprsky temnoty světa. Tys onen Jákobův žebřík[9], který pozvedá lidi k nebi a snášíš lidem pomoc od andělů. Tys zlatá cesta, která vracíš lidi do vlasti. Tys závodiště, kde dostávají koruny ti, co dobře běželi.

Ó poustevnický živote, koupeli duší, smrti vin, očisto špíny. Ty očišťuješ skrytosti myslí, ty smýváš poskvrnu zločinů a přivádíš duše k andělské záři čistoty. Vždyť cela je poradnou Boha a lidí, křižovatka v těle žijících s těmi nahoře. Tam se totiž scházejí horní občané k rozhovorům s lidmi, kde ani ne tak tělesné jazyky tvoří slova, jako spíše bez zvuku hlasu se mys­lím odkrývají  plodná tajemství. Neboť cela je spoluvědomí tajných úradků, které má Bůh s lidmi. Jaká je to krása věci, když bratr ustanovený v celičce koná noční žalmy a je jako stráž u táborů bož­ského vojska. Pozoruje na nebi cesty hvězd a zároveň jeho ústy shůry běží řád žalmů. A jako hvězdy, které předcházejí den ke svému střídání, tak žalmy, které vycházejí z jeho úst jako z ja­kéhosi východu, spějí ke svému cíli trochu podobně jako souběhem s hvězdami. On svou službou, když modle se vykonává svěřené officium, vnitřně směřuje k nepřístupnému světlu, ony svým vzájemným střídáním obnovují den viditelný jeho vnějším očím. A když obojí různými drahami spějí ke svému cíli, i samy živly Božímu služebníku shodně přisluhují. Cela je tudíž svědkem, že oheň božské lásky hřeje srdce a zda kdo stálostí dokonalé zbožnosti hledá Boží tvář. Ví o tom, když mysl člověka je prolévána rosou nebeské milosti a skrze hořký pláč změkčována hojným deštěm slzí. Kde i když z očí těla nevyrážejí slzy, sama hořkost srdce je tokům slz přece blízká, neboť co se z větve vnějšího vyústění nesbírá, je uchováváno v kořeni samotného pokorně se zelenajícího srdce. Stačí totiž, když je mysl plačtivá, i když vždy plakat nemůže.  

Cela je vězením nucených prací, kde se ohlazují drahé kameny, aby pak byly zasazeny do struktury chrámu bez nějakého hluku kladiva.

Ó celo, skoro závodící s hrobem Páně, která přijímáš mrtvé v hříchu a skrze vanutí Du­cha svatého je činíš obživlými Bohu! Tys hrobem od vířivého zmítání tohoto života, ale oteví­ráš vstup do života nebeského. V tobě najdou přístav klidu ti, kteří vyvázli ze ztroskotání ve vlnobití světa. V tobě, uzamčené komnatě mocného lékaře se rozhoduje o těch, kteří zraněni rukou nepřítele uprchli z boje. Brzy se totiž ve stínu tvé střechy oddělí dokonalým srdcem a léčí se všechna zsinalost raněné duše, všechny rány vnitřního člověka. Tebe viděl Jeremiáš, když řekl: „Dobré je očekávat v tichosti spásu Páně. Dobré je muži, když ponese jho od svého mládí, bude sedět samotný a mlčet, protože se pozvedl nad sebe sama." Tvůj obyvatel se totiž pozvedl sám nad sebe, protože jeho duše, hladovějící po Bohu, se vzpřímila od hledění na pozem­ské věci, zavěsila se na arše božské kontemplace, odděluje se od činnosti světa a vznáší se ve výši na perutích touhy po nebi. A když se Onoho, který je nade všemi, snaží vidět, překračuje sebe sama s ostatními zanechanými dolinami světa.

Ó celo, duchovní příbytku, která z pyšných činíš pokorné, z krutých zbožné, ze vzteklých tiché a nenávistné vracíš ke žhnoucí bratrské lásce! Tys uzdou zahálčivému jazyku, ty chlípné boky opásáváš zářícím pásem čistoty. Ty činíš, aby se také lehkomyslní vraceli k vážnosti, aby se šprýmaři zdržovali žertů, aby se tlachaví přísnou cenzurou zavázali k tichu. Ty ži­vitelko těch, kteří se postí a bdí, ty strážce trpělivosti, ty učitelko nejčistší jednoduchosti, neznalá všeho klamu dvojakosti. Ty činíš, aby se těkaví také omezili Kristovým řetězem, aby se neukáznění v mravech krotili ve své nepravosti. Ty umíš vynést lidi k vrcholu dokonalosti a po­výšit k stavu úplné svatosti. Ty činíš, aby člověk byl hladký a uzavřený, vzdálený od každé ne­rovnoměrnosti v sobě samém. Ty činíš člověka kvádrovým kamenem, vhodným pro zdi nebes­kého Jeruzaléma, který se nejeví vlivem lehkosti mravů příliš viklavým, ale pevně setrvává ve vážnosti svatého náboženství. Ty činíš lidi sobě samým cizinci a působíš, že nádoby neřestí kvetou ctnostmi. Ty, černá, ale krásná jako stany Cedaru, jako kůže Šalamounovy. Jsi umyvadlo holičů. Jsi jako potok v Hesebonu. Tvé oči jsou jako holubice nad proudy vod, myté mlékem, a zůstávají u plných toků.[10] Tys zrcadlo duší, kde se lidská mysl přezkoumává, co je nadbytečné potlačí, co je křivého narovná, co má porušený tvar urovnává. Tys svateb­ní síní, kde se uděluje myrha svatého Ducha a šťastná duše se spojuje s nebeským Ženichem. Přímí tě milují a těm, kteří z tebe utíkají, chybí světlo pravdy, nevědí, kam mají položit své kro­ky. „Ať přilne můj jazyk k mým dásním, jestli na tebe nevzpomenu[11], jestli tě nepo­ložím za zdroj mé radosti." Také budu o tobě s týmž prorokem rád zpívat: „Zde je můj pokoj na věky věků, zde budu přebývat, protože jsem si ji vybral - jak jsi krásná, milá, příjemná"[12]. Tebe napodobovala Ráchel zdobící si tvář[13] a Maria, když si vybrala nej­lepší podíl, který od ní nebude odňat[14]. Tys malé místo vůní, pramen zahrad, tys malum punicum. I když se zdáš neznalým hořká v kůře, velké je to, co leží uvnitř, čím se dospívá k slad­kosti.

Ó poušti, úniku světem pronásledovaných, pokoji lopotících se, útěcho smutných, osvěžení od horkosti světa, zapuzení hříchu, svobodo duší! Tebe si přál David, když trpěl zly světa a pociťoval ošklivost ustrašeného, zatemnělého srdce: „Vzdálil jsem se utíkajíc a zůstal v samotě"[15].

A co jiného vzpomenout? Sám Spasitel lidí tě na počátku svého zjevení navštívil a svým pobýváním tě posvětil. Poté, co byl obmyt křestní vodou, jak svědčí evangelista, hned ho Duch pudil na poušť. „A byl na poušti 40 dní a 40 nocí, byl pokoušen od satana a byl se zvířaty."[16] Svět je ti, poušti, dlužníkem, že ho pak mohl poznat kázajícího a činícího divy!

Ó poušti, hrozný příbytku zlých duchů, kde se cely mnichů jako stany vojska, jako věže Sió­nu, jako hradby Jeruzaléma tyčí proti Asyřanům a proti tváři Damašku, kde se v jednom duchu nesou různé úkoly, když tu se zpívají žalmy, tu se modlí, tu se píše, tu se v potu pracuje rukama na různých dílech. Kdo by neviděl, jak k poušti přiléhá Boži slovo, když říká: „Jak krás­né jsou tvé příbytky, Jákobe, tvé stany, Izraeli, jako početná údolí, jako zavlažované zahrady při řekách, jako stany, které upevnil Bůh, jako cedry blízko vod"[17]. A co víc o tobě řeknu, živote poustevnický, živote požehnaný, zahrado duší, živote svatý, živote andělský, kazatelno nebeských perel, kurie duchovních senátorů! Tvá vůně překonává vůni všech aromat, tvá chuť nad plásty medu oslazuje osvícené srdce nad všechny kapky medu, a tedy cokoli o tobě bylo řečeno, není rovnocenné hodnosti tvých zásluh, protože tělesný jazyk není s to vyjádřit, co duch o to­bě neviditelně cítí a jak chutnáš při vnitřním okoušení, a tělesný orgán hlasu nemůže zce­la vysvětlit, co je uvnitř srdce. Znají tě ti, kteří tě milují, poselství tvé chvály rozumějí ti, kteří v objetích tvé lásky příjemně odpočívají. Ostatně ti, kteří to neznají, nebudou mít sílu uznat tě. Já se také vyznávám za nedostatečného k hlásání tvé slávy, ale jedno vím jistě, ó požehnaný živote, co o tobě neochvějně tvrdím: že kdo se bude snažit vytrvat v touze po lásce k tobě, sám se stane tvým obyvatelem, a jeho obyvatelem se stane Bůh. Ďábel mu bude svými pokušeními sloužit a tam ho napínat, kde sám zavržen úpí. Vítěz nad démony se stane společníkem andělů, vyhoštěnec světa se stane dědicem ráje, zapírač sebe následovníkem Krista. A ti, kteří nyní kráčejí v jeho stopách, po dokonalé cestě budou bezpochyby vyzdviženi k společenství jeho slávy a řeknu-li totéž s důvěrou, kdo tento jednotlivý život až do konce bude držet v božské lásce, až vyjde z příbytku svého těla, dojde k nevýslovné stavbě, domu neudělanému rukama, k věčnému v nebi.

 

(Migne, Patrologia latina, sv. 145, str. 246, dílo Dom. vobis., kap. 19; anonymní překlad. Redakčně mírně upraveno.)

 

Více o Petru Damianim 

 

Poznámky:

[1] Dan 3, Ž 115.

[2] Sir 27.

[3] Pís 4.

[4] Ex 14.

[5] 2 Kr 6.

[6] Ex 24,34.

[7] 1 Kr 19.

[8] 2 Kr 2.

[9] Gen 28.

[10] Pís 1,4,5,7.

[11] Ž 136.

[12] Ž 131.

[13] Gen 20.

[14] Lk 19.

[15] Ž 54.

[16] Mk 1.

[17] Num 24.

 

[RSS]

Přečteno 191x

další články