Řekli jsme, že hluboký smysl rozdělení duchovního života na tři období se ukáže, všimneme‑li si, že každé ze tří období se počíná obrácením, a že druhé obrácení, které sv. Jan od Kříže nazval pasivním očišťováním smyslů, připravuje vstup na cestu osvětnou řádu mystického, poněvadž - jak poznamenává svatý Učitel - Bůh zde živí duši vlitou kontemplací velkých tajemství. A abych ukázal, že to není učení pouze sv. Jana od Kříže, chci teď mluvit o druhém obrácení, zvláště podle sv. Kateřiny Sienské.

Především liturgie některých dnů, jako v adventu nebo v postní době, mluví periodicky o nutnosti obrátit se, a to k těm, kteří již žijí křesťansky, ale ještě příliš nedokonale. Připomíná slova Izajáše: „Obraťte se, praví Hospodin, a budete uzdraveni."

Duchovní autoři též dost často mluví o druhém obrácení, nutném pro křesťana, který při vážném uvažování o své spáse a při snaze kráčet po Boží cestě podle náklonnosti své přirozenosti začíná upadat v jakousi vlažnost a podobá se roubované rostlině, jež přechází z divokého stavu. Někteří duchovní spisovatelé obzvlášť zdůrazňují toto druhé obrácení, které poznali z vlastní zkušenosti; je to především sv. Jan od Kříže, blahoslavený Jindřich Suso atd. a mezi autory z Tovaryšstva Ježíšova o. Louis Lallemant. Ten v krásné knize La Doctrine Spirituelle píše: „U většiny světců a řeholníků, kteří se stávají dokonalými, jsou obyčejně dvě obrácení: jedno, kterým se obětují Boží službě, druhé, kterým se cele oddávají dokonalosti. To vidíme u apoštolů, když je Spasitel povolal, když na ně seslal Ducha svatého. Podobně u sv. Terezie, u jejího zpovědníka P. Alvareze a u mnoha jiných. Mnozí řeholníci svou nedbalostí k tomuto obrácení nedospívají."[1]

O tuto otázku se neobyčejně zajímá každá hlubší duše. Mezi světci, kteří o tom mluvili před sv. Janem od Kříže a kteří tak připravovali na jeho učení, dlužno počítat sv. Kateřinu Sienskou. Tohoto předmětu se dotýká na mnoha místech Dialogu a ve svých listech, a to velmi realisticky a prakticky, podtrhujíc tím jakýmsi tahem světla učení, všeobecně přijaté Církví.[2]

Budeme proto mluvit nejprve o druhém obrácení apoštolů a potom o onom, které má být v nás.

 

Druhé obrácení apoštolů

Svatá Kateřina Sienská výslovně mluví o druhém obrácení apoštolů v Dialogu v 63. kapitole. Ona nám dává hlubší kontemplaci toho, co je již řečeno v evangeliu.

První obrácení apoštolů se stalo tehdy, když je Ježíš povolal a řekl: „Učiním z vás rybáře lidí" (Mt 4,19). Následovali ho a s živým zájmem poslouchali jeho učení, viděli jeho zázraky a pomáhali mu v jeho činnosti. Tři z nich ho viděli proměněného na hoře Tábor. A přesto, když apoštolové po proměnění cestovali po Galileji, tak se navzájem přeli, který z nich je větší. A tu, jak vypráví sv. Marek v 9,3 a sv. Matouš v 18,3, když Ježíš s nimi přišel do Kafarnaum, ptal se jich: „O čem jste mluvili na cestě?" Ale oni mlčeli, poněvadž cestou mezi sebou diskutovali, který z nich je větší. Tu Ježíš přivedl malé dítě, postavil je doprostřed a řekl apoštolům: „Amen, říkám vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do nebeského království." To znamená: Nevstoupíte v důvěrnost Božího království. „Proto," připojil Spasitel, „ten, kdo se pokoří jako toto dítě, bude největší v království Božím." Apoštolové se ptali, který z nich bude největší. Hle, jak jim odpověděl!

A ve skutečnosti ctnosti jsou spojeny: nejvyšší je láska, láska k Bohu a k bližnímu, avšak ta nemůže existovat ve vysokém stupni bez hluboké pokory, bez nezištnosti a odvrácení se od sebe sama. Proto Spasitel promlouvá k apoštolům o nutnosti druhého obrácení: „Neobrátíte-li se, nevejdete do Božího království..."

Oni jsou ve stavu milosti, ale žijí ještě v jakési nezřízené samolásce k sobě, která jim zabraňuje vstoupit v důvěrnost Božího království.

Všichni přisluhovali při ustanovení eucharistie, potom byli ustanoveni kněžími a přijímali. Ale když přišla hodina mučení, kterou Ježíš předpověděl, apoštolové Mistra opustili. Aby je připravil na tuto těžkou zkoušku, při poslední večeři řekl Petrovi slova připomínající úvod z knihy Job: „Šimone, Šimone, hle, satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici, ale já jsem za tebe prosil, aby tvá víra nepřestala, a ty, až se obrátíš (et tu aliquando conversus), posiluj své bratry" (Lk 22,31-32). „A ty, až se obrátíš", je to význam všeobecně přijatý. Zde Spasitel podruhé mluví o druhém obrácení. „Pane," řekl mu Petr, „s tebou jsem připraven jít i do žaláře i na smrt." A Ježíš: „Pravím tobě, Petře, že dnes kohout nezazpívá, dokud třikrát nezapřeš, že mne znáš" (Lk 22,33-34). A skutečně, Petr padl, zapřel Mistra a přísahal, že ho vůbec nezná.

Kdy začíná druhé obrácení? Hned po onom trojím zapření, jak je to zaznamenáno u sv. Lukáše v 22,60-62: „A ihned, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. A Pán se obrátil a pohleděl na Petra. A Petr se rozpomenul na slova Páně, jak mu řekl: ‚Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš.‘ A vyšel ven a hořce plakal." Ježíšův pohled a milost s ním spojená; Petrův hořký pláč musel být opravdu hluboký a byl počátkem nového života.

Ježíš šel zemřít a milost obrácení, kterou udělil Petrovi, je též má, proto má být tím vzácnější. Ježíš dal svůj život za všechny lidi a než zemřel, zjevil tomu, kterého si zvolil za zástupce na zemi, aby byl jeho jménem nejvyšším Pastýřem církve. Tehdy na Petrovi uskutečnil ono krásné slovo z knihy Tobiášovy: „Poněvadž jsi byl milý Bohu, bylo nutné, aby tě pokušení vyzkoušelo" (Tob 12,13).

Všechno nás vede k tomu, že Petr vroucí lítostí nejen že znovu nabyl stupně milosti, který ztratil, nýbrž že byl i vyzdvižen k vyššímu stupni nadpřirozeného života. Spasitel tento pád dopustil, aby uzdravil jeho nadutost, aby se trochu pokořil a důvěřoval více v Boha a ne v sebe.

V Dialogu sv. Kateřiny Sienské v 63. kapitole se praví: „Petr, když zapřel mého Syna, mlčel, aby mohl plakat. Jeho bolest byla zatím ještě nedokonalá a zůstala takovou po čtyřicet dní, až do Nanebevstoupení." A přes četná zjevení Spasitele zůstala nedokonalou až do seslání Ducha svatého. Pro Petra a apoštoly je zde přece před koncem Spasitelova utrpení zřejmé druhé obrácení, které bude stvrzeno v budoucích dnech. Po svém vzkříšení se jim Spasitel zjevoval znovu a znovu, osvítil je, jako učedníkům jdoucím do Emauz vysvětlil smysl Písma a zejména způsobil, že Petr své trojí zapření napravil po zázračném rybolovu trojím úkonem lásky. Jak píše sv. Jan v 21,15, Ježíš Šimonu Petrovi třikrát pravil: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne více nežli tito?" A když se ptal potřetí: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?", Petr se zarmoutil, protože se ještě jednou ptal „Miluješ mne?". A řekl: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce." Potom mu zastřenými slovy oznámil mučednictví: „Až zestárneš, napřáhneš své ruce a jiný tě opáše a povede tam, kam nechceš."

Trojí zapření bylo napraveno trojím úkonem lásky. Bylo to posílení Petrova druhého obrácení a jakési utvrzení v milosti před přetvořením o svatodušních svátcích.

Pro sv. Jana je zde před smrtí Ježíšovou něco výhradně osobního. Sv. Jan, stejně jako ostatní apoštolové, opustil Spasitele, když přišel Jidáš s ozbrojenou skupinou. Ale Ježíš neviditelnou a zvlášť silnou a něžnou milostí přivábil milovaného učedníka pod kříž, a jeho druhé obrácení nastalo, když slyšel sedm posledních Spasitelových slov.

Známe rovněž dost zdlouhavé druhé obrácení sv. apoštola Tomáše.

A jaký byl hlavní užitek druhého obrácení apoštolů? Začali jím poznávat tajemství Kříže!

Petr ihned pochopil cenu Spasitelovy krve, což nedovedl před umučením, ač slyšel slova při poslední večeři: „Toto je má krev, která se za vás vylévá" (Lk 22,20). A dobře to pochopil teprve po Vzkříšení. Čteme o tom v Dialogu, 60: „Hle, moji služebníci mají vidět a chápat (uprostřed nepříjemností, které jim sesílám), že chci jen jejich dobro, jejich posvěcení krví mého jediného Syna, ve které byli očištění od svých nepravostí. V té krvi poznají moji pravdu, která jim dává život věčný, poněvadž jsou stvořeni k mému obrazu a podobě, a že jsem je znovu stvořil v krvi mého vlastního Syna, a tak je přijal za vlastní." Hle, to začíná chápat sv. Petr po svém poklesnutí a po umučení Páně. Pak i on chápe nekonečnou cenu předrahé krve, prolité za naši spásu, krve vykupitelské.

Zde je velikost Petrovy pokory o mnoho větší než na hoře Tábor, poněvadž zde poznal svou ubohost a nekonečnou dobrotu Nejvyššího. Přijal tu velikou milost, jež ho přivedla až k mučednictví.[3] Když Ježíš poprvé oznámil, že musí jít do Jeruzaléma, aby byl ukřižován, Petr vzal Mistra stranou a řekl mu: „Bohu se to nelíbí, to se nemůže stát" (srov. Mt 16,22). A bez ohledu na všechno začal mluvit proti plánu vykoupení, proti celému plánu Prozřetelnosti, proti samému důvodu Vtělení. Spasitel mu odpověděl: „Odstup ode mne, satane, ty myslíš jen lidsky, nechápeš nic z věcí Božích" (srov. Mt 16,23). A nyní, po poklesku a po svém obrácení, pokorný Petr poznává, co je kříž, vidí nekonečnou cenu předrahé krve.

„Bonum mihi est, Domine, quia humiliasti me."[4] Dobře chápaná pokora přivádí k pravdě, připomíná dvojí pravdu:

1. že jsme tvory, majícími bytí stvořené z ničeho, jež je vždy nedostatečné;

2. účinná milost je pro nás nutná, a to i k nejmenšímu úkonu spásy, aby zabránila našemu plesání.

Hle, čemu vždy více a více rozumí ten, kdo chápe cenu výkupné krve.

Z toho vidíme, proč sv. Kateřina Sienská nepřestává v Dialogu a ve svých listech mluvit o krvi, jež dává účinnost křtu a jiným svátostem.[5] Při každé mši svaté, když ji kněz pozdvihuje na oltáři, se naše víra v její výkupnou moc musí zvětšit a oživit.

 

Co znamená druhé obrácení pro nás?

Pokud apoštolové, kteří jsou nám vzory, potřebovali druhé obrácení, ač byli vychováni bezprostředně samotným Spasitelem, tím spíše je potřebujeme my. Proto Církev v postní době, obzvláště však na Popeleční středu, připomíná nutnost obrátit se, i když žijeme ve stavu milosti.

Nutnost druhého obrácení pochází ze sebelásky, která v nás žije již dlouho, i když jsme ve stavu milosti, a žije obyčejně ve dvou formách: ve smyslnosti a pýše.

V každé ještě nedokonalé duši je překvapující smíšenina lásky a upřímnosti k Bohu s nezřízenou láskou k sobě. Ano, smíšenina překvapující, poněvadž se zdá, že odporuje upřímné lásce k Bohu, a pak tato smíšenina nemůže existovat v andělech, kteří jsou buď velmi svatí nebo velmi zlí. Podle sv. Tomáše v Sumě theologické I-II,89,4 anděl nemůže mít všední hřích. On totiž miluje Boha dokonale a je svatý; anebo se od něho odvrací smrtelným, neodpustitelným hříchem a stává se andělem zlým, andělem tmy. Odtud je statnost andělské inteligence, že se zastavuje u základu cesty, na kterou vstoupila.

Avšak u většiny lidí ve stavu milosti je tato láska k Bohu velice nedokonalá. O ní často mluví sv. Kateřina Sienská v Dialogu, 60; láska k Bohu je upřímná, ale přesto je často spojena s dosti nebezpečným zbytkem smyslnosti, pýchy a ctižádosti. Duše bezpochyby milují Boha větší láskou než sebe, jinak by nebyly ve stavu milosti, ale již by ztratily lásku, avšak samy sebe ještě milují nezřízeně. Nedospěly ještě k tomu, aby se milovaly svatě, pro Boha a v Něm. Tento stav duše není černý ani bílý; je to šedá malba, na níž však vždy více vyniká bělost než čerň. Vystupuje, ale má dosud trochu náklonnosti k sestupu.

Zrovna tak se samotní apoštolové před obrácením vyptávali na cestě do Kafarnaum: „Který z nás je největší?" V 60. kapitole Dialogu sv. Kateřiny Sienské je velice dobře charakterizován tento stav nedokonalé duše (jak to říká sám Spasitel): „Mezi těmi, kteří se stali mými důvěrnými služebníky, jsou někteří, kteří mi slouží s vírou, ale s otrockou bázní: slouží mi pouze z bázně, ač je láska upoutává k mé službě (takovým byl Petr před umučením). Tato láska však zůstává nedokonalou, poněvadž v mé službě hledají (alespoň z větší části) vlastní užitek, zadostiučinění radostmi, jež ve mně nalézají." (Hle, proto si apoštolově - ještě nedokonalí - kladli otázku: „Který z nás je největší?") A s podobnou nedokonalostí se setkáváme v lásce k bližnímu: „A víš," praví dále Spasitel, „co ukazuje nedokonalost této lásky? Odejmutí útěchy, kterou nacházeli ve mně, a nedostatečnost a krátké trvání jejich lásky ke svému bližnímu, která pozvolna slábne a nezřídka se vytrácí. Ochabuje jejich láska vůči mě..." Nepostupuje, nýbrž ochabuje.

 

¤

 

Co tedy učiní Pán, aby očistil nedokonalou duši, aby ji přivedl k lásce duchovnější, čistší a zdatnější?

Učiní to, co učinil pro apoštoly ve chvíli utrpení. Dopustí zkoušku a pokušení, pomáhaje při tom svým služebníkům, aby zabránil pádu nebo aby je pozvedl, pokud padají.

Druhé obrácení je jakousi duchovní krizí, jež se podobá krizi v přirozeném životě, když se má ukončit dětství a nastává mladictví.

Tato duchovní krize se projevuje ztrátou smyslově útěchy, smyslové zbožnosti, jakou pocítili apoštolové v Getsemane.

Sv. Jan od Kříže kladl na tento stav velký důraz, když pojednává o druhém obrácení, jež nazývá trpným očišťováním smyslů. A ještě před ním velice dobře poznamenala sv. Kateřina Sienská, co je na tomto stavu osobitého; je to právě v 60. kapitole Dialogu: „Abych cvičil své služebníky ve ctnosti a abych je vytrhl z nedokonalosti, zbavím je duchovních radostí a sešlu jim boje a nepříjemnosti. Jednám tak proto (jak jsem to učinil též apoštolům), abych je naučil poznávat sebe, aby si uvědomili, že nejsou nic a že sami ze sebe nemají žádnou milost. Cíl protivenství je ten, aby hledali útočiště ve mně, aby mne uznali za svého dobrodince, aby se jedině ke mně připoutali pravou pokorou..." a nestarali se o to, kdo je mezi nimi největší.

V 63. kapitole Dialogu je řečeno, že nedokonalá duše, která Pána dosud miluje láskou námezdnickou, zištnou, musí učinit to, co učinil Petr po zapření. Prozřetelnost na nás nezřídka v tomto okamžiku dopouští nějaký dobře viditelný poklesek, aby nás pokořila a zavázala k zahloubání se o našem stavu.

„Tehdy," praví Pán (tamtéž), „duše, když uzná tíhu svých poklesků a když z nich vyvázla, začne plakat, strachem před tresty. Potom uvažuje o mém milosrdenství, v němž nalézá potěšení a svůj užitek. Ale dále zůstává nedokonalou, a proto, abych ji přivedl k dokonalosti (...), vzdálím se od ní, ovšem ne milostí, nýbrž v pociťování. (...) Vždyť milostí jsem ji pozvedl, ale slast, kterou v tom pociťovala (...), byla k tomu, aby se cvičila opravdu hledat mne samého (...) s nezištností a s živou vírou, pohrdajíc sebou." A jako Petr napravil trojí zapření trojím úkonem lásky čistší a silnější, musí osvícená duše učinit totéž.

To je učení sv. Jana od Kříže, rozvinuté po Taulerovi, v pojednání o druhém obrácení pod pojmenováním trpné očišťování smyslů neboli noc smyslů; tato noc je pro vnitřní duši tím, čím byla pro apoštoly noc před umučením.

 

Ovoce druhého obrácení

Krátce: podle sv. Kateřiny Sienské druhé obrácení přináší trojí, tak jako pro lkajícího Petra:

1. hlubší poznání sebe a své křehkosti;

2. důvěrnější poznání Boha a zvláště tajemství Kříže a ceny výkupné krve;

3. čistší a silnější lásku k Bohu.

V Dialogu se neustále vrací k otázce pravého sebepoznání (kap. 4): „Sebepoznání tě přivede k pokoře a odkryje ti, že nejsi sám ze sebe, ale že své bytí máš ode mne; miloval jsem tě - tebe i jiné - dříve, než jsi byl." Taktéž Petr po hříchu poznal sebe a stal se silnějším.

 

¤

 

Dalším plodem druhého obrácení je, tak jako u Petra, začátek kontemplace, jež inteligencí proniká veliké tajemství Kříže či Vykoupení, inteligencí, která žije z nekonečné ceny Vykupitelovy krve prolité za nás. Tuto kontemplaci krásně vyjádřil jakýsi německý básník:

 

Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste,

že jsi ráčil zemřít za mne;

nedopusť, aby tvá krev a tvá muka

byla pro mou duši někdy ztracena.

Ó lásko, ó nekonečná lásko Boží!

 

S touto rodící se kontemplací se spojení s Bohem stává čistší, svobodnější od smyslného zmítání, silnější a trvalejší. Důsledek toho je, že když ne útěcha, tak alespoň pokoj se usadí v duši i uprostřed protivenství. Toto přesvědčení není pouze abstraktní, teoretické, neurčité, nýbrž konkrétní a prožité, řízené zcela Božím úmyslem projevovat dobrotu. Sám Pán to vyjadřuje na konci Dialogu v kap. 166: „Nic se nestalo ani nestane bez úmyslu mé Boží prozřetelnosti. Vše, co dopouštím, vše, co vám dávám, v pokušeních i útěchách, tělesných nebo duchovních, činím pro vaše dobro, abyste se posvěcovali ve mně a aby se má Pravda dovršila ve vás." Totéž řekl sv. Pavel (Řím 8,28): „Všechny věci napomáhají k dobrému těm, kteří milují Boha" a vytrvávají v této lásce.

Je to přesvědčení, které zakotvilo jak v duši Petra a apoštolů po druhém obrácení, tak rovněž v duších emauzských učedníků, když jim zmrtvýchvstalý Spasitel rozprávěl a uváděl je do tajemství Kříže: „‚Ó bláhoví a ostýchaví srdcem věřit všemu tomu, co mluvili proroci! Zdali to nemusel Kristus vytrpět a tak vejít do své slávy?‘ A začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim všechna Písma, která byla o něm" (Lk 24,25). Poznali ho při lámání chleba.

To, co se přihodilo učedníkům na cestě do Emauz, se musí přihodit též nám, jsme-li věrni na cestě k věčnosti. Když muselo dojít ke druhému obrácení u nich a u apoštolů, tím spíše je nutné u nás.

Konečně třetím plodem druhého obrácení je čistší a větší láska k Bohu a duším, jak se praví v 60. kapitole Dialogu: „Moji služebníci musí zanechat námezdnické lásky, aby se stali pravými syny a aby mi sloužili bez osobního zájmu. Já jím odměním všechnu námahu, odplatím každému podle jeho stavu a skutků. A pokud nezanedbají cvičení v modlitbě a v jiných dobrých skutcích, pokud denně vytrvale budou růst v ctnosti, dospějí k této synovské lásce. A já, já je budu milovat jako děti, poněvadž vždy odplácím toutéž láskou, jakou milují mne! Budete-li mne milovat tak, jako služebník miluje pána, já vás budu milovat jako pán a budu vás odměňovat podle zásluhy; sám se vám však nezjevím. Důvěrná tajemství sdělí přítel příteli, poněvadž je s ním jedno. (...) Budou-li se však moji přátelé stydět za svou nedokonalost, začnou-li milovat ctnost (...), pravím ti, že tak jednajíce mi budou tak milí, že budou mít přístup k srdci přítele. Sám se jim zjevím tak, jak to prohlásila má Pravda, když řekla: ‚Kdo miluje mne, bude milován od mého Otce; i já ho budu milovat a zjevím se mu‘ (J 14,23)."

To je již počátek vlité kontemplace a vyšší způsob plnění nejvyššího přikázání: „Budeš milovat svého Pána Boha z celého srdce, z celé duše, ze vší síly a celou myslí" (Lk 10,27). Toto přikázání vyžaduje lásku k Bohu pro něho samého, a ne pro vlastní zájem a z náklonnosti k osobnímu zadostičinění. Je tam přece řečeno, že máme Boha milovat z veškeré své síly, když udeřila hodina zkoušek, abychom ho konečně milovali z celé své duše, když už ve své duši pevně zakotveni budeme nad smyslovou rozbouřeností, takže se staneme „uctívajícmi v duchu a v pravdě" (srov. J 4,23). Toto nejvyšší přikázání nemá hranice: dokonalost lásky je cíl, k němuž mají spět všichni křesťané podle svého postavení: jedni v manželství, jiní v kněžském nebo řeholním životě. Pro nás všechny má pravý křesťanský život být počátkem života věčného podle slov Spasitele: „Kdo věří ve mne, má život věčný" (srov. J 6,47).

 

(Převzato z Časopisu katolického duchovenstva, č. 2, 1934. Upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.)

 

Od téhož autora: 

Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování 
Trojí období duchovního života
Ve škole Panny Marie

 

Související články:

Lukáš Drexler: Tři údobí duchovního života   
Tlučte, dokud vám nebude otevřeno, tlučením kajícím  
Reginald Garrigou-Lagrange: Trojí období duchovního života
VoH: Duchovní život - Čím je? Čeho se týká? Jak se projevuje? 
Caesarius z Arles: Před křtem byl naším otcem ďábel  

 

Poznámky:

---

[1] Lallemant, L., La Doctrine Spirituelle, II. principe, II,6,2.

[2] Nejedná se zde patrně o soukromá zjevení nějakých budoucích událostí nebo nových pravd; je to pouze hlubší kontemplace toho, co je již řečeno v evangeliu. Je to uskutečnění Ježíšových slov: „Duch svatý vás naučí a připomene vám vše, co jsem vám řekl" (J 14,26).

[3] Jak se praví v Sírachovcovi 2,5: „Zlato a stříbro se zkouší v ohni a člověk věrný Bohu v peci pokoření." Jaká změna na Petrovi, když se pokořil!

[4] Latinsky „Dobré je mi, Pane, že jsi mne ponížil"; srov. Ž 118,71. Pozn. RTh.

[5] Kateřina Sienská, Dialog, 75; 115; 127.