Nacházíte se na: Theofil > Pravoslaví > Křesťanova vlast

Křesťanova vlast

sv. Tichon Zadonský, 13.12. 2010

"Být s Bohem znamená mít vlast a dům na každém místě. Bez Boha je dům i vlast vyhnanstvím a zajetím." Povzbuzení voroněžského biskupa a starce Tichona Zadonského (1724-1783).

 

Motto:

„Nemáme zde trvalého příbytku, ale vyhlížíme onen budoucí."

(Žid 13,14)

 

I.

Nepřítel člověka se všemi způsoby snaží trápit zbožné duše, které povstávají proti němu, které opovrhují jeho podlými, Bohu odpornými radami. Přivádí na ně skrze své služebníky - zlé lidi - všemožné nehody. A jak často svou chytrostí dosáhne toho, že zbožná duše je vypuzena ze svého domu, ze své vlasti a ztrácí své blízké a drahé.

Jak má křesťan nalézt útěchu? Jak se má potěšit člověk vyhnaný z domu a vlasti, zbavený známých a příbuzných?

Bez Božího dopuštění se neděje nic. Ani to tvoje vypuzení. Opravdu, vyhání tě lidská zloba, ale Božím dopuštěním. Ani satan, ani jeho služebníci by ti nemohli udělat nic, kdyby to nedopustil Bůh. Co se může přihodit člověku a zvláště věřícímu bez Boží prozřetelnosti a vůle?

Bůh vidí vše: kdo vyhání, koho vyhánějí, proč a kvůli čemu. Odporuč Boží prozřetelnosti své vypuzení a On se pak o tebe postará. Pamatuj, že křesťané „jsou hosty a cizinci na tomto světě" (Žid 11,13) a nemají zde trvalého příbytku, ale vyhlížejí onen budoucí (Žid 13,14) a očekávají „město pevně založené, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh" (Žid 11,10).

A proto je život křesťanů na světě podobný zajetí a putování. Když je tomu tak, pak je jim lhostejné, kde mají prožít svou pouť, zda ve vlasti a v domě, kde se narodili a kde byli vychováni, či v cizí zemi, kam byli vyhnáni a kde jsou v zajetí. Je lhostejné, jak dlouho jim Bůh velí putovat na tomto světě. Proto i tobě má být lhostejné, zda žiješ ve svém domě nebo někde v cizí krajině. Odevšad můžeš stejně pozvedat své zraky k nebi, své vlasti, a k Tomu, který v nebi přebývá, k nebeskému Otci; a On stejně shlíží ze svého svatého nebe na tebe, žiješ-li ve své vlasti nebo ve svém domě a žiješ-li v cizím kraji. A ještě milostivěji na tebe shlíží ve vyhnanství a jako milosrdný otec má s tebou jako vyhnaným a tupeným lidmi soucit a chystá ti korunu věčné slávy.

Každé místo, kraj i město je Boží. „Hospodinova je země i vše, co ji naplňuje, svět i všechno, co na něm žije" (Ž 24,1). A náš Bůh je na každém místě, náš Bůh je „naděje všech končin země i toho, co je daleko v moři" (Ž 65,6).

Pamatuj, že na každém místě je jeho království a jeho panství (Ž 103,22), a ty jsi na každém místě v Božím království a Bůh s tebou přebývá všude. A jak daleko je Bůh vzdálen od bezbožníků, žijících ve svých domech, osvěžujících se a veselících se v království ďábla, tak blízko dlí svou milostí s bohabojnými, ať už jsou kdekoliv.

Být s Bohem znamená mít vlast a dům na každém místě. Bez Boha je dům i vlast vyhnanstvím a zajetím.

S Bohem je radost i v bědách, strádáních, ba dokonce i v pekle. Neboť kde je Bůh, tam je i Boží království, ráj, nebe a veškerá blaženost. Bůh je pokladnice a pramen útěchy, radostí, veselí i veškeré pravé blaženosti a bez něho se vše obrací v nic. A když to vše pochopíš, přestaneš tesknit, že jsi daleko od svého domu a vlasti, a všude budeš mít útěchu.

Vzpomeň si, že i Boží svatí byli vyhnanci. Josef byl vyhnán závistí svých bratří. David trpěl vypuzení od Saula i od svého syna Abšalóma a potuloval se po cizích krajích ve vší bídě a trápení. Daniel a tři mládenci byli v zajetí v Babylóně. V Novém Zákoně apoštolové, mučedníci, svatí biskupové a jiní svatí snášeli vyhnanství nejrůznějšího druhu. Tak tomu bývá i nyní. Jako moře vlnami, tak svět svojí ukrutností vyhání a odvrhuje od sebe svaté, jako by byli pro něj mrtvi - ale oni jsou živi pro Boha.

I ty, jsi-li vyhnán, jsi jejich společníkem v žalu (Zj 1,9), a je pro tebe lepší trpět žalosti než se veselit s nevděčným a zlým světem, neboť s nimi budeš potěšen v nebeském království. I na to pamatuj, že sám Boží Syn a náš Pán dobrovolně přišel k nám vyhnancům z ráje, cizincům a zajatcům, a s námi bídnými trpěl bídu, s námi cizinci byl cizincem, se zajatými byl zajatcem, byl spoután a veden k soudu a na smrt a ráčil zemřít. Pohleď na ta ponížení a potěšíš se.

Řekneš: „Je to vše těžké. Ve vyhnanství jsem vzdálen od otce, od matky, od bratří, příbuzných a milých přátel." Máš pravdu. Je bolestné vzdálit se od milých, ale nemůžeš se nikde vzdálit od Boha, který je věřícímu víc než otec a matka, který ti praví: „I kdyby matka zapomněla na své dítě, já na tebe nezapomenu" (Iz 49,15).

Tvými věrnými a milými druhy jsou Boží andělé, již neviditelně obletují ty, kteří se bojí Pána (Ž 34,8). Tvými bratry jsou svatí, kteří dříve rovněž přestáli vyhnanství a nyní se dívají na tvé hrdinství a radují se z tvé trpělivosti. Pohleď, kolik milých máš ve svém vyhnanství! Bůh, tvůj pomocník a utěšitel, je s tebou, andělé - tvoji ochránci, svatí - tvoji bratři, neboť ty jsi účastník jejich minulé strasti. A k tomu i tvé svědomí, tvůj vnitřní a stálý svědek a utěšitel, je klidné a šťastné.

Kristus blahoslaví pronásledované pro spravedlnost: „Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království" (Mt 5,10). To je pro tebe naděje větší než otec a matka, bratři a přátelé i vlast a dům. Tím se utěšuj, protože ti patří nebeské království. Nyní vírou a nadějí, potom dědictvím bez konce bude tvým Bůh, kterého nyní vidíme jakoby skrze matné sklo, v hádance, ale pak uvidíš tváří v tvář (1Kor 13,12).

Jenom se měj na pozoru, trp s vděčností a nebraň Boží vůli, aby se na tobě vyplnila, vždyť bez ní se nám nemůže nic stát.

 

005-upr-vyr-men-2.jpg
 

 

II.

Vlastí křesťana je nebe, kde je sláva nebeského Otce, k němuž se křesťané modlí volajíce: „Otče náš, jenž jsi v nebesích...!", kde je jeho přeslavný dům, v němž je mnoho příbytků (J 14,2), kde je „veliké město, svatý Jeruzalém", „mající božskou velebnost", a „to nepotřebuje ani slunce, ani měsíce, aby mu svítily, neboť je osvítila Boží velebnost a jeho svící je Beránek" - Kristus (Zj 21,10.11.23).

Tam nebeský Otec naplní radostí z patření na svou přesvatou tvář své syny, kteří se tam přestěhovali po svém pozemském putování plném běd; tam má své bydliště společenství svatých praotců; tam jásají proroci, apoštolové a biskupové, hlasatelé pravdy; tam oslavuje vítězství přejasné vojsko mučedníků; tam požívá pokoje zástup ctihodných Božích služebníků a kajícníků; tam září západu neznající Slunce pravdy - Kristus a osvěcuje všechny jasem své slávy a ohřívá nejvřelejšími paprsky své lásky. Svou milostí přitahuje k sobě všechny, kteří putují ve světě a ctí jeho svaté jméno. Tam trůn slávy obklopují tisíce tisíců a desetitisíce desetitisíců nebeských andělských sil a Pánu, Králi slávy neustále pějí: „Svatý, Svatý, Svatý Pán zástupů!" (Iz 6,3).

V té vlasti není strachu před cizinci, není bázně před nepřáteli, nehrozí nebezpečí nemoci, smrti, hladu, chladu, nouze, nepřátelství, nenávisti, zloby a jiných zel. Není tam slyšet stížností, vzdálil se odtud pláč a smutek a vzdychání; není starostí o stravu, pití, oděv, o dům a domácí. Není bouře a nepohody, není jitra, večera, noci, ale je věčný den. Není podzimu a zimy, ale stálé jasné a vonné jaro a léto. Není tam slyšet či vidět nic než to, co je milé a blažené.

Obyvatelé tam věčně bdí, ale netrápí se; stále žijí, ale nečekají smrti. Život je tam beze smrti, pokoj beze strasti, radost bez zármutku, zdraví bez nemoci, bohatství bez chudoby, čest bez nebezpečí a strachu, zámožnost bez zchudnutí, blaženost bez neštěstí, jas bez mlhy. Každý se tam těší tím dobrem, jež je dobro samo a nad které není většího dobra, těší se tou blažeností, jež je blaženost sama ve své úplnosti, a je odměňován tou slávou a ctí, jež je korunou cti a slávy. V tom slavném a blaženém společenství je úplný klid, pokoj a láska mezi blaženými občany, vzájemná radost jednoho nad druhým, útěcha a veselí, neboť se milují navzájem jako sami sebe. Vždyť jeden druhého vidí v dokonalé blaženosti.

V tuhle vlast, milý křesťane, se stěhují křesťané, kteří vírou a láskou pracují pro nebeského Otce, Krále nebes a země a veškerého tvorstva. Tuto vlast zavřeli prarodiče sobě i nám svou neposlušností, ale Kristus, Boží Syn ji znovu otevřel svým dobrovolným putováním na zemi a dobrovolnou poslušností, neboť „byl poslušný až k smrti, a to smrti kříže" (Fil 2,8).

My, milý křesťane, jsme ještě poutníky a příchozími na zemi, jež je nám cizí, ještě se plavíme po moři tohoto světa a jsme zmítáni vlnami života. Ještě z daleka, ze slzavého údolí, jako z babylónského zajetí pohlížíme slzícím okem víry na Jeruzalém, na tu vlast, na hořejší Jeruzalém a „vzdycháme, toužíce se přiodít svým obydlím, které je z nebe" (2Kor 5,2). A proto se musíme neustále namáhat, bojovat, snášet neštěstí na své pouti, trpět od nepřátel, kteří nás obklopují a hledí nám zatarasit cestu a nepustit nás k té vlasti. Musíme se chránit od ďábelských nástrah, svodů světa a „tělesných žádostí, které povstávají proti duši" (1Pt 2,11).

A víme-li, že naše vlast je v nebesích, tak musíme myslet nebesky, ne pozemsky, jak nás učí apoštol: „O tom, co je shůry, uvažujte, ne o to, co je na zemi" (Kol 3,2). A je-li život křesťanů na zemi putováním, pročpak se křesťané tolik zásobí majetkem, jako by zde měli žít navěky? Proč staví tolik domů a zdobí je? Proč si přisvojují tolik pozemků, statků? Proč hromadí tolik bohatství a uschovávají tolik pokladů? Proč rozmnožují zlato, stříbro a drahé kamení? K čemu tolik zatěžují svou ubohou duši na pouti? Vždyť to všechno zanechají na zemi a nic s sebou nevezmou, jak praví apoštol: „Nic jsme si totiž nepřinesli na svět, a je zřejmé, že z něho také nic nemůžeme odnést" (1Tim 6,7). A lidé dokonce zanechají pohřbeno v zemi i své tělo, které přinesli na tento svět. Na místo nám stanovené Bohem odejdou pouze duše. A takoví lidé, kteří chtějí zbohatnout na tomto hmotném světě, mají dávat pozor na mnohé výroky apoštolů, varující před neštěstím a záhubou. Jim odpovídá Kristus Bůh z výsosti své slávy: „Blázne, ještě této noci si vyžádají tvoji duši od tebe, a komu připadne to, co jsi nashromáždil?" (Lk 12,20).

Chraňte se, milí křesťané, abyste neztratili blažené občanství v nebesích!

 

(Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 3, 1947. Pro lepší srozumitelnost mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)  

 

Související články:

Lukáš Drexler: Duchovní poklad pravoslaví
O Církvi a věčnosti
List Diognetovi 

 

[RSS]

Přečteno 195x

další články