Obřad zasvěcení panen 1/2

 

Metoda

Dnes se zaměříme na Obřad zasvěcení panen, latinsky Ordo consecrationis virginum.

Jako liturgista se budu zabývat vývojem a interpretací této jedinečné liturgie. Historickou část však musíme trochu zestručnit, zastavíme se jen u rozhodujících okamžiků geneze. Více prostoru budeme věnovat výkladu současného obřadu. Teologie a duchovní poselství nechť vyplyne přímo z liturgických textů.

 

Ústřední problém

V jisté farnosti jsem se seznámil se dvěma vrstevníky. Petr je učitel, Anna praktická lékařka. Ačkoli má jejich miminko už rok, ke sňatku se dosud neodhodlali. Něco ryzího v nich ale klokotá. Svůj vztah berou opravdu vážně, sňatek pokládají za důležitý, ale přece jenom vnější doplněk. Těší se na to, až se jednou „vezmou": „Musí to být rozhodně v kostele, poněvadž na úřadě to nemá pořádnou váhu. Nechceme se brát na stejném místě, kde se registrují homosexuálové!"

Podobné to je i s jejich vírou: Pána Boha ctí ve svém srdíčku a při plnění denních povinností, ale do kostela docházet nepotřebují. Prožívají svou víru „niterně", cituji Annu. Vůbec mi nerozumějí, že mi mše svatá jako vnější obřad může přinášet radost i odpočinek.

Přeji si, aby jednou dospěli k tomu, že Bůh se stal tělem a že i skrze naše smysly nás chce oslovit.

Nechejme být Annu s Petrem: Ani vy, drahé sestry, byste neměly podlehnout pokušení, že zasvěcení panen je vlastně jen ozdoba. Ne, skrze tento viditelný obřad s vámi nastala nebo nastane bytostná proměna. Když zasvěcená panna jde s rozžatou svící průvodem k oltáři, kráčí ke svému nebeskému snoubenci. Když přijímá závoj od svého biskupa, to ji obléká vlastní rukou sám Ježíš. Bylo by krásné, abyste si do konce svého života pamatovaly, jaké biblické úryvky se četly při Vašem zasvěcení a s jakou vášnivou něhou jste na ně odpověděly: „Jdu za tebou, Bože, celým svým srdcem, v posvátné bázni, a toužím spatřit tvou tvář."

Zároveň nechtějme hledat jen jeden jediný, nejdůležitější prvek obřadu, ale vnímejme ho v jeho celistvosti. V liturgii není nic nepodstatného: „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké." (Lk 16,10)

Jaké postavení zastává zasvěcení panen v celém kosmu liturgických obřadů? Zasvěcení panen je nesvátostným liturgickým úkonem. Jedná se tudíž o méně významný obřad vzhledem např. ke svátosti manželství? Tato provokace nesnese odkladu. Odpovězme rovnou: Stokrát ne. Manželé svátostným, tedy dočasným, poutem jednotu Krista a církve pouze odrážejí, zasvěcená panna ji už zakouší jako nezvratnou skutečnost. Zasvěcení panny obnáší radikální proměnu bytosti.

 

Historie obřadu panenského zasvěcení

Položme si důležitou otázku: Co se dovídáme o obřadu zasvěcení z Písma svatého a co nám říkají církevní Otcové? Co je vloženo do jeho genetické výbavy?

Ptát se po nějakém starozákonním ritu zasvěcení panen by bylo směšné: ustavičné panenství křiklavě odporovalo s touhou každé židovské dívky povít Mesiáše.

Ani z Písem svatých Nového zákona se o podobě zasvěcení panen nic konkrétního nedočteme. Pasáž z Prvního listu sv. apoštola Pavla Korinťanům, sedmé kapitoly však dává tušit, že výraznější pozornost se věnovala výběru uchazeček a právům i povinnostem spojenými s tímto stavem. Upozorňuji, že tuto perikopu je možné číst jako druhé čtení při zasvěcení panen, jakož i při řeholních slibech.

Pokud užíváte ekumenického překladu Písem, je výrazně odlišný od verze liturgické, poněkud zastírá trvalou hodnotu zasvěcení panen, chápaných jako svébytný stav v církvi[1]. Z těchto důvodů, byť jako „nebiblista", dám přednost překladu užívaném při bohoslužbě:

„O pannách mi Pán nedal žádný příkaz. Ale dávám radu, protože jsem dosáhl od milosrdného Pána toho, že se mi může věřit. Myslím tedy, že je dobré pro nynější strasti - ano, je to pro člověka dobré, aby zůstal tak, jak je.

(...)

A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži."

 

Pravděpodobně žádný specifický obřad v době apoštolské neexistoval. Tuto domněnku ostatně ve třetím století potvrzuje i tzv. Apoštolská tradice[2], zpravidla připisovaná od dob Bernarda Botta sv. Hippolytovi; má tedy jít o svědka římské bohoslužebné praxe: „Na pannu nejsou vkládány ruce, ale již samotným rozhodnutím [propositum tantum] se stává pannou." Tento starobylý dokument vlastně dokládá, že vážnost ordinis virginum musela být obrovská, když cítil potřebu zdůraznit, že na pannu se nemají vkládat ruce.

Velký muž severoafrické církve Tertulián (asi 155 - po roce 230) nazývá zasvěcené panny „virgines Christo maritatae"[3], tedy doslova „panny provdané za Krista". Ty z nich, které opustily svůj stav, Cyprián častuje tvrdým označením: „virgines Christo adulterae"[4], tj. volněji „panny, které se provinily cizoložstvím proti Kristu".

Proto není divu, že znamení zasvěcených panen byla prakticky táž jako u provdaných žen: prstýnek, závoj, případně korunka.

Sv. Ambrož nám podává ve svém spisu De virginibus velandis[5] zprávu o zasvěcení své milované rodné sestry Marcelliny, k němuž mělo dojít o Vánocích roku 353 v bazilice sv. Petra v Římě: obřad podle milánského biskupa byl jednoduchý a slavnostní, přihlíželo mu velké množství lidu. Konal se pravděpodobně ve mši svaté. Samotné propositum pak bylo vyjádřeno přijetím závoje z rukou papeže Liberia.

V Miláně se „zasvěcení panen", lépe řečeno „zahalení panen" konávalo o Božím hodu velikonočním. Ze sakramentářů, tedy předchůdců současného misálu, plyne, že panny byly zasvěcovány o Zjevení Páně.

 

II. vatikánský koncil

V průběhu zasedání druhého vatikánského koncilu (1962-1965) dochází k znovuoživení smyslu zasvěceného panenství. Mezi třemi tradičními sliby, lépe řečeno evangelními radami čím dál více vyniká čistota (castitas) jako pravé specifikum zasvěceného panenství. Svatá čistota je tak jmenována na prvním místě. Teprve potom následuje chudoba a poslušnost.

Je nutno říci, že v té době se zasvěcení panen praktikovalo už jen výhradně v mnišských řádech.

Konstituce druhého vatikánského koncilu o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium v článku 80 žádala také revizi Ordo consecrationis virginum. Cituji:

„Ať je upraven obřad zasvěcení panen, který je v Římském pontifikálu.

Ať je mimoto vypracován obřad řeholní profese a obnovy slibů, a to tak, aby byl jednotnější, střízlivější a důstojnější. Je určen pro ty, kdo skládají nebo obnovují řeholní sliby při mši; místní právo se tím neruší.

Skládání řeholní profese při mši je chvályhodné."[6]

 

Schvalovací mechanismus Consilia

Abychom lépe pochopili mechanismus, kterým prošel Obřad zasvěcení panen, popišme si krátce reformní kuchyni. Nebudeme se zabývat koncilní diskuzí na toto téma. Hned po vydání konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium ustanovil papež Pavel VI. tzv. Consilium, celým názvem Consilium ad exsequendam constitutionem de Sacra Liturgia. Tento orgán měl zajistit obsáhlou reformu, vytyčenou koncilní konstitucí. Rozhodující pravomoc neměli odborníci liturgisté, ale biskupové, kteří na plenárních zasedáních připomínkovali návrhy přicházející z jednotlivých komisí. Celé soustrojí bylo koordinováno sekretariátem pod vedením P. Annibala Bugniniho. Jeho vliv byl nemalý, ale není možné jej přeceňovat. Nezřídka sám papež usměrňoval některé jeho smělé návrhy. Krom toho každý nový obřad, dříve než vstoupil v platnost, musel být řádně schválen Kongregací pro bohoslužbu a pochopitelně podepsán nejvyšším veleknězem.

To vše platilo i pro Ordo consecrationis virginum. Za jeho revizí stojí jedna celá komise Consilia, coetus XXbis[7]. Toto těleso se zabývalo současně obnovou Obřadu panenského zasvěcení a Obřadu řeholní profese. Jsou to tedy taková dvojčata, vychovaná stejnými rodiči.

Nejdůležitějším redaktorem nového ordo a současně sekretářem zmiňované komise č. XXbis byl P. Calabuig (konzultorem Consilia byl jmenován 16. března 1966), profesor mariologie a liturgiky na římském Marianu; tentýž, který stál u zrodu nového obřadu svěcení kostela a oltáře. Relátorem komise byl jmenován A. Dirks, členové pak B. Fischer, B. Botte, P.-M. Gy, B. Neunheuser, J.E. Enout, ale také o. Elio Gambari a Dorio Maria Hout jakožto zástupci Kongregace pro řeholníky. Každý z těchto velikánů by si zasloužil zvláštní pojednání. Dříve, než započala redakční práce, bylo osloveno zhruba padesát odborníků na řeholní život.

Návrhy obřadu jsou zachyceny ve schématech č. 268, 274, 292, 300 a 310, 342 a 343. Bohužel nejsou zatím oficiálně vydána jako i drtivá většina dokumentů, jež zplodilo Consilium. Podléhají totiž stále státnímu tajemství. Daná schémata pak připomínkovalo celkem 102 vyšších představených mužských řeholí a 150 vyšších představených ženských řeholí a abatyší. Výsledný obřad tedy nebyl sepsán „o nás bez nás", nebyl jen tak vnucen shora.

Konečná verze obnoveného obřadu byla, podobně jako i ostatní pokoncilní liturgické knihy, nejprve dostatečně odzkoušena. Nejvýznačnější experiment provedl kardinál Ildebrando Antoniutti během Mezinárodního eucharistického kongresu v kolumbijské Bogotě 24. srpna 1968. Díky experi-mentování, tedy praktické zkoušce, se mohlo snáze vyhnout tomu, že by výsledný ritus byl jen plodem učených odborníků, ale nehodil se ke slavení.

 

Obecné rysy obnoveného Ordinis consecrationis virginum

Mezi všemi prameny obnovené liturgie má Ordo consecrationis virginum přinejmenším jedno „nej": jedná se o nejpoetičtější obřad ze všech. Lyričnost patří k zasnoubení a zamilování. Proč by zasnoubení samotnému Pánu mělo tvořit výjimku? V průběhu následujícího komentáře zdůrazním právě ony poetické prvky. Už teď můžeme naznačit, že mše svatá se koná při zasvěcení panen ve stejné barvě jako svatba, v bílé.

 

Ordo consecrationis virginum začleněno do Římského pontifikálu

Vezměme si nyní, prosím, do rukou samotný Obřad zasvěcení panen.

Ordo consecrationis virginum je formálně začleněno do svazku zvaného Římský pontifikál. Už z této skutečnosti plyne, že jde o obřad vyhrazený samotnému diecéznímu biskupovi. Tak tomu bylo v celých dlouhých dějinách tohoto obřadu. Případná možnost delegovat předsednictví tomuto obřadu nebyla v Consiliu odsouhlasena. Překvapuje mě, že ve Směrnicích vypracovaných Českou biskupskou konferencí pro Ordo virginum se s touto možností v případě nutnosti počítá[8].

Biskup zde vystupuje jako „paranynfos", „ženichův přítel", o němž hovoří Jan Křtitel, ale i Pavel, apoštol národů: „Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, se upřímně raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena." (J 3,29) - „Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu." (2Kor 11,2)

 

Dekret Kongregace pro bohoslužbu

Obřadu zasvěcení panen je předsunut dekret Kongregace pro bohoslužbu, podepsaný prefektem Bennem kardinálem Gutem a sekretářem Annibalem Bugninim. My si z něj přečteme celý první odstavec:

„Obřad zasvěcení panen patří k nejcennějším pokladům římské liturgie. Ježíš Kristus totiž zanechal své snoubence církvi jako dědictví drahocenný dar života v panenství. Proto již od apoštolských dob zaslibovaly panny svou čistotu Bohu, a tím přispívaly k růstu krásy i podivuhodné plodnosti Kristova tajemného těla. Církev ve své mateřské péči již od prvních dob - jak o tom svědčí církevní otcové - stvrzovala jejich zbožné a náročné předsevzetí slavnostní modlitbou zasvěcení. K této modlitbě byly během staletí připojeny další obřady, které ještě jasněji vyjadřovaly, že zasvěcené panny jsou obrazem církve zasnoubené Kristu."

 

Všeobecné pokyny (praenotanda)

Každá liturgická kniha vydaná z rozhodnutí druhého vatikánského koncilu obsahuje tzv. všeobecné pokyny - praenotanda. Jde o nejméně čtenou kapitolu liturgických knih. Kněží ji zpravidla přeskakují. Poskytují nám však autoritativní úvod do celého obřadu: teologický, spirituální, pastorační i právní. Nestor liturgické reformy, Carlo Braga, dosud žijící, definuje statut všeobecných pokynů následovně:

„Jednou ze známých charakteristik bohoslužebných knih, které zrodila reforma Pavla VI., je soubor úvodních směrnic věroučné a pastorální povahy. Všeobecné pokyny slouží především k tomu, aby slavení osvětlily, celkově i v každé jeho části, aby slavení provázely a komunitu proměňovaly v lid duchovně uvědomělý, ponořený do modlitby a v neposlední řadě aby nám poskytly pomůcku právně rituální."[9]

 

Praenotanda jsou proto dosti důležitá, byť se proti nim zpočátku stavěli někteří liturgisté nedůvěřivě. Bernard Botte prohlásil, že něco takového je slepá ulička. Obřad má mluvit sám od sebe bez jakýchkoliv předchozích úvodů. A v tom má jistě pravdu.

Navrhuji, abychom tyhle úvodní stránky nepodceňovali ani nepřeceňovali tak, že by zastínily samotný průběh obřadu.

Všeobecné pokyny obsahují v ideálním případě čtyři části:

1. Nejprve část teologickou, ve které se vysvětluje vztah Kristova velikonočního tajemství a daného obřadu. Dle mého názoru jde o tu nejzajímavější část.

2. Dále se upřesňuje, koho se daný obřad týká a jaký je jeho služebník.

3. Následují formální pokyny

4. a zpravidla se specifikují možné úpravy příslušející národním liturgickým komisím a celebrantovi samotnému. V případě naší liturgické knihy se o nich ale nepojednává.

Díky všeobecným pokynům, které také nazýváme praenotanda, se každá liturgická slavnost může přizpůsobit jedinečným neopakovatelným podmínkám a přitom neztratit nic podstatného.

 

ad 1) Tou nejzajímavější částí, dle mého názoru, je teologický úvod. Jestliže křesťanská liturgie jako taková je slavením velikonočního tajemství[10], musíme si položit otázku: Jaký vztah má obřad zasvěcení panen s velikonočním tajemstvím? Praenotanda odpovídají:

„Zvyk zasvěcovat panny, užívaný již v prvotní církvi, vedl k vytvoření slavnostního obřadu, jímž je panna přijata do stavu zasvěcených osob a stává se transcendentálním znamením lásky církve ke Kristu a eschatologickým obrazem nebeské nevěsty a budoucího života. Obřadem zasvěcení panen církev projevuje svou lásku k zasvěcenému panenství a stále vyprošuje pannám Boží milost a vlití darů Ducha Svatého.

 

ad 2) Z toho také plyne, koho se týká obřad zasvěcení. „Panenské zasvěcení mohou přijmout," dle třetího bodu, „jak mnišky, tak ženy žijící ve světě." Touto větou se církev navrací ke kořenům zasvěceného panenství. Ve středověku se totiž vytratil stav panen jako takový; na jeho místo nastoupily mnišky. Už dlouhá staletí před vyjitím současného Ordo se zasvěcení udělovalo výhradně jen mniškám, i když, nutno přiznat, v pontifikálech existoval obřad i pro zasvěcení panny.

Z rozhodnutí Kongregace pro řeholníky (14. května 1970[11]) plyne, že se tohoto obřadu nesmí v žádném případě užívat na členky řeholních institutů. Dá se ho však použít k zasvěcení panen v sekulárních institutech. Je zřejmé, že obsah jejich poslání mnohem lépe odpovídá původnímu místu panen ve starověké církvi, jak je shrnuje bod druhý:

„Zasvěcené panny z popudu Ducha Svatého zasvěcují svou čistotu, aby mohly horoucněji milovat Krista a s větší připraveností sloužit bratřím a sestrám.

Proto se mají křesťanské panny věnovat skutkům pokání a milosrdenství, apoštolátu a ustavičné modlitbě ve shodě se svým stavem a svými charismaty.

Aby zasvěcené panny plnily povinnost modlitby, doporučuje se jim naléhavě každodenní slavení Denní modlitby církve, především ranních a večerních chval. Tím spojí svůj hlas s Kristem Veleknězem i svatou církví a budou neustále chválit nebeského Otce a prosit za spásu celého světa."

 

Obnovený Obřad zasvěcení panen obsahuje druhou kapitolu pro případ panenského zasvěcení mnišek. My se ale tímto „složitějším" případem nemusíme zabývat. Stačí nám vědět, že panny mnišky z historických důvodů mají žádat kromě řeholní profese i o panenské zasvěcení.

Dodávám, že neexistuje analogické zasvěcení paniců, třebaže podobné návrhy zaznívaly i v průběhu zasedání komise XXbis. Muž jednoduše nemůže být „transcendentálním znamením lásky církve ke Kristu a eschatologickým obrazem nebeské Nevěsty a budoucího života." Vysoustružit jen z určitého ohledu na rovnoprávnost muže a ženy odpovídající obřad pro neženaté by rozleptalo přirozenou pohlavní symboličnost vtištěnou Stvořitelem.

Zde vidíme mimochodem i podstatný rozdíl s obřadem profese mnicha: Zatímco panna je zasnoubena službou biskupovou, muž, např. mnich, „se sám zasvěcuje". Proto tradičně profesové nedostávali požehnání.

 

Excursus: Paralely mezi Obřadem panenského zasvěcení a svátosti manželské

Věrný protějšek zasvěcení panen ale smíme spatřovat v požehnání novomanželském. Tato liturgická skladba byla tradičně zaměřena výlučně na nevěstu[12]. (Nutno přiznat, že na přání některých koncilních otců[13] byla k němu přišita záplata o manželových povinnostech.) To dokládají všechny liturgické rodiny Východu i Západu[14]. Sakramentář zvaný Gregorianum Hadrianum, významný svědek bohoslužebné praxe papežského dvoru přibližně v šestém[15] století, nám dochoval jednu modlitbu uvozenou slovy Ad sponsas velandas, která pak přešla i do potridentského Římského misálu (1570). Přesný překlad zní: K pannám, které mají být zahaleny. Nadpisek však nepoučeného čtenáře svádí: vůbec nejde o zasvěcení panny, ale o to, co dnes označujeme jako „novomanželské požehnání". Blízkost panenského a manželského stavu se zrcadlí v křesťanské liturgii. To ale není vše, hned poté najdeme ve stejném sakramentáři modlitbu Ad virgines sacras, tedy „regulérní" zasvěcení panen.

Příbuznost nevěst Kristových a nevěst pozemských si tedy naši zbožní předkové dobře uvědomovali. Snoubenka pozemská naznačuje svátostně to, co snoubenka Kristova prožívá naplno. Povšimněte si laskavě, že jsem se neuchýlil k obratu „prožívá reálně". Svátost manželská není jenom „jako"; rozdíl tedy určitě nebude ve skutečnosti, nýbrž v trvalosti a možná, posuďte samy, intenzitě. Zde ale váhám, už proto, že jako muž se k tomuto jevu nemohu kompetentně vyjádřit.

Uzavřeme tento kratičký exkurz o paralelách mezi Obřadem panenského zasvěcení a svátosti manželské tvrzením, že zasvěcené panny se do určité doby nikterak nelišily, chováním ani oblékáním, od vdaných dam. To si ostatně ještě připomeneme, až dojdeme k předávání symbolů zasvěcení prstenu a závoje.

 

Místo konání

Článek 3. první kapitoly upřesňuje místo konání:

„Poněvadž pannám, které žijí ve světě, je dovoleno panenské zasvěcení na základě konzultace s biskupem a jeho následného rozhodnutí a protože se většinou podílejí na diecézních dílech, je vhodné, aby se obřad konal v katedrále, pokud se podle okolností nebo zvyklostí nejeví vhodnějším jiné místo[16]."

 

Obřad zasvěcení se obvykle koná u předsednického křesla, jsme-li v katedrále, u katedry.

 

Doba zasvěcení

Také zasazení obřadu zasvěcení do celku liturgického roku je jeho významnou konstitutivní součástí. Jako zvlášť vhodný pro tuto liturgii se jeví velikonoční oktáv (sv. Ambrož o Božím hodu velikonočním, viz výše) nebo slavnosti, zvláště takové, které mají nějaký vztah k tajemství vtělení (papež Liberius a Marcelina o Vánocích, římské sakramentáře o Zjevení Páně, viz výše), neděle nebo svátky blahoslavené Panny Marie nebo památky svatých panen[17]. Dalších důsledků se dotkneme, až dojdeme k bohoslužbě slova.

 

Interpretace ordinis missae u příležitosti zasvěcení panen

Projděme se nyní celým obřadem. Vaší výhodou, drahé sestry, je, že jste dané zasvěcení osobně zakusily. Já jsem zatím bohužel zasvěcení panen nebyl přítomen. Znám ho nanejvýš z učených knih a snímků.

V rámečcích jsou uvedeny části každé mše svaté: úvodní obřady, bohoslužba slova, homilie, eucharistická bohoslužba, závěrečné obřady. V elipsách zase vlastní obřady zasvěcení panen.

 

Metodická poznámka ke korektní interpretaci Ordinis consecrationis virginum

Hned v úvodu musím rázně připomenout, že vlastní obřady zasvěcení nejsou žádným přílepkem mše svaté. Ani mše svatá neslouží k dotvoření slavnostní atmosféry. Naopak, obřady zasvěcení jsou harmonicky a smysluplně začleněny do mešního obřadu. Dobře víme už od sv. Tomáše Akvinského, že spojením s eucharistií se přivádí k dokonalosti každý liturgický úkon[18].

Vaše zasvěcení se koná během eucharistické oběti právě proto, že jste se vy samy, drahé sestry, staly obětí. Z toho důvodu se přímo do eucharistické modlitby, jinak neproměnlivé, může vložit zvláštní modlitba za právě zasvěcené panny.

Ještě z jednoho zásadního důvodu se celebruje zasvěcení panen během mše svaté. Eucharistie je totiž slovy apoštola „velké tajemství" lásky mezi Církví a Kristem. Kdy jindy tedy zasnubovat panny než ve mši svaté?

Prof. Valenziano[19] přirovnává mešní obřad k zásnubní hostině, během níž ženich Kristus své Církvi předává vzácný prstýnek. „Tento Prsten Kristus vytepal z cenného kovu na kovadlině kříže a věnoval jej nevěstě Církvi při svatební hosti-ně."[20]

Ten klenot je tvořen třemi kroužky, na kterých se nachází pečetní prsten se dvěma drahokamy. Dva drahokamy mají být hlásání Božího slova a eucharistická modlitba. První z nich je napojen na pečetní prsten pomocí Vyznání víry, druhý zase modlitbou Otče náš. Tři kroužky představují introit, ofertorium a obřady svatého přijímání. Tuto moc-nou intuici bychom jistě mohli dlouho rozebírat, ale hlavní poselství tkví v tom. Podstatné je, že Eucharistie je zásnubní hostinou, při níž nebeský ženich svěřuje své snoubence závdavek.[21] „Mše je jako Snoubencovo objetí snoubenky, jako píseň Zamilované Milému, jako prsten coby pečeť lásky, mystických svatebních hodů."

 

(Autor nákresů: Pavel Hödl.)

 

Obřad zasvěcení panen 2/2

 

Od téhož autora: 

Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3 
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 2/3
Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 3/3

 

Související články:

Palladios: Historia Lausiaca 33 - Ženský klášter 
Palladios: Historia Lausiaca 31 - O Piamun 
Jindřich Suso: Dopis k obláčce jedné řeholnice 
Ambrož Milánský: Matka Boží, vzor panenství

 

Poznámky:

[1] „25 Co se týká neprovdaných, nemám žádný rozkaz Páně, ale dávám jen radu jako ten, kdo je pro milosrdenství Páně hoden důvěry. 26 Domnívám se, že vzhledem k tomu, co má přijít, je pro člověka nejlepší zůstat tak, jak je. 27 Máš ženu? Nechtěj se s ní rozejít. Jsi bez ženy? Žádnou nehledej. 28 Ale i když se oženíš, nezhřešíš. A vdá-li se dívka, nezhřeší. Dolehne však na ně tíseň tohoto času. Toho vás chci ušetřit. 29 Chci říci, bratří, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, 30 a kdo pláčí, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili, 31 a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí. 32 Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, 33 ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen. 34 Žena bez manžela nebo svobodná dívka se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem. Provdaná se stará o světské věci, jak by se zalíbila muži. 35 To vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás uvedl do nesnází, ale abyste žili důstojně a věrně lnuli k Pánu bez rozptylování."

[2] Hippolyte de Rome, La Tradition Apostolique (Sources chrétiennes 11bis), n^o 12, Cerf, Paris ²1984. Český překlad: Hippolyt Římský, Apoštolská tradice (Edice Prameny spirituality IV.), č. 12, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2000, 26.

[3] Srov. Tertullianus, De virginibus velandis; cfr. Prud., Perist. XIV,79; Ambr., De virg. III, 1. Nel simbolismo relativo alle nozze, owiamente spirituali,da vergine diventa anche sponsam Domini raez (Hier., Ep. XXII,2; cfr. LXV, 1). Di conseguenza quelle che non avevano mantenuto il voto di castità erano Christi adulterae (Cypr., De hab. virg. 20).

[4] Srov. Cyprianus, De habitu virginum, 20.

[5] Ambrosius, De virginibus, lib. I, cap. IV, 15; in Patrologia latina, vol. 16, col. 193.

[6] „Ritus Consecrationis virginum, qui in Pontificali romano habetur, recognitioni subiciatur. Conficiatur praeterea ritus professionis religiosae et renovationis votorum, qui ad maiorem unitatem, sobrietatem et dignitatem conferat, ab iis qui professionem vel votorum renovationem intra Missam peragunt, salvo iure particulari, assumendus. Professio religiosa, laudabiliter intra Missam fiet." (SC 80)

[7] Čerpáme z reprezentativního díla P. Annibala Bugniniho La reforma liturgica (Bibliotheca «Ephemerides Liturgicae». «Subsidia» 30), Centro Liturgico Vincenziano-Edizioni liturgice, Roma 1997, hlavně od str. 760 a od str.737.

[8] Česká biskupská konference, Směrnice k přípravě na život v povolání zasvěcených panen z 27. dubna 2004 (Fialová řada 26), Česká biskupská konference, Praha 2004, 10: „Čl. 40. Zasvěcení koná diecézní biskup podle liturgického obřadu schváleného Kongregací pro bohoslužbu a svátosti. V případě nutnosti může biskup konáním obřadu pověřit jiného biskupa či kněze."

[9] „Una delle note caratteristiche dei libri liturgici nati dalla reforma di Paolo VI è l'insieme delle linee dottrinali e pastorali che li introducono e che, prima ancora di uno strumento giuridico-rituale, servono a illuminare la celebrazione nel suo insieme e in ogni sua parte, a guidare la celebrazione stessa, a trasformare la comunità in un popolo spiritualmente cosciente e profondamente orante." C. Braga, Punti qualificanti della Institutio generalis missalis romani, in Kolektiv autorů, Liturgia, opera divina e umana, Edizioni Liturgiche, Roma 1982, 243.

[10] Jak znovu zdůraznilo liturgické hnutí, především benediktin Odo Casel (1886-1948), papež Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei (1947)[10], ale i samotný II. vatikánský koncil.

[11] Odkazuji se na A. Bugniniho, La reforma liturgica (1948-1975) (Bibliotheca Ephemerides Liturgicae 20), Centro Liturgico Vincenziano, Roma 1997, str. 761.

[12] Dnešní podoba formule Deus, qui potestate virtutis tuae de nihilo cuncta fecisti se nachází v Rituale Romanum ex decreto Sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II renovatum auctoritate Pauli PP. VI editum Ioannis Pauli PP. II cura recognitum. Ordo celebrandi matrimonium. Editio typica altera, Typis polyglottis Vaticanis, Město Vatikán 1991, 26-27. Podle podobného klíče byly vystaveny i alternativní manželské žehnací modlitby 77-87. České oficiální překlady v Římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II. Svatební obřady. Druhé vydání, Česká biskupská konference-Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, 31-33.109-111.

[13] Srov. Concilium Vaticanum II, Constitutio de Sacra Liturgia Sacrosanctum concilium 78, Acta apostolicae sedis 56 (1964), 97-134. O genezi daného článku: Concilii II Vaticani synopsis in ordinem redigens schemata cum relationibus necnon Patrum orationes atque animadversiones. Constitutio de Sacra Liturgia Sacrosanctum concilium (Studi sul concilio Vaticano II 5), ed. F. G. Hellín, Pontificia Universitas Sanctae Crucis-Libreria Editrice Vaticana 2003, 237.

[14] Podrobně o tomto tématu pojednává P. Dacquino, Storia del matrimonio cristiano alla luce della Bibbia. 1. la celebrazione del matrimonio, Editrice Elle Di Ci, Torino 1984. Srov. např. str. 218: „Nei secoli IV e V di Cristo la benedizione nuziale è dunque in Oriente un costume pacifico e praticato dappertutto (Siria, Costantinopoli, Alessandria d'Egitto, Armenia e Cappadocia)."

[15] Srov. Dacquino, Storia del matrimonio cristiano alla luce della Bibbia, 551-552.

[16] Pokyny k první kapitole Obřadu zasvěcení panen.

[17] Srov. Pokyny k první kapitole Obřadu zasvěcení č. 1.

[18] Summa Theologiae IIIq.73a.3co.: „Respondeo dicendum quod in hoc sacramento duo est considerare, scilicet ipsum sacramentum, et rem sacramenti. Dictum est autem quod res sacramenti est unitas corporis mystici, sine qua non potest esse salus, nulli enim patet aditus salutis extra Ecclesiam, sicut nec in diluvio absque arca Noe, quae significat Ecclesiam, ut habetur I Petr. III. Dictum est autem supra quod res alicuius sacramenti haberi potest ante perceptionem sacramenti, ex ipso voto sacramenti percipiendi. Unde ante perceptionem huius sacramenti, potest homo habere salutem ex voto percipiendi hoc sacramentum, sicut et ante Baptismum ex voto Baptismi, ut supra dictum est. Tamen est differentia quantum ad duo. Primo quidem, quia Baptismus est principium spiritualis vitae, et ianua sacramentorum. Eucharistia vero est quasi consummatio spiritualis vitae, et omnium sacramentorum finis, ut supra dictum est, per sanctificationes enim omnium sacramentorum fit praeparatio ad suscipiendam vel consecrandam Eucharistiam. Et ideo perceptio Baptismi est necessaria ad inchoandam spiritualem vitam, perceptio autem Eucharistiae est necessaria ad consummandam ipsam, non ad hoc quod simpliciter habeatur, sed sufficit eam habere in voto, sicut et finis habetur in desiderio et intentione. Alia differentia est, quia per Baptismum ordinatur homo ad Eucharistiam. Et ideo ex hoc ipso quod pueri baptizantur, ordinantur per Ecclesiam ad Eucharistiam. Et sic, sicut ex fide Ecclesiae credunt, sic ex intentione Ecclesiae desiderant Eucharistiam, et per consequens recipiunt rem ipsius. Sed ad Baptismum non ordinantur per aliud praecedens sacramentum. Et ideo, ante susceptionem Baptismi, non habent pueri aliquo modo Baptismum in voto, sed soli adulti. Unde rem sacramenti percipere non possunt sine perceptione sacramenti. Et ideo hoc sacramentum non hoc modo est de necessitate salutis sicut Baptismus." („Odpovídám: Musí se říci, že v této svátosti jest uvážiti dvojí: totiž samu svátost a věc svátosti. Bylo pak řečeno, že věcí svátosti jest jednota tajemného těla, bez níž nemůže býti spasení: neboť nikomu není volná cesta spasení mimo Církev, jako ani při potopě mimo archu Noemovu, jež značí Církev, jak máme ve II. Petr. 3. Bylo však svrchu řečeno, že lze míti věc nějaké svátosti před přijetím svátosti, jen z touhy, přijmouti svátost. Pročež před přijetím této svátosti může míti člověk spásu z touhy přijmouti tuto svátost; jakož i před křtem, z touhy po křtu, jak bylo shora řečeno.

Ale jest tu rozdíl ve dvojím. - A to nejprve, protože křest jest počátek duchovního života a brána svátostí. Eucharistie však jest jako dokončení duchovního života a cíl všech svátostí, jak bylo shora řečeno; neboť posvěcováními všech svátostí děje se příprava na přijetí anebo posvěcení Eucharistie. A proto přijetí křtu jest nutné k započetí duchovního života; přijetí pak Eucharistie jest nutné k jeho dokončení; ne tak, aby se jednoduše přijímala, nýbrž stačí přijmouti ji v touze, jako i cíl máme v touze a úmyslu.

Jiný rozdíl jest, že křtem je člověk zařízen k Eucharistii. A proto již tím, že jsou děti pokřtěny, jsou Církví zařízeny k Eucharistii. A tak, jako skrze víru Církve věří, tak skrze úmysl Církve touží po Eucharistii a v důsledku přijímají její věc. Ale ke křtu nejsou zařizovány nějakou jinou předchozí svátostí. A proto před přijetím křtu děti nemají křtu nějakým způsobem v touze, nýbrž jen dospělí. Pročež nemohou přijmouti věc svátosti bez přijetí svátosti. A proto není tato svátost tím způsobem nutná ke spasení, jako křest." /Srov. http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&next /).

[19] C. Valenziano, L'anello della sposa. Mistagogia eucaristica. Vol. I. Modulazione Circolare del rito. Vol. II Forma Celebrativa del Domenicale, Centro Liturgico Vincenziano - Edizioni Liturgiche, Roma 2005.

[20] «In quest'opera l'autore considera la celebrazione eucaristica come l'Anello che Cristo ha forgiato con metallo prezioso sulla croce e ha offerto alla sposa, la Chiesa, nel banchetto nuziale.» Vincenzo Gatti in Anello della sposa. Vol. II, p. 6.

[21] F. Trudu in C. Valenziano, L'anello della sposa. Mistagogia eucaristica. Vol. II Forma Celebrativa del Domenicale, Centro Liturgico Vincenziano - Edizioni Liturgiche, Roma 2005, např. 13.