Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Jsme nebem

Jsme nebem

Raoul Plus, 21.2. 2011

Inspirativní úvaha jezuitského autora o "Bohu v nás", o přebývání "vždy většího Boha" v příbytku naší ospravedlněné duše, založená především na zkušenosti a myšlenkách francouzské blahoslavené karmelitky Alžběty od Nejsvětější Trojice (1880-1906).

 

„Coelum sumus." - „Jsme nebem."

sv. Augustin

 

Sestra Alžběta od Nejsvětější Trojice, karmelitka z Dijonu, jež zemřela po krátkém řeholním životě a jež svůj duchovní život budovala zcela na pravdě, že Bůh milostí přebývá v našem nitru, nám zanechala příklad, jak v nitru můžeme mít důvěrné společenství s Bohem.

Nenamítejme nikdo, že to byla karmelitka. P. Foch SJ píše zcela správně: „Zvláštní ráz, pro nějž si Alžběty velice vážím, spočívá v tom, že dokonalost této řeholnice není v podstatě ničím jiným než rozvojem milosti, rozvojem ustavičným, pravidelným, normálním a správným, rozvojem tří božských ctností, jež se každému člověku vlévají při křtu svatém."

alzbeta-od-nejsv-trojice-sep.jpgCo to znamená? To znamená, že i my máme týž božský základ, na kterém sestra Alžběta budovala svoji dokonalost. Božský Host, přítomný v jejím nitru, je přítomen i v nitru našem. Není dvojího stavu milosti. Ovšem místo, které dopřáváme Bohu ve své duši, může být různé podle toho, jak naše ctnosti jsou s to, aby Boha pojaly. Lze mluvit jen o „stupních" neboli o větší nebo menší míře milosti.

Ovšem Bůh může dát zvláštní milosti, které ulehčují vnitřní život - a tak tomu bylo u sestry Alžběty. Ale i pouhým duchem víry bychom mohli velice prospívat v poznávání Boží přítomnosti v nás. To dovedou všichni. Záleží to na vůli a na cviku.

Proto nám všem může být sestra Alžběta vzorem i jako karmelitka. Z jejího života budeme hojně čerpat. V nauce nám bude vodítkem sv. Pavel, v provádění této nauky sestra Alžběta od Nejsvětější Trojice. Ovšem příklad sestry Alžběty každý přizpůsobíme svým vlastním poměrům. V tom je obsaženo všechno.

Sestra Alžběta říká sama, že velké tajemství poznala tehdy, když jí bylo vysvětleno, že slova Kristova a slova sv. Pavla o Boží přítomnosti v nás se mají pojímat doslovně, ne pouze obrazně. Jinak řečeno, že „Bůh v nás" není pouhým tvrzením, nýbrž skutečností, vznešenou skutečností. Od té chvíle tuto skutečnost učinila středem svého života.

„Bůh v nás" znamená, že je v nás Otec, Syn a Duch svatý, „tito Tři", jak sama říká. Ať s ní teď již nikdo nemluví o Bohu vzdáleném, nepřítomném. Její Bůh je blizoučko, její „Tři" jsou tu. A celý její život je obsažen ve slovech: „Vnitřní důvěrnost s Hosty mé duše!"

Od té chvíle bylo její nejmilejší myšlenkou - myšlenkou pravdivou pro každého z nás -, že naše duše, má-li Boha, je nebem.

Duši jsme nazvali svatostánkem, chrámem. Právě tak ji můžeme nazývat nebem.

„Žít znamená ustavičně se spojovat s Bohem, od rána do večera a od večera do rána...

Máme ho v sobě a náš život je počátkem nebe...

Tajemství svatosti, zdá se mi, spočívá v tom, abychom pečovali o to, aby náš ‚dům Boží‘ byl úplně zabrán od přesvaté Trojice. Je to tak prosté. Nebe máme v sobě. Jak to bude krásné, až závoj spadne a my budeme patřit tváří v tvář!"

V jednom dopise své sestře uvádí slova apoštola: „Již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčany svatých a členy Boží rodiny."[1]

A dodává k tomu: „Toto nebe je v naší duši... Jak je to prosté, jak potěšitelné, není-liž pravda? Při všech pracích, při všech mateřských starostech se můžeš uchylovat do této samoty... Jestliže tě četné povinnosti rozptylují, můžeš se každou hodinu soustřeďovat ve své duši, kde přebývá božský Host; můžeš si připomínat krásná slova: „Cožpak nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás přebývá Duch Boží?"[2],  nebo slova Mistrova: „Zůstaňte ve mně a já ve vás"[3]. O sv. Kateřině Sienské se praví, že žila ve světě jako v klášteře, neboť žila v tomto vnitřním příbytku..."

Z exercičních zápisků sestry Alžběty je patrné, že tato myšlenka ji ovládala. Píše: „Poněvadž má duše je nebe, kde žiji a očekávám nebeský Jeruzalém..."

A všechno shrnuje pod přirovnaní plné světla: „Našla jsem nebe na zemi, protože nebe je Bůh - a Bůh je v duši."

 

¤

  

Bůh sestře Alžbětě udělil zvláštní milosti, aby vnikla hluboko do tohoto božského tajemství. Tato snadnost „soustřeďovat se uvnitř", žít „jen s Bohem" může ovšem být předností jen vyvolených duší, které dostaly zvláštní milosti a které jsou uchráněny roztržitostí, jež s sebou přináší život ve světě.

marketa-marie-alacoque-002-sep.gifAle tím se teď nezabýváme. Netvrdíme, že vnitřní život je pro každého tak snadný. Pravíme však, že Bůh přebývá v každé duši, která je ve stavu milosti, a že je pro nás možné s Boží milostí, užíváme-li vnějších prostředků duchovního života, uchylovat se, chceme-li se modlit, do svého nitra, poněvadž v něm je Bůh a poněvadž Bůh nám nikde není blíž nežli tam.

Na slavnost Nanebevstoupení Páně o tom poučil sv. Markétu Marii (Alacoque) sám božský Spasitel: „Vyvolil jsem si tvou duši, abych v ní na zemi odpočíval jako v nebi, a tvé srdce, aby bylo rozkošným trůnem mé božské lásky." Tato světice Boží přítomnost pociťovala, my ji poznáváme pouze vírou. Podstata je táž, jen způsob poznání je různý.

Svatí otcové tuto nauku vysvětlují na různých místech. Origenes praví: „Jsi nebe, které má přijít do nebe"[4] a sv. Augustin: „Nosíce nebeského Boha, jsme nebem."[5] I Následování Krista praví: „Kde ty jsi, tam je nebe"[6], což P. Faber překládá: „Všude, kde je Bůh, je i nebe." A chápeme, proč sv. Terezie přišla do vytržení, vidouc duši ve stavu milosti.

Tato světice píše: „Bůh nebydlí jen v nebi, je též v naší duši, již lze nazvat druhým nebem." V řeholních stanovách i jinde sv. Terezie pozoruje Boží přítomnost v nás hlavně z mystického hlediska jako většina tehdejších učitelů duchovního života, ale neopomíjí vhodně připomenout také teologický a věroučný základ této nauky. Přijímajíc Origenův výrok „ty jsi nebem" za svůj, nazývá duši „malým nebem... , v němž přebývá ten, jenž stvořil nebe i zemi."

„Co je podivuhodnější," praví dále, „nežli to, že se do tak malého příbytku uzavírá ten, jenž může vyplnit tisíce světů a prostor ještě mnohem vetší?"

I sv. Bernard, když mluví o duši, píše: „Není nebeská jen svým původem, je třeba ji nazvat samým nebem."[7]

Ovšem toto nebe můžeme ztratit, tím se liší od nebe na věcnosti. „Tento poklad máme v nádobách hliněných"[8], věčné nebe ztratit nemůžeme. Nebe v nás je neviditelné. Bůh je přítomen, ale skrývá se našim smyslům. Mezi vírou a patřením je celá propast. Na Marii de la Bouillerie, jež zemřela jako řeholnice Božského Srdce Páně, učinila hluboký dojem věta, již slyšela, když se připravovala na první svaté přijímání: „Naše tělo je závojem, který nám překáží, že nemůžeme patřit na Boha." Mezi milostí a slávou je překážkou - velice velkou, a přece maličkou - závoj. Při smrti tento závoj našeho těla spadne jak opona..., a potom uvidíme.

Nebe v naší duši tedy lze ztratit, nelze je vidět, nelze ho požívat. Milostí nabýváme dědictví, ale musíme čekat na slávu, abychom ho mohli užívat.[9] A přece, jak velice se rozšiřuje náš obzor, když na to jen myslíme! Jsem „nebem"! Důsledek se vnucuje sám. Musím pracovat o to, aby nebe ve mně bylo čím dál tím více nebem. Což zde na zemi máme jiný úkol než zasévat věčnost v čase? Kdo by pak, když to poznal, chtěl mít jiný životní cíl?

 

(Převzato z Raoul Plus, Bůh v nás, Přerov 1929. Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Související články:

Alžběta od Trojice - životopis
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice  
Lukáš Drexler: Alžběta od Trojice - recenze 
Alžběta Dřímalová, Lukáš Drexler: Dopisy Markétě - Úvod 
Alžběta od Trojice: Dopisy Markétě 1
Cesare Falletti: Boží přítomnost 

Poznámky:


[1] Ef 2,19.

[2] 1Kor 3,16.

[3] J 15,4.

[4] Origenes, In Jerem. hom., VIII.

[5] Augustin, In Psalm, 88.

[6] Kempenský, Tomáš, Následování Krista, III,59.

[7] Dále říká: „Non mirum si libenter habitet hoc caelum Dominus juxta illud Lucae: Regnum Dei intra vos est." -„Není to nic divného, že Bůh rád přebývá v nebi naší duše. Viditelné nebe stvořil pouhým slovem, ale za nebe naší duše bojoval, prolil všechnu svou krev, a maje radost z vítězství po své velké práci, praví: ‚Tam si odpočinu, tam budu bydlet.‘" (Serm. in cantica, XXVII,9).

[8] 2Kor 4,7.

[9] „Nebem je vlastně Ježíš Kristus," psal P. Perdrauovi Msgre Gay. „Nebe nezáleží v tom, abychom viděli Ježíše, jenž je rozkoší duše, nýbrž v tom, že Ježíš je a že je náš. A on je náš už zde. Je tedy pravdivá definice milosti, jak ji podává andělský učitel: inchoatio vitae aeternae /latinsky „počátek věčného života"; pozn. RTh/... Můžeme, ano, máme zvolat, velebíce nejprve Boha a blahopřejíce potom jeden druhému: portio mea Dominus (latinsky „Pán je můj úděl"; pozn. RTh/" (Coresp., II,247).

 

[RSS]

Přečteno 252x

další články