Malé dějiny koncilů - 2. vatikánský koncil (1962-1965) 2/2

Malé dějiny koncilů - 2. vatikánský koncil (1962-1965) 1/2 

Druhé jednací období: struktura církve

Přepracované schéma o církvi, které - řídíce se vůdčí ideou udanou papežem - objasnili kardinálové Ottaviani a bývalý generál dominikánů, kardinál Browne, 30. září, bylo rozčleněno do čtyř kapitol: církev jako tajemství, její hierarchická struktura, Boží lid a laici, svatost církve. Již prvního dne debaty kardinál Frings požadoval, aby pojem Božího lidu byl dán na začátek, neboť přece hierarchie a laici tvoří dohromady církev; mimoto požadoval zdokonalení textu kapitolou o eschatologickém charakteru církve a začlenění kapitoly o Matce Boží do něho.

Pokrok proti formě předložené v prvním období byl tak nepochybný, že hlasování uspořádané 1. října přineslo drtivou většinu pro další projednávání předlohy ve speciální rozpravě (2231 : 43). V ní poukázal (ke kap. 1) kardinál Lercaro na to, že Corpus Christi mysticum („Tajemné Tělo Kristovo") - ústřední pojem používaný hodně od doby encykliky Pia XII. - a viditelná církev se nekryjí, neboť všichni pokřtění v jistém způsobu náležejí k mystickému Tělu Kristovu, aniž by byli nutně členy viditelné katolické církve. Ale tato, z ekumenického hlediska velevýznamná otázka byla brzy zastíněna rozpory, jež se vyskytly v rozboru druhé kapitoly o hierarchické struktuře církve. Rozprava trvala od 4. do 16. října a dala slovo 127 řečníkům.

Kamenem úrazu pro menšinu skládající se především, ale ne výhradně, ze členů kurie, byla nauka, že kolegium biskupů, do něhož je každý jednotlivec přijímán biskupským svěcením, nese ve vztahu ke své hlavě, papeži, moc a odpovědnost za celou církev. Řečníci jako kardinál Siri z Janova, předseda italské biskupské konference, arcibiskup Staffa, sekretář kongregace studií, arcibiskup Parente, assessor svatého officia, biskup Carli ze Segni v této nauce viděli újmu moci papežského primátu a popírali, že má dostatečné podklady v Písmě a tradici. Naproti tomu stoupenci „kolegiality" (např. kardinálové Liénart a Léger, světící biskup Betasse z Boloně) poukazovali na to, že papežský primát, tak jak byl definován v I. Vaticanu, byl na četných místech návrhu - dle názoru mnohých příliš často - zdůrazňován a že nauka o biskupském kolegiu má v poslání Dvanácti solidní biblický základ a v textech biskupského svěcení a jiných svědectvích základ v tradici.

Jiná, avšak ne tak silně sporná otázka se týkala znovuzřízení diakonátu. Byl považován jako subdiakonát a tzv. nižší svěcení, především od doby tridentského koncilu, jen za přechodní stupeň ke kněžství. Nedostatek kněží panující v mnoha zemích nadhodil myšlenku, aby se obnovil jako stav a aby se v jáhnech získali pomocníci pro stále vzrůstající duchovně-správní a charitativní úkoly církve. Zároveň bylo vzato jako možnost v úvahu osvobození od zákona celibátu. Byl to především tento návrh, který narazil na mocný odpor nejen u vyslovených tradicionalistů, ale také u mnoha jiných koncilních otců, takže v této otázce se fronty nekryly s frontami v otázce kolegiality.

Rozprava o třetí kapitole („Boží lid a laici") dala příležitost poukázat na lepší zastoupení laiků ve struktuře církve, zakořeněné ve všeobecném kněžství a požadované jejich zralostí a jejich stále více žádanou spoluzodpovědností v apoštolátu, což směrovalo k překonání „klerikalismu". Také v této otázce nechybělo hlasů, které varovaly před stíráním rozdílu mezi všeobecným a zvláštním kněžstvím a „zhodnocením" laiků viděli ohroženu církevní autoritu.

V rozpravě o čtvrté kapitole („svatost církve") se také ukázalo, že na organické členění církve nebyl vzat stejnoměrný ohled. Tam bylo nejdříve zásadně, avšak ještě ne v uspokojujícím způsobu pojednáno o povolání všech ke svatosti, pak o řeholním stavu a evangelních radách zvláště. Chyběl odstavec o kněžích a jejich cestě k posvěcení, odlišné ne v cíli, ale jistě v prostředcích od cesty řeholníků a laiků. Mnohým otcům se zdál také nedostatečným celkový obraz církve navržený ve schématu: že prý je nerealistický, že neodpovídá skutečnosti ještě nedokonalé, putující církve (Bea).

Již plný měsíc trvala debata o schématu o církvi. Jako nikdy předtím na sebe narazily rozpory v zásadních pojetích, situace církve byla prosvětlena z nejrůznějších hledisek. Kterých pozměňovacích návrhů se měla komise přidržet při přepracovávání? Které odpovídaly většinové vůli koncilu?

Kardinál Suenens jako moderátor ohlásil v GK 15. října předběžné hlasování o čtyřech kontroverzních bodech, aby o tom bylo získáno jasno. Hlasování nebylo provedeno. 23. října schválila předsednická rada na dotaz moderátorů těsnou většinou předlohu pěti otázek (ne čtyř):

1. zda biskupské svěcení má svátostný charakter;
2. zda posvěcený biskup v „communiu" s papežem a biskupy se tím stává členem „corpus episcoporum";
3. zda biskupské kolegium (corpus seu collegium episcoporum) je nástupcem apoštolského kolegia a zda se svou hlavou, papežem, a nikdy bez něho, má nejvyšší moc nad veškerou církví;
4. zda tato moc spočívá na božském právu;
5. zda je vhodné podle potřeby církve v různých krajinách znovuzřídit diakonát jako zvláštní a stálý stupeň svěcení.

Všech pět otázek nemělo charakter konečných hlasování, ale týkaly se výhradně budoucí formulace schématu.

Uplynul zase týden, než otázky byly předloženy. Špatná nálada se stupňovala tím, že proti začlenění textu o Matce Boží do schématu o církvi, o němž bylo konečně rozhodnuto 29. října prostou většinou, byla rozpoutána silná propaganda - letáky, které byly rozdávány před koncilní aulou nebo rozesílány poštou -, proti jejímž původcům nebylo zakročeno, ačkoliv nejméně v jednom případě byla zjištěna vatikánská tiskárna jako výrobce.

V GK 30. října se konalo konečně ohlášené hlasování o pěti otázkách. Při otázkách 1 a 2 byla drtivá většina; u následujících tří se zvyšoval počet hlasů „ne": 1808 : 336; 1717 : 408; 1588 : 525. Byly to ony problémy, které pro svoji závažnost právem během debaty tak hluboce vzrušily otce: kolegialita a diakonát. Ačkoliv jejich protivníci stále zase namítali, že hlasování není závazné, zdálo se jejich budoucí přijetí dvoutřetinovou většinou již zajištěno. Jestliže poslední říjnové týdny byly první vážnou krizí, byla GK 30. října 1963 druhým vrcholem koncilu po památné GK ze 13. října předchozího roku.

Pastýřský úřad biskupů a ekumenismus

Velké utkání o struktuře církve působilo přirozeně na projednání schématu o pastýřském úřadu biskupů a správě diecézí, které si od 5. do 15. listopadu 1963 vyžádalo devět GK. Zatímco jedni požadovali, že výsledek hlasování o kolegialitě ze 30. října v první kapitole návrhu, který pojednával o vztazích biskupů ke kuriálním ústředním úřadům, musí být respektován, jejich protivníci popírali jeho závaznost. Jako hlavní problémy se projevily: nová organizace kurie, složení a práva biskupských konferencí, postavení světících biskupů a otázka hranice stáří pro vládnoucí biskupy.

Ačkoli bylo jasno, že první záležitost může být splněna jen papežem, ne koncilem, byla vyslovena daleko jdoucí přání: aby kurie byla nahrazena biskupským senátem fungujícím jako správní úřad a aby na něho bylo dokonce přeneseno právo papežské volby místo kardinálského kolegia. Rozhodujícím motivem pro mnohé řečníky byla nespokojenost s byrokracií; většinou neučinili po právu jejímu velkému významu jako nositelce mnohasetletých tradic a zkušeností. Divadelním příběhem debaty byl požadavek přednesený 8. listopadu kardinálem Fringsem, aby svaté oficium před odsouzením nauk a knih vyslechlo diecézního biskupa a obžalovaného - čímž sice vyprovokoval vzrušenou odpověď šéfa úřadu Ottavianiho, ale přece jistě dal rozhodující podnět k reformám, provedeným potom papežem.

Biskupské konference scházející se pravidelně existovaly v Německu již od roku 1848, v mnoha jiných zemích (např. v USA) se staly obvyklými později; plenární konference francouzských a italských biskupů teprve v nejnovější době; africká biskupská konference se ustavila teprve během koncilu. Fixování její struktury a jejich oprávnění bylo proto nutné, protože např. ve schématu o liturgii na ně měly být přeneseny důležité pravomoci. K projednání především mělo přijít, zda mají dostat právo vydávat usnesení závazná pro všechny členy. V Německu a v USA se dosud obešli bez takovéhoto práva; na druhé straně byly obavy, že bez takového práva např. při reformě liturgie, ve školství, ale také v nebezpečných církevně-politických situacích by se mohlo vyvinout nesnesitelné roztříštění.

Světící biskupové, opření o nauku schválenou většinou v debatě o církvi, že do biskupského kolegia se vstupuje svěcením, požadovali zlepšení svého právního postavení; z téhož důvodu bylo kritizováno jmenování titulárních biskupů pouze pro získání osobního vyznamenání. Jestliže vládnoucí biskup je pastýřem a učitelem své diecéze, jejím apoštolem, není pak žádoucí, aby se předcházelo přestárnutí stanovením hranice stáří (v poznámce k textu byl jmenován 75. rok života), při jejímž dosažení má biskup automaticky odstoupit?

Bylo snadné uvést příklady, že nemocný a přestárlý biskup tvrdošíjně odpírá rezignaci. Ale nebyl zvolen koncilní papež Jan teprve téměř v 77 letech, nebyli mezi koncilními otci, nejbohatšími na ideje a nejaktivnějšími, mužové přes 80 let? Katalog problémů dosahoval až na obžalobu mnohých, ze sebe samých života neschopných trpasličích biskupství a velkých milionových diecézí, které se staly nepřehlednými, kolem velkoměst a světových měst, na třenice s osobními diecézemi východních ritů a s vojenskou duchovní správou, ko-nečně na nedostatek kněží v Latinské Americe a v mnoha misijních zemích. V této rozpravě, jako sotva v některé jiné, si biskupové říkali své stížnosti a starosti z duše, s otevřeností, která by se byla před koncilem nepovažovala za možnou. Mluvilo 158 řečníků, když byla debata - bez hlasování - skončena a návrh byl vrácen zpět komisi k dalšímu zpracování.

Třetím tématem druhého jednacího období byl ekumenický úkol, který tak ležel na srdci papeži Janovi. Schéma o ekumenismu rozčleněné na 5 kapitol, o němž se debatovalo od 18. listopadu do 2. prosince, byl zkombinován ze tří textů, které byly vypracovány od teologické a orientální komise, resp. od Beova sekretariátu před začátkem koncilu. Pojednávalo o zásadách katolického ekumenismu (kap. 1), jeho praktickém uzpůsobení (kap. 2), o poměru k orientálním a protestantským církvím a církevním společnostem (kap. 3), o postavení židovského náboženství v dějinách spásy (kap. 4) a o principu „náboženské svobody" (kap. 5). Rozprava přinesla opět celý svazek zásadních otázek, které bylo ještě nutné vyřešit. Obracel se návrh v první linii na katolíky nebo na odloučené? Jednota byla jedině v tom, že je nesmyslné vyzvat je prostě k návratu do katolické církve jako před I. vatikánským koncilem a zdůrazňovat rozdíly; že se ale také nežádá, aby se dosavadní věroučné rozdíly zahalovaly laciným irenismem. Schéma se obracelo na katolíky s výzvou, aby snahou o křesťanskou dokonalost učinili svoji církev vzorem; doporučovalo vzájemné poznání, společnou modlitbu za jednotu s odloučenými, avšak ne společnou bohoslužbu; varovalo před každým porušením lásky při výměně názorů. Byli to především kardinál Bea a arcibiskup Jaeger z Paderbornu, velezasloužilý o ekumenickou práci v Německu, kteří pro třetí kapitolu udali jako vůdčí ideu, aby se ukázaly závazné prvky, to, co je vždy společné v nauce, zbožnosti a křesťanském uskutečnění. Nalezli podporu u biskupů ze všech světadílů, ovšem i odpor u těch, kteří viděli nebezpečí již ve slově „ekumenismus". Sporné zůstalo také to, jak daleko smí a má jít spolupráce konfesí na charitativním a sociálním poli. Teprve na okraji se vynořila otázka smíšených manželství vystupující do popředí později.

Silně sporné naproti tomu byly a zůstávají obě poslední kapitoly návrhu o Židech a o náboženské svobodě. První jako by bylo vyžadováno jedinečným postavením židovstva v dějinách spásy, konečně určujícím byl ale motiv postavit zásadní prohlášení proti modernímu antisemitismu napravující dřívější chyby. Odpor naproti tomu vycházel především od biskupů z arabských států, kteří se obávali zhoršení svého již tak obtížného postavení takovým prohlášením - politicky vysvětlovaným jako stanovisko pro stát Izrael - a přáli si, aby na vyrovnání bylo dodáno nějaké slovo o islámu.

Kapitola o náboženské svobodě musela být hájena svým referentem, De Smedtem z Brug, proti námitkám, ostatně převážně teologického druhu - totiž že staví pravdu na roveň bludu, zatímco přece se snažil jen chránit bloudícího v dobré víře.

Především se u mnoha otců vynořily pochybnosti, zda obě tyto kapitoly ve schématu o ekumenismu stojí na pravém místě. Tyto pochybnosti a zmíněné námitky vysvětlují, že, ačkoliv schéma jako celek bylo v generálním hlasování 21. listopadu přijato s velkou většinou (1966 : 86) jako základ pro práci, nebylo pak o obou těchto posledních kapitolách hlasováno odděleně. Nebylo o nich rozhodnuto a pro obě, jejich obsah a jejich postavení, měla následovat ještě prudká utkání.

S návrhy o církvi a ekumenismu, židovství a náboženské svobodě se koncil chopil rozhodujících problémů svého sebeuvědomění a svého poměru k okolnímu světu, aniž je byl již mohl dovést k závěru. Přesto koncilní otcové mohli, když se koncem druhého jednacího období vraceli domů, s sebou přinést první plody koncilní práce: konstituci o liturgii a dekret o hromadných sdělovacích prostředcích.

Závěr druhého jednacího období: liturgický průlom

Schéma o liturgii bylo během přestávky mezi prvním a druhým jednacím obdobím a během druhého období předmětem intenzivní práce komise. Během debaty o schématu o církvi se hlasovalo o každé jednotlivé ze sedmi kapitol; při 2. a 3. (o mši a svátostech) bylo 13., resp. 18. října učiněno tolik výhrad (781, resp. 1054), že musely být znovu přepracovány. Ale při konečném hlasování 22. listopadu o dekretu jako celku zvítězila převažující většina (2158 : 19). Tak mohl být dekret v konečném zasedání 4. prosince papežem potvrzen a vyhlášen.

Základní myšlenkou, která prochází „konstitucí o posvátné liturgii" a pozdvihuje ji na epochální dokument, je „plná a aktivní účast všeho lidu" (totius populi plena et actuosa participatio) na liturgii - hlavní myšlenka liturgického hnutí. Jí je podřízeno dovolení udělené biskupským konferencím dát konat velké části bohoslužby slova mše, především čtení Písma a „společnou modlitbu" po obětování, v národní řeči - a jen v národní řeči, tedy ne také latinsky -, takže věřící jsou jak „posluchači" radostné zvěsti, tak se společně modlí a jsou spoluvykonavateli obětování. Latina není nijak jako liturgická řeč západní církve odstraněna, zůstává jako např. v mešním kánonu i jako pouto jednoty. Slovu Písma svatého a kázání se přiznává zvýšený význam, rovněž lidovému zpěvu, dosud jen málo pěstovanému mimo německé jazykové území. Při zvláštních příležitostech se povoluje koncelebrace, obvyklá ve východních církvích, tj. společné slavení mešní oběti více kněžími.

Prováděcí nařízení byla přenechána biskupským konferencím, s výhradou potvrzení Svatou stolicí, reforma liturgických knih, misálu a - především - breviáře byly svěřeny pokoncilní komisi, která byla brzy po skončení jednacího období, tj. 25. ledna 1964, dosazena papežem a vytvořila četné zvláštní komise. Pohotový začátek provádění reforem, obsažených v konstituci většinou jen zásadně, obnovil u všech nezaujatě myslících dočasně otřesenou důvěru, nezabránil však svévolným experimentům neosvícených radikalistů. Liturgická reforma koncilu skoncovala s rubricistickou strnulostí posledních století, byla by však minula svůj cíl a ztratila svůj smysl jako reforma, kdyby byla zcela odstrčila stranou texty a obřady posvěcené modlením mnoha století, naše drahocenné dědictví, místo aby je podle doby dále rozvíjela.

Ne tak jednomyslný jako při konstituci o liturgii byl souhlas koncilních otců k dekretu o masových sdělovacích prostředcích, silně zkrácenému proti textu předloženému v prvním období (ze 40 na 9 stran). Dekret měl svůj charakter, měl jen upřesnit stanovisko církve k tisku, divadlu, filmu, rozhlasu a televizi, aniž by se snažil o teologické a sociologické prohloubení. Zde byl důvod, proč po přijetí obou kapitol velkou většinou 14. listopadu, konečné hlasování 25. listopadu vyznělo poměrně vysokým počtem hlasů „ne" (503 proti 1598 hlasům „ano"), takže se jednu chvíli zdálo pochybným, zda by dekret byl schválen. Protože ale bylo uvažováno o doplňující instrukci, k jejímuž vypracování měli být přizváni ve větší míře laičtí experti, zmenšil se v zasedání počet hlasů „ne" na 174. Uváží-li se, jak dlouhou dobu byly v církevních kruzích tyto hromadné sdělovací prostředky negativně posuzovány, není dekret nejlepším možným dekretem, ale jistě je velkým krokem vpřed.

Ve své závěrečné řeči papež připustil, že výsledek těchto jednacích období sice neodpovídá všem očekáváním, ale že je ještě nutno zvládnout mnoho úkolů. Naznačil také, narážeje na založení biskupské rady a novou organizaci kurie, že se musí utvářet „nasazení biskupů ve službě všeobecné církve ještě účinněji". V závěru své promluvy ohlásil - pro většinu překvapivě - pouť do Jeruzaléma a setkání s ekumenickým patriarchou Athenagorem. Oboje bylo připraveno ve vší tichosti. Pouť se uskutečnila, sledována světovou veřejností s největším napětím, od 4. do 6. ledna 1964. Více než to mohla učinit slova, posílil tento čin ekumenické zaměření koncilu.

Dobrý rozběh třetího jednacího období

Třetí jednací období, které bylo zahájeno 14. září 1964 mší slouženou 24 koncilními otci - první koncelebrací na koncilu -, přineslo vyvrcholení koncilu. Práce komisí řízená koordinační komisí dovedla v pěti sezeních v mezidobí šest schémat tak daleko, že 7. července mohly být biskupům jako body programu příštích porad označeny: církev, biskupský úřad, ekumenismus (tedy tři hlavní předměty druhého období), zjevení (projednáno v prvním období, ale vráceno zpět), laický apoštolát, církev v dnešním světě. Poslední uvedené záležitosti, „dialogu se světem", se dotkl papež v encyklice „Ecclesiam suam" ze 6. srpna 1964 a tím konkretizoval heslo udané svým předchůdcem „aggiornamento"; na druhé straně papež varoval před novotáři, dle nichž musí církev radikálně skoncovat se svými tradicemi a plně nalézt nové formy svého života. Zdálo se, že jasné odsouzení atheistického komunismu a zmínka o židovském náboženství a islámu jako partnerech dialogu rozšíří koncilní program.

Zahajovací řeč papeže 14. září však ozřejmila, že schéma o církvi stále považuje za nejdůležitější předmět porad, a když poukázal na to, že se v něm má objasnit povaha a funkce episkopátu jako doplnění nauky o primátu prvního vatikánského koncilu, byl to nikoliv nesrozumitelný pokyn protivníkům kolegiality, aby se vzdali svého odporu, současně ale i jejím přívržencům, že se nesmí otřást papežským primátem.

Díky tak silně sporným předchozím hlasováním z 30. října 1963 dala komise schématu o církvi nové rozdělení a formu, o které si získal největší zásluhu lovaňský profesor dogmatiky Philips: zcela nově byla přidána kapitola o eschatologickém charakteru církve a mariologická kapitola 8. O nich se muselo ještě debatovat (od 15. do 18. září) - a současně začala hlasování o prvních kapitolách schématu v jejich nové formě. Obě první (kap. 1. „církev jako tajemství", kap. 2. jako „Lid Boží") prošly bez velkého odporu. Nejspornější kapitola 3. o hierarchické struktuře církve byla pro hlasování rozdělena na ne méně než 39 odstavců, z nichž o každém se muselo hlasovat „ano" (placet) nebo „ne" (non placet). U odstavců o biskupském kolegiu stouply hlasy „ne" na více než 300; byla to nesmiřitelná, ale vlivná skupina, která věřila, že v těchto definicích je ohrožen papežský primát. Ještě četnější, ale jinak složené, byly hlasy „ne" (629) proti udílení jáhenského svěcení starším ženatým mužům; připuštění mladých mužů bez závazku k celibátu bylo zamítnuto 1364 hlasy „ne".

Ačkoliv odpůrci kolegiality zdaleka nedosáhli k zamítnutí potřebné třetiny, snažili se přece ještě své názory dostat do textu při konečném hlasování o kapitolu 3, v níž bylo dovoleno „placet iuxta modum" („ano s výhradou"); asi činili velkou většinu 572 hlasů s výhradou (kromě 42 hlasy „ne"), které byly odevzdány k první části 30. září. Opozice se tedy ještě nevzdala.

Z jejího středu vyšla také nejostřejší kritika druhého tématu, které bylo na programu ve zprávě ze 7. července: „O pastýřském úřadu biskupů v církvi" (De pastorali episcoporum munere in ecclesia). Kritika vznikla pro zkrácení návrhu o biskupském úřadě, debatovaného ve druhém jednacím období, a pro jeho spojení s návrhem o úpravě duchovní správy předloženým přípravnou komisí. Téma muselo být znovu projednáno od 18. do 23. září, protože bylo silně pozměněno. Biskup Carli popíral celocírkevní kompetenci a odpovědnost biskupů, která byla základem textu; jiným kritikům (např. kardinálu Légerovi a mnoha francouzským biskupům) se text zdál příliš juristický, tkvící ve všeobecnostech, příliš klerikální a nepřizpůsobený dnešním úkolům. Znovu bylo předloženo mnoho jednotlivých záležitostí: zásadně nezměněná bezmocnost diecézního biskupa proti exemptním řádům; nezbytné vyrovnání mezi diecézemi chudými i bohatými na kněze; fluktuace obyvatelstva v „církvi putující".

Napětí se zase zostřila, když na denní pořad přišly 23. září náboženská svoboda a 25. září prohlášení o Židech, původně spojené se schématem o ekumenismu (jako kap. 4 a 5), ale ve své pozicí a ve svém obsahu silně „sporné. Biskup De Smedt z Brugg, referent o prvním textu, mohl poukázat na to, že bylo zpracováno 380 pozměňovacích návrhů. Vycházeje z přirozené důstojnosti člověka chrání dekret svobodu svědomí na občanském poli i tehdy, když se mýlí. Odpůrci považovali za zcela správné, že toto pojetí konečně skoncovalo se středověkým pojetím, které požadovalo vyhubení kacířů společným postupem církve a státu. Katolická církev je pravá církev, nositelka pravdy; jak se může, tázal se kardinál Ruffini, vzdát toho, kdykoliv je to možno, aby podpořila tuto pravdu i s pomocí státu? Snášenlivost - ano; svobodu - ne. Kardinál Ottaviani, vynikající jako právník, dal otázku: Nestanou se vratkými konkordáty uzavřené Svatou stolicí, které dávají katolické církvi privilegované postavení (např. v Itálii, Španělsku), prohlášením o náboženské svobodě?

Rozhodné zastánce nalezl návrh především v americkém episkopátu (Meyer a Ritter), ale také v polském (arcibiskup Wojtyla z Krakova, pozdější papež Jan Pavel II.), které uznaly jeho hodnotu proti komunistickému totalitarismu. Stalo se ale také zřejmým, že zdůvodnění a rozsah platnosti náboženské svobody se musí pojmout ještě ostřeji, abychom se vyhnuli námitce, že pravda a omyl jako takové (ne lidé, kteří je hájí) se staví na roveň.

„Prohlášení o Židech a nekřesťanech", mající pouze dvě tiskové strany, stále ještě považované za dodatek ke schématu o ekumenismu a vysvětlené kardinálem Beou, se omezovalo na vylíčeni postaveni Židovství v dějinách spásy a na odsouzení antisemitismu; z ostatních nekřesťanských náboženství byl výslovně jmenován jen islám. Vznikly námitky k tomu, že prohlášení bylo „rozředěno", protože osvobozovalo od obžaloby z „bohovraždy" jen nyní žijící Židy, ne národ jako takový, která v minulosti byla stále vznášena křesťanskými polemiky. Jiní kritikové si přáli prohloubení vývodů z dějin spásy a zohlednění také jiných monoteistických náboženství (kardinál König). Ale hlavní těžkostí bylo a zůstalo přece politické nedorozumění. Arabské státy označovaly bez jakéhokoliv důvodu „prohlášení o Židech" za stanovisko ve prospěch státu Izrael a vyvíjely na biskupy svých zemí i diplomatickou cestou silný tlak. Cesta utrpení tohoto textu nebyla zdaleka ještě u konce.

Překvapivě klidně proběhla rozprava o schématu „O zjevení" vrácená o dva roky dříve, která ve zcela novém pojetí zaměstnávala GK od 30 září do 6. října. Neodpovídalo, jak splitský biskup Franič uvedl, názorům menšiny smíšené komise, která v něm viděla odklon od tridentského dekretu O Písmě a Tradici, protože toto schéma to nenaznačovalo jednoznačně ve smyslu materiálního doplnění Písma tradicí (tedy „insufficiencí" Písma). Ve skutečnosti to bylo doplnění dřívějšího koncilního rozhodnutí, získané z prohloubení pojmů „Písmo", „Tradice" a „Učitelský úřad", které jsou vzájemně úzce spojeny a mohou existovat jen pohromadě: teologickou diskusi o interpretaci tridentského dekretu (rozvířenou především tübingenským teologem Geiselmannem) nechalo schéma stranou. Ústředním pojmem, který byl vyjádřen v novém titulu, bylo sebezjevení Boha lidem, které se stalo ve slově a ve skutečnostech spásy. Jako již v hlasováních o schématu „O církvi" a v debatě „O náboženské svobodě", se i v této otázce schématu „O zjevení" ukázalo, že velká většina koncilu souhlasí s cíli, danými papeži Janem a Pavlem s hlubším sebeporozuměním a konfrontaci s dnešním světem, jaký je, a že skupina, která houževnatě lpěla na dosavadních formách, byla sice vlivná, ale početně jen slabá.

Devět textů prodebatováno v šesti týdnech

Z tohoto postoje koncilní většiny vyplynul také osud devíti textů, které byly koncilu předloženy mezi 7. říjnem a 20. listopadem. Dva z nich byly vráceny příslušným komisím, protože byly neuspokojující: 19. října schéma „O životě a službě kněží" sestávající ještě jen ze 14 vůdčích zásad, 9. listopadu schéma o misiích, ačkoliv sám papež doporučil jeho přijetí. Schéma o apoštolátu laiků, projednávané od 7. do 13. října, tomuto osudu sice uniklo, ale také jemu bylo vytýkáno, že ještě nevyvodilo příslušné důsledky z nauky „O Božím lidu", že dostatečně nevypracovalo vlastní právo laiků (které nespočívá na koncesích kléru), přiměřeně tomu ale také jeho vlastní odpovědnost a specifickou spiritualitu. Směrnice o obnově řeholního života (10.-12. listopadu) a o křesťanské výchově (17.-19. listopadu) se mnoha otcům zdály příliš málo konkrétní, ale přece schopné vývoje. Lépe bylo pojato 22 vůdčích zásad o vzdělání kněží (12.-17. listopadu), snad proto, že svěřovaly biskupským konferencím stanovení studijních plánů a tím přizpůsobení se regionálním poměrům; jen na otázce, jakou autoritu má zaujmout svatý Tomáš Akvinský ve filosofickém a teologickém učebním systému, se duchové zase rozcházeli.

Nikde jinde nebylo přání koncilové většiny brát vážně „aggiornamento" tak zřetelné jako v debatě o schématu „Církev v dnešním světě", zvané podle původního pořadí v seznamu 20 návrhů „schéma 13". Prvně v dějinách koncilů se stalo, že došlo k pokusu postavit v celém jejich rozsahu velké problémy, které se v prvé řadě netýkaly církve, ale „světa", ale právě proto také „světové církve". Obtíž tohoto pokusu bylo možno poznat již v předchozích osudech návrhu, uskutečněného 20. října, který vyšel z výboru teologické komise a komise pro apoštolát laiků, na němž se podíleli kromě redemptoristy Häringa především francouzští teologové. Byl a zůstal vzhledem ke světovému vývoji jistě velmi optimistický; jednak nebyla „diagnosa světové situace" (Helbling) ještě dosti hluboká, jednak v něm nemluvila dosti zřetelně církev jakožto církev. Kardinálové Lercaro a Döpfner, oba horliví zastánci celé záležitosti, se dotkli pravdy, když poukazovali na to, že takový první a jedinečný dokument musí vyzrávat pomalu.

„Votum" o manželství, předložené koncilu 19. listopadu, obsahovalo návrhy k reformě manželského práva, zvláště práva smíšených manželství, které se pociťuje v konfesionálně silně smíšených zemích jako jedna z největších překážek přiblížení se konfesí. Koncil si uvědomil, že tak těžký juristický a praktický problém může být sotva v plénu urychlen a již vůbec ne vyřešen, protože poměry v jednotlivých zemích jsou příliš odlišné, a uposlechl podnětu kardinála Döpfnera požádat papeže o novou úpravu (20. listopadu); 1592 otců se vyjádřilo pro toto východisko, 427 proti němu.

Jen jeden z devíti textů dospěl po krátké debatě (16.-20. října) k cíli a byl schválen ještě v tomto jednacím období: návrh „O orientálních církvích". Rezignoval na to, aby projednával existencí sjednocených církví vrcholně komplexní celkový vztah institucí navzájem a spokojil se tím, že stanovil normy pro konverze, smíšená manželství a účast na pravoslavné bohoslužbě. 20. listopadu prošel při závěrečném hlasování velkou většinou 1964 : 135 hlasům.

Ale zatímco koncil, viděno zvenku, pokračoval rychle a úspěšně kupředu, v jeho nitru se zostřila napětí. 11. října 17 kardinálů (ze střední a západní Evropy a z USA) v dopise papeži zmařilo pokus předat obě prohlášení o náboženské svobodě a o Židech s obejitím koncilu, s odvoláním na údajné přání papežovo, novým smíšeným komisím, z jejichž plánovaného složení byl zřejmý úmysl menšiny změnit je v jejich smyslu. Apel na papeže byl úspěšný. Přesto se skupina nevzdala.

„Listopadová krize"

Už jen dva týdny dělily koncil od závěrečného zasedání - a ještě žádný z projednávaných dekretů neprošel potřebnými hlasováními. V GK sice byly přijaty 10., 11. a 14. listopadu drtivou většinou první tři kapitoly dekretu o ekumenismu, ale sporná 3. kapitola konstituce o církvi stále narážela na tvrdošíjný odpor vlivné a velmi aktivní menšiny ve Vatikánu. Když byl koncilním otcům vydán 14. listopadu silný sešit s pozměňovacími návrhy ke kap. 3-8, včetně odpovědí teologické komise, byla mu předeslána „vysvětlující poznámka" (nota explicativa praevia), která měla vyloučit každou újmu nauky o papežském primátu naukou o biskupském kolegiu rozvinutou ve 3. kapitole. Měla ji sice teologická komise, ale přišla, jak generální sekretář sdělil, od „vyšší autority", tedy od papeže osobně. Měla usmířit s textem menšinu, jejíž „modi" měnící smysl nebyly přijaty komisí, a zajistit jeho přijetí morální jednomyslností. Dvakrát, a to 16. a 19. listopadu (den před závěrečným hlasováním), prohlásil generální sekretář, že „poznámka" sice není součástí textu, ale že text se má interpretovat v jejím smyslu.

Bylo dosaženo úmyslu, který byl podkladem sepsání „poznámky": Hlasy „ne" ke kapitole 3. klesly 17. listopadu na 46, mezi nimi nepochybně také hlasy obhájců nauky o kolegialitě, kteří nechtěli připustit žádné jakkoliv uzpůsobené ovlivnění resp. oslabení; v závěrečném hlasování při sezení 21. listopadu bylo již jen 5 hlasů „non placet".

Cíle bylo tedy dosaženo. Otázka je: Mění „poznámka" vypovídací hodnotu textu?

Kdo položí obě vedle sebe nezaujatě, bude muset odpovědět: Ne. Poznámka zesiluje při každé příležitosti opakované zdůraznění nauky o primátu I. Vaticana, které beztak svědčí téměř o nervozitě - ale nevyškrtává zase nic z bezprostředně božského původu biskupského úřadu a z příkazu a z odpovědnosti biskupského kolegia za veškerou církev. Menšina byla zřejmě jiného mínění: Vzdala se svého odporu. Povážlivé bylo ne v obsahu, ale ve formě, v níž „poznámka" byla koncilu vnucena.

Vzrušení nad poznámkou se ještě neuklidnilo, když na „černý čtvrtek", 19. listopadu, bylo kardinálem Tisserantem, hodností nejstarším členem prezidia, odřeknuto hlasování o „prohlášení k náboženské svobodě", ohlášené předchozího dne. Předcházelo podání 200 italských a španělských biskupů prezidiu, které požadovalo s odvoláním na čl. 30 § 2 a čl. 35 jednacího řádu delší čas ke studiu značně změněného návrhu; nyní odřeknuté předběžné hlasování, zda se má přistoupit k dalším, již připraveným hlasováním, bylo již ústupkem žadatelům. O jeho výsledku nemohlo být pochybností: převážná většina by návrhu dala „zelenou", i když by byl v zásadě, protože silně rozředěn, neuspokojil ani bojovníky za náboženskou svobodu, ale když se krátce po 11. hodině mělo konat hlasování, kardinál Tisserant po krátké rozmluvě s ostatními členy prezidia ohlásil, že je odloženo - a to znamenalo, že toto prohlášení nemohlo již být v tomto jednacím období schváleno.

Nikdy, ani předtím ani potom, neviděla aula sv. Petra takové vzrušení koncilních otců jako v této hodině: mnozí opustili svá místa a stáli spolu ve skupinách vzrušeně diskutujíce a radíce se, co by se mělo dělat. Američtí biskupové dali v největším spěchu do oběhu petici k papeži, která získala ihned 441 podpisů (později jich bylo kolem 1000): „Se vší úctou, ale se vší naléhavostí (instanter, instantius, instantissime) prosíme, aby se před koncem tohoto jednacího období koncilu hlasovalo o prohlášení k náboženské svobodě, jinak ztratíme důvěru křesťanského a nekřesťanského světa." Biskup De Smedt, který zatím podal svoji zprávu o textu, obdržel demonstrativní potlesk. Po skončení GK se kardinálové Meyer, Ritter a Léger odebrali s peticí k papeži, ale dosáhli jen ujištění, že deklarace přijde jako první bod na jednací pořad čtvrtého zasedacího období; toto ujištění bylo následujícího dne v GK opakováno kardinálem Tisserantem.

Bouřlivá generální kongregace z 19. listopadu přinesla ale ještě další překvapení. Otcové marně čekali na konečný tištěný text dekretu o ekumenismu, o němž mělo být hlasováno 20. listopadu. Nyní slyšeli z úst generálního sekretáře, že ještě hotov není, protože byly učiněny některé změny, aby jej ujasnily: tyto změny, celkem 19, předčítal z listu s dodatkem, že šly zpět vyšší autoritě, tj. k papeži. Co se stalo?

Papež zaslal kardinálu Beovi, předsedovi sekretariátu pro jednotu křesťanů, 40 pozměňovacích návrhů, které Bea nemohl pro nedostatek času již předložit všem členům, ale jen některým ze svého nejbližšího okolí, s tím výsledkem, že výše jmenovaných 19 změn bylo zapracováno do textu. Mnohé z nich byly jen stylistické, jiné měnily sice smysl (např. že s Římem nespojení křesťané v Bibli Boha „hledají" místo „nalézají"), ale žádná nemohla platit jako podstatná změna. Udivující bylo ve formě, že text pořízený s nekonečnou péčí koncilem a jeho orgánem, zde příslušným sekretariátem, byl v poslední hodině změněn ne sice úplně s jeho pominutím, ale rovněž ne ve formě dle jednacího řádu. Nemůže být sotva nějaké pochybnosti o tom, že mezi 64 otci, kteří následujícího dne (20. listopadu) hlasovali „ne" (non placet), jich nemálo vyjádřilo tímto způsobem svoje zklamání; v zasedání z 21. listopadu klesly hlasy „ne" na 11.

Tyto události, které přirozeně nezůstaly utajeny, vzrušily hluboce koncil, ještě více však veřejné mínění, ačkoli viděno ve světle dějin koncilů, jsou jen episodou v nezbytném boji názorů. Mimoto se někdy ztrácelo hledisko pro význam toho, čeho bylo dosaženo a co se ve třech dekretech přijatých a promulgovaných v závěrečném zasedání dne 21. listopadu 1964 stalo historickou skutečností.

Konstituce o církvi a dekret o ekumenismu dokončeny

Konstituce o církvi poskytuje to, co tridentský koncil nemohl poskytnout a co poskytl první vatikánský koncil jen zčásti: obsáhlý výklad nejvyššího učitelského úřadu o podstatě, struktuře a časném zaměření církve. Jak teologická komise 6. března 1964 prohlásila o všech učitelských výpovědích koncilu, nečiní si jako celek nárok na neomylnost, vyžaduje ale od věřících přijetí podle měřítka předmětu a formy výpovědi. Definice církve jako „lidu Božího" skoncovává s jednostranně juristickým pojmem instituce a klerikalismem, který ji prakticky ztotožnil s klérem a laikům určil pasivní úlohu. Ukončuje půl tisíciletí trvající spor o poměr papežského primátu k episkopátu ve smyslu organického spojení obou: Biskupské kolegium, do něhož je jednotlivý biskup přijímán svátostným svěcením, má jako nástupce „Dvanácti" moc nad veškerou církví a odpovědnost za ni, ale jen ve společenství s papežem, který je jeho členem a hlavou. Diakonát se znovu zřizuje jako stav. Všichni křesťané jsou povoláni ke svatosti, cesta k ní je v řeholním stavu, který dodržuje evangelní rady, odlišné od cesty těch, kteří žijí ve světě. Církev se cítí méně jako „bojující" a ještě méně jako „triumfující", ale jako putující, která očekává své eschatologické naplnění. Matka Páně stojí mocí svého jedinečného postavení v dějinách spásy ve vroucím poměru k ní, ale stojí na straně tvorů, ne Stvořitele.

Jen nepatrný odstup dělí - historicky viděno - dosah dekretu o ekumenismu od konstituce o církvi. Neboť tento dekret ukončuje zdůrazňování konfesijních protikladů, které bylo svého času na Tridentinu nutné, ale neodpovídá již dnešní touze po jednotě, neboť vyzdvihuje to, co je všem křesťanům společné, otvírá dveře ke vzájemnému poznání a porozumění a výzvou ke společné modlitbě přivolává jedinou moc, která může umožnit zdánlivě nemožné, znovusjednocení všech křesťanů. Dělící rozdíly v nauce a zbožnosti se nepopírají z irenismu, ale mají se projednat v duchu lásky, jak se to dělo ve stálém rozhovoru pozorovatelů se sekretariátem Beovým až do konce koncilu. Dekret je začátkem, ne koncem. Všichni zúčastnění jsou si vědomi, že je nutné urazit ještě dlouhou cestu. To platí nejen pro církve protestantské, ale také pro orientální, jimiž se zabývá třetí z dekretů přijatých 21. listopadu. Je to jen nejprvnější krok ke sblížení. Musí se vyčkat, zda usmiřující gesta, jako odvolání exkomunikace patriarchy Kerullaria (r. 1054), dosáhnou očekávaného účinku.

Čtvrté jednací období

Doba od skončení třetího jednacího období k začátku „čtvrtého a posledního" byla ještě více než dřívější mezidobí vyplněna intenzivní prací koncilních komisí.

Ještě bylo na programu 11 návrhů, které byly koncilu již předloženy. Jen jeden z nich, O zjevení, byl otcům rozdělen již koncem třetího jednacího období. Největší starost způsobilo „schéma 13". S ohledem na přání, vyjádřená v rozpravě, byl vypracován malým grémiem zcela nový text, obsahující také konkrétní problémy, který dosáhl schválení koordinační komise, ačkoli měl charakter spíše sociologického traktátu než koncilního dekretu. Ještě při začátku jednání se vážně pochybovalo, zda tento text je vhodný a zda by se mohl stát zralým pro publikování.

Jestliže „listopadová krize" zanechala dojem, že papež je trýzněn skrupulí, aby nepřipustil žádné oslabení Petrova úřadu, a že ustoupil příliš daleko svému okolí, které využilo této skrupule, ukázaly následující projevy a opatření, že dále neústupně sleduje linii vyznačenou jím při začátku jeho pontifikátu. V promluvě ke kardinálskému sboru (24. června 1965) naznačil úmysl reformy kurie a revize církevního zákoníku, novou úpravu práva o smíšených manželstvích a studium kontroly porodů; v encyklice Mysterium fidei z 11. září 1965 se ale obrátil také proti úmyslu změkčit dogma o eucharistické transsubstanciaci a při různých příležitostech zdůraznil, že církev nemá žádný důvod, aby se vzdávala dobrých a osvědčených tradic. Tendence jistých „radikálů", učinit z „aggiornamento" revoluci, jej zděsila. Používá své autority: „Máme jednoho papeže", tak shrnul svůj dojem jeden upřímný rozhlasový komentátor.

V den zahájení (14. záři 1965) překvapil papež koncil oznámením, že svolá biskupskou radu (synodus episcoporum), jejíž pomocí episkopát - ve smyslu kolegiality církevní instituce - bude moci spolupracovat pro dobro veškeré církve; ze současně uveřejněného motu proprio „Apostolica sollicitudo" vyšlo najevo, že členové budou částečně určováni biskupskými konferencemi, čímž se zdá zajištěno opravdové zastoupení episkopátu. Později následovalo sdělení, že biskupská rada bude prvně svolána v roce 1967. Teprve až nabude pevného postavení, může se prokázat, zda - i když bez rozhodovací moci - posílí váhu biskupů v ústřední církevní správě.

Čtvrté jednací období se lišilo ode všech předchozích tím, že v něm stála v popředí práce komisí na vybroušení textů a že GK byly mnohokráte přerušeny delšími pauzami a vyplněny většinou hlasováními. Krok za krokem byly dokončovány ještě zbývající dekrety.

Na začátku obnovené rozpravy o náboženské svobodě (15. září) referent De Smedt ještě jednou uvedl, že text neklade pravdu a omyl na roveň, také nezbavuje jednotlivce morální povinnosti hledat pravdu a zmocňovat se jí, ale obsahuje pouze svobodu od náboženského donucování v občanské oblasti. Nově pojatý pasus nechal otevřenou možnost dát církvi ve státech s katolickým obyvatelstvem privilegované postavení a usmířil tím část Italů (např. kardinála Urbaniho z Benátek), ale ne všechny protivníky; při konečném hlasování 21. září hlasovalo 224 „ne"; po opětovném upravení textu na základě podaných výhrad („modi") počet hlasů „ne" 19. listopadu dokonce ještě trochu stoupl (249). V debatě poukázali polský kardinál Wyszyński a český kardinál Beran na význam prohlášení, které je obsaženo v hlavních větách: „Příkazy božského zákona jsou uznávány člověkem prostřednictvím jeho svědomí... Uskutečňování a vykonávání náboženství spočívá dle své podstaty především ve vnitřních lidských a svobodných úkonech... Úkony tohoto druhu nemo-hou být žádnou čistě lidskou mocí ani nařizovány ani jim zbraňováno." Když bylo takto uznáno právo jednotlivce na svobodu svědomí v občanské oblasti, požaduje církev jako „duchovní, Kristem Pánem založená autorita" pro sebe svobodu hlásat evangelium všem tvorům.

Prohlášení o náboženské svobodě je, historicky vzato, nejjasnější a nejjednoznačnější výraz pro „aggiornamento". V něm se církev odříká pojetí vládnoucího od „konstantinovské epochy" ve středověku a ještě déle, že světská moc, to je stát a společnost, je oprávněna a povinna podporovat v případě potřeby její dílo spásy donucovacími prostředky (jak se dělo např. při trestání kacířů); je si vědoma nejen skutečnosti, že moderní stát již není křesťanský, nýbrž neutrální, paritní, někdy dokonce protikřesťanský, moderní společnost už ne „monistická", ale pluralistická: omezuje její práva přirozeným právem individua, aby mu při uposlechnutí svého svědomí nebylo zabraňováno civilní mocí. Upálení Husa, zásada „Cuius regio, eius et religio" („Koho území, toho náboženství" - pozn. RTh) jsou nyní podle nauky církve nejen historicky překonány, ale zásadně odmítány. Dosah tohoto rozhodnutí objasňuje, že se stalo zralým k publikování teprve v posledním veřejném sezení tohoto období.

Naproti tomu rychle a bez ostrého odporu prošlo od konce září do konce října přes scénu koncilu pět dekretů, které byly aprobovány a vyhlášeny ve veřejném zasedání 28. října. Dekret o pastýřském úřadu biskupů předpokládal nauku o kolegialitě a aplikoval ji do praxe: byla v něm již zmíněna biskupská rada, bylo vysloveno přání po řádu kuriálních úřadů „silněji přizpůsobeném požadavkům doby, krajů a ritů". Biskupským konferencím se uděluje právo, aby si samy dávaly statuta; v jistých životně důležitých otázkách mohou právně závazná rozhodnutí být činěna dvoutřetinovou většinou. Uvažuje se o novém ohraničení biskupství a církevních provincií. Pro spolupráci biskupa s jeho diecézním a řádovým duchovenstvem se uvažuje o „direktoriu" („směrnicích"). Konečný text byl přijat od 29. září do 1. října v 15 hlasováních (o celku i částech) proti průměrně jen jednomu procentu hlasů „ne".

Již předtím (6.-8. října) byl přijat dekret o aktuální obnově řeholního života, nově redigovaný na základě debaty ve třetím jednacím období - jako tridentský reformní dekret - rámcový zákon, který se nedotýká rozdílnosti a vlastního života řádů a řeholních společností (včetně nově vzniklých sekulárních institucí), ale zavazuje je, aby z řádových tradic vzaly to původní a podstatné, aby zlepšovaly vzdělávání mladých členů, aby jim zajišťovaly snesitelnou míru svobody a poslušnosti, aby žily pro Boha, ale také pro lidi.

Text o výchově kněží, vyvinuvší se z „vůdčích zásad" zase v „dekret", nalezl ve třetím jednacím období tak dobré přijetí, že zbylo již jen několik sporných bodů. Označuje rodinu jako téměř „první seminář" pro kněžská povoláni a ponechává tridentskému semináři přípravu, při níž je kladen důraz na zlepšení biblického a liturgického studia a pastorálního školení. Biskupské konference jsou nabádány, aby stanovily studijní plány přiměřené duchovní a náboženské úrovni země. „Prohlášení" o křesťanské výchově vypracované touž komisí rozvíjí ve 12 vůdčích zásadách právo jednotlivce na výchovu, rodičovské právo, žádoucnost konfesijních škol a katolických univerzit, ale také naznačující, že obě, a především poslední, potřebují naléhavě propracování. Prohlášení si všímá jen na okraji skutečnosti, že převážná většina katolických studentů navštěvuje neutrální vysoké školy a že také na nich učí četní katoličtí profesoři. Oba texty byly schváleny v GK od 11. do 15. října.

Jen „prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím", nazývané obyčejně „prohlášení o Židech", nemohlo i ve své nové, proti třetímu jednacímu období nesporně zlepšené formě uspokojit ještě všechny své protivníky. Sporné slovo „bohovražda" odpadlo, ale jednoznačně bylo řečeno, že vina na Ježíšově utrpení a smrti se nesmí klást k tíži ani dnešním ani „všem tehdy žijícím Židům bez rozdílu". Podnícena nikoliv politickými motivy, ale láskou Kristovou, „lituje" církev antisemitismu a „zavrhuje všechnu diskriminaci člověka, každý akt násilí proti němu pro jeho rasu nebo barvu, jeho stav nebo jeho náboženství". Touto závěrečnou větou se staví odsouzení antisemitismu na mnohem širší základnu a je použitelné pro každou rasovou diskriminaci; stane se neotřesitelnou zásadou katolíků v dnešní době rasových bojů.

Mnohem méně sporný střední díl prohlášení rozšiřuje základní stanovisko dekretu o ekumenismu, s nímž bylo původně spojeno, na islám, hinduismus a buddhismus. Na islámu je uznáván jako závazný monoteismus a v jasném vztahu ke křížovým výpravám, v nichž se bojovalo proti mohamedánům jako „pohanům" mečem, je vysloveno přání, aby se na minulé zapomnělo a dospělo se k lepšímu vzájemnému porozumění. V hinduismu se kladně hodnotí osvobozující „nazírání božského tajemství", v buddhismu snaha osvobodit se askezí od tohoto pomíjivého světa. Pro všechna náboženství lidstva platí zásada: „Katolická církev nezavrhuje nic, co je v těchto náboženstvích pravdivého a svatého"; je to často „odlesk paprsku oné pravdy, která osvětluje všechny lidi", kde je možno najít plnost života: v Kristu. Duchem tohoto prohlášení bude muset být neseno střetávání se s nekřesťanskými náboženstvími, před nimiž stojí církev v Asii a v Africe. Bude mít, neklame-li vše, v budoucnosti nemenší význam než dekret o ekumenismu.

Ačkoliv politická agitace proti schématu polevila, hlasovalo v závěrečném hlasování 15. října ještě 250 otců „ne", většina z nich jistě proto, že věřili, že zproštění viny židovského národa jako celku nemohou sloučit s jistými místy Písma. Konečné přijetí tím nebylo ohroženo. Tak mohlo být ve veřejném zasedání 28. října, na svátek apoštolů Šimona a Judy, promulgováno pět textů: dekrety o pastýřském úřadu biskupů, o obnově řeholního života a výchově kněží, prohlášení o křesťanské výchově a o nekřesťanských náboženstvích. V radosti nad tímto výsledkem zvolal papež ve své promluvě: „Církev žije!"

Poslední úskalí

Po říjnovém zasedání byla rychle překonána také poslední úskalí. Dogmatická konstituce o božském zjevení musela ještě bojovat s opozicí značné menšiny, která se odvolávala na Tridentinum. Ustoupila teprve, když - na osobní návrh papežův - byl nově pojat sporný poměr Písma a Tradice: „Církev čerpá jistotu o všech pravdách zjevení nejen z Písma svatého." „Tradice" je živý učitelský úřad církve, který autoritativně vykládá Písmo a doplňuje je. Formulace ponechává teologickým školám svobodu určit blíže poměr obou. Výslovně se zdůrazňuje nauka o inspiraci („Bůh mluví skrze lidi lidským způsobem") a historický charakter evangelií. Doporučují se studium biblických knih v původních jazycích a ve starých překladech právě jako studium starých komentářů a liturgií, biblická četba v překladech do národních jazyků. Je překonán strach ze škodlivých následků, který pochopitelně v Tridentu panoval. Při hlasováních o jednotlivých částech 29. října narazilo jen místo o poměru Písma a Tradice na opozici stojící za zmínku (55 hlasů „ne").

Po 29. říjnu byly GK přerušeny na 10 dní, aby se komisím ponechalo více času ke zpracování „modi". Dekret o laickém apoštolátu vysvětlený essenským biskupem Hengsbachem 9. listopadu zpracoval pozměňovací návrhy podané při zářijových hlasováních a byl 18. listopadu přijat téměř jednomyslně (jen se dvěma hlasy „ne"). Jestliže Tridentinum hájilo úřední kněžství, přišlo ve zdůvodnění laického apoštolátu ke svému právu - nikdy nepopírané - všeobecné kněžství věřících. „V církvi jsou různé služby, ale jen jedno poslání" - žádný člen církve není jen pasivní, všichni jsou povoláni, aby aktivně spolupůsobili na výstavbě Těla církve jako svědkové víry a lásky, v rodině, v charitativní činnosti, v misiích, vše pod vedením církevní hierarchie jako od Boha pořádající, ale ne poručníkující autority. Koncil sám dal příklad méně připuštěním - právě jen pasivních - „posluchačů", nýbrž zesíleným přizváním laiků jako odborníků k práci komisí.

Jako chybný krok se chápala téměř všeobecně 9. listopadu předloha dokumen-tu o změně odpustkové praxe, vypracovaného ne nějakou koncilní komisí, ale kongregací obřadů. Dokument přinesl řadu žádoucích zjednodušení, ale nepostihl problém odpustkové praxe v jeho hloubce a byl brzy stažen pro ostrou kritiku, na kterou narazil.

Konstituce o Božím zjevení a dekret o laickém apoštolátu byly vyhlášeny na veřejném zasedání 18. listopadu. Předtím ale obstály ve svých zkouškách ještě dvě „koncilní děti" dělající rodičům starost: misijní schéma a schéma o službě a životě kněží. Obě byla ve třetím jednacím období vrácena příslušným komisím k úplně novému přepracování.

Generálu steylerských misionářů, Schüttemu, jmenovanému místopředsedou pro misie, se podařilo s pomocí povolaných odborníků dát misijnímu schématu teologickou základnu odpovídající moderní misijní vědě a z dokumentu zaměřeného nazpět učinit dokument progresivní. Jak z debaty o tom (8. až 14. října) vyplynulo, nebylo ani v tomto novém textu dostatečně přihlédnuto ke všem problémům misií, natož pak aby byly vyřešeny: poměr řádů, které byly až do současnosti hlavními nositeli misií, k domorodému kléru, který usiluje o vedení; poměr k papežskému úřadu misií, kongregaci Propagandy; otázka financování; potíž, jak zacházet v ekumenickém duchu s „konkurencí" nekatolických církevních společenství, právě v misiích velmi nepříznivou. Ale v jednom bodu zůstal koncil tvrdý: Když se hlasovalo o očištěném textu (10. až 12. listopadu), vyjádřilo 712 otců ve svých „modi" k páté kapitole, že si přejí zesílené spolupůsobení činných misionářů při rozhodováních ústředního úřadu. Nato dostalo pozastavené místo znění, že „vybraní zástupci" misijního episkopátu a misijních řádů s rozhodujícím hlasem (tedy ne jen jako poradci) mají být povoláni do kongregace Propagandy - precedenční případ a model budoucích reforem také jiných kuriálních úřadů.

Rovněž ve třetím jednacím období vrátil koncil příslušné komisi schéma „O kněžství". O jeho novém znění se debatovalo od 14. do 16. října, když - za všeobecného souhlasu otců - dopis papeže kardinálu Tisserantovi vyslovil přání, aby se odstoupilo od projednávání celibátu v koncilní aule a aby se příslušné návrhy podaly písemně. Jak velice zaměstnávala tato otázka otce (vedle ostatních o „dělnických kněžích"), vyšlo najevo 12. listopadu z počtu výhrad („modi" - 630) podaných k tomuto místu při hlasováních o textu, který byl v mezidobí uspořádán. V závěrečném pojetí přijatém 2. prosince se praví, že celibát sice „není nezbytně vyžadován již povahou kněžství", ale je mu přece „v mnohém ohledu přiměřen". Aby se odpomohlo nedostatku kněží v jistých zemích - myslí se jistě především na Latinskou Ameriku -, mají tam být předáni kněží z jiných diecézí, pokud možno po 2 nebo po 3, aby se tak mohli vzájemně podporovat.

Daleko nejvíce starostí způsobilo „schéma 13": Církev v dnešním světě, protože také nový, mezi 3. a 4. jednacím obdobím vzniklý návrh narazil v debatě od 21. září do 8. října (14. GK) na četnou kritiku pro svoji délku, na mnoha místech nejasnou řeč, pro své optimistické odsouzení „světa", především ale proto, že neřekl téměř nic o tom, co má církev říci a dát tomuto světu. Silná skupina otců postrádala vypořádání se s atheismem (kardinál König), zvláště s atheistickým komunismem, jehož výslovné odsouzení žádalo 450 otců v podání předsednictvu koncilu 9. října. Silně na sebe narazily názory při konkrétních problémech, jako je válka, mír a odzbrojení; naléhavá otázka kontroly porodů, která pro svoji povahu nebyla vhodná k projednávání v koncilní aule, byla předána ke studiu komisi expertů.

Ne méně než 3.595 pozměňovacích návrhů měla komise před sebou, když připravovala konečnou formu pastorální konstituce - také tento titul byl sporný - k hlasování 4. a 6. prosince. Jen místo o „válce a míru" narazilo ještě na vysoký počet hlasů „ne" (494). Jako celek zůstává tento dokument pokusem projevu pochopení církve pro velké otázky moderního života; sama není ve stavu je vyřešit.

Závěr

Když generální sekretář v GK 6. prosince ohlásil, že tato 168. je poslední tohoto koncilu, zaburácel prostorami sv. Petra potlesk. Koncil ukončil svoji práci. Veřejné zasedání 7. prosince mohlo ohlásit poslední čtyři dekrety: pastorální konstituci o církvi v dnešním světě, dekrety o kněžské službě a kněžském životě a o misiích, prohlášení o náboženské svobodě. Ve své závěrečné řeči papež shrnul smysl celého koncilu do věty: Přivést zpět dnešní lidstvo v bratrské lásce k Bohu. Následujícího dne, 8. prosince, byl koncil prohlášen za skončený v závěrečné působivé slavnosti uspořádané na Petrském náměstí. Byla vyhlášena poselství politickým vedoucím, vědcům a umělcům, ženám, chudým a trpícím, dělníkům i mládeži a předána zástupcům těchto skupin. S pozorovateli se papež rozloučil v bazilice sv. Pavla 4. prosince na pobožnosti hluboce dojímající všechny účastníky.

Bylo by předčasné chtít již nyní stanovit historické místo druhého vatikánského koncilu. Tridentský koncil uvedl „tridentinskou" epochu církevních dějin, protože byl doplněn a proveden zásahem papežství. Zda tento koncil bude působit jako tvůrce epochy a zda určí tvářnost církve na dlouhou dobu, závisí na tom, zda se prohloubené sebepochopení, vnitřní sebeobnova a nový poměr ke „světu" prosadí, zda duch a normy jeho dekretů proniknou život církve. Jsou zde k tomu náběhy: pokoncilní komise jsou utvořeny a zaměstnány tím, aby zásady stanovené koncilem přeměnily na praktické směrnice a instrukce. Potřebují k tomu kompetence, tj. samostatnost a svobodu pohybu, které jim může dát a zajistit jen papež; potřebují ale také iniciativu a znalost věci, kterou samy musejí mít. Nemohou postrádat zkušenosti příslušných kuriálních úřadů a musí jim být jasno, že to nové, které mají uskutečnit, nesmí zničit to staré osvědčené, tradici, ale využít ji; že musí chránit ducha i znění koncilních dekretů neméně proti „reakcionářům" jako proti „revolucionářům". Rovněž bude věcí biskupů a biskupských konferencí, aby využili pravomocí a zodpovědností, které na ně koncil přenesl a aby nepřipustili, aby z plodné decentralizace vznikl nepořádek a chaos. Světová církev potřebuje v „jediném světě" právě tak naléhavě pevného vedení a autority jako svobody a solidarity údů. Druhý vatikánský koncil jí naznačil cestu, po níž jít je její - naší věcí.

(Z knihy Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990. Přeložil K. Dolista. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

Malé dějiny koncilů - Úvod
Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325) 
Malé dějiny koncilů - 1. cařihradský (konstantinopolský) koncil (381) 
Malé dějiny koncilů - Efezský koncil (431) 
Malé dějiny koncilů - Chalcedonský koncil (451)
Malé dějiny koncilů - 2. a 3. konstantinopolský (cařihradský) koncil (553, 680-681) 
Malé dějiny koncilů - 2. nicejský koncil (787)  
Malé dějiny koncilů - 4. konstantinopolský (cařihradský) koncil (869-870)
Malé dějiny koncilů - 1. a 2. lateránský koncil (1123 a 1139)
Malé dějiny koncilů - 3. lateránský koncil (1179) 
Malé dějiny koncilů - 4. lateránský koncil (1215)
Malé dějiny koncilů - 1. lyonský koncil (1245) 
Malé dějiny koncilů - 2. lyonský koncil (1274) 
Malé dějiny koncilů - Viennský koncil (1311-1312)
Malé dějiny koncilů - Kostnický koncil (1414-1418)
Malé dějiny koncilů - Basilejsko-ferrarsko-florentský koncil (1431-1449) 
Malé dějiny koncilů - 5. lateránský koncil (1512-1517)
Malé dějiny koncilů - Tridentský koncil (1545-1563)
Malé dějiny koncilů - 1. vatikánský koncil (1869-1870)
Malé dějiny koncilů - 2. vatikánský koncil (1962-1965) 1/2