"Mám tě rád"

Často jsem přemýšlela, co se pod tímto vyjádřením vlastně skrývá. Pravda, u nás v krajích českých a moravských s tímto vyjádřením, myslím, neplýtváme. Ale nebudu zevšeobecňovat.

Určitě záleží na tom, ke komu tuto větu směrujeme. Když jsem jednomu knězi napsala, že ho mám ráda, tak se přiznal, že mu to naposledy řekla maminka, když byl ještě malým klukem. Tak to mi docela zatrnulo. Taky asi vnímáme nuanci mezi „mám tě rád" a „miluji tě". To druhé obvykle říkáme milenci či manželovi. Někdy může „miluji tě" znamenat jen: je mi s tebou dobře, chci se s tebou vyspat.

Ale vraťme se k otázce. Co všechno se může skrývat ve větě „mám tě rád"? A jak je možné, že lidé, kteří se před pár lety či měsíci tolik milovali, se nenávidí? Co pro mě samotnou vlastně znamená, když někomu řeknu „mám tě ráda", a jak si přeložím, když to někdo řekne mě? Pokud tuto větu vyslovím já, myslím tím asi toto: jsi pro mě drahý a vzácný, jsem ráda, že tě znám, jde mi o tebe, jsem připravená ti pomoci, rozumím si s tebou. Je fakt, že potřebuji k dotyčnému něco cítit - sympatie, radost ze shledání. Podstatou toho, když mám někoho ráda, je vlastně VDĚK ZA BYTÍ TOHO DRUHÉHO. Nejde jen o to, zda je takový či makový - vysoký, štíhlý, vlasatý, veselý, naslouchají atd. atd. Když si uvědomím, že jsem šťastná už proto, že druhý je, že existuje a mám tu kliku ho znát.

Když se já od druhého dozvím, že mě má rád, představuji si, že bude mít chuť se mnou pobýt, bude chtít si se mnou povídat, bude se o mně zajímat, a to jak v časech radosti, tak i v dobách zlých. Bude dělat ve vztahu ke mně první krok a nebude vždycky čekat na podnět ode mě. Bude mě přijímat i s mými chybami.

Kdosi možná namítne, že je přece zbytečné o lásce mluvit, protože to člověk jednoduše pozná. Ale co když právě síla této věty, tohoto slova druhého uzdraví, povzbudí, napumpuje? Proč jsme tak strašně plaší a tolik se bojíme dávat najevo své city? Řekneme svým rodičům, že je máme rádi, až na smrtelné posteli? Stihneme to? Říkáme to svým dětem, aby si byly naší láskou jisti? Nebo je pořád jenom okřikujeme? Kdy jsme naposledy takhle vyznali lásku svému partnerovi? Řekli jsme to vůbec své přítelkyni nebo kamarádce?

Nedávno jsem se od srdce zasmála. Přítelkyně mi řekla, že jsem moc hezká. Odvětila jsem: „Já, s takovou nadváhou a velkým zadkem???"

„Ne, jsi opravdu krásná. Já myslela, že to víš," odpověděla.

Já jsem jí řekla, že ona přece byla nejhezčí ve třídě.

 „To si nemyslím. Já vždycky chtěla být blondýnka," uzemnila mě.

A tak se domníváme, že lidé vědí, že jsou krásní, že jsou pro nás cenní, že je máme rádi. Ale oni to mnohdy opravdu nevědí! Nezapomeňme to občas nahlas vyslovit. Slovo může zabíjet, ale i „křísit z mrtvých".

Od téže autorky:

Nalezli jsme milosrdenství 
Kardinální ctnost - umírněnost 
Deník přátelství
Buďte světlem!
Vyhnanci 

Související články:

León-Joseph Suenens: Všudypřítomná láska Boha