Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha

Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha

Theresien Bartoňová, 14.5. 2012

Nejzákladnější výpovědí Písma o člověku je, že je stvořen podle Božího obrazu a k Boží podobě a že tímto věčným obrazem Boha je Kristus. Toto téma se stává jádrem celé teologické antropologie.

 

Nejzákladnější výpovědí Písma o člověku je, že je stvořen podle Božího obrazu a k Boží podobě (srv. Gn 1,26-27; Gn 5,1.3; Sir 17,3) a že tímto věčným obrazem Boha je Kristus (srv. Kol 1,15). Toto téma se stává jádrem celé teologické antropologie. Nese v sobě zásadní výpověď o vztahu mezi člověkem a jeho Tvůrcem, o vztahu mezi lidmi, ale také o vztahu člověka k sobě samotnému. Boží slovo vypovídá také o velké důstojnosti člověka a o jeho věčném určení.

 

stvoreni-adama-upr-men.jpg

 

 

Obraz a podoba ve Starém zákoně

Uveďme nejprve stěžejní starozákonní výpovědi na toto téma:

 

  • Gn 1,26:
    „I řekl Bůh: ,Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby...‘"
  • Gn 2,7:
    „I vytvořil (uhnětl) Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem."
  • Mdr 2,23:
    „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti."
  • Sir 17,13:
    „Hospodin stvořil člověka ze země a do ní ho zase navrací. (...) Podle své vůle je vybavil silou a učinil je takové, aby byli jeho vlastním obrazem."

 

Když první kapitoly Písma hovoří o člověku, používají dva termíny: OBRAZ (hebrejsky celem - מלצ, řecky eikón [εικων], latinsky imago) a PODOBA (hebrejsky demut - תומד, řecky homoiósis [ομοιωσις], latinsky similitudo). OBRAZ má význam spíše materiální ve smyslu kopie, tělesné formy, tvaru. Exegeté se shodují na tom, že pojem „obraz Boží" vyjadřuje postavení člověka do zvláštní blízkosti Boží, což ho odlišuje od ostatního stvoření. A v této blízkosti se nachází celý, tak, jak je - žijící tělesně-duchovní bytost.

Dalším termínem je PODOBA, jež je vyjádřením dynamického vztahu mezi obrazem a originálem. Obraz může být více či méně podobný svému archetypu.[1] Je tady jakási přímá úměrnost mezi „být víc podobný" a „být víc sjednocený, šťastný".

 

Obraz a podoba v Novém zákoně

Téma obrazu a podoby nacházíme zejména v listech sv. Pavla (Kol 1,15; 2Kor 4,4; 2Kor 3,18; Řím 8,29; Kol 3,10; 1Kor 15,49), který rozvíjí christologickou interpretaci tématu. U sv. Jana nacházíme text vztahující se k tématu podoby (1J 3,2). V novozákonní teologii se motiv obrazu úzce váže na vzkříšeného Krista. Veliká důstojnost člověka, která je naznačena ve výpovědi Geneze, je potvrzena a prohloubena v Novém zákoně. Ten hovoří o rozhodnutí vůle Boha Otce, kterým je člověk od věků předurčen k tomu, aby se stal dokonalým obrazem vzkříšeného Krista. Jan ve svém listě zdůrazňuje aspekt dorůstání do podoby skrze kontemplaci obrazu.

Život konkrétního člověka se tak chápe jako proces růstu od Adama v každém z nás, kterého dle terminologie Nového zákona můžeme nazvat starým člověkem, k dorůstání do plnosti nového člověka v nás, Krista.[2]

 

Nejvýznačnější novozákonní výroky lze rozdělit do několika okruhů:

 

Ježíš jako obraz Otce, ale také model a princip všeho stvoření:

  • Kol 1,15:
    „On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, (...) a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho."
  • 2Kor 4,4:
    „Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím."

 

Lidská účast na obraze:

  • 2Kor 3,18:
    „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňování k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně."
  • Řím 8,29:
    „Ty, které předem vyhlédl, ty také předurčil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími."

 

Křestní aspekt:

  • Kol 3,10:
    „...a oblečte nového (člověka), který se obnovuje v poznání podle obrazu svého Stvořitele."

 

Eschatologický aspekt:

  • 1Kor 15,44-47.49:
    „Zasévá se tělo přirozené, vstává tělo duchovní. (...) Je psáno: První člověk Adam se stal duší živou - poslední Adam je však Duchem oživujícím. Nejprve tedy není tělo duchovní, nýbrž přirozené, pak teprve duchovní. První člověk byl z prachu země, druhý člověk z nebe. (...) A jak jsme nesli podobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského."

 

Podoba:

  • 1J 3,2:
    „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest."

 

Pojetí obrazu a podoby u Otců

Téměř všichni Otcové se ve svých homiliích, apologiích a katechezích tématem „obrazu a podoby" zabývají. Představit vyčerpávajícím způsobem vše, co Otcové na toto téma řekli, přesahuje rámec našeho textu. Někteří z nich ale přináší natolik hluboké pohledy na křesťanskou antropologii, že pro nás mohou být velkou pomocí k celistvějšímu uchopení dané problematiky. Nahlédneme do učení Justina Mučedník, Ireneje z Lyonu, Klementa Alexandrijského, Origena, kappadockých Otců Řehoře Naziánského a Řehoře Nysského, dále sv. Atanáše a v neposlední řadě také významného teologa Tertulliána.

 

Justin Mučedník (+165) patří do skupiny apologetů. Jeho díla a pohledy se vytvářejí na základě první konfrontace křesťanství s pohanskou řeckou filosofií a kulturou.

Ve svých apologetických spisech, kde se dotýkají tématu stvoření člověka k obrazu a podobě Boží, vychází z dvojí zprávy o stvoření. Narozdíl od některých svých současníků ale mezi oběma zprávami nevidí rozpor. Je přesvědčen, že lidské tělo nemůže být překážkou kontemplace, vidění Boha.

Podle Justina je člověk stvořen k obrazu vtěleného Syna Božího. Z toho vyplývá, že celý člověk má dorůstat do podoby s Kristem, a člověk jako jednota ducha, duše a těla je povolán k účasti na spáse. Celý člověk má schopnost žít s Bohem, v Bohu a pro Boha (capax Dei).

Podle tohoto autora schopnost společenství s Bohem nemá člověk sám ze sebe, ale pro jakýsi božský prvek, který v sobě nese a který pochází od Boha.

Pro tuto práci bude také užitečné zmínit učení Justina o Logos spermatikos. Podle Justina je Logos, plně zjevený až v Ježíši Kristu, určitým způsobem přítomen v každém člověku jako semeno v zemi.

V tomto učení můžeme vnímat to tajemné napětí mezi „už ano" a „ještě ne", které je zdrojem palčivé žízně a touhy člověka po pravdě. A je-li člověk v tomto hledání vytrvalý, Pravda sama se dává nalézt. Pán říká: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (J 8,32). Pravda osvobozuje k lásce a láska je cestou k plnosti lidství.

Pramení zde veliká naděje pro každého člověka této země, který je povolán k tomu, aby dozrál do plnosti svého lidství, do plnosti Toho, k jehož obrazu byl stvořen. V tomto učení Justina spatřujeme univerzalitu křesťanství, jakou si může nárokovat pouze pravda sama či pravá moudrost.[3]

 

Irenej z Lyonu (cca 130-198) ve svém hlavním díle Adversus haereses (Proti herezím) vyzdvihuje myšlenku, že člověk byl Bohem „...uhněten z prachu země..." (srv. Gn 2,7), a přece určen k neporušitelnosti.

irenej-z-lyonu.jpgNa základě výpovědi Geneze si všiml, že člověk je tvořen privilegovaným způsobem: byl hněten přímo Bohem, kdežto ostatní stvoření Bůh tvoří svým slovem. Alegorické sousloví „Boží ruce", které v souvislosti se stvořením člověka Irenej používá, představují Syna a Ducha Svatého, kteří v dialogu s Otcem tvoří člověka. Podle Ireneje se tedy na stvoření člověka podílí celá Trojice. Otec připravuje materii, pokornou hlínu, čímž je zdůrazněna propastná vzdálenost mezi Stvořitelem a tvorem. Syn je jakousi formou, podle níž Otec tvoří, je Obrazem Otce, a Duch Svatý se vnitřně dotýká člověka a oživuje ho.

Pro Ireneje je středem antropologie Kristus, jediný Obraz Boží (srv. Kol 1,15), a v něm je konečné uskutečnění člověka, stvořeného podle Obrazu. Člověk tedy již na základě svého stvoření v sobě nese obraz, ale do podoby se Synem Božím musí dorůstat. Děje se tak prostřednictvím Ducha Božího, proto celá askeze, která si klade za cíl růst v duchovním životě, má smysl jen jako otvírání se Duchu Božímu. Irenej říká:

„Když se však tento Duch propojený s duší spojuje s dílem stvoření (tělem), dochází díky vylití Ducha ke vzniku duchovního a dokonalého člověka, a toto je člověk stvořený k obrazu a podobě Boha."[4]

Podle Ireneje dochází v Kristu k obnově (recapitulatio) všeho stvoření a člověk v něm znovu dostává, co v Adamovi ztratil, to znamená schopnost dorůst do podoby Boží. Kristus obnovuje poškozený obraz a osvobozuje ho k růstu. Podstatou spásy je podle Ireneje na prvním místě spodobení celého člověka, jeho duše, ducha i těla, s jeho vzorovou příčinou, s Obrazem - Kristem.[5]

Z této teologie vyrůstá slavný Irenejův výrok:

„Slávou Boží je živoucí člověk a život člověka je zjevením Božím"[6] (srv. Ez 36,23).

Živoucí člověk je pro Ireneje člověk plný milosti, proměněný Duchem Božím k plné podobě Krista. Ježíš přišel, abychom měli život a měli ho v plnosti (srv. J 10,10). Zmíněný Irenejův výrok považujeme za velmi užitečný, neboť nastavuje člověku zrcadlo a vybízí ho k pravdivému pohledu na svůj život. Jen člověk, který skutečně žije plným životem, je autentickou oslavou Boha. Zjistí-li na základě tohoto pravdivého pohledu, že jeho život je „přidušený", může to přijmout jako výzvu a pomocí Ducha, který uvádí do veškeré pravdy, nahlédnout na konkrétní skutečnosti, které mu brání žít plně a dorůstat do podoby Krista. Tyto „brzdy" mohou mít svůj kořen někde v osobní historii.

 

Pro Klementa Alexandrijského (150-216), který patří mezi zástupce alexandrijské školy, je jediným obrazem Božím Logos. Mysl je stvořena „podle Obrazu", je „obrazem Obrazu". Tím, že člověk ve svém životě vědomě uzná a následuje Logos, který je základem vší pravdy osvěcující člověka, stává se tím, kým má být.[7]

Podle naší zkušenosti se však člověku často stává, že podvědomě následuje úplně jiný, falešný model, který je na hony vzdálen od Obrazu, jenž je pravým modelem. Aby člověk mohl začít duchovně růst, je potřeba, aby se nechal usvědčit z tohoto falešného následování a vědomě se nechal Božím Duchem utvářet podle pravého Obrazu.

 

Pro Origena (185-253) je Obrazem Božím Slovo, Syn, podle kterého je člověk stvořen ve své duševní oblasti, přetvářené Logem. „Obraz je jakoby semeno, ‚duše jakoby počala toto símě vlivem Slova a v sobě tvoří počaté Slovo‘[8]."[9] Jde o vnitřního člověka, stvořeného podle Božího Obrazu, kterým je Logos (Gn 1,26). Vnější člověk byl vymodelován z materie a ten je schopen porušení (Gn 2,7).[10]

Origenes se ve svých spisech také zabývá rozlišením mezi obrazem a podobou. Obraz je dle jeho rozlišení chápán spíše staticky, jako danost či základ lidské bytosti. Lze také hovořit o „lidské přirozenosti", stvořené k Božímu obrazu. Podle Origena člověk při svém stvoření na počátku dostal důstojnost obrazu, který v sobě nese počáteční zbožštění. Někteří sice tvrdí, že tuto důstojnost člověk obdrží až při křtu, avšak vzhledem k tomu, že milost křtu obnovuje tuto vzácnou skutečnost, kterou člověk původně dostal, leč vlivem prvotního hříchu ztratil, je tento rozpor spíše zdánlivý.[11]

Cílem života pak je dorůst do plné podoby s Bohem, tedy zbožštění. Jde zde o dynamicko‑duchovní aspekt člověka, zachycující jeho růst a uskutečňování.[12]

 

Řehoř Naziánský (330-389) ve svých Dogmatických básních užívá pro vyjádření vzniku obrazu silný výraz „vylití božství". Říká:

„Duch, kterého Bůh vdechl do Adama, je vylitím netělesného božství. Tímto způsobem byl z hlíny a ducha utvořen člověk, obraz nesmrtelného."[13]

Toto „vylití" zabraňuje člověku, aby se ztotožnil se zemí, z níž byl vzat. Tím, že byl stvořen k obrazu Božímu, se stal tajemstvím a podle M. Rupnika tak uniká jakékoliv definici.[14]

 

Další z kapadockých Otců Řehoř Nysský (331-395) se otázkou stvoření člověka k obrazu Božímu zabývá ve své Velké katechezi, kde říká:

„Ten, kdo stvořil člověka, aby mu dal účast na vlastní plnosti, uspořádal lidskou přirozenost tak, aby obsahovala všechno, co je krásné, a aby ho každá z těchto dispozic vedla k touze po odpovídajícím Božím atributu."[15]

 

Významným teologem je bezesporu také Tertullián (155-220). Augustin ho nazývá nejoriginálnějším teologem píšícím v latině. Podle něj byl člověk stvořen k obrazu vtěleného Krista. Stvoření podle obrazu se u něj tedy vztahuje na celého člověka.

Spásu Tertullián pojímá jako přímou obnovu Božího obrazu v člověku díky dílu vtěleného Slova, jež vrcholí ve vzkříšení těla. Boží Syn, který na sebe bere lidské tělo, se tak stává exemplární příčinou zbožštění člověka.[16]

 

Jedním z největších teologů raného křesťanství je sv. Atanáš (295-373), který se problematikou obrazu a podoby zabývá ve svém spise Contra gentes (Proti pohanům). Podle Atanáše je člověk stvořen „podle" obrazu Božího a ne jako obraz Boží. Člověk je podle něj obrazem Obrazu, což znamená, že má určitou účast na Obrazu. Jestliže je tedy člověk stvořen k obrazu Slova - Logu, je jistým způsobem logikós. Když člověk nežije ve spojení s Logem, stává se alogikós, žije ve zmatku. Sv. Atanáš říká:

„Zbaven jednoty s Logem stává se člověk a-logós, podobný nerozumným živočichům, dokonce ještě mnohem nerozumnějším než oni."[17]

Pro člověka je tedy bytostně nutné, aby hledal a kontemploval Logos - Vtělené Boží Slovo, a tak poznával Boha v jeho dynamice lásky. Když vidí Logos, vidí člověk Otce v Synu, a na základě tohoto vidění a poznání může uskutečnit svou vlastní existenci podle Logu.[18]

 

V našem textu jsme měli možnost nahlédnout na tajemství člověka a jeho povolání z mnoha stran na základě textů Písma a několika výpovědí církevních Otců, ze kterých vychází teologická antropologie.

Ve světle všech těchto pohledů lze říci, že každý člověk v sobě nese obrovský potenciál a vznešené povolání. Je nedotknutelným tajemstvím, neboť je „stvořenou ikonou", která v sobě odráží božskou podstatu. Důstojnost každého člověka je převeliká, je půdou svatou, před kterou si každý, kdo chce vstoupit, musí zout opánky. Na druhé straně člověk nesmí nikdy zapomenout na to, že je stvořen z hlíny, že je tvorem absolutně závislým na Tvůrci.

Dalším aspektem patrným v mnoha výpovědích je skutečnost, že člověk ze dna svého bytí tíhne ke svému Vzoru. Do jeho nejhlubších struktur je vetkána touha po sjednocení v lásce s Tím, z jehož srdce vyšel. Bůh, který člověka tvoří, ho také volá a dovoluje mu odpovědět na lásku láskou. Umožňuje mu skrze Krista v Duchu Svatém vstoupit do života Trojice a mít podíl na tomto životě Nekonečné Lásky. Účast na životě Věčného postupně proměňuje člověka až k jeho totálnímu přetvoření v lásce, které církev křesťanského Východu nazývá zbožštěním.

 

[Úryvek z diplomové práce Význam přijetí a uzdravení osobní minulosti pro duchovní růst, úspěšně obhájené na Cyrilometodějské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci roku 2007.]

 

Použitá literatura:

  • Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih. Český ekumenický překlad. Česká biblická společnost, Praha 1995 (6. vyd.).
  • Machan, R., Studijní texty zteologické antropologie (pracovní text pro potřeby studentů), CMTF, Olomouc.
  • POSPÍŠIL, C.V., Ježíš zNazareta, Pán a Spasitel, Krystal OP, Praha 2002 (2. vyd.).
  • Rupnik, M., Vybrané otázky zantropologie. Člověk a vzkříšení, Refugium Velehrad‑Roma, Velehrad 2003.
  • ŠPIDLÍK, T., Spiritualita křesťanského Východu, Křesťanská akademie, Řím 1983.
  • TENACE, M., Vybrané kapitoly zantropologie. Stvoření člověka kobrazu a podobenství Božímu, Refugium Velehrad‑Roma, Velehrad 2001.

 

Související články:

Michal Dvořáček: Biblická interpretace učení o theosi (zbožštění)
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2

 

Poznámky:


[1] Srv. Machan, R., Studijní texty z teologické antropologie (pracovní text pro potřeby studentů), CMTF, Olomouc, str. 3.

[2] Srv. Ibid, str. 3.

[3] Srv. POSPÍŠIL, C.V., Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, Krystal OP, Praha 2002 (2. vyd.), str. 118.

[4] IRENEJ, Adversus Haereses, V,6,1. Srv. Rupnik, M., Vybrané otázky z antropologie. Člověk a vzkříšení, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2003, str. 60.

[5] Srv. POSPÍŠIL, C.V., Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, str. 119.

[6] IRENEJ, Adversus Haereses, IV,20,5.7.

[7] Srv. Machan, R., Studijní texty z teologické antropologie, str. 8.

[8] ORIGENES, In Leviticum homiliae, XII,7.

[9] Srv. ŠPIDLÍK, T., Spiritualita křesťanského Východu, Křesťanská akademie, Řím 1983, str. 75.

[10] Srv. Machan, R., Studijní texty z teologické antropologie, str. 8.

[11] Srv. ŠPIDLÍK, T., Spiritualita křesťanského Východu, str. 75.

[12] Srv. Machan, R., Studijní texty z teologické antropologie, str. 9.

[13] ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, Dogmatické básně, VIII, in PG 44, str. 452. Citováno z: TENACE, M., Vybrané kapitoly z antropologie. Stvoření člověka k obrazu a podobenství Božímu, Refugium Velehrad-Roma, Velehrad 2001, str. 12.

[14] Rupnik, M., Vybrané otázky z antropologie. Člověk a vzkříšení, str. 12.

[15] ŘEHOŘ NYSSKÝ, Velká katecheze, in PG 45,24. Citováno z: Rupnik, M., Vybrané otázky z antropologie. Člověk a vzkříšení, str. 12.

[16] Srv. POSPÍŠIL, C.V., Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, str. 120-123.

[17] ATANÁŠ, Contra gentes, 46. Citováno z: TENACE, M., Vybrané kapitoly z antropologie. Stvoření člověka k obrazu a podobenství Božímu, str. 43.

[18] Srv. TENACE, M., Vybrané kapitoly z antropologie. Stvoření člověka k obrazu a podobenství Božímu, str. 42‑43.

 

[RSS]

Přečteno 523x

další články