Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Duchovní život - Čím je? Čeho se týká? Jak se projevuje?

Duchovní život - Čím je? Čeho se týká? Jak se projevuje?

VoH, 22.8. 2011

O duchovním životě mluvíme většinou s naprostou samozřejmostí a bez potřeby nad samotným označením příliš přemýšlet. Ale víme skutečně, co tím míníme, když říkáme "duchovní život"? A máme na mysli totéž, když si o duchovním životě povídáme s jinou osobou, ať už jde o naše příbuzné, přátele nebo třeba kněze?

 

Zkusme se nyní společně na chvíli zastavit a uvažovat, co pro nás pojem „duchovní život" znamená, co jím doopravdy míníme, a zda je to tak správně, nebo co bychom jím měli mínit, a třeba nás to vůbec ani nenapadne...

Zkusme spolu přemýšlet o tom, v čem spočívá křesťanské pojetí duchovního života, jaké jsou jeho rozměry a projevy, a nakolik se to skutečně promítá do reality našeho každodenního prožívání.

 

1. Život „v Duchu" a „podle Ducha"

Když se řekne „duchovní život", často - bohužel - chápeme přívlastek „duchovní" jako synonymum „nemateriálního" a „netělesného". Jako kdyby se náš duchovní život odehrával mimo běžný rámec naší všední existence, jako by to, co je „duchovní", nemělo nic společného s naším tělem, s penězi a prací, s našimi drobnými či velkými světskými radostmi a starostmi, apod. Podvědomě jej tak stavíme do protikladu, opozice vůči všemu obyčejnému, obvyklému, každodennímu, vůči všemu, co je pevně spjato s pozemskou existencí. Aniž si to uvědomujeme, vykazujeme tak duchovní život do oblasti zvláštního, mimořádného, výjimečného, co se vůbec nebo jen málo podobá naší běžné všední zkušenosti, naší rutině. Kdo pak může být duchovní a žít duchovně? Možná tak ještě ten, kdo všechno ostatní dá stranou a věnuje se - takto chápanému - „duchovnímu" životu profesionálně: kněz, řeholnice apod.

Slovinský jezuita Marko Ivan Rupnik v souvislosti s tím líčí humornou historku, která se mu kdysi přihodila: když během jisté teologické diskuze připomínal, že „duchovní" není synonymem „nehmotného" a „nečasného" a že přesto máme sklon to takto chápat, jeden z kněží mu horlivě odporoval, že tomu tak sice možná kdysi bylo, ale že dnes už takto přece nikdo neuvažuje. Po skončení diskuze ovšem následovalo občerstvení a P. Rupnik při něm - jistě ke svému nemalému pobavení - zaslechl, jak tentýž kněz pronáší: „To jsme ale materialisté! Duchovním věcem jsme věnovali tak málo času a pro ty materiální se nám jej nezdá dost!"[1]

Ne, že by podstata duchovního života spočívala v přejídání, ale co je na jídle a pití neduchovního? Nebo ještě jinak: nejsme snad výslovně vybízeni, abychom „ať jíme nebo pijeme nebo cokoli jiného děláme, chválili Boha" (srov. 1Kor 10,31)? Nejsme tím snad povzbuzováni k tomu, abychom ze všeho, i toho nejbanálnějšího, nejhmotnějšího a nejsvětštějšího, dělali odrazový můstek ke „skoku do Boží náruče"?

„Duchovní" život tedy neznamená život „nehmotný" a „nečasný", nýbrž život „z Ducha" a život „podle Ducha". Podstatným je v duchovním životě to, jakým způsobem nás Duch svatý vede k tomu, abychom užívali (ale někdy také neužívali!) všeho, co nás obklopuje, a jakým způsobem nás učí prožívat události svých osobních i společných dějin. Duch se totiž ničemu nevyhýbá, není nic, čím by neprovanul; je to naopak On, jehož mocí bylo vše stvořeno a je vše udržováno.

Žít duchovní život tedy znamená především nechat se vést, neboť jde o takovou existenci, kterou si neřídíme a nevytváříme sami, ale kterou přijímáme jako dar a úkol od Boha. Nejsme nebo spíše nemáme být hlavními protagonisty duchovního života. Naší základní otázkou by mělo být: „Co si přeje Bůh? Co ode mne očekává On?" Kdo se takto staví k životu, kdo pozorně naslouchá vedení Ducha, je disponován k nesmírně velkým věcem. Celé Skutky apoštolů, které nejsou nic jiného než „dějiny Ducha" v životě prvotní církve, o tom podávají výmluvné svědectví! Právem se tedy Teilhard de Chardin ve svém Hymnu na vesmír ptá: „Kdo dokáže říci, co by z nás Bůh mohl udělat, kdybychom se odvážili podle jeho slova důsledně naplňovat jeho rady a svěřili se přitom do jeho Prozřetelnosti?"[2] A Terezie z Ávily mu v jednom ze svých rozhovorů s Bohem přizvukuje: „Jelikož nejsme nikdy dost rozhodní, nýbrž plní tisíců obav a lidských ohledů, nemůžete v nás, můj Bože, konat své divy a velké věci!"[3]

Hlavním protagonistou našeho duchovního života se proto má stát jednou provždy Duch svatý. Vždyť tak, jako je to On, kdo v liturgii připravuje církev na setkání s Kristem, kdo jej připomíná a zjevuje, kdo zpřítomňuje a aktualizuje jeho tajemství a kdo sjednocuje církev s Ježíšovým životem a posláním (srov. KKC 1092), podobně jedná i v životě jednotlivých věřících: probouzí touhu po věčném životě a zároveň inspiruje, očišťuje a posiluje všechny naše velkorysé záměry, a to i ty, které se týkají jednoduše úsilí o lidštější život (srov. GS 38). Kdo mu však poskytne dostatek prostoru pro jeho konání?

 

Niterný rozměr duchovního života

Má-li být ovšem duchovní život opravdu životem „v Duchu" a „podle Ducha", nutně ovšem musí být životem „niterným", „vnitřním". Ostatně, byly doby, kdy se mezi věřícími mluvilo spíše o „vnitřním životě" než o „životě duchovním". Avšak i zde nám hrozí velké nedorozumění: kolikrát jsme si v minulosti pletli „vnitřní život" s jakýmsi do sebe uzavřeným intimismem s Bohem, s Ježíšem? Nesetkali jsme se mnohokrát s představami, ba i radami, které nám duchovní život prezentovaly jako život, který se nezajímá bezprostředně o nic jiného než o to, „jak se dostat do nebe"? Stačí prolistovat stránky jinak velmi výtečné knížky (po staletí považované za duchovní bestseller!) Následování Krista, abychom si na takto pomýlené pojetí „vnitřního života" sáhli.

 Má-li však být náš duchovní život skutečně veden Duchem - který se ničemu nevyhýbá a nic nepomíjí, ba kromě nasměrování k věčnému životu s Bohem chce pronikat a přetvářet i zdánlivě nenáboženské aspekty lidské existence - pak přívlastek „vnitřní" zde neznamená „citový" nebo „subjektivní" svět vlastních prožitků, nýbrž život objevovaný, rozlišovaný a uskutečňovaný„zevnitř".

Výmluvně to vyjadřuje jeden krátký a nesmírně bohatý text svatého Pavla: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři vybízím: přinášejte svá těla v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nenechte se už přizpůsobit tomuto světu, ale nechte se přetvořit obnovou smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé" (Řím 12,1n.).[4]

V pozadí této Apoštolovy výzvy totiž stojí obraz dvou „tvarů" nebo „podob", jaké na sebe může brát náš život: buďto jde o pomíjivou mentalitu (řecky schéma!), kterou nám zvenčí vnucuje Bohu nepřátelský svět (tato idea je přítomna ve slovesu mé syschématizesthé - „nenechte se přizpůsobit"), nebo jde naopak o stálou formu (řecky morfé), která je utvářena zevnitř Duchem (přítomno ve slovesu metamorfousthé - „nechte se přetvořit"). K přijetí světské mentality není potřeba příliš velké námahy ani času: stačí se navenek, třeba i „naoko" přizpůsobit; hned se stáváme účinnou součástí této světské mentality, která se pak dál vnucuje ostatním! Naproti tomu nabýt duchovní formy lze jen velmi pomalu a postupně, a mnohdy za cenu nemalého utrpení, zejména však člověk musí ustát fakt, že „zevnitř" přijímá hodnoty, které se navenek ještě zdaleka neprojevují. Vždyť i sám Pavel - poté, co vyzná tento rozpor, přítomný v jeho životě - velmi zkroušeně a zaníceně volá: „Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?" (Řím 7,24). Na rozdíl od světského „schématu", který pomíjí (srov. 1Kor 7,31) a má ničivé účinky, je ovšem tato duchovní forma, rodící se jen velmi pomalu a bolestně, trvalá a vede k životu!

Dříve, než se pokusíme o odpověď, co je „obsahem" tohoto duchovního života, nebo jak vypadá tato duchovní forma, k níž se máme nechat pod vedením Ducha zevnitř dotvářet, zkusme si odpovědět na několik zcela konkrétních otázek, které pro nás mohou být „testem" toho, čím je pro nás duchovní život v každodenní realitě: V čem spočívala má dosud největší „duchovní zkušenost"? Kdy jsem naposledy jedl/a, pil/a nebo konal/a něco velmi „banálního" ke slávě Boží? Co je pro mne důležitější: jak vypadám navenek, v očích druhých lidí, nebo k čemu jsem veden zevnitř? Jak se to v poslední době projevilo? Zajímám se (alespoň občas) o to, co ode mne očekává Bůh?

 

2. Život, spodobující s Kristem

Duchovní život tedy spočívá v tom, že se člověk nechává vést a usměrňovat Duchem svatým ve všem, co prožívá a co jej obklopuje. Je to podstatně „niterný" život, neboť vyrůstá zevnitř, z našeho nitra, tím, jak v nás Duch postupně utváří autentický žebříček hodnot, jak nás vychovává k životu, který se neřídí okamžitým výsledkem a vnějším dojmem, nýbrž staví na tom, co bývá sice mnohdy skryté, zato pevné.

Jak ovšem tato forma (morfé) vypadá, co je skutečně „dobré, bohulibé a dokonalé" a jak se to má člověk naučit rozeznat? Nápovědou a vodítkem nám může být jiný velmi známý výrok svatého Pavla: „Nežiji už já, žije Kristus ve mně" (Gal 2,20). To, co zde Apoštol národů předkládá jako „hotovou věc", je ve skutečnosti celoživotním programem, jehož uskutečnění záleží, pochopitelně, i na nás, mnohem víc však na naší otevřenosti a ochotě přijímat a nechat se proměňovat, než na nějaké naší obzvláštní činnosti.

Duch svatý totiž nevede věřícího člověka k ničemu jinému, než aby se stále více připodobňoval, nebo možná lépe, spodoboval s Kristem. Jak už bylo naznačeno, jde o proces, který nás nepřetváří zvnějšku (jako bychom se měli jen navenek připodobnit Kristu, imitovat jej), nýbrž zevnitř (abychom jej skutečně napodobovali a následovali), a to z iniciativy a aktivity Ducha. A tak mírou veškerého našeho rozlišování (tj. „rozeznávání, co je Boží vůle", srov. Řím 12,2) musí být Ježíš Kristus, nakolik se to, co se nám v danou chvíli nabízí, shoduje s jeho náhledem a přístupem. Jak to zjistit? Jedinou cestou k tomu je konfrontovat svou vlastní existenci s pozemským životem Ježíše z Nazareta. To se děje dvojím způsobem: jednak pravidelnou meditací nad úryvky evangelia (ta nám umožňuje jak materiální znalost toho, co bylo evangelisty z Ježíšova života zaznamenáno, tak i postupné nabývání jeho „mentality", jeho „ducha", jeho náhledu na životní hodnoty), jednak konkrétní aplikací takto poznávaného a přijímaného Ježíšova života do našich situací.[5]

Jinými slovy: potřebujeme se naučit rozumět Ježíšovu chování v jeho konkrétních životních situacích („Proč jsi jednal takto, Ježíši?"), abychom snáze rozlišili, jak se máme ve svých situacích chovat my (tj. abychom nalezli odpověď na přetěžkou otázku: „Jak by ses na mém místě, Ježíši, zachoval ty?"). Jde, pochopitelně, o dva momenty, které dozrávají společně a navzájem se ovlivňují; nelze si ani říct: „Nejprve budu dvacet let rozjímat o evangeliích a pak je začnu aplikovat do svého života", ani se naivně domnívat, že když se budu v každé situaci ptát, jak by se choval Ježíš, jistě se rozhodnu správně, a to bez většího nasazení v touze porozumět evangeliím.

K tomu, aby v nás žil Kristus, abychom se s ním spodobili, však nestačí učit se žít jako On. A to ani v případě, že bychom se vyhnuli úskalí jednoduše imitujícího chování. Pokud má v nás žít Kristus a pokud se s ním máme skutečně naplno spodobit, pak musíme žít také s Ním. To v praxi znamená znovu a znovu, při všech příležitostech, které se nám v průběhu dne naskytnou, navazovat - byť mnohdy jen útržkovitý - rozhovor s ním, tak, aby jej celý prostoupil. Zcela jedinečným prostředkem, jak toho dosáhnout, jsou střelné modlitby, nad kterými možná ohrnujeme nos, poněvadž nám přijdou prosté až primitivní. A zatím jsou to právě ony, které nám jsou s to pomoci velmi účinně žít v Ježíšově přítomnosti! Úžasné je, když se na základě pravidelného rozjímání evangelních úryvků naučíme jako střelných modliteb používat různých proseb a zvolání, které v nich nalezneme: „Věřím, pomoz mé malé víře!" (srov. Mk 9,24b); „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit" (srov. Mt 8,2b); „Pane, zachraň nás, hyneme!" (srov. Mt 8,25b); „Pane, nauč nás modlit se" (srov. Lk 11,1b); „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou" (srov. Lk 18,39b);  „Pane, dej mi tu vodu!" (srov. Jan 4,15a); „Pán můj a Bůh můj!" (srov. Jan 20,28) apod.

Aby náš duchovní život byl skutečně „křesťanský" (což v první řadě nevyjadřuje naši náboženskou příslušnost ke křesťanství, nýbrž právě ono spodobování se s Kristem), kromě potřeby žít jako On a s Ním je nadto nutné naučit se žít pro Něj. Jde zde o rozměr zároveň duchovní i morální: jde o naše motivace! Proč nějakou věc konám? Co je cílem mého jednání? Příliš často o něčem přemýšlíme, mluvíme nebo i v nějaké věci jednáme, aniž bychom přitom měli na zřeteli definitivní zacílení toho, co děláme. Máme-li se ovšem naučit i „jíst a pít a cokoli jiného dělat k větší Boží slávě" (srov. 1Kor 10,31), potřebujeme si osvojit důslednou praxi uvědoměle christocentrického motivování.

Co to znamená? I pokud se mi stane, že se pustím do nějaké činnosti, aniž bych ji předtím náležitě promyslel a vědomě Ježíšovi nabídl (což se nám, bohužel, děje velmi často!), je důležité, abych v okamžiku, kdy si na motivaci vzpomenu („Proč to vlastně dělám?"), ba i po ukončení dané záležitosti, dokázal danou skutečnost Ježíšovi nabídnout, nebo, jak se tradičně říkávalo, „obětovat" mu ji („Pro tebe, Ježíši!"). V tom spočívá onen zdánlivě nepatrný, a přece tak významný životní program Terezie z Lisieux, která se rozhodla „dělat Ježíši radost".

Křesťansky duchovně žít tak znamená žít pro Krista, s Kristem a jako Kristus, a to zcela konkrétními způsoby a s pomocí velmi jednoduchých a praktických prostředků, jak to bylo výše naznačeno.

 

Teologální rozměr duchovního života

Život, který je takto utvářen a veden Duchem svatým a který nás zevnitř spodobuje s Kristem, je životem skrz naskrz „teologálním". Znamená to, že je prožíván zároveň jako dar úkol, tedy předně jako život, ve kterém má iniciativu a převládající aktivitu Duch svatý, v němž ovšem nejenže zbývá místo i na podíl člověka, nýbrž kde je tato jeho účast nezbytně nutná! Je to život, ve kterém věřící křesťan znovu a znovu zakouší, že je obdarováván, a tato zásadní zkušenost jej také vede k tomu, že má touhu, ba niternou potřebu na toto Boží obdarovávání odpovídat, a to adekvátním způsobem.

Je-li „obsahem" duchovního života Kristus, ilustrujme si to dvojím způsobem právě na něm, na jeho pozemské existenci. Začněme nejprve horizontálním rozměrem tohoto jeho postoje odpovědi vůči Božímu obdarování, neboť se mi jeví jako méně rozvíjené a zdůrazňované jak v prezentaci Ježíšova života, tak v aplikaci do naší situace. První úryvky Markova evangelia, věnované Ježíšovu veřejnému působení, můžeme číst - a to zcela legitimně[6] - jako svědectví o jeho procesu zrání a rozlišování coby vystoupivšího Mesiáše: poté, co Ježíš zasáhl v kafarnaumské synagoze proti útoku démona vyhnáním zlého ducha z posedlého člověka (srov. Mk 1,21-28) a následně uzdravil nejen Petrovu tchýni (1,29-31), ale i celé zástupy jiných nemocných a posedlých (1,32-34), má potřebu rozlišit před Otcem (ráno, o samotě v modlitbě), jak má na vzniklou situaci reagovat (1,35nn.). Když je vyhledán Šimonem, má již jasno: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel" (1,38). Druhou velkou lekci rozlišování pro něj představuje setkání s malomocným: na rozdíl od Matouše, který vzniklou situaci příliš neřeší a uzdravení malomocného představuje velmi povšechně (srov. Mt 8,2-4), a na rozdíl od Lukáše, který není dostatečně obeznámen s realitou židovských předpisů o kultické čistotě (a proto si údaj tradice o tom, že Ježíš nemohl vstoupit do města, vysvětluje velkými zástupy, které jej obklopují, srov. Lk 5,15n.), Marek zde líčí skutečný Ježíšův vnitřní konflikt. Na jedné straně se na malomocného hněvá (srov. 1,41a),[7] poněvadž místo a všechny, kdo se na něm nacházeli (včetně samotného Ježíše!) svým příchodem obřadně znečistil, na straně druhé je mu ho líto, a proto se jej dotýká a uzdravuje ho (srov. 1,41b). Pak jej však vyhání a přísně mu zakazuje, aby o události někde mluvil (nechce totiž, aby se lidé dozvěděli o kultickém znečištění všech přítomných), a vybízí jej, aby se podle předpisů Zákona ukázal knězi (srov. 1,43n.). Skutečnost, že uzdravený danou událost rozhlásí, pak Ježíšovi brání, aby otevřeně vstupoval do měst, dokud se neprokáže, že je obřadně čistý (srov. 1,45). Ježíš je zde líčen jako rabín, který je dosud odhodlán ctít a dodržovat židovský Zákon.

Následuje však celá řada zkušeností, které jej nutí tento postoj přehodnotit: uzdravení ochrnutého (srov. 2,1-12), povolání Léviho a hostina s veřejnými hříšníky (srov. 2,13-17), zejména však dvojí spor o půst (srov. 2,18-28) ho přimějí k radikální relativizaci vnějšího zachovávání Zákona ve prospěch blíženské lásky. Evangelista Marek to velmi výrazně ukazuje na perikopě o uzdravení člověka s ochrnutou rukou (srov. 3,1-6). Tam totiž Ježíš přebírá iniciativu a sám nastoluje otázku významu zachovávání sobotního klidu, pokud odporuje konání dobra: staví muže s postižením doprostřed, aby pomohl přítomným překročit úzce legalistický přístup pohledem na zjevnou potřebu konkrétního člověka (srov. 3,3). A když v jejich mlčení nachází zatvrzelost srdce, s hněvem se na ně podívá a nemocného uzdravuje (srov. 3,5), ačkoli si musí být vědom toho, jakého druhu bude následná reakce přítomných (srov. 3,6).

Máme zde co do činění s responsoriálním charakterem Ježíšova jednání: jelikož se nechává vést Duchem (srov. např. již Mk 1,12), je otevřený a učenlivý vůči situacím a událostem, které prožívá a následně je v důvěrném rozhovoru s Otcem podrobuje rozlišování, takže je s to dozrávat ve svých postojích a chování, a to i ve vztahu k druhým lidem, ne pouze k Bohu. Ba dokonce, vnímá-li to jako užitečné nebo potřebné, je ochoten v tomto smyslu dokonce „provokovat" druhé.

Takto teologálně prožívaný způsob života je - a to ne náhodou - charakterizován vlitými, božskými ctnostmi: vírou, láskou a nadějí. V uvedeném případě je ve hře především láska, přesněji láska k bližnímu, příklady téhož druhu bychom však v evangeliích nalezli rovněž s ohledem na víru a naději.[8] Jde o ctnosti, které nezískáváme jednoduše svým opakovaným úsilím, nýbrž jsou nám „vlity", zdarma darovány, poněvadž odrážejí nikoli lidský, nýbrž božský způsob uvažování a jednání. Jsou to však ctnosti teologální, tj. takové, které vyžadují naši odpověď, naši spolupráci; jen tak se to, co je nám darováno v zárodku jako semeno, může rozvinout do plné podoby (srov. např. Mk 4,3-9.13-20).

Dříve než přistoupíme k druhé, vertikální ilustraci teologálního (responsoriálního) charakteru Ježíšova pozemského života, aplikujme tyto úvahy na náš vlastní život druhou řadou otázek: Kdy jsem si naposled, tváří v tvář konkrétní situaci, položil otázku: „Co mi tím chceš říci, Bože"? Učím se rozlišovat události nejen v tichu modlitby, ale i v průběhu činnosti a děje? Kdy jsem si naposled uvědomil, že mě Bůh něčím obdarovává? Mám odvahu ve víře, lásce a naději kladně odpovídat na Boží pozvání, ačkoli tím mohu riskovat negativní reakci lidí?

 

3. Život nasměrovaný na Boha

Na přiblížení toho, jakým způsobem za svého pozemského života odpovídal Kristus bezprostředně Otci na jeho podněty, uveďme dvojí: nejprve souhrnný pohled na „Ježíšovu osobní spiritualitu",[9] a následně jeden konkrétní příklad. Jakkoli je Ježíšův duchovní život prezentován v jednotlivých evangeliích (ale i ostatních knihách Nového zákona) poněkud odlišně, jeden podstatný rys je zde společný: Ježíš koná vše s ohledem na Otcovu vůli. Autor listu Židům mu při Vtělení vkládá do úst slova žalmu: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: ‚Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy‘ (srov. Žl 40,7-9)" (Žid 10,5-7). První známá slova dítěte Ježíše znějí podle Lukáše: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?" (Lk 2,49). A naopak, poslední Ježíšova slova před smrtí jsou podle Janova svědectví tato: „Je vykonáno" (Jan 19,30b).[10] Je to právě čtvrté evangelium, které nejvíce zdůrazňuje Ježíšovo přednostní zaměření na plnění Otcovy vůle; svým učedníkům u studny v Sychar říká: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo" (4,34); a židům v Jeruzalémě: „Ten, který mě poslal, je se mnou. Nenechal mě samotného, protože já stále konám to, co se mu líbí" (8,29).

Ježíš tedy žije celý svůj pozemský život pod láskyplným pohledem Otce a můžeme říci, že z jeho milujících očí se v každém okamžiku snaží vyčíst, co se mu líbí; proto také může Otec prohlásit: „To je můj milovaný Syn, v něm mám své zalíbení" (srov. Mt 3,17par.).

Jako jeden konkrétní příklad Ježíšovy vertikální odpovědi na Boží obdarování uveďme takzvaný „výkřik jásotu", dosvědčený v Matoušově a Lukášově evangeliu (srov. Mt 11,25nn.; Lk 10,21nn.). Z takřka identického znění úvodní modlitby (která navíc do značné míry kopíruje schéma židovského požehnání), jak ji v obou podáních nacházíme, biblisté odvozují, že se jedná o ipsissima verba Jesu („Ježíšova vlastní slova"), tedy autenticky dochovaný výrok nebo přesněji, autenticky dochovaná Ježíšova modlitba. Čteme u Lukáše: „Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit‘" (Lk 10,21n.).

Ježíš jásá po návratu dvaasedmdesáti učedníků z úspěšné mise (srov. 10,17nn.) a v Duchu svatém, který je láskou mezi Otcem a Synem, žehná Otci za to, že se přednostně dává poznat „maličkým", tj. pokorným a odevzdaným do Otcovy vůle. Žehnání vyjadřuje touhu po dobru, štěstí, prospěchu druhého; když žehnáme, jako bychom říkali: „Je dobře, že jsi; buď!" Proto také prvním, kdo žehná, je Bůh sám (srov. Gn 1,28). Člověk ovšem může také žehnat, a to nejen druhým lidem, ale i Bohu (srov. KKC 2626n.). Ježíš takto žehnal Bohu Otci: „Je dobře, že jsi! Žehnám ti za to, že se dáváš maličkým..."

Duchovní život je tedy nakonec „Božím" neboli „božským" životem, který se nám v Duchu svatém nabízí; je to Ježíšův život, jak jej on sám odezírá z Otcova láskyplného pohledu a jak nám jej představují evangelia. A když se na tyto Kristovy portréty díváme, těžko můžeme podlehnout námitce, která se tu a tam vůči takto chápanému životu objevuje: my chceme žít „normální" lidský život, ne život Boží, chceme být lidmi, nic víc! Žít naplno božským životem totiž - jak nám to zřetelně ukázal Ježíš - činí člověka lidštějším víc než všechny humanistické programy dohromady. Není snad člověk stvořen k Božímu obrazu (srov. Gn 1,27)? Pak je ovšem zřejmé, že čím víc se stává jeho podobou, tím víc je sám sebou, je člověkem.

 

Náboženský rozměr duchovního života

Viděli jsme, že Ježíšův život je podstatně životem lásky a z lásky: lásky k Otci, která je odpovědí na zakoušenou Otcovu lásku. Tato perspektiva je zásadní pro poslední přívlastek, který s duchovním životem právem souvisí. Duchovní život je nejen životem „vnitřním", „křesťanským", „teologálním" a „božským", ale i životem „náboženským", případně „zbožným". Tato označení bývají chápána různě, zde je chci použít ve smyslu, který souvisí s jejich původní etymologií, tedy něčeho, co je blízké Bohu. Pomozme si latinou, která užívá slova religiosus/a. Jakkoli se o výklad tohoto termínu vedou spory, můžeme vyjít z jednoho tradičního vysvětlení, které v něm vidí „pouta", kterými je člověk svázán s Bohem.

Nejsou-li tato „pouta" chápána negativně, nýbrž jako „pouta lásky" (srov. Oz 11,4), pak se dostáváme k tomu, nač při úvahách o duchovním životě nesmíme zapomínat. Jde o přijatou odpovědnost, o závazek, který s sebou skutečná láska vždycky nese. Někdy se setkáváme s názorem, že je to strach, který je schopen nás vybičovat k obrovským výkonům. Do určité míry je to jistě pravda, je třeba však okamžitě dodat, že láska jde ještě dál, je schopna nás přivést k ještě větším věcem. Pomysleme jen na Ježíšovo podobenství o otci a dvou synech (Mt 21,28-32): otrocky smýšlející druhý syn (povšimněme si jeho odpovědi: „Ano, Pane", ve v. 30) má jen na to, aby „srazil podpatky a zasalutoval", ale tím, kdo je skutečně schopen jít a těžce pracovat na vinici, je první syn, který ve své bezprostřednosti láskyplného vztahu Otcovu vůli zprvu odmítá, ale pak ji uskutečňuje (v. 29).

A tak tomu má být i v našem duchovním životě: ten nespočívá ve vnějších projevech úcty (jakkoli se dříve nebo později projevuje i navenek!), nýbrž v činné lásce. Ne náhodou proto Ježíš ujišťuje: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek" (Jan 14,23). Zachovávat Ježíšovo slovo neznamená nic jiného než dovolit, aby se jeho vůle (a tedy i vůle Otcova!) plně uplatnila v našem životě. Jen ten, kdo se opravdu cítí být jeho láskou zavázán k tomu, aby „miloval jako On" (srov. 13,34), a to, pochopitelně, ne vlastní silou, ale mocí Ducha, který je láskou mezi Otcem a Synem a kterému se proto touží plně otevřít, může mluvit o tom, že je jeho učedníkem a že žije duchovní život.    Takový člověk pak může právem věřit (a někdy to dokonce i zakoušet!), že je „obýván" Bohem, že se jeho duše stala příbytkem Trojice!

Je toto duchovní život, jak jej chápeme, když o něm rozmlouváme s druhými a když se jej snažíme žít? Je toto život, ve kterém žehnáme Otci a toužíme patřit k maličkým, kterým budou zjevena tajemství Království? Je to život u vědomí, že ve mně přebývá Trojjediný Bůh, život, který zachovává Ježíšova slova?

 

PS: Dovolím si skončit možná trochu neobvykle. Po celou dobu, co jsem psal tento příspěvek, stála na mém stole umělohmotná láhev s vodou. Občas můj pohled padl na dvojjazyčný reklamní slogan, uvedený na etiketě: „Přenes mě do svého života." V určitou chvíli mě napadlo: To je přesně ono! Náš duchovní život není nic jiného než uposlechnout Ježíšovy výzvy: „Přenes mě do svého života." Nebo snad: „Přenes sebe do mého života"? Ne, duchovní život (jako život „v Duchu" a „podle Ducha") by měl být formulován spíše jako Ježíšovo pozvání: „Dovol Duchu, aby mě přenesl do tvého života, dovol Duchu, aby tě přenesl do mého života."

 

Související články:

Reginald Garrigou-Lagrange: Trojí období duchovního života
Henri J. M. Nouwen: Duchovní život jako naslouchání 
Reginald Garrigou-Lagrange: Druhé obrácení 
Lukáš Drexler: Tři údobí duchovního života

 

Poznámky:


[1] Viz Rupnik M. I., Nel fuoco del roveto ardente. Iniziazione alla vita spirituale, Roma: Lipa, 1996, s. 8n; srov. také Tentýž, Spirituální teologie, in: Haas A., Marchal H., Rupnik M. I., Solignac A., Studijní texty ze spirituální teologie I. Axiomy duchovního života, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2003, s. 62nn.

[2] Teilhard de Chardin P., Hymne de l'Univers, Paris: Seuil, 1961, s. 102.

[3] Terezie od Ježíše, Kniha o zakládáních 2,7.

[4] S ohledem na řecký originál zde cituji liturgický překlad s drobnými odchylkami.

[5] Jezuitská praxe obecného i zvláštního zpytování svědomí má za cíl přednostně toto christologické a deontologické zaměření: prvořadé je při něm rozlišení toho, odkud a kam a mě vede Bůh a nakolik to odpovídá Ježíšovu životu; poznání a vyznání hříchů je při něm tedy - navzdory vžité mentalitě - až sekundární; srov. např. Augustyn J., Čtvrthodinka upřímnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995; Barruffo A., Rozlišování, in: de Fiores S. a Goffi T., Slovník spirituality, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999 (dále jen: Slovník spirituality), s. 812-820; Rupnik M. I., O duchovním otcovství a rozlišování, Olomouc: Velehrad, 2001.

[6] Následující způsob četby těchto prvních perikop Markova evangelia předkládá již exegeta Mario Galizzi ve svém komentáři Un uomo che sa scegliere. Vangelo secondo Marco, 1. svazek, Torino: Elledici, 1975, ad loc. Pochopitelně, že otázka Ježíšovy psychologie je pro nás vzhledem k tajemství hypostatické jednoty lidské přirozenosti s božskou osobou Slova velmi nesnadná a jen velmi hypoteticky můžeme uvažovat o tom, jak a co Ježíš z Nazareta prožíval, dvě skutečnosti jsou však jisté: 1) je-li Kristus cele, integrálně i člověkem (vyjma skutečnosti hříchu), pak k němu patří i lidská zkušenost objevování a zrání; 2) prezentace Markova evangelia, zvláště jeho prvních kapitol, jej takto bezesporu líčí.

[7] Jak to uvádějí mnohé význačné rukopisy a překládá rovněž JB.

[8] Pomysleme jen na Ježíšovo „provokativní" jednání (tentokrát úspěšné!) vůči kananejské ženě, které má vyvolat její reakci víry, srov. Mt 15,21-28/Mk 7,24-30.

[9] Termín uvádím v uvozovkách, neboť jsem si vědom, že jej může být použito jen velmi analogicky; ve skutečnosti jednotlivé křesťanské spirituality nejsou nic jiného než různé způsoby, jak prožívat celek Kristova pozemského života se zdůrazněním toho či onoho prvku. K pojmu křesťanské spirituality viz např. Kohut V., Spiritualita, in: Slovník spirituality, s. 904-912.

[10] Většinou jsme zvyklí je číst jako „Je dokonáno", a to ve smyslu „Už je konec, umírám". Řecké znění ovšem stejně tak dobře umožňuje chápat vyjádření jako „Je vykonáno", ve smyslu: „Udělal jsem všechno, co jsem měl."

 

[RSS]

Přečteno 356x

další články