O stavu odevzdanosti

Úvod

Francouzský jezuita Jean-Pierre de Caussade (1675-1751), jenž byl ve svém díle ovlivněn zejména sv. Františkem Saleským, působil a psal v době rozšíření kvietismu. Výkvětem jeho práce jsou díla Instructions spirituelles (Duchovní naučení) a Traité de l‘abandon a la Providence divine (Pojednání o odevzdanosti do Boží prozřetelnosti). Vznik druhého díla je zajímavý. Dílo totiž nebylo psáno v knižní formě, nýbrž jako rozjímání, duchovní rady a dopisy psané do kláštera sester řádu Navštívení Panny Marie, pro matku M.A.S. z Rottenburku, která v letech 1737-1761 byla vícekrát představenou zmíněného kláštera. Ona rukopisy P. Caussada pak dávala číst a opisovat i ostatním sestrám v souladu s pokynem sv. Františka Saleského, který chtěl, aby si jeho dcery navzájem zprostředkovávaly svá duševní dobra. Proto také v prvních vydáních traktátu o odevzdanosti do Boží prozřetelnosti kapitoly následovaly za sebou jen v nahodilém pořádku. Do přesného systému knihu uvedl až později Henri Ramière, taktéž jezuita. Z tohoto pojednání předkládáme následující úryvek. 

Více o jeho díle a dobovém kontextu:

Pavel Ambros: Jean-Pierre de Caussade: Odevzdanost do Boží prozřetelnosti (→Teologické texty)

České vydání:

Jean-Pierre de Caussade, Odevzdanost do Boží prozřetelnosti, Refugium 2007 (→Refugium)

O stavu odevzdanosti

Všechny duše jsou povolány k tomu, aby požívaly nekonečných dober, která se skrývají v tomto stavu...

Je to tedy odevzdanost, kterou káži, (je to) vroucí (dosl. drahá) láska a ne zvláštní stav. Miluji všechny stavy, ve kterých tvá milost odívá duše, daleko jsa toho, že bych chtěl dávat některému z nich přednost před jiným. Chci naznačit všeobecný prostředek, který by platil pro všechny, pomocí něhož by mohli všichni dospět k onomu stavu, který komu jsi určil. Na všech vyžaduji pouze vůli odevzdat se tvému vedení. Ty pak učiníš, že každý z nich nepochybně dospěje k onomu stavu, který bude pro něho tím nejvhodnějším. Je to víra, co jim káži: odevzdanost, důvěra a víra! Chtít být předmětem a nástrojem Boží činnosti a věřit, že tato činnost se vyplňuje v každém okamžiku ve všech věcech a v témž času na všech (a to) podle toho, má-li duše více nebo méně dobré vůle. Hle, víra, kterou káži. Není to zvláštní stav víry a čisté lásky, nýbrž stav docela všeobecný, pomocí kterého mohou najít všechny duše Boha pod různými podobami, které na sebe bere, a nabýt božské podoby, kterou jeho milost duším připravuje. Mluvil jsem duším trpícím, zde mluvím duším všech vlastností. Nejupřímnějším instinktem mého srdce je, abych patřil všem, abych všem oznamoval evangelijní tajemství a abych se všem učinil vším. V tomto šťastném stavu si ukládám úkol, kterému vydám počet bez námahy: plakat s těmi, kteří pláčou, radovat se s těmi, kteří mají radost, s hlupáky mluvit jejich řečí a s učenci užívat výrazů učenějších a vznešenějších. Chtěl bych učinit, aby všichni viděli, že (všichni) si mohou činit nároky ne sice na stejné zvláštní přízně, nýbrž na tutéž lásku, na stejnou odevzdanost, na téhož Boha, na jeho stejnou práci a následkem toho všichni bez rozdílu na vynikající svatost. To, čemu se říká zvláštní milosti a výjimečné, jedině proto to tak bylo nazváno, že je málo duší, které by se prokázaly hodné toho, aby je mohly dosáhnout. V den soudu toto bude poskytovat právě největší podívanou. Běda! Tehdy uvidíme, že se to stalo nikoliv pro nějaké vyhrazování ze strany Boží, nýbrž čistě pro jejich vlastní vinu, že totiž většina duší bude zbavena jeho božské štědrosti. Jakou jen hojnost dober by byla nechala plynout do jejich náruče dokonalá podrobenost a vždycky stálá dobrá vůle.

Tak je to s činností božskou, jako s činností Ježíšovou. Jestliže těm, kteří v něj neměli důvěru ani úctu k němu, se nedostalo podobně ani z jeho přízně, kterou nabízí celému světu, nemohou se nad tím pohoršovat, leč nad svou špatnou dispozicí. Je sice pravda, že všichni nemohou toužit po stejně vysokém stupni, po stejných darech, po stejně vynikajícím stavu, přece však kdyby všichni jsouce věrni milosti jí zodpověděli každý podle své nejlepší míry, všichni by byli spokojeni, protože by každý dospěl k takovému stupni povznesenosti a (Boží) přízně, která by plně zadosti učinila jejich touhám. Byli by spokojeni i podle přirozenosti i podle milosti, protože milost a přirozenost splývají ve vzdeších, jež z hloubi srdce vyluzuje touha po této vzácné výhodě.

Kdo se tedy chce radovat z hojnosti všeho dobra, má konat jen jedinou věc: očistit své srdce, odvrátit se od stvořených věd a dokonale se oddat Bohu. V této čistotě a v této odevzdanosti pak najde všechno. Pane, jiní ať si žádají všechny možné dary, ať množí své žádosti a modlitby, co se mne týká, Pane, vyprošuji si jen jediného daru, jen jedinou modlitbou se obracím na tebe: Dej mi čisté srdce! Ó srdce čistá, jak jste šťastná! Boha vidíte v sobě samém pro svou živou víru. Vidíte ho ve všech věcech a vidíte ho v každém okamžiku pracovat (působit) uvnitř v sobě i mimo sebe. Jste ve všem jeho předmětem a nástrojem jeho (činnosti). Vede vás ve všem a ke všemu vás on přivádí. Nejčastěji ani na to nemyslíte, ale on za vás myslí. Sám k vám přichází a svým řádem přijít musí, (protože) mu stačí, že po něm toužíte, čeká jen, až budete připravená. Chtěly byste ve své spasitelné slepotě v sobě rozeznat tuto snahu, ale vy to nevidíte. Oh! Co se jeho týče, on to dobře vidí! Jaká prostota! Neznáte tedy, co znamená srdce opravdu pohotové? Není to nic jiného, než srdce, ve kterém přebývá Bůh. Bůh, když vidí v některém srdci své vlastní náklonnosti, ví dobře, že to srdce zůstane navždy podřízené svému řádu. Ale zároveň ví i to, že vy neznáte, co by vám bylo k užitku, proto i to si bere za svou starost, aby vám to dal. Málo mu na tom záleží, že se vám to příčí; vy si myslíte, že půjdete na východ a on vás povede k západu. Chcete se právě vrhnout proti úskalí a on otočí kormidlem a uvede vás v přístav. Nemáte ani mapy, ani cesty, ani příznivého větru, ani dostatek vody, a přece konáte vždy jen šťastné cesty. A kdyby vás chtěli napadnout piráti nebo nečekaný závan větru, v okamžiku vás zanese mimo dosah jejich moci.

Ó čisté srdce! Ó dobrá vůle! Vy jste jediným základem všech stavů duše (všech stupňů duchovního života)! Vámi se nám dostává darů a skrze vás prospívají dary čisté víry, čisté naděje, čisté důvěry a čisté lásky. Na vašem kmeni jsou štěpované květy pouště: chci říci, ty vzácné milosti, které neuvidíme vykvést nikde jinde, než v těch dokonale očištěných duších, ve kterých Bůh, jako v příbytku dosud neobydleném, učinil svůj příbytek, když z nich před tím vyloučil každý jiný předmět. Jste tím nevysychajícím pramenem, ze kterého vycházejí potůčky zavlažující zahradu Ženicha a zahradu Nevěsty.

Pane, ty zveš každou duši, říkaje jim: „Rozvažujte si mne dobře, neboť jsem to já, kdo dávám krásnou lásku, lásku, která rozeznává, co je lepšího, aby se v něm upevnila. Ode mne pochází ta sladká a účinná bázeň, která vnuká strach před každým zlem a působí, že se jim (člověk) vyhýbá beze zmatku. Ode mne pochází to nejlepší poznání, které nám odkrývá velikost Boží a cenu ctností. Působím to konečně já, že (ve vás) vznikají bez ustání horoucí touhy, prodchnuté opravdovou svatou nadějí. Já jsem příčinou toho, že se neustále koná dobro v očekávání toho božského předmětu, jehož slasti (člověk) bude okoušet jednoho dne, jak již v přítomnosti, tak též, ale s větší rozkoší, štěstí duší věrných (ve věčnosti)!"

[Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 2, 1941. Mírně upraveno a doplněno redakcí Revue Theofil.]

Související články: 

Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku
František Saleský: Pokoj zklidněné duše v Bohu
Johannes Ruysbroeck: Nadpřirozená vyrovnanost 
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Giselher ze Slatheimu: O lásce 
Gerlach Peters: Jen Boha chci! 
Raoul Plus: Jsme nebem