Nacházíte se na: Theofil > Modlitba > O vnitřním domě

O vnitřním domě

Anonym, 18.10. 2011

Další úryvky ze středověkého traktátu "De interiori domo", kdysi mylně připisovaného sv. Bernardovi z Clairvaux (1090/91-1152) nebo zařazeného mezi spisy Huga od Sv. Viktora (cca 1097-1141), jenž je dílem anonymního autora z 12. století, pravděpodobně cisterciáckého mnicha. Latinsko-české znění.

 

133-vyr-men-b-ram.jpg
 

 

I,2. Felix conscientia, in qua misericordia et veritas obviaverunt sibi, justitia et pax osculatae sunt (Psal. LXXXIV, 11). Veritas confitentis et misericordia miserentis obviaverunt sibi, quoniam non potest illi misericordia deesse, qui se cognoscit in veritate. Osculum justitiae est, inimicos diligere, parentes et propria quaeque propter Deum relinquere, illatam injuriam patienter ferre, oblatam gloriam ubique declinare. Osculum pacis est, odientes invitare ad pacem, discordantes ad concordiam revocare, adversarios pacifice sustinere, errantes pie et benigne docere, moerentes clementer mulcere, et cum omnibus pacem habere. (...)

 

VI,11. Praecipuum et principale speculum ad videndum Deum, est animus rationalis inveniens seipsum. Si enim invisibilia Dei, per ea quae facta sunt, intellecta conspiciuntur (Rom. I, 20), ubi, quaeso, quam in ejus imagine cognitionis ejus vestigia expressius impressa reperiuntur? Tergat ergo speculum suum, mundet spiritum suum, quisquis sitit videre Deum suum. Beati mundo corde, quoniam ipsi Deum videbunt (Matth. V, 8). Hoc speculum verus poenitens non cessat quotidie inspicere, tergere, tenere, et custodire. Inspicere, si aliquid in eo reperiat, quod Deo displiceat. Tergere, non solum peccata actionum, verum etiam cogitationum, ut nihil in eo remaneat quod Deum offendat. Tenere, ne deorsum corruens, terrae per amorem inhaereat, et ne inanium cogitationum pulvere sordescat. Custodire, ut ille cujus tabernaculum est cum hominibus, cujus deliciae sunt esse cum filiis hominum, qui ad ostium stat et pulsat, quacunque hora intrare voluerit, receptaculum mundum inveniat. Deus enim qui munditiae amator est, cor pollutum habitare non potest.

 

VII,14. (...) Qui sic in amore Dei jugiter delectatur, frequenter mentis excessus patitur: ab omnibus praesentibus et terrenis raptus, coram Deo praesentatur; et dum pulchritudinem ejus considerat, magnitudine pulchritudinis ejus attonitus, totus in ejus admiratione suspenditur. Miratur Regis gloriam, regni magnificentiam, supernae civitatis nobilitatem, et civium felicitatem; contemplatur etiam gloriae decorem, Dei bonitatem, internae suavitatis dulcedinem, et aeternae quietis tranquillitatem. Meditatur Patris potentiam. Filii sapientiam, Spiritus sancti benignitatem, et angelicae naturae beatitudinem. Delectatur de Deo in Deum, dum ejus pietatem miratur, et decorem contemplatur. O quam jucundum sentiretur, si non esset ad tam modicum raptus! Rapitur, dum sola coelestia contemplatur, et contemplando jucundatur. Sed cum ibi stare diutius conatur, subito labitur; et rediens ad se nulli potest intimare quod vidit supra se: sed agnitione suavitatis illectus, gustatae dulcedinis suavitatem, et illam coelestem infusionem laetitiae spiritualis intra semetipsum miratur. Revolvit etiam in corde suo tacita mente incorporeae lucis claritatem, et intimae satietatis saporem, et illud internae quietis secretum, et summae tranquillitatis arcanum. In hujus contemplatione contemplationisque dulcedine mens delectabiliter afficitur, et mirabiliter delectatur. Volet ergo, et non deficiat. Volet, donec ante Regem perveniat, ibique ploret et suspiret, mactetque se in lacrymis: deprecetur veniam, postulet gratiam; nec inde recedat, quousque Deum quem nimium offenderat, placatum sentiat, et ab eo consolationem recipiat.

 

 

I,2. Šťastné svědomí, v němž si vyšly vstříc milosrdenství a pravda a políbily se spravedlnost a pokoj[1]. Pravdě vyznávajícího se[2] vyšlo naproti milosrdenství smilovávajícího se, poněvadž se nemůže nedostávat milosrden­ství tomu, kdo se zpytuje v pravdě. Políbením spravedlnosti je milovat nepřátele, opustit rodiče a jakéko­li vlastnictví pro Boha, trpělivě snášet bezpráví, všude se vyhýbat nabízené slávě. Políbením pokoje je zvát k míru ty, kteří nenávidí, volat ke svornosti rozdělené, klidně snášet protivníky, laskavě a dobrotivě poučovat bloudící, milostivě těšit zarmoucené a mít se všemi mír. (...)

VI,11. Význačné a hlavní zrcadlo k nazírání na Boha je rozumový duch nalézající sama sebe. Jestliže tedy neviditelné věci Boha spatřujeme a poznáváme pomocí těch věcí, jež jsou stvořeny,[3] kde jinde, ptám se, hlouběji nalézáme poznání jeho otisknutých stop než v jeho obraze? Nechť tedy utře své zrcadlo a očistí svou duši kdokoliv, kdo žízní po patření na Boha. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.[4] Pravý kajícník každodenně pohlíží na toto zrcadlo, čistí je, udržuje je a chrání. Zkoumá, zda se na něm nenalézá něco, co se nelíbí Bohu. Stírá nejen hříšné skutky, nýbrž i myšlenky, aby na něm nezůstalo nic, co Boha uráží. Drží je, aby neupadlo a nepřilnulo láskou k zemi a aby se nepošpinilo prachem prázdných myšlenek. Chrání je, aby ten, jenž má příbytek mezi lidmi[5], jehož rozkoší je být s lidský­mi syny[6], jenž stojí u dveří a tluče[7], nalezl čisté místo k přebývání, v kteroukoliv hodinu se mu zachce vstoupit. Neboť Bůh, jenž je milovníkem čistoty, nemůže přebývat v nečistém srdci.

VII,14. (...) Kdo se takto neustále těší z lásky Boží a často zakouší vytržení mysli, jsa uchvácen ode všech časných a pozemských věcí, je uveden tváří v tvář před Boha; a když uvažuje o jeho kráse, ohromen nesmírností jeho krásy, cele se oddá jeho obdivování. Podivuje se slávě Krále, nádheře království, vznešenosti nebeského města a štěstí jeho občanů; nazírá rovněž nesmírnou slávu, Boží dobrotu, sladkost vnitřní líbeznosti a klid věčného pokoje. Rozjímá o Otcově moci, o Synově moudrosti, o dobrotivosti Ducha svatého, o blaženosti andělské přirozenosti.

Těší se z Boha v Bohu, podivuje se jeho lahodnosti a nazírá jeho krásu. Ó jak je to líbezné, kéž by toto uchvácení nebylo tak krátké! Je unášen, zatímco nazírá pouze nebeské věci a těší se z nazírání. Avšak když se zde snaží zůstat déle, náhle se vrací zpět a přicházeje k sobě nemůže se nikomu svěřit s tím, co viděl nad sebou, ale jsa váben poznanou rozkoší podivuje se sám u sebe rozkoši zakušené sladkosti a oné nebeské, vlité duchovní radosti. Také ve svém srdci, když ztichla mysl v těle, opětovně rozvíjí jas světla a chuť vnitřního nasycení a ono tajemství vnitřního klidu a ústraní nejvyššího pokoje. V tomto nazírání a sladkostí kontemplace se duše naplňuje rozkoší a je podivuhodně oblažena. Chtěla by tedy a neustávala by. Chtěla by, dokud by nepřišla před Krále, aby zde plakala a vzlykala, aby se obětovala v slzách, žádala odpuštění a prosila o milost, aby odsud neodcházela, dokud by necítila, že Bůh, jehož příliš urážela, je usmířen, a dokud by se jí od něho nedostalo útěchy.

 

[Tractatus de interiori domo seu de conscientia aedificanda, často uváděný zkráceně jako De interiori domo, in PL 184. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 5, 1926, kde jsou úryvky mylně připsány sv. Bernardovi z Clairvaux. S ohledem na latinský originál upravil Lukáš Drexler.]

 

Od téhož autora:

Anonym: Vzestup duše

 

Související články:

R. P. Lejeune: Nazíravá modlitba 
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Henry Hane: O stvořeném a nestvořeném duchu
Antonín Paduánský: Život aktivní a kontemplativní
Theofil Antiochijský: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha 
Jean Daniélou: Mystické poznání Boha  
Paweł Hańczak: Mentální modlitba   

 

Poznámky:

[1] Ž 85,11.

[2] Ve smyslu vyznávajícího se ze svých hříchů. Pozn. RTh.

[3] Řím 1,20.

[4] Mt 5,8.

[5] Srov. např. Lv 23,11, Zj 21,3 ad.

[6] Srov. Př 8,31.

[7] Srov. Zj 3,20.

 

[RSS]

Přečteno 1604x

další články