Deník přátelství

V podtitulu knihy najdeme Korespondence mezi Wandou Półtawskou a Karolem Wojtyłou. Knihu vzpomínek vydává na výslovné přání papeže Jana Pavla II. Není jistě jednoduché tak intimní zápisky, jakými duchovní deník je, nabídnout čtenářské obci. Ač někteří čtenáři nečtou předmluvy, tady ji vřele doporučuji. Napsal ji její manžel Andrej Półtawski. Co k důvěrnému přátelství své ženy a Karola Wojtyły říká: „Ona v něm viděla mužnou zralost kněze a otce, ale současně soucítícího bratra. On v ní v průběhu dlouhodobého vedení a spolupráce poznával ženství. Při tak hlubokém zájmu o člověka, zejména člověka, jenž se s živým zaujetím zabýval rodinnými záležitostmi a žil manželskou láskou, což jí tehdy leželo na srdci, bylo toto poznání nepochybně důležitou a plodnou zkušeností pro velkého pastýře a teologa, ale také filosofa a básníka."

Spíše než o korespondenci (dopisy zabírají menší část knihy) jde o duchovní deník paní doktorky Połtawské. Jako mladá dívka strávila čtyři roky v koncentračním táboře. Po návratu se sama sebe ptala, jaký je smysl lidského života, jak rozeznat dobro od zla. Lidé, kteří podobné válečné útrapy neprožili, jí nerozuměli. Hledala někoho, kdo by jí rozuměl a pomohl jí. Takového člověka našla v osobě kněze - Karola Wojtyły. Vzniklo mezi nimi jedinečné přátelství. Wanda byla ženou neobyčejně inteligentní a aktivní. Chodila na přednášky, hltala filosofii. Vystudovala medicínu a věnovala se psychiatrii. Jedinečnými chvílemi ve Wandině životě byly jakési „putovní exercicie", které spolu s Karolem Wojtyłou a svým mužem prožívala týden o prázdninách. Bivakovali, obdivovali přírodu, slavili eucharistii a naslouchali výkladům zbožného přítele. Také mě jako knihovnici zaujalo a povzbudilo, že všichni tři byli vášnivými čtenáři a četli společně beletrii. Wanda dokonce Svatému otci četla ještě před jeho smrtí, jak se uvádí v úplném závěru knihy.

Wanda vyniká nejen bystrou inteligencí, ale též aktivitami v mnoha oblastech. Vedla výzkum „osvětimských dětí". Čtyřicet dva let přednášela pastorální medicínu na Teologické fakultě v Krakově. Založila Institut teologie rodiny na Papežské akademii v Římě. Tato fakta by nás neměla vést k rezignaci, že my tolik věcí nezvládneme. Spíše k sebezpytování, jaké jsou mé dary a hřivny a jak je využívám? Často mě ale při čtení knihy napadlo: Jak to mohla všechno stihnout a nezhroutit se z toho? Zde je Wandina odpověď: „Můj život je velmi naplněn, rozměr mého života je zcela jiný, až dostávám někdy strach. Rozměr dává mému životu sám Bůh. Přemíra, která je můj problém, je zároveň ‚zdrojem milostí‘. Uvědomila jsem si to jasně, že možná poprvé končím den nikoli nepokojem, že nestíhám, že všichni ode mě něco chtějí, ale vděčností za tento rozměr života! Neklid, že nestíhám, mizí. Sám Bůh rozšiřuje moji duši. Pramen mého života je sám Bůh, jenž je mi blízko skrze Syna, skrze Krista. Vidím, že když zabezpečím čas na svaté přijímání a na modlitbu, všechno ostatní se srovná. Roste ve mně pokoj, Boží pokoj." (s. 368)

V koncentračním táboře byla Wanda pokusným králíkem a následky operace, kterou tam prodělala, si nesla po celý další život. „Noci, pro bolest probděné, naplňuji růžencem, bolestnými tajemstvími. Jsem sama, protože nechci, aby někdo viděl, jaké mám bolesti. Ale bolest škrtá všechny plány, každý pohyb bolí tak, že se vůbec nemohu hýbat, celé tělo je jediná bolest. Teď už bych si přála zázrak, aby přešly. Význam utrpení se zjevuje především ve slávě vzkříšení." (s. 481) Ve středním věku onemocní rakovinou a připravuje se na smrt. Dává nám nahlédnout do své duše, ptá se po smyslu nesnesitelné bolesti. Je uzdravena na přímluvu P. Pia, s kterým se později i setká. Po uzdravení, kdy se všichni radují, prožívá Wanda zvláštní vnitřní boj. Ale o tom si přečtěte.

Wanda svoje zápisky o duchovní životě posílá Karolu Wojtyłovi a ten jí je „opoznámkuje". Je člověkem, který ji opravdu duchovně vede. Ona ho nazývá Bratrem. Takový druh přátelství mezi mužem a ženou je jistě vzácný a může existovat jen mezi zralými lidmi. Ne každý muž, ne každá žena jsou takového čistého vztahu schopni. Láska mezi těmito dvěma lidmi se projevovala hlubokou úctou. Musím přiznat, že jsem Wandě trochu záviděla, že byla takového vztahu schopna.

Jediné, co mě v knize zarazilo, je, jak málo Wanda píše o svých dětech. Byla více vědkyní než matkou? Nebo téma mateřství nebylo pro ni zvlášť důležité? Ale věřím, že pokud byla ženou modlitby, dokázala vyvažovat čas mezi prací a rodinou.

Kniha není „pokrmem na jedno zhltnutí". Její čtení by mohlo být přirovnáno k četbě Bible. Nedá se hltat, je nutné o slovech přemýšlet, meditoval, „přežvykovat". Má přes 600 stran a ačkoli není detektivkou, je příběhem velice napínavým. Příběh neobyčejného přátelství, dějiny duše jedné statečné ženy. Tuto knihu je dobré mít ve své knihovně, protože je možné se k ní neustále vracet.

Wanda Półtawská: Necítím tíhu víry (ukázka z knihy)

Ukázky z knihy v knihkupectví Paulínky 

Od téže autorky:

 Vyhnanci
"Mám tě rád" 
Kardinální ctnost - umírněnost
Nalezli jsme milosrdenství
Buďte světlem!

Související články:

Wanda Połtawská: Necítím tíhu víry