Necítím tíhu víry

20. 10., neděle

Qui autem perdere querunt animam meam introibunt in profunda terrae.

Ti, kteří hledají zkázu mé duše, sestoupí do hloubi země.

Znovu jsem text vztáhla na sebe. Naposled jsem se cítila „obklíčena lidmi". Je mi těžko, mohu říci, že jsem se bála lidí, i kdyby to nikdo nečekal, musím se učit důvěře.

Když mě Bůh miluje, ochraňuje mě, i před lidmi, On může, má moc. Nejde o to, aby mě hájil před nechutí lidí, před ní mě nebude hájit Pán Bůh, ale před těmi, kteří by mohli zničit moji duši, tedy před těmi, s nimiž, skrze něž bych mohla hřešit, nikoli před těžkostmi soužití s lidmi. Pán Bůh není náplast na škrábanec, dokonce myslím, že může dopustit prožitky s lidmi, které mě mají učit pokoře. Není to tak, že Pán Bůh zničí všechny, kteří mě dráždí, rozčilují a nemají rádi. Bůh neničí žádné dobro, ani ve mně, ani v nich, ale zachraňuje mě před tím, co je ve mně a co je v nich.

Modlím se, ale jinak, nepopsatelně. Zaznamenala jsem nové hledisko. Vidím Boží milosrdenství a skrze Něho se dívám jinak na druhého člověka: skrze Boží přítomnost, Boží pomoc a možnost nejhlubších Božích zásahů.

Nikdy jsem si dosud nemyslela, že se Boha „dotýkám" v každém člověku.

21. 10., pondělí

Induite novum hominem qui secundum Deum creata est.

Oblečte nového člověka, stvořeného podle Boha.

Co znamená podle Boha? Jako vždycky jsem si myslela, že je to příliš těžké, neboť jak to mohu vědět? Později jsem si uvědomila, že vím na toto téma velmi mnoho, že přesně vím, co znamená „stvořený podle Boha", a jestliže nedělám všechno tak, jak se má, tak nikoli proto, že vím málo, protože vím. Ve velkých i malých věcech už se cítím dobře, jak to má být.

Ale často jednám jinak, každodenní zpytování svědomí mi to stále víc a víc ukazuje jako špatné - když vím, co Pán Bůh chce a co je dobré, proč to nedokážu dělat do všech podrobností, proč za tím nedokážu cele jít? Mám blízký, jasný a okouzlující vzor, a přece ho neumím následovat tak, jak bych chtěla.

Lidské nitro má svou dynamiku, všechno se v člověku pomalu děje ve svůj čas.

Jako v čase zrající obilí je často zapotřebí jen čekat. Čekat v modlitbě.

Vím, že je ve mně Pán Bůh, můj kontakt s Bohem je stále intimnější. Napsala jsem „můj kontakt" a přemýšlím, jestli v tom vyjádření „můj kontakt" není něco nepatřičného? Vím, že je to Jeho věc, takže onen pocit blízkosti je Jeho milost, i zvyk kontaktu, jenž je tak nezvyklý. Jsem stále s Ním, modlím se nejen spontánně, ale automaticky, sama od sebe ze mě tryská modlitba, ustavičně.

Žasnu nad tím.

Jsem okouzlená Bohem a tím, že je.

Je, a to rozhoduje o člověku, o jeho osudu a o všem.

Jsem klidná a zároveň v toto vědomí tak ponořená, že nemůže být řeč o tom, že bych couvla. Necítím tíhu víry, necítím se nucena podle ní žít. Naopak, připadá mi to stále lehčí.

Dřív jsem se bála, že budu za milost muset platit bolestí nebo utrpením. Dnes vím, že milost je zaplacena tím, že je milostí. Pojem „milost" obsahuje i to, že je darována, obsahuje veškerou štědrost a nezištnost.

[Wanda Półtawská: Deník přátelství, Praha 2011. Úryvek převzat s laskavým svolením nakladatelství Paulínky.]

Možnost zakoupení knihy "Deník přátelství"

Recenze knihy "Deník přátelství"