II.

Důvěřuj v Boha Spasitele 

1.

Duševní útrapy našeho Pána

1. Když Pán skončil všechny své řeči (Mt 26,1) řekl: „Syn člověka bude vydán k ukřižování.″ Jako se nechává stádo po řadě pobíjet, jako námořníci vyprazdňují před útokem palubu, jako činí umírající poslední pořízení a pak se navracejí k Bohu, tak shrnuje Spasitel, který bez ustání mluvil slova dobroty a lásky, ještě jednou celé své učení, aby pak začal své utrpení. Dobrovolně zrušil zákaz, který bránil přístupu zlého ducha k němu, otevřel mu bránu a povolil hnutím svého lidského srdce, jako vojín odsouzený k smrti nechává padnout šátek z očí. Ihned také přišel satan, aby ho opanoval, užívaje krátkého času, který mu byl dopřán.

2. Učedníky pohlcuje zlá, mrzutá a pokárání zasluhující nálada. Její původce je jeden, ale zdá se, že se rozšířila a zachvátila všechny. Před Pánem stojí myšlenka na smrt. Na ni a na svůj pohřeb myslí. Tu přichází žena a maže vonnou mastí jeho svatou hlavu. Toto jednání plní jeho čistou duši klidem, vlahým pocitem. Byl to němý zázrak lásky a jím byl celý dům naplněn. Ale drsný hlas zrádcův, který dnes prvně odhalil svou tvrdost a nelásku, přerušil tento klid. Ut quid perditio haec? - „Nač taková ztráta?″ Nespravedlivý hrubec vyjevuje svou bezbožnou šetrností vlastní tajné krádeže, že závidí Mistru pocty. Jak rušivě zapadá do tiché, sladké harmonie slavnosti v Betánii rušivý tón a nesouzvuk. Vše je přerušeno, nespokojenost a nedůvěra se šíří kolem, neboť ďábel pracuje.

3. Když Jidáš jednou odhalil své nitro, neztrácel čas, abysvou zlobu provedl. Šel k velekněžím a smluvil s nimi cenu, za kterou Mistra vydá. Pán viděl vše, co se v něm odehrává. Viděl, jak satan klepe na dveře jeho srdce a jak Jidáš mu otevřel jako známému, váženému a důvěrnému hostu, viděl, jak vyjednává s velekněžími - ano, prohlédl to vše již dávno, když ještě prodléval mezi učedníky, již ve chvíli povolání.
Je něco zcela jiného tušit události jen temně v budoucnosti než vědět, že jsou zcela blízko. Náš Pán chtěl ve své duši okusit všechnu krutost černého nevděku a vydal se mu dobrovolně. Jednal s Jidášem jako s důvěrným přítelem a podal mu mnoho důkazů vřelé účasti. Učinil jej pokladníkem svým i apoštolů, propůjčil mu moc divů a zasvětil ho do tajemství Božího království. Vyslal ho kázat jako svého zvláštního zástupce, takže chyby služebníkovy padaly na mistra.

Když kdysi pohan obdržel ránu dýkou od přítele (Caesar od Bruta), zvolal: „I ty, Brute!″ Jak hluboká vnitřní opuštěnost spočívá v pocitu nevděku od přátel! Bohu se sice dostává naší nevděčnosti každodenně, ale při své božské přirozenosti ji nepociťuje bolestně. Proto přijal srdce lidské, aby pocítil nevděk v plné míře.

Ach, Bože! Copak teď, když jsi v nebi, mé nevděčnosti k Tobě necítíš?

Patřím na něčí tvář a nedovedu říci, je-li stará či mladá, snad je tomu člověku padesát let, snad jen třicet. Jednou se zdálo to, jindy ono. Ve tváři spočívá cosi nepochopitelného a nevyslovitelného. Nese-li všecku tíhu, nese na sobě snad i rysy stáří. Ale je jisté, že ta tvář je zároveň úctyhodná, připomínající tvář dětskou, něžnou, klidnou, skromnou, svítící svatostí a roztomilou dobrotou. Ty oči mne vábí, dotýkají se mého srdce, dech je sladký a povznáší mne vysoko nad sebe sama. Ach, tak rád bych stále patřil v tuto tvář a nikdy bych se na ni nepřestal dívat!

A náhle spatřím, jak se blíží surový člověk, který udeří brutální rukou do této nebeské tváře. Je to ruka tvrdá, ruka člověka hrubého, snad je v ní zbraň! Ale to nepřekvapí toho, který vidí vše. Zůstává klidný jako dosud a nejeví nejmenšího vzrušení. Výraz jeho tváře však je porušen, změněn, ona opuchá a zakrátko pod touto ranou zmizel veškerý půvab, jako by se na ni rozložil mrak.

Čí byla ta ruka, která se zdvihla proti svaté tváři Ježíšově? „Byls to ty sám!″ praví mi svědomí. Doufám sice, že nyní jsem to nebyl, ale, duše má, uvažuj o tomto strašném činu sama o sobě. Představ si, jako by stál před tebou Kristus a tys Jej udeřila do svaté tváře! Pravíš: To není možné, to se nemůže stát, to se nestane. A přece - tys to učinila! Každým dobrovolným hříchem jsi to učinila! Nyní sice nemůže již Ježíš trpět, ale byl by pocítil tuto bolest, kdybys to byla učinila za dnů jeho pozemského života. Sám o sobě je to skutek stejný. Obrať své oči do minulosti a vzpomeň si na den či hodinu, když jsi dobrovolně spáchal těžký hřích, když jsi pro to, co je tak svatého, měl jen posměch, když jsi svého bratra, Ježíše, urazil temnou nenávistí! Když ses dopustil nečistého skutku, dobrovolně vzdoroval hlasu Božímu. Tímto i jinými hříchy, které dobře znáš, udeřil jsi nejsvětějšího Pána do tváře.

Ach, Pane bolestně zarmoucený, co mám říci? Jsem opravdu vinen před Tebou, svým bratrem a propadnu temné zoufalosti, jestliže Ty mne nepozvedneš! Netroufám si pozdvihnout zrak k Tobě, třesu se před Tebou, zakrývám si oči a klopím je k zemi. Satan strhne mne do propasti, nesmiluješ-li se nade mnou! Je hrozné stát tu s očima obrácenýma ke tvé tváři, ale obrať je sám a utkvějí na Tobě a neodvrátí se. Je to očistec, vydržet tvůj pohled, pohled na mne, takového hříšníka, kdežto Ty jsi nejvýš svatý. A přece - pomoz, abych opět a opět na Tebe hleděl, na Tebe, kterého jsem tak nepochopitelně urazil! Tvůj obličej je můj život, má jediná naděje. Má spása vzejde jen z tvého pohledu, až pozdvihnu oči k Tobě, kterého mé hříchy tolik zranily. A proto stojím před Tebou, hledím na Tebe, chci vydržet ten pohled, abych v jeho žáru očistil a smyl své viny.

Bože můj, jak jen pohlédnu ve tvou tvář, vzpomenu-li nevděku - tak hluboko v mé bytosti vězícího, že se mi stal návykem, tak nezničitelně trvá, ano, děsivě vzrůstá! Ty mne zahrnuješ den po dni svou dobrotou, jsi sám mým pokrmem, právě tak, jako kdysi dal ses za pokrm Jidášovi. A přece nepřináším žádné ovoce, jsem ustavičně opět a opět tak nevděčným. Kdy mne vysvobodíš z tohoto nízkého otroctví, z tohoto osudu? Ten, jehož kořistí se stal Jidáš, uchopil mne i nyní v pozdním věku za rámě a nevím teď, jak se dostanu z jeho moci. Stále je to stejné. Kdy mi udělíš milost ještě větší, než jsem obdržel dosud, milost, abych využitkoval tvých dobrodiní a přinášel ovoce? Kdy mi propůjčíš milost tak silnou, abych Tobě jedinému věnoval všecku sílu své ubohé, zkomírající duše a život věčný?

Nevím Pane, jak by dospěla k Tobě v nynějším stavu slávy má bolest nad mými hříchy, ale vím, že každý nový hřích, každý nový nevděk, jehož se dopustím, budou připočteny k ranám a bolestem, které na Tebe pršely, když jsi trpěl. Ach, dopřej mi aspoň nějakého podílu na svých bolestech! Dny rychle plynou a já s hrůzou vidím, že jsem každým novým hříchem příčinou tvých bolestí. I kdybych byl svatý, měl bych díl odpovědnosti za tvé utrpení. Ale je smutné, vidím-li, jak tento díl den po dni rychle roste. Zraňují-li Tě jiní, učiň, abych Tě já již neurážel! Nedopusť, abych tvé bolesti na duši i na Těle ještě rozmnožoval, nebo abych musel shledat, že bys trpěl méně, kdybych k tomu svými hříchy nezavdával příčiny! Bože, Bože můj, jsem tak spoután a zapleten, že se sám nevysvobodím. Maria Panno, přimluv se, pros za mne! Svatý Filipe, prokaž mi svou přímluvu, třebaže jí nejsem hoden!

2.

Pán se zcela zřekl lidské soustrasti a lásky

Lásku lze nazvat zákonem věčným. Vlastně je pouze symbolem, jehož původem a věrným účinkem je nevýslovná, vzájemná láska tří božských osob. Bůh, věčná jednota, je spolu trojicí. Ve věčnosti je spojen se Synem a Duchem svatým, On s těmito oběma a Oni s Ním, po všechnu věčnost. Existuje sám jediný, ale nikoli osamělý. Tajemná Trojosobnost je spolu pramenem nekonečně dokonalého společenství radosti, která se nezmnožuje ani nezvyšuje ničím stvořeným. Jedině satan je neplodný a osamělý, je uzavřen sám v sebe - on i jeho soudruzi.

Když sestoupil Syn na tuto zem, aby na sebe vzal lidské tělo, nechtěl žít bez lidské lásky. Třicet let strávil s Marií a Josefem, utvořil s nimi na zemi jaksi stín nebeské Trojice. A jak dokonalý duševní soulad vládl mezi těmito třemi osobami! Každý pohled jednoho setkal se s plným porozuměním druhého lépe, než kdyby bylo vysloveno tisíce slov. A ne pouze s porozuměním, ale i přijetím, opětováním a splněním. Bylo to jako dokonalé souznění tří nástrojů, které se ozvou všechny, jakmile se dotkneme jediného, vydávajíce tenýž tón v dokonalé harmonii.

Tuto svatou jednotu porušila teprve Josefova smrt. Nenastal sice nijaký pazvuk, neboť Josef byl až do posledního okamžiku svého života s nimi zajedno. A jejich svazek byl ještě pevnější a vroucnější až nastal rozpad jeho sil a nadešla poslední nemoc a smrt. Bylo to jako jediná melodie, která se vine písní v určitých akordech v dokonalém souzvuku. Tato píseň skončila při Josefově smrti hlubším, slabším tónem. Ne tak, jako by byl Josef, třebaže tak svatý, připojil nějakou podstatnou část k síle tónu nebo harmonii: láska (angl. sympaty) předpokládá již svým slovním smyslem jakýsi počet. A když Josef zemřel, jedna ze tří harf umlkla.
Jaký pohled nejvyššího duševního souladu jevil se před Josefovou smrtí! Ježíš a Maria, klonící se k němu a podpírající jej, Josef v nejvyšším zbožném usebrání hledící na ně, opírající se o ně v náruči Boha a Bohorodičky! Tak jako světélko naposled vzplane a pak zhasne, tak byl i poslední nevystižitelný okamžik, kdy všichni tři procítili napřed bolest rozloučení. Silou prožitku je mu podoben pouze jeden okamžik, velice rozdílný radostným pocitem, nikoli smutkem - okamžik narození Páně. Narození Ježíšovo a smrt Josefova. Jaké to dva okamžiky nevýslovného půvabu a líbeznosti, které nemají v dějinách lidstva sobě rovné!
Svatý Josef odchází do předpeklí, daleko od tváře Boží, kde vyčká, až přijde jeho chvíle. Ježíš odchází kázat, trpět a umřít a Maria má být svědkem jeho útrap, po vzkříšení dále žít bez Něho, uprostřed životních zmatků a pohanské tvrdošíjnosti.

Ježíšovo narození, smrt Josefova. Těmito dvěma okamžiky začíná a končí živá, čistá, dokonalá láska mezi těmito třemi údy pozemské trojice. A smrt Josefova, která ji roztrhla, roztrhla ještě více. Protože jí začala změna, která se vztahovala i k Synu a Matce. Třicet let byli oba živi pro sebe v úplné odloučenosti od světa. Nyní měl Ježíš odejít, aby začal své kázání i utrpení, a jako na zkoušku (první!) své volby oloupil sebe sama o radostné společenství srdcí, které vládlo mezi Ním a jeho přesvatou Matkou od okamžiku početí a jehož předobraz měl po celou věčnost ve společenství s Otcem a Duchem svatým.
Duše má, můžeš uvažovat o této jednotě srdcí a mít podíl na jejich lásce, ne-li patřením, tedy přece aspoň vírou.

Bože můj, věřím, ne, vím, že tehdy na zemi společenství věcí nebeských začalo a pak již nepřestalo. Je mou povinností, ne, je mou radostí, že se smím toho spoluzúčastnit! Je mou povinností a radostí, abych byl jedním akordem tohoto nebeského souzvuku, který začal znít v nazaretském domku. Uděl mi milost, aby mi zazněl tento souzvuk a abych jej pochopil, tak aby se chvěl i ve mně. Kéž má duše žije a dýchá v Ježíši, Marii, Josefu a s nimi! Ať je s nimi živa v odloučenosti od světa a v uzavřenosti před jeho duchem! Kéž na tebe patřím v radosti i v žalosti a živ jsem a zemřu v jejich sladké přítomnosti!

Posledním dnem rodinné pospolitosti mezi Ježíšem a Marií byl den svatby v Káně galilejské. Již tehdy byla jejich důvěrná oblažující harmonie poněkud porušena, protože jim již nebylo možno žít jen pro sebe navzájem. Protože Ježíšovým vystoupením na veřejnost nastal pro ně nový pořádek, ve kterém měli zaujmout každý své místo.

Ježíš zjevil svým prvním zázrakem svou slávu i slávu své Matky, učinil to na její prosbu. Projevil Jí i zvláštní úctu, protože změnil na její slovo pořad svého plánu a ačkoli čas Jeho divů ještě nenadešel, na Její přímluvu přece první div učinil dříve. Ale když splnil Její přání, rozloučil se s Ní slovy: Ženo, co mně a Tobě? A tak od Ní odešel, dal Jí požehnání, ale neodvolatelně. (Od té chvíle patří jen hříšným lidem a Matka Jej provází jako jiní učedníci.) Pro Ni to bylo vyjití z ráje v slabosti, bez opory.

Ale pravý Velekněz světa, měl-li splnit své poslání na lidském pokolení, musel se nutně zbavit všelijakých pout lidských i všelijaké závislosti na těle a krvi. Jedním z důvodů dlouhého společného života s Matkou v Nazaretě asi bylo, že chtěl ukázat, že se zřekl slávy a nebeské blaženosti, aby se stal člověkem. A rovněž se tak zřekl nevinných, čistých radostí domácího krbu, když se chtěl stát knězem všeho lidstva. U Melchizedecha Starý zákon neuvádí otce ani matky, levité se ukázali hodnými kněžského úřadu a teprve tehdy byli zařazeni mezi kněze, když dokázali svou sílu proti přirozené náklonnosti slovy k otci a k matce: „Neznám vás″. Ano, i zdvihli meč proti vlastním pokrevním příbuzným, žádala-li si této oběti čest Hospodina zástupů. A právě tak řekl Pán své Matce: „Co mně a Tobě?″ To byla oběť rozloučení, první určitý krok k velkému obětnímu úkonu, jímž měla být dokončena spása světa. To je obětování před proměňováním.

Ó, nejsladší Spasiteli, který ses pro mne zřekl Matky, dej mi milost, abych se pro Tebe radostně zřekl všech svých pozemských přátel i příbuzných (kteří mi brání se Ti zcela věnovat)!

Nejvyšší Velekněz praví své rodině: Neznám vás. A přece si můžeme být jisti, že jeho něžné srdce při těch slovech vzpomínalo na celou dobu od jeho narození a na krásné chvíle dětství, ve kterých žil se svými rodiči, které nyní musí opustit. Ke svaté Rodině patřili kdysi i Alžběta a Jan. Alžběta zemřela jako Josef a očekávala s ním onu chvíli, až Ježíš otevře brány nebes. Jan se již dávno odtrhl od domova, zřeknul se veškeré pozemské lásky. Začal hlásat příštího Mesiáše a čekal, až se objeví.

Pane Ježíši Kriste, uděl mi milost, abych byl živ v této svaté společnosti! Kéž strávím svůj život v přítomnosti tvé i tvých věrných přátel! Kéž mé srdce nesvede nic z pozemských věcí, aby náleželo někomu jinému jen proto, že vás svýma tělesnýma očima nevidím! Zahrnul jsi mne tolika přáteli, nedopusť, abych se stal na nich do té míry závislý, abych se na ně spoléhal nebo jinak své srdce k nim připoutal, ale kéž je můj život jen v Tobě, mé společenství jen s těmi, které jsi na zemi povolal k sobě a se kterými se nyní těšíš. Má duše kéž patří jen Tobě a Marii a Josefu a Janovi.

[Převzato z John Henry Newman: Bůh a já, Krystal, Olomouc 1930. Z anglického originálu  Meditations and Devotions, III, přeložil Prokop Holý. Jazykově upraveno.]

Více o bl. Johnu Henrym Newmanovi 

Související články:

Bůh a já 1
John Henry Newman - životopis
Modlitba za jednotu
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
John Henry Newman: Bůh - Stvořitel 
John Henry Newman: De Profundis - Z hlubin 
John Henry Newman: Před rozjímáním
John Henry Newman: Modlitba za světlo pravdy 
Lukáš Drexler: John Henry Newman: I pokus se počítá  
Lukáš Drexler: V "communiu" s kardinálem J.H. Newmanem