Serafim Sarovský

O autorce knihy Serafim Sarovský Irině Gorainoff se mi nepodařilo zjistit prakticky nic. Pouze, že se narodila roku 1901 a zemřela v roce 1980. Kniha o sv. Serafimovi byla snad i jejím jediným dílem. Což bych ovšem celkem chápala, protože postava svatého Serafima a jeho život je natolik hutný materiál, že se jím lze zaobírat opravdu po celý život.

Tím se dostávám k obsahu knihy. Pojednává o osobnosti sv. Serafima Sarovského a je členěna na tři základní části. 

První se věnuje podrobnému vyprávění světcova života. Světce provázíme jednotlivými životními úseky. Vidíme jej jako Bohem vyvolené a zvláštním způsobem vedené dítě, jako mladého novice v klášteře (monastýru), jáhna (diakona), kněze. Dále se s ním vydáváme do ústraní, do poustevny, kam se uchýlil, aby se oddal samotě v naprostém mlčení, modlitbě (především „modlitbě Ježíšově"), četbě Písma a jiným asketickým úkonům. Nakonec máme před sebou obraz nádherného, hlubokým pokojem, mystickými dary a charismaty naplněného duchovního otce (starce), který veškerá tato obdarování využívá pro dobro návštěvníků a příchozích, kteří jej vyhledávají v ohromném počtu. A toto dílo překračuje i hranice jeho smrti. Jsme svědky událostí vedoucích k jeho svatořečení, čteme popisy naplnění jeho četných proroctví až nakonec můžeme pozorovat vliv tohoto Divotvůrce v současném světě.

Druhá část se věnuje jedinému okamžiku ze života sv. Serafima. Je jím jistý podzimní den roku 1831. Tehdy světec za vydatného sněžení rozmlouvá poblíž Sarovského kláštera (monastýru) s Nikolajem Alexandrovičem Motovilovem, kterého předtím uzdravil z těžké nemoci. Motovilov rozhovor na téma „cíl křesťanského života" zaznamenal a tento text se stal později světoznámým. Sv. Serafim trpělivě odpovídá na Motovilovy otázky, jemně jej vede, odkrývá podstatu života křesťana spočívající v získání Ducha svatého a s průzračnou jednoduchostí vysvětluje všechny souvislosti. Rozmlouvající přitom setrvávají v Duchu svatém, což se projevuje tím, že jejich těla vyzařují neobyčejné, zářivé světlo.
Popis této události je cenným svědectvím o darech sv. Serafima a také o působení Božího ducha. Když jsem jej před několika lety četla poprvé, připadalo mi, že jsem se ztotožnila s Motovilovem a prožívala intenzívně jeho hledání a dokonce s ním při obyčejné četbě jaksi „zakusila" přítomnost otce Serafima a dotek Ducha svatého. Rozhovor ve mně zanechal hluboký dojem. A nyní, po letech, shledávám jeho účinky nezměněny.
Existují různé verze, překlady a opisy tohoto rozhovoru. Protože je poměrně dlouhý, často se setkáváme s krácenými verzemi nebo jen s výběrem stěžejní části. V knize je publikován celý rozhovor podle vydání z roku 1903, pouze místy je lehce zkrácen, i tak má tato druhá část knihy 20 stran.

Poslední, třetí část knihy, má nadpis Duchovní ponaučení. Serafim nenapsal téměř nic, ale tato ponaučení zaznamenaná bratry mnichy, se nám zachovala. V knize jsou rozdělena na 32 samostatných kratších kapitolek. A jejich prostřednictvím nám světec dává různé rady a doporučení pro duchovní život. Dozvídáme se např. Důvody, pro Kristus vstoupil do tohoto světa, Čím je třeba sytit duši?, Jak si uchovat duševní pokoj, O smutku, omrzelosti a beznaději, dále řádky Proti zbytečné starosti, Pravidla modlitby a O rozlišování duchů. 

Autorce se povedlo uvést mě svým vyprávěním do „ruské atmosféry". Nespokojila se s popisem událostí a života sv. Serafima, dovedně je vsadila do historických souvislostí a tehdejších životních podmínek. Po celou dobu četby jsme žila v tomto „ruském ovzduší" a krásou pravoslavné zbožnosti, zatímco se přede mnou z řádků vykreslovala stále zřetelněji postava starce Serafima. A to především jako mystika, který ovšem (pro mě jako běžného člověka) není pro své spojení s Bohem někým neskutečným, nereálným a vzdáleným. Naopak, je to člověk, z něhož přímo prýští přirozenost a je jaksi hmatatelný. Stopa, která po něm zůstala, nejen že „nezasněžila", ale zdá se být zrovna čerstvou.

Mám-li vyzdvihnout nějakou epizodu ze Serafimova bohatého života (přitom dvakrát 16 let žil velmi skrytě!) nebo jím vyřčenou moudrost, které mne nějak zasáhly, těžko se mi vybírá... Těchto momentů je v knize mnoho. Snad takovou zajímavostí bylo sledovat jeho vztah k ženám. Zpočátku svého mnišského života se jim velmi vyhýbal a zdálo by se, že až přehnaně, že k nim byl skoro „tvrdý". Jako starec však doprovázel duchovně mnoho zajímavých žen různého postavení a s pravou otcovskou láskou je vedl, nadpřirozeně rozuměl a chápal „ženskou duši". Samozřejmě nelze přehlédnout v jeho životě postavu jeho vlastní matky Agáty (také v podobě kříže, který mu dala a který po celý život nosil) a především postavu Panny Marie. S ní se podle životopisců setkal dvanáckrát, z toho dvakrát jej přišla uzdravit. Zapůsobila na mne také důvěra a odevzdanost do vůle Boží, kterou prokázal, když byl přepaden lupiči. Mohl se bránit, měl na to plné právo a zvládl by to. Byl fyzicky silný, v ruce sekeru... a skončil polomrtvý. Jednání, které nápadně připomíná Ježíše v zahradě Getsemanské. Vzdát se možnosti uplatnit moc, kterou mám k dispozici, se jeví našemu lidskému chápání jako nepochopitelné. Člověk skutečně musí mít vyšší motiv, aby něco takového dokázal. Musí mít opravdovou lásku k Bohu. A o té nám mystik sv. Serafim říká: „Kdo dosáhl dokonalé lásky k Bohu, žije v tomto světě, jako by zde už nežil. Považuje se za cizince vůči všemu, co vidí, a trpělivě očekává neviditelné... Přitahován k Bohu, netouží už po ničem jiném než o něm rozjímat..."

Více o sv. Serafimu Sarovském

Související články:

Lukáš Drexler: Duchovní poklad pravoslaví